ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.646.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 646/2015-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání, které podala obviněná G. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 4 To 357/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 183/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání, které podala obviněná G. V., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 183/2013, byla obviněná G. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že (společně s dalšími spoluobviněnými):
„ v období od února 2011 do dubna 2012 v České republice především v B. a v P., …ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami po předchozích dohodách a dělbě úkolů s vědomím, co činí, se podíleli na organizování, realizaci výroby a distribuci padělaných a pozměněných osobních dokladů – cestovních pasů, řidičských průkazů, občanských průkazů České republiky, … s vědomím, že tyto jinými osobami budou užívány jako doklady řádně vydané orgány veřejné správy České republiky za úplatu ve výši od 300 do 500 Eur za jednotlivý doklad, a to tím způsobem, že …, a takto se dopustili:
(v další části skutkové věty rozsudku byly pod body 4., 5., 6., 8., 9., a 11. až 16. popsány jednotlivé dílčí útoky, jichž se obviněná dopustila s konkrétními spoluobviněnými) “.
Takto (zkráceně) popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle §348 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku jednotlivě vyjmenovaných).
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 4 To 357/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s takovým rozhodnutím nespokojila a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Eriky Baloghové podala proti němu dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že „soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její jednání“ a že v napadených rozhodnutích jsou „navíc uvedeny takové skutečnosti, které jsou v přímém rozporu nejen s provedeným dokazováním, ale i s vlastními závěry soudu I. stupně“, a krom toho jsou dotčená soudní rozhodnutí nepřezkoumatelná, „neboť není zřejmé, na základě jakého skutkového stavu soud přistoupil k aplikaci ustanovení §348 tr. zákoníku“.
Dovolatelka v další části svého podání uvedla, že má výhrady k jednotlivým bodům rozsudku (zejména k bodům 11. a 13. až 16.), když namítla, že u skutků chybí právně významná skutková zjištění, neboť soudy rozhodly o její vině na základě toho, že nebyla vyloučena určitá skutečnost svědčící v její prospěch, přičemž zároveň nebyla ani prokázána skutečnost svědčící v její neprospěch.
V podrobnostech pak namítla nesprávné právní posouzení jednání popsaného pod bodem 11. rozsudku okresního soudu. Podle jejího názoru se telefonní hovor, jenž se měl uskutečnit mezi ní a spoluobviněným K. dne 25. 8. 2011 v 19.04 hod., netýká zakázky zadavatele V. S., netýká se však ani žádné trestné činnosti. Krom toho soudy obsah tohoto hovoru nesprávně interpretovaly. Pouze na základě zmíněného telefonického hovoru, jehož souvislost s trestnou činností není doložena, a na základě SMS zprávy nelze její jednání kvalifikovat jako trestný čin. V tomto bodě soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Vadná je však i právní kvalifikace jednání uvedeného v bodě 13. rozsudku okresního soudu, kde se jí klade za vinu „pouze skutečnost, že se údajně měla domlouvat s odsouzeným K. na osobním setkání“, jinak právně významná skutková zjištění absentují. Krom toho domluva na osobním setkání ani samotné setkání se spoluobviněným K. není důkazně zachyceno a podloženo. Rovněž jednání uvedené pod bodem 15. rozsudku okresního soudu nemá žádný podklad, skutková zjištění absentují. To platí i pro jednání uvedená v bodech 14. až 16. rozsudku okresního soudu. Ani zde nejsou dostatečná skutková zjištění k tomu, aby bylo možno říci, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu příslušného zločinu.
Obviněná je proto přesvědčena, že měla být co do jednání popsaného v bodech 11. a 13. až 16. rozsudku okresního soudu zproštěna obžaloby, „neboť její jednání tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně a v jeho odůvodnění … nelze kvalifikovat jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny. Navíc … zcela absentují právně významná skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu“. V navazující části dovolání namítla „rozpory ve významných dílčích skutkových zjištěních“, a to co do jednání popsaného v bodech 4. až 6., 8., 9. a 12. rozsudku okresního soudu. Nejednoznačnost a rozpornost ve skutkových zjištěních zde „zakládá pochybnost ohledně skutkového stavu, z něhož soudy vycházely“.
V samém závěru svého podání dovolatelka navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi v napadených částech zrušil a následně rozhodl tak, že ji ohledně skutků pod body 11. a 13. až 16. rozsudku okresního soudu zprostí obžaloby a ohledně skutků pod body 4. až 6., 8., 9. a 12. rozsudku okresního soudu přikáže věc Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že nastíněné námitky nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Je zjevné, že výtky obviněné, podle kterých byla porušena zásada in dubio pro reo, že absentují skutková zjištění, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy apod., nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Není jimi totiž namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněná sice obecně hovoří o nesprávném právním posouzení jejího jednání, nicméně z obsahu dovolání je patrné, že její výtky primárně směřují vůči skutkovým zjištěním soudů a výsledkům důkazního řízení. Nesprávnou právní kvalifikaci (podle obviněné její jednání nelze posoudit jako zločin) dovolatelka nedovozuje ze skutkových zjištění, jež učinily soudy ve věci činné, tato naopak zpochybňuje, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné. Dovolatelka v podstatě činí své vlastní skutkové závěry a hodnocení důkazů, a teprve na základě toho dospívá k závěru, že její jednání znaky předmětného zločinu nevykazuje. K námitkám vycházejícím z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, protože podkladem pro dovolací přezkum je zásadně ten skutkový stav, který byl zjištěn soudy v předchozích fázích trestního řízení.
Státní zástupce následně vyslovil přesvědčení, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy a jak je zachycen zejména v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu, vykazuje veškeré zákonné znaky zločinu, jímž byla obviněná uznána vinnou, tedy zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Námitky uplatněné obviněnou proto nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit. A vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., státní zástupce měl za to, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce v samém závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny námitky, které dovolatelka ve svém podání uplatnila, směřovaly k důkaznímu řízení provedenému oběma soudy nižších stupňů, resp. k důkazům, na základě nichž soudy učinily skutková zjištění. Dovolatelka v podstatě jen napadala postup obou soudů v dosavadním řízení, když především nesouhlasila s tím, jak zhodnotily předložené důkazy, přičemž zároveň zpochybňovala provedené důkazy, čímž napadala správnost zjištění skutkového děje. Na tomto základu poté tvrdila, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Sumárně řečeno, dovolatelka zjištěný skutkový stav rozporovala, vyslovovala k němu výhrady či nesouhlas, což činila i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Takovými námitkami však primárně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala porušení svých práv a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak konstatovat, že dovolatelkou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněná neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřovala do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadala proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., i vedení řízení, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Lze poznamenat, že soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně rozvedl zjištění a závěry učiněné z jednotlivých důkazů. Pokud dovolatelka naopak zpochybňovala skutková zjištění, pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou nižších instancí svá zjištění a závěry přesvědčivě odůvodnily.
Obecně lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
A pokud by výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu