ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.637.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 637/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 dovolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 152/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, zrušuje ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 152/2012, byl obviněný R. H. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 6 T 29/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. a spoluobviněnému J. K. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. T. škodu ve výši 2.510 Kč a poškozené UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 492 40 480, se sídlem Praha 6, Evropská 136, škodu ve výši 8.362 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. H. pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že se spoluobviněným J. K. v L. dne 19. 1. 2012 v době od 03.45 hodin do 03.55 hodin v ulici S. na parkovišti před společností P., kam společně přijeli osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, po předchozí vzájemné dohodě po vylomení zámku levých předních dveří u řidiče vnikli do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, v hodnotě 35.000 Kč s cílem ho odcizit, otevřeli přední kapotu motoru, poté byli vyrušeni ostrahou objektu a z místa společně odjeli vozidlem zn. Škoda Fabia, aniž by cokoliv odcizili, čímž by L. T. způsobili škodu ve výši nejméně 35.000 Kč, a to přesto, že obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 T 44/2009, který nabyl právní moci dne 24. 7. 2009, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, z jehož výkonu byl dne 23. 6. 2011 podmíněně propuštěn.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. H. odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného R. H. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, byl obviněný R. H. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. a spoluobviněnému J. K. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. T. škodu ve výši 2.510 Kč a poškozené UNIQA pojišťovna, a. s., škodu ve výši 8.362 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. H. v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. H. dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 89/2014, rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. K. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, podal obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Obviněný konstatoval, že i po doplnění dokazování v intencích pokynu Nejvyššího soudu jsou závěry soudů stran skutkových zjištění v rozporu s právním posouzením skutku a neumožňují učinit jednoznačný závěr, že přečin krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku spáchal. Byl přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se úmyslně dopustil protiprávního jednání kvalifikovaného jako pokus přečinu krádeže, poněvadž nebylo prokázáno, že by se vůbec na místě činu nacházel. Odvolacímu soudu vytkl, že se námitkám obhajoby dostatečně nevěnoval. Zopakoval, že skutkové okolnosti, které po objektivní stránce naplňují znaky trestného činu krádeže, musí být zahrnuty úmyslem pachatele trestný čin spáchat. Otázce úmyslu se však nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, věnoval v novém řízení toliko okrajově. Přestože se jediné dostupné důkazy vážou na osobu spoluobviněného J. K., soudy učinily paušální závěr o úmyslném jednání, resp. o vině obou obviněných. Soudy nezhodnotily míru zavinění každého ze spoluobviněných.
Na podporu svých tvrzení opětovně rekapituloval skutková zjištění soudů, která podle jeho názoru postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Poukázal na výpovědi členů ostrahy, z nichž, jak se domnívá, vyplývá pouze to, že uvedení svědci viděli dvě osoby pohybující se na parkovišti, popřípadě směřující k vozidlu, které na parkovišti již stálo (srov. výpověď svědka P. M.). Žádný z těchto svědků nedokázal spatřené osoby blíže popsat, nadto z jejich výpovědí nelze vyvodit, že by se spatřené osoby dopouštěly jakéhokoliv protiprávního jednání ve smyslu trestního zákoníku. Faktický sled událostí, k nimž na místě činu došlo, ostatně vyplývá i z kamerového záznamu, jenž byl v hlavním líčení na pokyn Nejvyššího soudu přehrán. Co se týče pachových stop, ani ty jej z trestné činnosti neusvědčují. Žádná pachová shoda obviněného s jakýmkoliv vzorkem zachyceným na vozidle poškozeného či na nářadí nalezeným v restauraci V. nebyla zjištěna. S odkazem na závěry odborného vyjádření z odvětví trasologie, podle nichž žádná z odebraných stop není způsobilá ke stanovení individuální identifikace, považoval závěry obsažené v úředním záznamu o jeho zadržení za účelové a objektivně ničím nepodložené. Navíc z jiného provedeného důkazu, ze sdělení pracovníka Technických služeb města L., vyplývá, že v inkriminovaný den byly převážně od 4.00 hod. prováděny posypové práce a pluhování na komunikacích specifikovaných v úředním záznamu policie ze dne 19. 1. 2012. Nad rámec výše uvedeného poukázal na částečnou nepřípustnost důkazu spočívajícího ve výpovědích zasahujících policistů. Podle jeho názoru se svědci obecně vyjadřovali i k okolnostem, které nezažili, neviděli a neslyšeli. Měl za to, že zmínění svědci disponovali toliko informacemi získanými ze sdělení jiných zasahujících policistů. Dále uvedl, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví defektoskopie, metalografie a technická diagnostika, ve znění po doplnění, se podává, že řídící jednotku výrobce BOSCH nelze zapojit do vozidla poškozeného, a že tato jednotka tudíž není způsobilá uvést předmětné vozidlo do provozu. Metodikou řídících jednotek bylo dále zjištěno, že vozidlo zn. Škoda Octavia (avšak vybavené imobilizérem) lze teoreticky nastartovat v případě, že je současně k dispozici spárovaný čip z klíčů od vozidla.
Namítl, že soudy závěr o tom, že je vinen, postavily výlučně na výpovědi spoluobviněného J. K. Soud prvního stupně navíc na tuto výpověď nenahlížel komplexně a vycházel pouze z její jedné části. Poznamenal, že nerozporuje, že se se spoluobviněným v baru Výměník nad ránem potkal, odmítl však, že by se dopustil skutku popsaného ve výroku o vině. Zopakoval, že svůj osobní automobil zapůjčil v inkriminovaný den panu M. P., přičemž tento mu byl vrácen až policejním orgánem. Konstatoval, že skutková zjištění soudů, resp. popis skutku, jak byl soudy zjištěn, neobsahuje podklad pro právní závěr o tom, že naplnil subjektivní a objektivní znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že se dopustil úmyslného jednání směřujícího k přisvojení si cizí věci.
Rovněž byl přesvědčen, že postupem odvolacího soudu, který (ohledně něj) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu v rozsudku nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, došlo k porušení ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. Domníval se, že odvolací soud nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu a porušil zákaz reformationis in peius, neboť situaci, kdy mu byl nalézacím soudem uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů, změnil tak, že mu byly následně uloženy dva samostatné tresty odnětí svobody v celkové výměře dvanácti měsíců. Podle obviněného lze konstatovat, že za totéž jednání mu byl poté, co původní trest v plném rozsahu vykonal, uložen další trest. Závěr odvolacího soudu, že podmíněný trest je vždy mírnější než trest nepodmíněný, považuje za nepřiléhavý. Akcentoval, že ani podmíněný trest nemůže být mírnější než ten, který byl již vykonán.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 152/2012, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění soudů ani přezkoumávání správnosti soudy provedeného dokazování. Uvedl, že dovolací soud je skutkovými zjištěními vždy vázán, přičemž zásah do nich lze připustit v případě tzv. extrémního rozporu.
Poznamenal, že soudy obou stupňů, resp. zejména nalézací soud, postupovaly podle pokynů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 89/2014, a podle reálných možností a dostupnosti důkazních prostředků dokazování doplnily a následně hodnocením dovodily, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Byť není obviněný usvědčován přímým důkazem, řetězec důkazů nepřímých je ucelený a jeho pachatelství z něj lze, i při zohlednění výtek pokynů Nejvyššího soudu, vyvodit. Měl za to, že obhajoba obviněného týkající se údajného půjčení vozidla Škoda Fabia panu M. P. byla důvodně vyloučena, kdy na tento závěr zcela logicky navazuje zjištění vozidla policejní hlídkou s ještě teplým motorem a stopy vedoucí ve sněhu uprostřed noci do baru, kde se nacházel (prakticky výlučně jen) obviněný se spoluobviněným. Nelze přehlédnout ani nalezení řídící jednotky ve zmíněném baru s pachovými stopami spoluobviněného.
Uvedl, že popsané skutečnosti ve svém souhrnu tvoří ucelený podklad pro závěr o spáchání útoku, jenž byl s ohledem na jeho reálný průběh a také zamýšlené užití odlišné řídící jednotky, než by mělo k odcizení vozidla s daným motorem být, právně posouzen jako (toliko) pokus přečinu krádeže ve smyslu §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřel, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu nedošlo, a to ani ve smyslu jeho rozšířeného výkladu.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., domnívá se, že argumentaci obviněného lze sice z určitého pohledu považovat za relevantní (srov. zejména Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck 2013, str. 3171), nikoliv však za důvodnou. Podotkl, že ze soudní praxe vyplývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006), že nepodmíněný trest odnětí svobody je nutno vždy pokládat za přísnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Byť tedy prostý součet výměr uložených trestů činil původně deset měsíců a jedenáct dnů a následně dvanáct měsíců, je nutné zohlednit, že v druhém případě se stran šesti měsíců jedná o trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu. Takový trest je především hrozbou, jež má odsouzeného motivovat k řádnému životu. Stane-li se tak, přímý výkon odnětí svobody není realizován. Vzhledem k tomu, že ani rozdíl zmíněných prostých součtů výměr není výrazný, k porušení zásady zákazu reformationis in peius nedošlo. Dodal, že skutečnost, že dříve uložený trest byl obviněným již vykonán, nemá v posouzení právního stavu podstatný význam.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud však připouští, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K nesprávné realizaci důkazního řízení, v důsledku níž dovolací soud usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 89/2014, ohledně obviněného R. H. (a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. K.) rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil a věc nalézacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, v řízení následujícím po přikázání věci již nedošlo.
Nutno připomenout, že podle pokynu dovolacího soudu obsaženého v citovaném zrušujícím usnesení bylo na soudu prvního stupně, aby k odstranění vytknutých nedostatků doplnil dokazování o výslech spoluobviněného J. K., policistů z hlídky L-614 v procesním postavení svědků a o odborné vyjádření k otázce, zda, za jakých okolností a jakým způsobem se lze zmocnit vozidla tovární značky Škoda za pomoci řídící jednotky. Podle pokynu bylo vhodným doplnit dokazování vyžádáním zprávy od společnosti P., zda je dosažitelný kamerový záznam, o němž hovořil svědek P. M., případně jím taktéž provést důkaz, a zaměřit se na objasnění možnosti vyslechnout jako svědka i M. P. a vyslechnout jej, bude-li to objektivně možné. Teprve poté měl nalézací soud učinit odpovídající skutkové a právní závěry. Dovolací soud současně nevyloučil, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i další důkazy.
Nejvyšší soud má za to, že nalézací soud v souladu s výše uvedeným pokynem postupoval, dokazování v intencích pokynu doplnil a následně učinil i odpovídající skutkové a právní závěry (viz níže). Soud opětovně přistoupil k výslechu spoluobviněného J. K., který však využil svého práva a k věci odmítl vypovídat, a proto byla podle §207 odst. 2 tr. ř. znovu přečtena jeho výpověď z přípravného řízení (č. listu 58-62). Pro účely objasnění skutečností prezentovaných v úředním záznamu ze dne 19. 1. 2012 (srov. č. listu 15 a 16) soud dále vyslechl v procesním postavení svědků policisty, kteří byli jednak součástí hlídky, která vozidlo jako první nalezla, a jednak součástí hlídky, která na místo nalezení vozidla dorazila vzápětí. Jmenovitě vyslechl pprap. J. H. (č. listu 306-307), pprap. J. J. (č. listu 326-327), pprap. J. J. (č. listu 327) a pprap. V. N. (č. listu 328). Námitka obviněného, že důkaz výslechem těchto svědků je částečně nepřípustný, neboť svědci se obecně vyjadřovali i k okolnostem, které nezažili, neviděli a neslyšeli, je irelevantní. Ačkoliv zmínění svědci v rámci výpovědí uváděli i informace, které se dozvěděli od svých kolegů, především vypovídali k tomu, co sami na vlastní oči viděli a co zažili. Policisté, kteří sledovali stopy vedoucí k baru V., se vyjadřovali k povaze těchto stop. Policisté, resp. pprap. J. J., který byl součástí hlídky, jež vozidlo jako první nalezla, popisoval stav, v jakém bylo vozidlo nalezeno. Důkaz výslechem těchto svědků je tudíž důkazem, který lze před soudem použít (srov. již v původním usnesení dovolacího soudu citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 238/2011, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 aj.). Pokud jde o vypracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví defektoskopie, metalografie a technická diagnostika, popřípadě o jeho doplnění, i v tomto směru nalézací soud svým povinnostem dostál. Odborné vyjádření bylo ve shodě s pokynem dovolacího soudu zaměřeno k otázce, zda, za jakých okolností a jakým způsobem se lze za pomoci zajištěné řídící jednotky zmocnit vozidla tovární značky Škoda (č. listu 321-323, resp. 332-334). Co se týče kamerového záznamu z objektu P., ten byl vyžádán a následně v hlavním líčení přehrán (srov. č. listu 306). Nad rámec shora uvedeného provedl soud rovněž další dostupné důkazy, mimo jiné sdělení pracovníka technických služeb (č. listu 304 a 305) a zprávu technických služeb (č. listu 331), přičemž na podkladě těchto důkazů lze učinit skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.
Nejvyšší soud tedy nesdílí přesvědčení dovolatele, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu) naopak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho společného spáchání oba obviněné, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného rozumného závěru (k tomu srov. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací soud však nad rámec výše uvedeného dodává, že obhajoba obviněného, že na místě činu nebyl a že své vozidlo zapůjčil v inkriminovaný den M. P., byla vyvrácena. Nelze totiž přehlédnout, že ve vozidle, jehož vlastníkem byl obviněný, přijeli a odjeli z místa činu dva muži, pachatelé pokusu přečinu krádeže. Krátce poté, co na parkovišti objektu P., a. s., došlo k trestné činnosti, k napadení vozidla tovární značky Škoda Octavia, vešli do baru V. spoluobvinění R. H. a J. K. Přišli ze směru jako posléze i policisté, kteří sledovali stopy ve sněhu vedoucí od vozidla, v němž nedlouho předtím jeli pachatelé pokusu přečinu krádeže; ze směru od vozidla patřícího R. H. Po příchodu do baru jeden z obviněných odešel na toalety, kde se zdržel pouhých deset sekund. Na toaletách byla posléze nalezena řídící jednotka způsobilá uvést vozidlo Škoda Octavia vybavené čtyřválcovým vznětovým motorem do provozu. Pachovou analýzou bylo zjištěno, že s touto řídící jednotkou manipuloval spoluobviněný J. K., jeho pachová stopa byla zanechána i na sedadle řidiče napadeného vozidla. Jestliže se proto spoluobviněný J. K. nacházel na místě činu, manipuloval s výše uvedenou řídící jednotkou a z místa činu odjel v automobilu patřícímu obviněnému R. H., přičemž tento automobil byl nedlouho po pokusu přečinu krádeže nalezen nedaleko od baru, v němž se oba spoluobvinění zdržovali, a do baru spoluobvinění přišli ze směru od vozidla společně, je evidentní, že skutková zjištění o tom, že se obviněný R. H. činu dopustil, mají v provedených důkazech patřičnou oporu. Skutečnost, že zajištěná řídící jednotka byla určena pro čtyřválcové vznětové motory a napadené vozidlo bylo vybaveno zážehovým motorem, není v posuzované trestní věci relevantní. Obviněný nemusel vědět, jakým typem motoru je vozidlo, jež se se spoluobviněným rozhodli napadnout, vybaveno, a zjevně to ani nevěděl. Námitka obviněného, že závěry policistů stran stop ve sněhu jsou v kolizi se sdělením pracovníka technických služeb, podle něhož byly v inkriminovaný den od 4.00 hod. prováděny posypové práce a pluhování na komunikacích specifikovaných v úředním záznamu, nemůže obstát. Z fotodokumentace pořízené po nálezu vozidla je zřejmé, že údržba komunikace byla zahájena až posléze, což ostatně v hlavním líčení potvrdili i policisté.
Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo subjektivní a objektivní stránku pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku.
Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, čin spáchá vloupáním, a byl za takový čin, kdy si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci. Objektivní stránka trestného činu podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku spočívá v přisvojení si cizí věci vloupáním, kterým pachatel způsobí škodu na cizím majetku v nikoliv nepatrné výši. Přisvojení je jednání, kdy pachatel cizí věc, movitou věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Za škodu nikoliv nepatrnou je považována majetková újma ve výši nejméně 5 000 Kč ( srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku, v konkrétním případě je dále významné, že nedosáhla 50 000 Kč). Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly (srov. §121 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl.
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění po předchozí vzájemné dohodě, po vylomení zámku levých předních dveří u řidiče, vnikli do zaparkovaného automobilu zn. Škoda Octavia v hodnotě 35.000 Kč, a to s cílem jej odcizit, otevřeli přední kapotu motoru, poté byli vyrušeni ostrahou objektu, tudíž z místa společně odjeli automobilem zn. Škoda Fabia.
Není pochyb o tom, že jednání obviněného R. H., který spolu s obviněným J. K. vylomil zámek levých předních dveří cizího automobilu a otevřel jeho přední kapotu, přičemž v důsledku vyrušení ze strany člena ostrahy svého jednání oba zanechali a z místa činu odjeli, charakteristické rysy pokusu přečinu krádeže vloupáním nese. Ze skutkových zjištění vyplývá, že oba obvinění šli k zaparkovanému vozidlu zn. Škoda Octavia, vylomili zámek jeho levých předních dveří, tedy s použitím síly překonali jinou jistící překážku, a že otevřeli přední kapotu vozidla, přičemž u sebe měli, jak bylo následně prokázáno, řídící jednotku způsobilou uvést vozidlo Škoda Octavia vybavené čtyřválcovým vznětovým motorem do provozu. Počínání obviněných bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci jejím zmocněním. Bez vědomí a souhlasu vlastníka automobilu L. T. se snažili získat automobil do své dispozice, aby s ním mohli nakládat jako s vlastním vozidlem. Jak již bylo shora naznačeno, obvinění si v době, kdy se rozhodli vozidlo napadnout, evidentně nebyli vědomi toho, že prostřednictvím řídící jednotky, kterou disponovali, vozidlo nenastartují. Jen proto, že byli vyrušeni ostrahou objektu, svého počínání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu krádeže, zanechali; proto bylo jejich jednání kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže. Pokud by automobil odcizili, způsobili by na cizím majetku škodu ve výši 35.000 Kč, tedy škodu nikoliv malou. Jelikož u sebe měli řídící jednotku, která by byla v případě, že by napadené vozidlo bylo vybaveno čtyřválcovým vznětovým motorem, způsobilá toto vozidlo uvést do provozu, vylomili zámek levých předních dveří vozidla, otevřeli kapotu vozidla a spoluobviněný J. K. si na místo řidiče sedl, jejich úmysl k přisvojení si cizí věci lze dovodit. Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentem soudu prvního stupně, podle něhož je s ohledem na to, že obvinění přijeli automobilem obviněného R. H., a měli tudíž možnost vlastního dopravního prostředku, vyloučeno, aby usilovali o zmocnění cizí věci v úmyslu ji přechodně užívat. Stejně tak se ztotožňuje s argumentací, pokud jde o vyloučení motivace zmocnit se toliko věcí uložených ve vozidle, popřípadě motivace vozidlo poškodit.
Poukazuje-li obviněný R. H. na to, že soudy nezhodnotily míru zavinění u každého z obviněných zvlášť, nutno podotknout, že podle skutkových zjištění byli oba obvinění na místě činu, oba šli k napadenému vozidlu, disponovali řídící jednotkou způsobilou uvést vozidlo tovární značky Škoda do provozu a na místo činu dojeli a odjeli v automobilu R. H.; míra jejich zavinění byla tudíž srovnatelná. S ohledem na tyto skutečnosti a též s přihlédnutím k tomu, že obviněný R. H. projevil v minulosti sklony k páchání majetkové trestné činnosti, nelze pochybovat o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v ustanovení §205 tr. zákoníku [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Jde-li o výtku vztahující se k trestu, jenž byl nově uložen odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Logický výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítat, že mu měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz refomationis in peius. Taková námitka je svou povahou odlišná od té, jež je založena na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný v důsledku chybného hodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku, již podle ustálené praxe nelze v dovolacím řízení relevantně uplatnit (k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve prospěch takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 202/2005, 8 Tdo 1449/2007 aj.].
V daných souvislostech nelze rovněž nezmínit rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. ÚS 304/04). Lze tedy uzavřít, že námitku o uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu je možné subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem).
V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný namítl, že ačkoliv bylo podáno odvolání výlučně jím samotným (a nikoliv také státním zástupcem v jeho neprospěch), došlo ke zhoršení jeho postavení, neboť namísto souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů, jenž fakticky vykonal, mu byly postupem odvolacího soudu uloženy tresty dva, každý v trvání šesti měsíců, byť, pokud jde o věc sp. zn. 3 T 152/2012, s podmíněným odkladem.
V souvislosti s výtkou obviněného je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch. Přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu, uloženému soudem prvního stupně (srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Odpověď na tuto otázku je zejména v takových situacích, kdy dojde k uložení jiného druhu trestu, značně složitá a vyžaduje velmi pečlivé vyhodnocení celkového významu a dopadů uložených druhů trestů. V těchto souvislostech se připomíná také závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle něhož zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
V konkrétním případě byl obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 6 T 29/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem odvolacího soudu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let.
Otázku, zda nově uložený trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený souhrnný trest, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného trestu.
Ačkoliv dovolatel nezpochybňuje úvahy odvolacího soudu o nemožnosti uložit mu souhrnný trest pro nesplnění podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku, není možné tuto otázku nechat stranou pozornosti, poněvadž je pro ukládání trestu obviněnému zásadní. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (pozn.: tzn. podle zásad používaných pro ukládání trestu úhrnného), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
V posuzované trestní věci byl obviněný R. H. rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 19. 1. 2012, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Označený rozsudek se stal pravomocným dnem, kdy bylo odvolání proti němu zamítnuto, tj. dnem 20. 8. 2013. V řízení následujícím po přikázání věci Nejvyšším soudem byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 152/2012, uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 6 T 29/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a obviněnému byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jak se podává z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 152/2012, soud nařídil výkon trestu odnětí svobody, který obviněný nastoupil dne 8. 10. 2013 (č. listu 261) a z něhož byl následně, v důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 89/2014, a na něj navazujícího příkazu k propuštění z výkonu trestu, propuštěn dne 19. 2. 2014 (č. listu 282).
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 29/2013, který si dovolací soud opatřil, vyplývá, že rozsudkem tamního soudu ze dne 16. 4. 2013 byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 25. 1. 2013, a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Označený rozsudek se stal pravomocným dnem, kdy bylo odvolání proti němu zamítnuto, tj. dnem 17. 9. 2013. Soud nařídil výkon trestu odnětí svobody (č. listu 74), který obviněný v návaznosti na propuštění z výkonu trestu ve věci sp. zn. 3 T 152/2012 a převedení do dalšího výkonu trestu (viz trestní spis sp. zn. 3 T 152/2012, č. listu 282) nastoupil dne 19. 2. 2014 (č. listu 78). Trest vykonal a na svobodu byl propuštěn dne 19. 8. 2014 (č. listu 97).
Okresní soud v Liberci v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 3 T 152/2012, vyložil, že obviněný se projednávaného skutku dopustil předtím, než byl v mezidobí projednávání věci rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 6 T 29/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2013, odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto shledal, že jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (str. 10 rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 55 To 392/2014, uvedl, že soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu pochybil, poněvadž nevzal v potaz, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 6 T 29/2013, dopustil až poté, co byl ve věci sp. zn. 3 T 152/2012 vyhlášen první odsuzující rozsudek. Pochybení nalézacího soudu tudíž napravil, přičemž vázán zákazem reformationis in peius uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, který je podle něj vždy mírnější než trest nepodmíněný. Odvolací soud seznal, že nejnižší možná výměra za pokus přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku činí šest měsíců. Vzhledem k tomu, že po odečtení šesti měsíců vykonaných trestů ve věci sp. zn. 6 T 29/2013 je zbývající výměra trestu, který je možno ve věci sp. zn. 3 T 152/2012 uložit (pozn. dovolacího soudu: tj. 4 měsíce a 11 dnů), nižší, než je dolní hranice trestní sazby citovaného ustanovení, uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let (str. 6 rozsudku).
Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu stran nemožnosti uložit souhrnný trest zcela ztotožňuje. Pokus přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nejsou sbíhajícími se trestnými činy. Pokusu přečinu krádeže se obviněný dopustil dne 19. 1. 2012 a byl za něj odsouzen rozsudkem ze dne 14. 1. 2013, jenž nabyl právní moci dne 20. 8. 2013. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se dopustil dne 25. 1. 2013 a byl za něj odsouzen rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, pravomocným dne 17. 9. 2013. Byť byl rozsudek ze dne 14. 1. 2013 Nejvyšším soudem zrušen a věc sp. zn. 3 T 152/2012 byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí, přičemž následně byl v posuzované věci vydán nový odsuzující rozsudek, a to dne 11. 9. 2014, pravomocný dne 13. 1. 2015, nelze opomenout, že rozsudek ze dne 14. 1. 2013 byl první odsuzující rozsudek ve věci sp. zn. 3 T 152/2012. Že byl v pozdějším řízení zrušen a že Okresní soud v Liberci následně vyhlásil nový rozsudek, není v tomto směru relevantní. Třebaže spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání tomuto novému rozsudku ze dne 11. 9. 2014 předcházelo, o souběh se nejedná. Jak již bylo výše naznačeno, rozsudek ze dne 14. 1. 2013 byl první odsuzující rozsudek ve věci sp. zn. 3 T 152/2012, což je z hlediska případných úvah o uložení souhrnného trestu stěžejní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 41/1968, 34/1965 a 52/1971 Sb. rozh. tr.). Obviněný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spáchal v době mezi vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku (dne 14. 1. 2013) a právní mocí rozsudku (dne 20. 8. 2013). V takovém případě nelze hovořit ani o souběhu, ani o recidivě. Pro uvedenou situaci se jako přiléhavé jeví označení nepravá recidiva. Odvolací soud tedy správně vyložil, že podmínky pro uložení souhrnného trestu v posuzované věci splněny nebyly a že soud prvního stupně pochybil, pokud ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku aplikoval.
Dále jde o to, zda uložením trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou let, nedošlo s ohledem na původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jedenácti dnů, jenž byl obviněným v době ukládání již vykonán, k porušení zákazu reformationis in peius.
Nejprve je vhodné připomenout, že trest odnětí svobody v obecné rovině představuje univerzální druh trestu, poněvadž je možné jej uložit za každý trestný čin, a to jak přečin, tak i zločin, a kterémukoli dospělému pachateli. Zároveň je však druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případě, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti. Výkon trestu odnětí svobody je svou povahou nejpřísnějším druhem právní sankce, jakou lze uložit za porušení právních povinností. Proto je přípustný jen za trestné činy, které představují typově nejzávažnější porušení práva. Jeho přísnost spočívá v tom, že ze všech sankcí nejvýraznějším způsobem omezuje nejširší okruh základních práv a svobod člověka. Trestem odnětí svobody se rozumí celkem čtyři typy trestů (§52 odst. 2, 3 tr. zákoníku): nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem a výjimečný trest.
Podle §55 odst. 2 tr. zákoníku za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Citované ustanovení trestního řádu vyjadřuje subsidiární povahu trestu odnětí svobody, protože u typově nejméně závažných trestných činů zpřísňuje podmínky pro možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který by měl být v těchto případech spíše trestem mimořádným. Jde zároveň o projev pomocné úlohy trestní represe, protože tam, kde postačí uložení sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku vychází ze skutečnosti, že u okruhu trestných činů (přečinů) zde uvedených je vždy stanovena mírnější alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to zejména v podobě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 746-747, 751.). Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je opatřením vážného dosahu pro další život pachatele a jeho rodiny. Takový trest je nutný jen tehdy, jestliže závažnost trestného činu nebo dosavadní život pachatele ukazují na to, že pouhá hrozba podmíněným trestem by nepostačila k tomu, aby pachatel vedl řádný život (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/1961 Sb. rozh. tr.).
Vzájemný vztah mezi nepodmíněným trestem odnětí svobody a podmíněným trestem odnětí svobody, který je pojímán jako mírnější alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 31, pod č. T 949.). Podle tohoto rozhodnutí je třeba vždy bezvýjimečně promítnout do každého konkrétního případu obecnou zásadu, že nepodmíněný trest odnětí svobody je přísnější než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Nejvyšší soud se v označeném rozhodnutí zabýval porušením zákazu reformationis in peius, přičemž dovodil, že k tomuto porušení dojde, jestliže odvolací soud výlučně z podnětu odvolání obviněného (popřípadě odvolání podaného jinou oprávněnou osobou v jeho prospěch) změní výrok o trestu tak, že místo podmíněného trestu odnětí svobody, který obviněnému uložil soud prvního stupně, uloží nepodmíněný trest odnětí svobody. Porušení zákazu reformationis in peius nastane i za situace, když obviněný nebude vůbec vykonávat nepodmíněný trest odnětí svobody, protože ho předtím již vykonal započtenou vazbou v délce zahrnující celou jeho výměru. I kdyby totiž bylo později rozhodnuto, že se vykoná trest, jehož výkon byl původně podmíněně odložen, započítá se vykonaná vazba i do tohoto trestu a obviněný ho také nemusí vykonat (nutno ovšem dodat, že jak nepodmíněný trest odnětí svobody, tak trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, byly uloženy ve stejné výměře). Dále se soud zabýval zevrubným rozborem nepříznivějších důsledků pravomocného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve srovnání s trestem odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen; ty se projeví např. v souvislosti se zánikem právních důsledků odsouzení, s případným ukládáním souhrnného trestu apod.
Jakkoliv lze s takto rekapitulovanými závěry v obecné rovině souhlasit, nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem posuzované věci, která se poněkud liší od té, již hodnotil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 7 Tdo 1252/2006. Zásadní odlišnost totiž spočívá v tom, že ve věci 7 Tdo 1252/2006 šlo o situaci, kdy jak trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, tak nepodmíněný trest odnětí svobody byly uloženy ve stejné výměře jednoho roku, tudíž úvaha o tom, že je z hlediska srovnání přísnosti sankcí indiferentní, zda byl již trest odnětí svobody bezprostředně vykonán vazbou, byla namístě, protože obviněný by za žádných okolností trest nemusel vykonat. Stejně tak by se zde vyjádřené zásady bezvýjimečně uplatnily tehdy, pokud by nepřicházelo v úvahu započítání trestu (obviněnému by byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, z podnětu jeho odvolání by mu mohl být uložen i delší trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen, naopak by nebylo možné původně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody změnit z podnětu takového odvolání v nepodmíněný trest odnětí svobody, byť kratšího trvání). O takovou situaci ale v nyní posuzované věci nešlo, jelikož obviněný vykonal z dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody 4 měsíce a 11 dnů, zatímco podmíněně odložený trest odnětí svobody mu byl uložen ve výměře 6 měsíců, což znamená, že neosvědčil-li by se ve zkušební době, byl by vystaven hrozbě bezprostředního výkonu rozdílu takto udávaných výměr. Evidentně by tedy nenastala situace, že by pro případ rozhodnutí o tom, že obviněný vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, již žádný trest nevykonával. A právě tento záměr byl sledován v rozsudku nalézacího soudu, který uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců a 11 dnů odůvodnil právě tím, že takto fakticky již vykonaný trest je dostatečný s ohledem na stadium trestného činu, způsobenou škodu i dobu uplynuvší od spáchání skutku (str. 11 rozsudku).
Jde-li o posuzovanou věc, nutno zmínit, že odvolací soud správně implicitně respektoval zásadu, že zrušil-li toliko z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu byl uložen souhrnný trest, což má za důsledek, že se obnovil výrok o dřívějším trestu (nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 měsíců a trest zákazu činnosti) a že je obviněnému vedle toho uložen další trest, součet výměry dříve i nově uloženého trestu pak nesmí přesahovat výměru zrušeného souhrnného trestu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 43/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, pod č. T 414., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 11 Tz 229/2001, uveřejněný pod č. 33/2002 Sb. rozh. tr. aj.). Proto také v odůvodnění rozsudku uvedl, že v úvahu přicházející výměra trestu, který je možné uložit ve věci sp. zn. 3 T 152/2012, tedy 4 měsíce a 11 dnů, je nižší než dolní hranice trestní sazby §205 odst. 2 tr. zákoníku. Z toho však již nevyplývá, že musel učinit závěr, k němuž dospěl, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč není jím ukládaný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, v kolizi se zásadou zákazu reformace in peius. Se závěrem, že nedošlo k porušení zákazu reformace in peius, nekoresponduje rozdíl ve výměře trestu odnětí svobody, neodpovídá mu ani cíl, který sledoval nalézací soud, a z hlediska hodnocení postavení obviněného a příznivějších dopadů podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze v konkrétním případě ani přeceňovat úvahy o zahlazení odsouzení a případném ukládání souhrnného trestu (zde jsou jen hypotetické). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že limity plynoucí ze zásady zákazu reformace in peius vyjádřené v §259 odst. 4, popř. §264 odst. 2 tr. ř. také znamenají, že není vyloučeno uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby jako přímý důsledek aplikace těchto ustanovení (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 37/2011, uveřejněný pod č. 33/2013 Sb. rozh. tr.). Bude proto na odvolacím soudu, aby se znovu otázkou trestu zabýval při plném respektu k zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud uzavírá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl jím však porušen zákaz reformace in peius ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto jej podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to toliko ve výroku o trestu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí bylo částečně zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu