ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.533.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 533/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2015 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 To 415/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 87/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 21 T 87/2014, uznal obviněného M. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„ dne 12. 2. 2014 v době kolem 7:45 hod. v M. na ulici H. u parkoviště poblíž novinového stánku po předchozích slovních urážkách požadoval po poškozené M. K., v přítomnosti jejího nezletilého syna, podpis odvolání plné moci, aby nadále nemohla zastupovat společnost M. I. B., s. r. o., jejíž je majitelem, když toto poškozená odmítla, fyzicky ji napadl tím způsobem, že ji nejprve uchopil za ruku a snažil se ji přivést k automobilu, poškozená se mu ze sevření vysmekla a upadla na zem, kde si na ni klekl a začal ji škrtit, kdy jí současně vyhrožoval slovy, že pokud mu papíry nepodepíše, tak ji zlikviduje, že půjde přes mrtvoly a klidně ji i zastřelí, poté když chtěla poškozená nastoupit do vozidla a z místa napadení odjet, jí bránil v odjezdu tím, že držel dveře vozidla a pokračoval ve fyzickém napadání tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje, následně se poškozené podařilo nastoupit do vozidla, kde ji uchopil za oblečení a tlačil ji k sedadlu a svého jednání zanechal po příchodu strážníků Městské policie M. “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný i státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 To 415/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Bachana podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že v řízení bylo zkoumáno pouze jeho jednání a byly pominuty skutečnosti, které namítal proti některými svědky uváděné intenzitě jeho jednání. Je sice pravdou, že po několika dříve odmítnutých setkáních s poškozenou se mu ji podařilo zastihnout při jejím odjezdu z domova a po jejím zastavení jí přednesl požadavek týkající se plné moci. Na to poškozená začala křičet a odcházela směrem ke školce, kde jí přidržel rukáv bundy, a poškozená uklouzla na vlhkém trávníku. Pomáhal jí vstát, což bylo v řízení označeno jako škrcení. Nikdy na žádnou ženu nevztáhl ruku a nyní byla jako důkaz uznána výpověď svědkyně A. M., podle níž poškozenou desetkrát udeřil pěstí do obličeje. Tato výpověď byla v rozporu s pořízenou fotodokumentací zranění poškozené.
Ohledně zranění poškozené obviněný tvrdil, že hematomy na rukou si poškozená přivodila údery svých rukou do jeho rukou, kterými se bránil před jejími údery, a tím, že se několikrát udeřila o přístrojovou desku svého vozidla. Poškozená se při výslechu na policii pokoušela obrátit celou záležitost ve svůj prospěch tím, že jako motivaci jeho jednání uvedla vynucení podpisu na smyšlenou směnku. Ta však u něho zajištěna nebyla, naopak byla zajištěna jím požadovaná plná moc k zastupování jeho firmy. I výpověď poškozené před soudem byla v souladu s jejím předchozím vyhrožováním obviněnému kvůli jeho svědecké výpovědi ve věci jejích podvodů v objemu cca 20 mil. Kč a zpronevěry osobního automobilu. Soud poškozené jako zkušené manipulátorce bezvýhradně uvěřil.
Dovolatel dále uvedl, že je sice pravdou, že by mohl být rád, že nebyl odsouzen tvrději, avšak ví, že poškozené žádná zranění nezpůsobil. Nezbylo mu, než přivolat policii a ve své naivitě se domníval, že za její přítomnosti dosáhne snáze vydání požadovaného dokumentu plné moci. Místo toho skončil jako obviněný, k čemuž padesát let svého života nezavdal příčinu. Nechtěl vyvolat dojem, že odmítá přijmout uložený trest, ale má za to, že se nedopustil tak závažného jednání, které by vyžadovalo postih trestem odnětí svobody. Vzhledem k jeho dosavadní beztrestnosti a intenzitě konfliktu by spíše odpovídal postih podle přestupkového zákona, nehledě na to, že mu odsouzení znemožňuje ucházet se o přiměřené zaměstnání.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „po prozkoumání spisů obou soudů zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi 21 T 87/2014 ze dne 9. 9. 2014 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 415/2014 ze dne 13. 11. 2014 a věc přikázal k novému projednání“.
K podanému dovolání státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělila, že po seznámení se s obsahem podání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že v podstatě všechny dovolatelovy námitky směřovaly k provedeným důkazům, jejich hodnocení a učiněnému skutkovému zjištění. Obviněný ve svém podání zpochybňoval věrohodnost jednotlivých důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí, jak je výše podrobně popsáno) a následně tvrdil, že skutkový závěr učiněný soudy je nesprávný, a úměrně tomu činil vlastní závěr, který vyzníval v jeho prospěch. Uzavřel pak, že se nedopustil tak závažného jednání, které by vyžadovalo postih trestem odnětí svobody.
Takovou argumentací dovolatel primárně napadal správnost procesního postupu soudů nižších stupňů a jimi učiněných skutkových zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Lze tak shrnout, že pokud dovolatel uplatnil dosud zmíněné vady, šlo o vady, které měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních. Uplatněnými námitkami totiž směřoval především do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Pokud dovolatel ve svém podání rovněž tvrdil, že se nedopustil tak závažného jednání, které by vyžadovalo postih trestem odnětí svobody, není zcela jasné, co takovou námitkou sledoval. Brojil-li tím proti uloženému trestu a jeho výši, je třeba připomenout, že výhrady proti uloženému trestu lze v řízení dovolacím uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a pouze v mezích tam stanovených, čemuž podání dovolatele nikterak neodpovídalo.
S jistou mírou shovívavosti lze dovolací relevanci přiznat jen (obviněným blíže nerozvedené) argumentaci, že jeho jednání by vzhledem k jeho dosavadní beztrestnosti a zažité intenzitě konfliktu s poškozenou spíše odpovídalo postihu podle přestupkového zákona. Lze totiž důvodně předpokládat, že tím zřejmě chtěl uplatnit námitku nepoužití zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších instancí.
K této problematice je třeba uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ ultima ratio “ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by se mohlo jednat pouze o občanskoprávní záležitost, kterou by postačovalo řešit toliko v rámci přestupkového řízení. Skutková zjištění soudu svědčí o tom, že obviněný se dopustil na poškozené poměrně závažného násilného jednání, při němž jí současně vyhrožoval zastřelením. Už proto bylo namístě přikročit k použití prostředků práva trestního, neboť použitím pouze prostředků civilního práva by sledovaného účelu nemohlo být dosaženo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha