ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.320.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 320/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2015 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 10 To 491/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 153/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 T 153/2014, uznal obviněného J. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„1)
dne 16. 8. 2014 kolem 00:05 hod. v K. H. na rohu ulice J. s. s ulicí N. poblíže domu, v úmyslu zmocnit se cizí věci úderem pěstí do obličeje srazil na zem L. H., prohledal ho a odcizil mu věci v celkové hodnotě nejméně 7.340,-- Kč a to mobilní telefon značky Sony Ericsson Xperia MK 16i silver, se SIM kartou, v hodnotě nejméně 3.800,-- Kč, 2 zlaté řetízky v celkové hodnotě nejméně 3.200,-- Kč, peněženku s finanční hotovostí 340,-- Kč, klíče, zapalovač, při napadení utrpěl L. H. zranění hlavy, oděrky předloktí a zápěstí pravé ruky, zad, a levého kolena, kdy tato zranění byla jednorázově ošetřena,
2)
dne 21. 8. 2014 v době kolem 14:40 hod. v K. H., ul. K., na levé krajnici poblíže domu v úmyslu zmocnit se cizí věci zezadu fyzicky napadl V. K., chytil ho do kravaty tak, že oba spadli na zem do příkopu, požadoval po něm peníze, vyhrožoval mu zabitím, prohledával mu zadní kapsu kalhot, V. K. se podařilo utéci na B. B., kde věc oznámil. “
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 6. 2014, č. j. 14 T 64/2014-34, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému L. H., bytem K. H., J. s., náhradu škody ve výši 3.540,-- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný i státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 10 To 491/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Beranové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel nesouhlasil s uznáním jeho viny, trestu ani povinností nahradit škodu. Vyslovil názor, že byl porušen zákon a nejednalo se o spravedlivý proces. Přestože zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, tato zásada nebyla dodržena. Nebyla mu prokázána loupež a ani úmysl přivodit následek stanovený zákonem. Nebyl předložen žádný objektivní důkaz, že by právě on napadl poškozeného L. H. a vzal mu ve výroku rozsudku popsané věci. Poškozený je vysoký muž, který by se mu ubránil, on sám byl ve stavu opilosti a v tomto stavu by nebyl schopen poškozeného pronásledovat (dovolatel dále obsáhle a detailně reprodukoval, co uvedl ve své výpovědi poškozený L. H. a co uvedl svědek J. M., jenž prý popisoval incident zcela jinak než poškozený).
Na to dovolatel navázal tvrzením, že rozhodného dne sice byl v baru F., kde vypil 10 piv a 5 panáků, avšak mobilní telefon poškozeného L. H. našel až před hospodou, kde se s někým postrkoval, ale myslí si, že to byl mladší člověk než tento poškozený. Do N. u. nešel, tam byl až s policisty při prověrce, která se konala před zahájením trestního stíhání a bez přítomnosti jeho obhájkyně. Není pravda, že by tam policisty dovedl. Věci poškozeného byly nalezeny před domem, nikdo se nezabýval možností, že peníze z peněženky tam ležící mohl vybrat kdokoli. Co se týče řetízků, mohly spadnout do trávy a mohla je vzít sekačka. Pokud je ve spisu uvedeno, že útočník měl mít na sobě černou mikinu s bílým znakem Adidas, v inkriminovaný den měl na sobě hnědo-vínovou mikinu s kapucí bez znaků a černé tričko se zeleno-žluto-bílými nápisy a vzory.
K druhému bodu rozsudku dovolatel uvedl, že se jednalo o popíjení s kamarády, k němuž se přidal poškozený V. K. Poté (opět obsáhle a detailně) popsal, co tento poškozený při výslechu na policii a posléze před soudem prvního stupně uvedl, a tvrdil, že tyto jeho výpovědi se neshodovaly v tak podstatné věci, jako je popis skutku. K náležitému objasnění skutku navrhoval doplnit dokazování o výslech svědka, který vše sledoval z okna domu, u něhož se skutek odehrál, tento důkaz však nebyl proveden. Dovolatel poté podrobně reprodukoval, co k tomuto skutku uvedl dne 22. 8. 2014 při svém výslechu na Policii ČR, a zopakoval, že má problémy s alkoholem, a proto by se chtěl léčit, že však nikdy ve stavu opilosti nikoho nepřepadl a nikdy v minulosti se nedopustil násilné trestné činnosti.
Následně dovolatel zopakoval, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhoval a které mohly přispět k řádnému a objektivnímu objasnění věci a svědčit v jeho prospěch, zejména ztotožnění a výslech svědka, který sledoval a mohl objektivně popsat incident mezi ním (obviněným) a poškozeným V. K. Nebyl proveden výslech svědkyně paní K. a svědka B. K., ani důkaz kamerovými záznamy před restaurací F. a po celé trase poškozeného L. H. k jeho domu, nebo kamerovým záznamem bankomatu v blízkosti restaurace F. Nebyly zajištěny daktyloskopické, pachové, biologické ani jiné stopy z peněženky a oblečení L. H. ani z oblečení V. K. Prověrka na místě byla provedena před zahájením trestního stíhání bez účasti obhájkyně a byla procesně nepoužitelná, přesto k ní soud přihlížel. Soudy obou stupňů vzaly za pravdivé výpovědi poškozených, ačkoliv nekorespondovaly s dalšími důkazy (k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, hovořící o zásadě in dubio reo, která podle něj nebyla dodržena).
V závěru svého podání dovolatel (bez uvedení příslušných zákonných ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 10 To 491/2014 – 228, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 10. 2014, č. j. 6 T 153/2014 - 195, včetně řízení mu předcházejícího, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že po seznámení se s obsahem podání dovolatele a soudních rozhodnutí se Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil výše podrobně popsané námitky k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky směřovaly provedeným důkazům a učiněnému skutkovému zjištění. Dovolatel ve svém podání tvrdil, že nebyly provedeny všechny důkazy, které provedeny být mohly, a obsáhle parafrázoval obsah jednotlivých ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených, které pak rozporoval. Takovou argumentací ovšem vyslovoval nesouhlas s tím, jak se soudy vypořádaly s důkazními návrhy, a s tím, jak provedené důkazy hodnotily. Primárně tak napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takové námitky ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Jen pro úplnost lze poznamenat, že pokud dovolatel soudům nižších stupňů vytýkal, že nebyly zajištěny daktyloskopické, pachové, biologické ani jiné stopy z peněženky a oblečení obou poškozených, nebo pokud navrhoval provedení dalších důkazů, zejména záznamy uličních kamer, základní zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 5 a 6 nepřikazují provést jakékoli důkazy navržené obviněným, nýbrž ukládají soudům pouze zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Pokud dovolatel uváděl, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (mimo jiné i tím, že prověrka na místě činu se konala před zahájením trestního stíhání a bez přítomnosti jeho obhájkyně), lze připomenout, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Možno rovněž poznamenat, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a