ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.341.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 341/2015-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněné E. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 To 393/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 146/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 2 T 146/2013, uznal obviněnou E. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) jednáním, které právně kvalifikoval pod bodem 1) výroku jako pokračující přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku jako pokračující přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí za to podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 To 393/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že
„ 1.
v rámci trestního řízení vedeného proti J. F. nejprve 31. srpna 2010 a poté 14. února 2011 v P. v budově Policie České republiky na K. t. a nakonec 13. října 2011 v budově Okresního soudu P.-m. v P. v N. po poučení o následcích křivého obvinění poprvé jako osoba podávající vysvětlení a ve zbylých dvou případech jako svědkyně uvedla záměrně v rozporu se skutečností, že policisté prap. L. P. a pprap. L. D., kteří se dostavili 1. května 2010 na místo incidentu mezi M. K. a J. F., fyzicky napadli J. F., a to tak, že se podle jejího vysvětlení k němu rozeběhli a začali jej mlátit rukama po těle, podle první svědecké výpovědi mu jeden z policistů dal facku nebo pěstí do horní poloviny těla, a podle druhé svědecké výpovědi, že ho policisté začali mlátit do hlavy a že mu dali nejméně pět až deset facek, které směřovaly převážně do hlavy, přičemž si nebyla jistá, zda ho fackovali oba,
2.
14. února 2011 v budově Policie České republiky v P. na K. a poté 13. října 2011 v budově Okresního soudu P.-m. v P. v N. vždy po poučení o povinnosti vypovídat pravdu a o trestních následcích, pokud tak neučiní, v rámci trestního řízení vedeného proti J. F. pro trestné činy ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, uvedla jako svědkyně záměrně v rozporu se skutečností, že při konfliktu, ke kterému došlo 1. května 2010 v P.-Ú. v ulici N. D., neviděla J. F., že by jakkoliv udeřil či kopl M. K. či udeřil do vozidla, ačkoliv tehdy dával J. F. M. K. údery pěstí na hlavu a zátylek, srazil jej na zem, opakovaně do něho kopl, čímž mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu, a poté opakovaně kopl do vozu, čímž jeho majiteli způsobil škodu ve výši 57 022 korun českých, za což pak J. F. pravomocně odsoudil Okresní soud Plzeň-město ve věci sp. zn. 6 T 35/2010 .“
Takto popsané jednání obviněné soud druhého stupně právně kvalifikoval pod bodem 1) výroku rozsudku jako pokračující přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku rozsudku jako pokračující přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí za to podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Trojana podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, a to pokud jde o jejich objektivní a subjektivní stránku. K tomu dodala, že tento dovolací důvod je dán též vzhledem k extrémnímu nesouladu mezi právním posouzením a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, a dále vzhledem k extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (poukázala tu na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu).
Dovolatelka posléze ve vztahu k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku namítla, že odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně k jejím odvolacím námitkám sice popis skutku částečně upravil, ale i tak nově popsaný skutek nesprávně právně posoudil. V další části svého podání shrnula podstatnou část důkazů, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, a poukázala na to, že se jednalo převážně o protokoly v trestní věci J. F. vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2011, že byla slyšena pouze obviněná, a že návrhy obhajoby na výslech dalších svědků odvolací soud neodůvodněně zamítl, což nesprávně odůvodnil tím, že ve věci bylo možno udělat si obrázek o vině obviněné i z listinných důkazů. Je totiž přesvědčena, že okolnost, zda svědek v jiné věci uvedl nepravdu, musí soud posoudit samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř.
Pokud soud učinil zjištění, která popsal ve výroku pod bodem 2) napadeného rozhodnutí, pak z důkazů by mělo nade vší pochybnost vyplývat jednak to, že k takovému jednání došlo tak, jak je zde popsáno (tj., že skutečně J. F. na M. K. zaútočil), a jednak to, že tento útok (obviněná) ve všech detailech viděla a vnímala, a tedy pokud uvedla, že nikoli, pak úmyslně uvedla nepravdu. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť nebylo postaveno najisto, že se konflikt odehrál způsobem popsaným v této části napadeného rozhodnutí, ani (a už vůbec ne) to, že jej (obviněná) takto viděla.
Obviněná dále deklarovala vědomost o tom, že Nejvyšší soud obecně není povolán ke skutkovému přezkumu, tento přezkum ovšem nemůže být vyloučen tehdy, pokud zjištění jsou v poměru k obsahu provedeného dokazování ve zcela zjevném a extrémním nesouladu (poukázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1387/2009-I.). K tomu dodala, že na vady dokazování poukazovala, ani jeden soud se však jejími námitkami nezabýval. Zjištění soudů byla činěna i bez jakýchkoli důkazních podkladů, v podstatě podle principu „takto to být muselo“.
Dovolatelka akcentovala, že k věci vypovídala ve svých výpovědích pravdivě, události popsala, jak si je pamatovala a vnímala je. Rozpory v jejích výpovědích nebyly motivovány snahou někoho poškodit. Důvodem byl značný časový odstup a různě detailně kladené dotazy. Rekapitulovala obsah výpovědi z přípravného řízení a z hlavního líčení. Popis události z její strany v zásadě nebyl v rozporu s tím, co k průběhu incidentu uvedli ostatní svědci a J. F., resp. provedeným dokazováním nebyl prokázán opak. Přesný průběh incidentu byl obtížně zjistitelný, odehrál se rychle a za tmy a nebylo možno předpokládat, že všechny osoby (nejen ona) budou schopny popsat pregnantně, jak se odehrál. Soud tuto skutečnost bezdůvodně pominul. Svědecká výpověď je individuální záležitostí a vždy bude determinována osobností svědka, jeho schopností vnímat, jeho aktuálním stavem, mírou ingerence. Pokud by uvedené nebylo akceptováno, pak by bez dalšího celou řadu svědeckých výpovědí bylo možno hodnotit jako úmyslně nepravdivé a za jejich nepravdivost svědky postihovat. I ve výpovědích manželky a sestry M. K. se objevovaly značné rozpory, konkrétně svědkyně V. K. (manželka poškozeného) popisovala průběh incidentu poměrně expresivně a její popis byl v některých částech v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi.
Obviněná dále rekapitulovala výpověď svědkyně P. K. (sestra poškozeného), která byla rovněž rozporná. Pochybovala proto, zda incident a údajný útok na M. K. skutečně proběhl a mohl proběhnout právě způsobem, který zjistily soudy. Poškozený M. K. doznal úvodní strčení do J. F., nešlo tedy zjevně toliko o aktivitu J. F., což měnilo náhled na výpověď poškozeného. Její výpověď nebyla v rozporu, resp. byla potvrzována výpověďmi svědkyně G. W., J. V. a S. B. Za neodpovídající označila část skutku, podle které měla v rozporu se skutečností uvést, že při konfliktu neviděla J. F., že by jakkoliv udeřil M. K. Následně rekapitulovala výpověď soudního znalce MUDr. Pavla Mandyse a dodala, že pochybnosti o konkrétním průběhu konfliktu zůstaly neodstraněny a nebylo možno dospět k závěru, že vypovídala nepravdu. Žádný ze svědků se nevyjádřil k tomu, co v době pádu na zem dělala, zda pozorovala či mohla pozorovat průběh incidentu. Právě v důsledku uvedeného její možnost vidět celou situaci v detailu byla omezena, ne-li vyloučena. Její výpověď, že část incidentu neviděla, zůstala provedeným dokazováním nevyvrácena.
Podle názoru dovolatelky úvahy soudu odvolacího na str. 4 jeho rozhodnutí byly nelogické a opíraly se o zjištění, která nebylo možno učinit. Rekapitulovala, co uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí a na to navázala, že nebylo zřejmé, jak dospěl k závěru, že M. K. v době jejího zvednutí se ze země a odchodu z místa stál, neboť nic takového při svém výslechu před policejním orgánem ani v hlavním líčení neuvedla, naopak výslovně uvedla, že neví, kde v této době byl poškozený. Z provedených důkazů nevyplývalo, že by případný útok J. F. na poškozeného a jeho vozidlo musela (obviněná) vidět a vnímat a nešlo dojít k závěru, že její výpověď byla nepravdivá. Proto je přesvědčena, že svou výpovědí žádný trestný čin nespáchala.
V dalším textu obviněná nastínila právní posouzení jejího jednání, když uvedla, že nemohla naplnit objektivní stránku trestného činu. Soudy se nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, zjištěné okolnosti hodnotily selektivně a některé zcela pominuly. Nebylo jí jasné, jak její vzdělání a povolání souviselo s její schopností vnímat uvedené události. Soud měl brát v úvahu rychlost konfliktu, noc, stres a účastenství jejího kamaráda, když posuzoval, zda nemohlo dojít k neúmyslnému zkreslení vnímání událostí a jejich následného popisu. Za poněkud necitlivou vnímala poznámku, kterou soud přitakal státní zástupkyni, že (obviněná) by musela být duševně postižená, aby se dalo o její námitce, podle níž neměla úmysl křivě svědčit, rozumně uvažovat. Obviněná vypovídala před soudem až 1 a ½ roku po incidentu, takže po takové době její vzpomínky nejsou přirozeně zcela přesné a může dojít k jejich zkreslení. Tato fakta soudy pominuly a vzaly v úvahu jedinou skutečnost, kterou je její vzdělání a povolání (v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007).
V dalším textu se dovolatelka zabývala výrokem pod bodem 1) napadeného rozhodnutí, tj. trestným činem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Namítla, že soudy vycházely z listinných důkazů, z její výpovědi, z výpovědí policistů L. P. a L. D., a ze svědeckých výpovědí P. K. a T. M. Zásah policistů jí přišel neadekvátní, proto pořídila fotodokumentaci zásahu, kterou založila do trestního spisu. Pokud v jejích výpovědích byly rozpory, jejich příčina tkvěla v časovém odstupu a různě položených otázkách. Při rekapitulaci svých výpovědí uvedla, že ve třech z nich konzistentně popsala průběh zákroku policistů. Její výpověď (byť odvolací soud dovodil opak) korespondovala s výpověďmi ostatních svědků zásahu policie, tedy nešlo o nepravdivou výpověď, nepravdivé obvinění. Soudy nepochopitelně toliko porovnávaly výrazivo užité jednotlivými svědky, aniž přihlédly ke kontextu a specifikům výpovědí. Dále citovala, co měli vypovědět svědci J. F., P. K. a V. K., a shrnula, že svědci jednoznačně uvedli, že J. F. byl policisty zpacifikován a přimáčknut ke zdi. Ani jedna ze svědkyň neměla možnost sledovat (na rozdíl od ní, J. F. a zasahujících policistů) z bezprostřední blízkosti zákrok, který se odehrával v nočních hodinách za zhoršené viditelnosti. Výpovědi policistů L. P. a L. D. byly zásadně rozporné, a to jak mezi sebou, tak i v různých řízeních a fázích. Poukázala na protokol, který byl čten jako listinný důkaz dne 2. 6. 2014 a který soud v napadeném usnesení označil jako nepoužitelný, přičemž nebylo zřejmé, z čeho tak dovodil. Usuzovala, že policisté se mohli obávat postihu za zákrok, který mohl být vyhodnocen jako neadekvátní. Svědek T. M. k zásahu policistů uvedl, že byli k J. F. shovívaví. Bylo zřejmé, že zásah, který tento svědek mohl považovat za shovívavý, mohla ona sama subjektivně považovat za neadekvátní. I proto nebylo možno přisvědčit závěru soudu, že nikdo jiný než ona a J. F. neřekl, že by policisté J. F. atakovali. Z dokazování naopak vyplynulo, že se na použití násilí proti J. F., jak ho v hrubých rysech popsala, shodli všichni vyslechnutí svědci. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že vypověděla o zásahu policistů nepravdu, pak se jednalo o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu o průběhu zákroku policistů popsaném v daném výroku napadeného rozhodnutí.
Podle dovolatelky právní závěr odvolacího soudu, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl správný. Aby jeho skutkovou podstatu naplnila, musela by výslovně uvést, že J. F. se choval tak, že policisté neměli žádný důvod k zákroku a prováděli jej naprosto neoprávněně, resp. bezdůvodně (k naplnění objektivní stránky), přičemž toto tvrzení by musela pronést úmyslně nepravdivě (k naplnění subjektivní stránky). Protože se k chování J. F. před zásahem policistů nijak nevyjadřovala, její výroky nemohly být trestným činem, neboť v nich nikdy nepopisovala chování jmenovaného před zákrokem policie a nehodnotila zákonnost postupu příslušných policistů, jakkoli jí subjektivně přišel neadekvátní. Argumentace soudu odporovala i znění výroku pod bodem 1) rozsudku, neboť v něm nebylo její tvrzení o neoprávněnosti či bezdůvodnosti zásahu policie zahrnuto. Její jednání pod bodem 1) napadeného rozhodnutí nebylo trestným činem pro absenci znaků trestného činu u jednání, které pravdivě popsala. Soudy se nezabývaly tím, zda skutečně uvedla nepravdu, a zda jejím úmyslem bylo křivě obvinit zasahující policisty z trestného činu. Policejní zákrok mohla vnímat ze subjektivního hlediska přesně tak, jak jej popsala, a považovat ho za neadekvátní, či dokonce za nezákonný. Nelze na ní spravedlivě požadovat, aby před výslechy v dané věci studovala příslušné právní předpisy, dodatečně hodnotila oprávněnost zákroku a tomu přizpůsobovala svou výpověď. Závěr o jejím úmyslu nepravdivě obvinit policisty z trestného činu soud učinil fakticky bez jakéhokoliv odůvodnění, ačkoliv bylo zřejmé, že mohla zákrok vnímat tak, jak ho ve svých výpovědích popsala, přičemž nešlo o popis vědomě nepravdivý (zde odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1488/2007).
V závěru svého obsáhlého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující, a aby sám ve věci rozhodl, tak že jí podle §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. a) nebo b) tr. ř. zprostí obžaloby, nebo aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se věc vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Plzni jakožto soudu odvolacího a formálně založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho dalším textu však dovolatelka nesouhlasila především se skutkovými zjištěními, která učinily oba soudy nižších stupňů. Opakovala převážně svou obhajobu uplatněnou zejména i ve svém odvolání, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, a to zejména ohledně přesného průběhu incidentu, tedy ohledně toho, co (obviněná) na místě pozorovala, a ohledně jejího zavinění.
Podle státního zástupce tak dovolatelka ve skutečnosti nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Nesouhlasila tak vlastně se závěrem odvolacího soudu, který byl zcela zřejmý jak z popisu skutku v napadeném rozsudku, tak i z jeho velmi podrobného a obsáhlého odůvodnění (soud se zde pečlivě zabýval jednotlivými námitkami obviněné a přesvědčivým způsobem vysvětlil jak své úvahy při hodnocení důkazů, tak své úvahy při právním posouzení skutku). Pokud dovolatelka na str. 2 svého podání uváděla, že soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je takový rozpor (resp. nesoulad) dán pouze v případě „ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu “ , přičemž Nejvyšší soud i Ústavní soud jsou „ …v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy. “ (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04 a jeho další judikaturu). Dovolatelka však, vyjma zpochybnění obsahu č. l. 185 spisu, žádnou takovou svévoli soudu neuváděla. Namísto toho nabízela vlastní alternativní skutkové zjištění, aniž by konkrétními tvrzeními skutkové zjištění soudu vyloučila. Na str. 9 svého podání tak například uvedla, že její možnost celou situaci vidět byla „ značným způsobem vyloučena, ne-li omezena “ . S obdobnou nejistotou zpochybňovala i další skutkové okolnosti.
Avšak i kdyby soud ohledně tohoto důkazu pochybil, podle státního zástupce by to nic neměnilo na správném závěru odvolacího soudu, že dovolatelka celý konflikt pozorovat mohla, že jej svými smysly vnímala a že o něm nepravdivě vypovídala. K tomu připomněl, že se nacházela v podstatě v bezprostředním kontaktu s oběma muži, přičemž za obdobné trestní jednání spočívající v křivé výpovědi byla pravomocně odsouzena i další svědkyně G. W., která se od incidentu nacházela dále (v podrobnostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 996/2014, jímž bylo zamítnuto dovolání odsouzené G. W.). Pokud dovolatelka na str. 9 svého podání nesouhlasila s tím, že jen ona a svědek J. F. uvedli, že policisté uvedeného svědka „takto atakovali“, jednalo se o zkreslení textu odůvodnění napadeného rozsudku. Soud neměl na mysli, že by policisté neatakovali jmenovaného svědka vůbec. Výrazem „takto atakovali“ zjevně mínil to, co uvedl na straně 10 odůvodnění, tedy že by ostatní svědci viděli, že by policisté svědka rovnou začali bezdůvodně bít a tedy by jej atakovali v rozporu se zákonem. Pouze dovolatelka vypověděla, že policisté takto jednali; ostatní svědci popisovali užití donucovacích prostředků k překonání odporu svědka J. F.
Pokud dovolatelka ohledně právního posouzení křivého obvinění zasahujících policistů namítla, že popsaný skutek policistů by vůbec nebyl trestným činem a že nejednala úmyslně, podle státního zástupce by v této části dovolání mohlo odpovídat tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl však, že k této námitce se již podrobně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění na stranách 10 a 11 svého rozhodnutí, když zejména uvedl, že policista spáchá trestný čin podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže bezdůvodně zbije člověka. Se zde uvedenými důvody pro právní posouzení tohoto skutku se státní zástupce ztotožnil a konstatoval, že se jednalo jen o opakování námitek, uplatněných obviněnou již v odvolacím řízení, se kterými se soud již dostatečně a správně vypořádal. Takové dovolání proto považoval za zjevně neopodstatněné (v té souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelkou dílem neodpovídaly důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítala nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení; v části, v níž její dovolání odpovídalo důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se pak jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jako celek šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelka předložila Nejvyššímu soudu coby dovolání velmi rozsáhlé podání, v němž uvedla řadu skutkových (výše popsaných) okolností, v němž především tvrdila, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
K takové námitce je třeba v obecné rovině právní konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatelka své podání opřela o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo.
Úvodem možno říci, že v dané věci byl skutkový stav založen především na výpovědích jednotlivých účastníků a osob přítomných incidentu (jehož hlavními aktéry byli J. F. a M. K.), které byly jako důkazy provedeny v řízení vedeném proti v jiné trestní věci obviněnému J. F. Dovolatelka ve svém podání prezentovala řadu výňatků z těchto výpovědí, přičemž uvedla, že jsou v rozporu, či že neprokázaly soudem zjištěné skutečnosti. Na výňatcích z těchto výpovědí pak postavila své tvrzení o tzv. extrémním nesouladu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je patrné, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné. Dovolatelka v rámci svého podání v podstatě rozebírala celý průběh incidentu a prezentovala, že nebylo jasně prokázáno, že daný úsek proběhl tak, jak bylo zjištěno v předchozím řízení, nebo že z jednotlivých výpovědí určitá skutečnost nevyplývala, či vyplývalo něco jiného, než bylo v řízení prokázáno, popř. že něco mohla vnímat jinak. Všechny rozhodné okamžiky předmětného incidentu však ve svém rozhodnutí podrobně popsal soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud jeho rozbor shledal přiléhavým a správným.
Z hlediska přesnosti přesvědčivosti rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatelka zvýrazněným písmem v dovolání zdůrazňovala, že na č. l. 185 spisu, na který soud druhého stupně odkazoval, není uvedena věta, že M. K. v době jejího zvednutí ze země a odchodu z místa stál, je zřejmé, že soud chybně uvedl číslo listu spisu, když tento údaj zřejmě dovodil ze strany předchozí, kde je popsáno, že spadla, J. F. se otočil, aby jí pomohl vstát, viděla, jak se řidič M. K. k J. F. zezadu blíží a pak ho zřejmě uhodil, protože J. F. spadl na zem vedle ní. Pak si ona a J. F. navzájem pomohli vstát a dali se na odchod. Takový údaj se podává i z č. l. 184 spisu.
Pokud dovolatelka ve svém podání podrobně uváděla řadu údajů z výpovědí jednotlivých osob vypovídajících v dané věci, nelze přehlédnout, že její podání nastiňovalo otázky či námitky, které uplatnila již v řízení odvolacím a s nimiž se vypořádal již soud druhého stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je tak patrno, že obsah jejího dovolání se do jisté míry překrýval s tím, co bylo řešeno v řízení odvolacím. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala i zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Výklad podaný v jejich odůvodnění Nejvyšší soud hodnotí jakožto souladný se zákonem a přesvědčivý. Z tohoto rámce se nevymyká ani vyjádření podané státním zástupcem, které rovněž podává vystihujícím způsobem odpověď na dovolatelčino tvrzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že závěry učiněné oběma soudy nižších stupňů shledává přiléhavými a správnými. Námitku extrémního nesouladu tak shledal bezdůvodnou.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud znovu akcentuje, že je oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech shora zmiňovaných a je povinen vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozhodnutí. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelka ve svém podání vyslovovala dlouhou řadu námitek, v nichž vykreslovala mnoho skutkových (popř. procesních) okolností a námitek k případu a nastiňovala pomocí nich jiný obraz výsledků dokazování a jiného skutkového stavu, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřovala do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadala proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítala nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka však ve svém podání uplatnila i některé námitky, jimiž Nejvyšší soud byl v dovolacím řízení oprávněn (a povinen) se jako relevantními zabývat. Žádnou z takových námitek však neshledal důvodnou.
Za prvou relevantní dovolatelčinu námitku by bylo možno z formálního hlediska považovat námitku, že její jednání nebylo trestným činem, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Ani tomuto však není možno přisvědčit, neboť danou námitku vystavěla právě na tom, že zpochybnila skutkový děj zjištěný soudy nižších stupňů a na tomto podkladu nastiňovala obraz odlišného skutkového stavu. Na jeho základě pak tvrdila, že její jednání nebylo trestným činem. Tento postup ovšem s ohledem na výše uvedené není v dovolacím řízení možný a danou námitku je třeba odmítnout jako nedůvodnou. Z hlediska obsahu objektivní stránky posuzovaných trestných činů může Nejvyšší soud připomenout, že daný znak obou trestných činů vyložil již na str. 8 svého rozhodnutí soud prvého stupně a stejně tak se jím zabýval i soud druhého stupně na str. 7 in fine až na začátku strany 8 a dále pak na str. 10 a následující svého rozhodnutí. Opakování daných závěrů by ve věci nepřineslo nic nového, proto na ně postačuje na tomto místě odkázat.
V rámci druhé relevantní námitky dovolatelka tvrdila nedostatek subjektivní stránky. Ani u této námitky však Nejvyšší soud neshledal její opodstatněnost, nehledě na to, že se nejednalo o žádné novum v dané věci, neboť byla řešena soudy nižších stupňů v předchozím řízení. Možno zopakovat, že soudy obou stupňů námitce absence subjektivní stránky příslušnou pozornost věnovaly a dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém, že věděla, že vypovídá nepravdivé údaje o skutečnostech majících podstatný význam pro soudní rozhodnutí. Nejednalo se o drobné odchylky v nepodstatnostech či detailech, nýbrž o popis děje zásadně odlišný od reality, který v případě trestného činu spočívající v křivé výpovědi o předmětném incidentu mezi J. F. a M. K. zejména zcela popíral útočné agresivní jednání J. F. a naopak jej stavěl do nepravdivé pozice napadeného, a který v případě trestného činu spočívajícího v křivém obvinění zasahujících policistů uváděl, že se při zásahu dopustili proti J. F. jednání, které naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu. Dovolatelka přitom vypovídala tak, že přímo podávala zcela nepravdivé informace. Přitom byla přítomna vlastnímu ději v jeho bezprostřední blízkosti a do jisté míry se ho sama i účastnila. Sledovala jej bez přestávky, přičemž nebyla ovlivněna ničím, co by mohlo významně zkreslit její pozorování a vnímání (nebyla pod vlivem látek významně ovlivňujících vnímání, jako jsou např. drogy a alkohol, byla duševně zdravá, netrpěla ani závažným zraněním, které by mohlo proces vnímání ovlivňovat). Souhrnně řečeno, u dovolatelky nebyla přítomna žádná okolnost, která by modifikovala její schopnost vnímat prožitý děj, zapamatovat si jej a následně přesně reprodukovat.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů tak bez pochybností svědčí o tom, že obviněná popisované skutečnosti nezkreslila mimovolně, nýbrž úmyslně upravila popis děje proto, aby pomohla v trestním řízení obviněnému J. F., který byl jejím dlouholetým přítelem, aby se tak vyhnul trestnímu postihu. Takové její jednání soudy přiléhavě právně kvalifikovaly jednak jako pokračující přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako pokračující přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha