ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.203.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 203/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 To 310/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 81 T 76/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 81 T 76/2014, byl obviněný R. M. uznán vinným pomocí k zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) k §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nestanovené době od 19.45 hodin dne 13. 7. 2013 do 06.30 hodin dne 14. 7. 2013 v H. T., s úmyslem odcizit nákladní vozidlo tov. zn. Tatra přijeli společně na motorce zn. Yamaha 750 řízené R. M. k areálu T., kde, zatímco obviněný R. M. hlídal u cesty, obviněný M. D. přeskočil oplocení areálu, rozbil okno dveří a vnikl do zaparkovaného nákladního vozidla tov. zn. Tatra 815 V 26208 6X6.2, vytrhl dráty ze spínací skřínky a pomocí nich vozidlo nastartoval, projel jím uzamčenou bránou areálu a následoval na motorce jedoucího obviněného R. M. směrem do O., přičemž řízení vozidla nezvládl a v H. B. sjel do příkopu, kde havarované vozidlo zanechali, čímž způsobili odcizením vozidla včetně ocelové lžíce, řetězů, potrubního laseru a nářadí O. S., IČ: 25861158, celkovou škodu ve výši 281.350,- Kč, následně se na motorce společně vrátili k areálu T., v H. T., kde obviněný R. M. hlídal, a obviněný M. D. přes poškozené oplocení vešel dovnitř a po rozbití okna dveří vnikl do zaparkovaného nákladního motorového vozidla tov. zn. Tatra 815 S3 26205 6X6.2, vytrhl ze spínací skřínky dráty a snažil se vozidlo nastartovat, aby s ním mohli opět odjet, což se mu však nepodařilo a vozidlo proto, aniž by něco odcizil, opustil, odcizením tohoto vozidla by majiteli P. B. způsobili škodu ve výši 140.000,- Kč, následně po překonání okna dveří obviněný M. D. vnikl do zaparkovaného nákladního motorového vozidla tov. zn. Tatra 815 S3 6x6.2, vytrhl ze spínací skřínky dráty, vozidlo nastartoval, vyjel jím z areálu a následoval na motorce jedoucího obviněného R. M. do O., kde vozidlo na přesně nezjištěném místě odstavili, přičemž po cestě u něj vyměnili registrační značky, které přivezl za tímto účelem obviněný R. M., odcizením vozidla způsobili jeho majiteli společnosti CHIRAC GROUP s. r. o., celkovou škodu ve výši 600.380,- Kč, poškozením oplocení způsobili TOZOS, spol. s r. o., škodu ve výši 13.595,- Kč,
obviněný R. M. se shora uvedeného jednání dopustil s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 T 280/2009, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2010, odsouzen mj. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, t.j. do 23. 6. 2014.
Za tyto trestné činy a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku sp. zn. 3 T 78/2013 a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku sp. zn. 3 T 255/2013 byl obviněný R. M. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 T 255/2013, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku –Místku ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 78/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. D. a o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 To 310/2014, z podnětu odvolání obviněných R. M. a M. D. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výroky o trestech u obou obviněných a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného R. M. nově odsoudil za pomoc ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za pomoc k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) k §228 odst. 1 tr. zákoníku a též za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Frýdku – Místku ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 78/2013, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 T 255/2013, podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 T 255/2013, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 78/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl i o trestu rovněž u obviněného M. D., ohledně ostatních výroků ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. M. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti té části rozsudku, v níž byl uznán vinným za účastenství ve formě pomoci. V této souvislosti, byť s odkazem na popsaný skutek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž neshledával znaky pomoci k zločinu krádeže a k přečinu poškození cizí věci, vytýkal, že se tohoto jednání nedopustil, protože se na něm vůbec nepodílel. Obviněný setrval na své obhajobě, že do trestného jednání obviněného M. D. nebyl vůbec zapojen a že o jeho trestné činnosti nevěděl. Soudu prvního stupně vytkl způsob, jakým posuzoval a vyhodnotil postupně složené výpovědi obviněného M. D. Zejména brojil proti tomu, že soud považoval za pravdivou první z výpovědí, již učinil v přípravném řízení, v níž obviněného R. M. usvědčoval, kdežto dalším dvěma výpovědím, v nichž změnil svá tvrzení a tvrdil v nich, že popsaný zločin krádeže a poškození cizí věci spáchal výhradně sám, soud neuvěřil a nepovažoval je za věrohodné. Dovolatel se s názory soudů obou stupňů v tomto vyhodnocení stěžejního důkazu neztotožnil, neboť má za to, že tuto obviněný M. D. tuto v pořadí první výpověď učinil pod nátlakem a příslibem orgánů činných v trestním řízení, že bude propuštěn na svobodu, což se následně také stalo. Dovolatel přitom poukázal na své vlastní výpovědi, v nichž spáchání činu popírá, jež v průběhu celého trestního řízení neměnil a vždy vypovídal stejně, což svědčí pro jeho věrohodnost, a tudíž i nevinu, a odvolacímu soudu vytkl, že i přes výhrady obviněného uplatněné ve stejném duchu v odvolání uvedené rozpory neobjasnil, vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil a odvolání obviněného zamítl.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 To 310/2014, a podle §265 odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že obviněný má být obžaloby podle §226 tr. ř. zproštěn, nebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 9. 12. 2014, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o něj lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, platí obecné pravidlo, že Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Na podkladě těchto pravidel Nejvyšší soud posuzoval i výhrady, o něž obviněný své dovolání opřel. Nejprve je třeba uvést, že obviněný rámcově zmínil, že nesouhlasí s použitou právní kvalifikací, protože popsaný skutek nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty pomoci ke zločinu krádeže a pomoci k přečinu poškození cizí věci, což je výhrada naznačující hmotněprávní otázku, avšak v konkrétní podobě obsahové stránky podaného dovolání žádný konkrétní argument, z něhož by vyplývala vadnost použité právní kvalifikace, obviněný neuvedl. Obviněný proto nedostál shora vymezenému požadavku, ale pouze formálně poukázal na hmotně právní pojem, aniž by v dovolání skutečně poukázal na konkrétní vady v právním posouzení skutku. Obsahem dovolání v rozporu s těmito zásadami brojil výhradně proti tomu, co mu je ve skutkovém zjištění kladeno za vinu, a to, že se podílel jako pomocník na trestném činu obviněného M. D. Za tímto účelem na dotvrzení své verze vytýkal soudům, že provedené důkazy nesprávně vyhodnotily. Podstata jeho nesouhlasných připomínek s postupem soudů spočívala v tom, že uvěřily jen jedné z výpovědí hlavního pachatele, v níž jej usvědčoval, kdežto ty výpovědi, v nichž účast obviněného na činu popíral, neuvěřily. Je tedy zřejmé, že výhradu nesprávné právní kvalifikace uplatnil toliko formálně bez jakéhokoli hmotněprávního obsahu, když jeho výhrady směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o vině. Tyto námitky jsou téměř identickým opakováním obhajoby obviněného uplatněné v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se soudy adekvátně vypořádaly.
Dovolatel svou argumentaci vystavěl na skutkových okolnostech, které, jak Nejvyšší soud shledal, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování ani v obsahu spisu, neboť popřel, že by se trestné činnosti kladené mu za vinu, vyjma přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dopustil. Vzhledem k tomu, že obviněný nevytýkal žádné právní nedostatky, ale dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., namítal procesní vady, a tudíž nenaplnil obecná kritéria rozhodná pro uplatnění jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř.
I přes tento závěr Nejvyšší soud nad rámec těchto zásad považuje za vhodné uvést, že v projednávané věci nedošlo, jak se obviněný snaží v dovolání naznačit, k tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS). V obsahu napadených rozhodnutí ani připojeném spisu neshledal žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v postupech soudů podle §2 odst. 5, 6 nebo §125 tr. ř.
Zejména je třeba zdůraznit, že soudy si obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Právě s velkou zodpovědností soud prvního stupně přistupoval k posouzení jednotlivých postupně složených výpovědí obviněného M. D., a zejména rozpory v nich se s potřebnou pečlivostí zabýval. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti a úvahy, které jak soud prvního, tak i druhého stupně ke konečným úvahám a názorům vedly. Především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil, přičemž náležitou pozornost věnoval zejména okolnostem, za nichž tento hlavní pachatel svou původní výpověď podstatně změnil. V této souvislosti soud podrobně s poukazem na další ve věci opatřené důkazy vysvětlil, proč obhajobě dovolatele neuvěřil (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 6 až 9). Správnost skutkových závěrů včetně zákonnosti a důslednosti postupu při hodnocení důkazů nalézacím soudem potvrdil odvolací soud, jenž se v rámci podaného odvolání vypořádal na základě obdobných námitek obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání. Své úvahy o tom, že neprávnosti ani jiné vady v procesním postupu neshledal, rozvedl na stranách 6 až 8 svého rozsudku.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nezpronevěřily se principům pro hodnocení důkazů vymezeným v §2 odst. 6 tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť napadená rozhodnutí obsahují logická zdůvodnění, postrádající prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09) a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Protože nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová