ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.660.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 660/2015-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněné K. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 11/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 38/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 T 38/2012, byla obviněná K. H. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. b), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s dalšími 11 obviněnými. Za tento zločin byla odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu 12 obviněných, z nichž obvinění M. M. a J. H. byli zčásti činů jim za vinu kladených zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. a obviněná I. J. byla zproštěna obžaloby zcela. Bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 11/2014, z podnětu odvolání obviněných K. H., M. M., J. H., J. P., L. M., M. F., S. D. a J. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných K. H., J. P., L. M., M. F., S. D. a J. B. v celém rozsahu, ohledně obviněných M. M. a J. H. v odsuzující části (za použití §261 tr. ř. jej zrušil v celém rozsahu též ohledně obviněného P. P.). Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou K. H. uznal vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ji podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Odvolací soud skutek, jímž obviněnou K. H. uznal vinnou, nově vymezil tak, že
v době od 13. 10. 2009 do 29. 6. 2010 na komerčním oddělení GE Money Bank a. s., v K. (dále „GE Money Bank“ nebo „poškozený“), v úmyslu získat pro sebe a jiné finanční prospěch jako firemní bankéřka a zaměstnankyně jednající za GE Money Bank, která shromažďovala a měla na starosti veškeré podklady sloužící ke schválení, uzavření a čerpání úvěrových smluv a jejich předávání na centrálu GE Money Bank, uzavřela níže uvedené úvěrové smlouvy produktu Expres Business, a v rámci jejich sjednávání předala mezi uvedenými podklady hrubě zkreslené údaje, a to konkrétně pozměněná ocenění nemovitostí s účelově navýšenými cenami nemovitostí a přinejmenším v některých případech také pozměněná daňová přiznání, takže úvěrové smlouvy byly ze strany GE Money Bank schváleny na základě fiktivních ocenění nemovitostí sloužících k zajištění úvěrů, konkrétně:
1) dne 13. 10. 2009 uzavřela s obviněnou L. K. smlouvu o úvěru ve výši 2.700.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Helenou Adámkovou dne 12. 10. 2009 na odhadní cenu ve výši 1.600.000 Kč předal K. K. v P. osobně obviněné H., následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.400.000 Kč a také pozměněné daňové přiznání přinejmenším za daňové období roku 2007, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 771.516 Kč,
2) dne 13. 10. 2009 uzavřela s obviněným J. H. smlouvu o úvěru ve výši 2.500.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Jiřím Fejfarem dne 12. 10. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 1.200.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.850.000 Kč a také pozměněné daňové přiznání přinejmenším za rok 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 1.037.307 Kč,
3) dne 11. 11. 2009 uzavřela s L. U., smlouvu o úvěru ve výši 2.300.000 Kč a smlouvu o kontokorentním úvěru, z něhož bylo čerpáno 411.646,41 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Josefem Prouzou dne 29. 10. 2009 na odhadní cenu ve výši 2.800.000 Kč obviněné H. předal osobně J. F., následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.500.000 Kč, úvěr byl poskytnut, avšak vzhledem ke skutečné hodnotě zástavy škoda GE Money Bank nevznikla,
4) dne 3. 12. 2009 uzavřela s J. H., smlouvu o úvěru ve výši 1.300.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Josefem Prouzou dne 7. 1. 2009 předaný J. H. GE Money Bank zněl na odhadní cenu ve výši 750.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 1.800.000 Kč a také pozměněné daňové přiznání přinejmenším za rok 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut a byl řádně splácen, takže škoda GE Money Bank nevznikla,
5) dne 7. 12. 2009 uzavřela s obviněným P. H. smlouvu o úvěru ve výši 2.800.000 Kč a smlouvu o kontokorentním úvěru, z něhož bylo čerpáno 512.053,34 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Karlem Vlčkem dne 3. 12. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 1.150.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrových smluv pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.900.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2007 a 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 1.956.468 Kč,
6) dne 18. 12. 2009 uzavřela s obviněnou J. P. smlouvu o úvěru ve výši 2.600.000 Kč a smlouvu o revolvingovém úvěru ve výši 300.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Vladimírem Lochem dne 17. 12. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 950.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrových smluv pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.300.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2007 a 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut a byl celý řádně splacen, takže škoda GE Money Bank nevznikla,
7) dne 18. 12. 2009 uzavřela s obviněným L. M. smlouvu o úvěru ve výši 2.700.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Jiřím Švecem dne 24. 11. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 1.100.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.400.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2007 a 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 1.666.393 Kč,
8) dne 11. 1. 2010 uzavřela s obviněnou M. F. smlouvu o úvěru ve výši 2.700.000 Kč a smlouvu o revolvingovém úvěru ve výši 500.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Jiřím Švecem dne 31. 12. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 1.100.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrových smluv pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.400.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2007 a 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 1.928.866 Kč,
9) dne 10. 2. 2010 uzavřela s obviněným S. D. smlouvu o úvěru ve výši 2.860.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Jiřím Švecem dne 22. 12. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 900.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.600.000 Kč a také pozměněné daňové přiznání přinejmenším za rok 2007, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut a byl řádně splácen, takže škoda GE Money Bank nevznikla,
10) dne 10. 2. 2010 uzavřela s obviněným L. P. smlouvu o úvěru ve výši 2.500.000 Kč a smlouvu o kontokorentním úvěru, z něhož bylo čerpáno 256.120,73 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Ditou Suchou dne 31. 12. 2009 zněl na odhadní cenu ve výši 1.250.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.150.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2007 a 2008, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 106.040 Kč,
11) dne 4. 5. 2010 uzavřela s obviněným P. P. smlouvu o úvěru ve výši 2.600.000 Kč a smlouvu o revolvingovém úvěru ve výši 360.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Jaroslavou Hromádkovou dne 29. 4. 2010 zněl na odhadní cenu ve výši 1.250.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrových smluv pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.700.000 Kč a také pozměněná daňová přiznání za roky 2008 a 2009, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 1.104.816 Kč,
12) dne 28. 6. 2010 uzavřela s obviněným J. B. smlouvu o úvěru ve výši 2.800.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Josefem Prouzou dne 25. 6. 2010 zněl na odhadní cenu ve výši 1.750.000 Kč, následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu 3.900.000 Kč a také pozměněné daňové přiznání přinejmenším za rok 2009, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut, avšak nebyl řádně splácen, a takto způsobila GE Money Bank škodu ve výši nejméně 675.000 Kč,
13) dne 29. 6. 2010 uzavřela s M. M., smlouvu o úvěru ve výši 3.000.000 Kč, přičemž originál ocenění nemovitosti sloužící k zajištění úvěru vypracovaný odhadcem Ing. Josefem Prouzou dne 25. 6. 2010 na odhadní cenu ve výši 800.000 Kč předala M. M. osobně obviněné H., následně bylo v podkladech pro sjednávání úvěrové smlouvy pozměněné ocenění na odhadní cenu ve výši 3.900.000 Kč a také pozměněné daňového přiznání za rok 2009, na základě těchto podkladů byl úvěr poskytnut a byl řádně splácen, takže škoda GE Money Bank nevznikla,
čímž obviněná K. H. způsobila poškozené GE Money Bank škodu v celkové výši 9.246.406 Kč.
Odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou M. M. obžaloby pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a trestní věc obviněných J. H., J. P., L. M., M. F., S. D., J. B. a P. P. podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodl rovněž o náhradě škody.
O těchto dalších spoluobviněných bylo následně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 7 T 38/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 18/2015, tak, že byli uznáni vinnými jako spolupachatelé dovolatelky, obviněný L. M. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. a obvinění M. F. a J. B. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a bylo rozhodnuto i o jejich trestech. Obvinění J. H., S. D. a P. P. byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. a obviněná J. P. podle §226 písm. b) tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 11/2014, podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž pro nesprávné právní posouzení brojila proti výroku o vině i proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Výroku o vině obviněná vytýkala, že skutek, jímž byla uznána vinnou, nenaplňuje skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, protože u ní nešlo o vědomé zavinění, ale jednalo se jen o porušení pracovněprávních nebo interních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Za stěžejní považovala, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by se aktivně účastnila podvodných operací, a pokud odvolací soud vyložil úvahy o její vině na straně 19 napadeného rozsudku, s jeho argumentací se neztotožnila, protože soud nevzal do úvahy, že existovala možnost, že pracovala nedbale a mechanicky a závady v dokumentech nezaregistrovala. Jako nesprávný vytkla i argument užitý soudem prvního stupně v odůvodnění jím vydaného rozsudku, který nebral do úvahy, že obviněná nepopírala, že nedodržela všechny pracovní postupy a že se stala snadnou obětí jiných osob, které trestnou činnost organizovaly, z nichž zmínila zejména spoluobviněnou M. M. Ve svém nedbalostním podílu na spáchaném činu spatřovala pouze pochybení zakládající toliko civilní odpovědnost, v důsledku čehož soudy měly zvažovat použití zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Z žádného z provedených důkazů však nebylo možné dovodit vědomost obviněné o tom, že jí byly předkládány upravené či dokonce zfalšované dokumenty.
Soudy napadená rozhodnutí nesprávně vystavěly na úvaze, že obviněná jako jediná měla všechny zfalšované dokumenty v rukou, což považovala za důkazy nepodložený závěr, neboť veškeré úkony, v nichž je spatřováno její trestné jednání, představovaly současně její pracovní náplň a ona postupovala shodně s tím, jak u ní bylo běžné v jiných případech. Soudům vytkla, že z původně stíhaných 15 osob byla podána obžaloba na 13 z nich, avšak jen ona byla odsouzena jako osoba s nejnižší motivací a také nejmenším, nulovým podílem na výnosech z ní. Obviněná za pravděpodobnější verzi než je ta, k níž soudy došly, označila vlastní, podle níž obviněné M. M. a I. J. v pozici zprostředkovatelů organizovaně navedly dlužníky k předložení pozměněných dokladů a využily nedostatečnou svědomitost obviněné.
V dovolání obviněná poukázala na to, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit její vědomost o tom, že jí byly předkládány zfalšované dokumenty, a pokud soudy uvedly, že si uvedených neshod musela všimnout, jedná se o pouhou spekulaci soudu, která nemůže být podkladem pro závěr o její vině, neboť byla založena jen na tom, že spoléhala na to, že v rámci interních mechanismů poškozené banky byla pouze první z řady osob zkoumajících podklady pro poskytnutí úvěrů a rozhodujících o tom, zda budou poskytnuty. Nelze jí v uvedených třinácti případech přičítat ani jakékoli mimořádné obohacení oproti jiným akvizicím, které uzavírala. Poukázala na to, že v praxi dochází k tomu, že jsou zaměstnanci banky uváděni v omyl, což však obvykle k založení jejich trestní odpovědnosti nepostačuje. Závěrem obviněná namítla, že uváděné pochybení mohlo být posouzeno pouze jako nedbalostní čin, neboť pro úmyslné jednání v daném případě není dostatek podkladů.
Obviněná v dovolání považovala za nesprávné i to, že nese odpovědnost za vznik veškeré zjištěné škody představující částku 9.246.406 Kč, protože tuto škodu nelze k tíži přičítat pouze jí samotné, když se na jejím vzniku spolupodílela i poškozená banka. Nespokojila se se závěrem odvolacího soudu, že nedostatečnost kontrolního systému banky ji nevyviňuje a nemůže se vztahovat ani na snížení vzniklé škody, za niž obviněná v plné výši odpovídá. Obviněná v této souvislosti považovala za primární příčinu vzniku škody, že banka sama podcenila situaci a svůj interní systém nastavila tak, že v konečném důsledku žádný z jejích zaměstnanců neprovedl porovnání dokumentů, konkrétně znaleckých posudků v příslušném spise s daty na datovém úložišti, čímž sama poškozená banka nedodržovala ani nejelementárnější principy opatrnosti a prevence vzniku škody, ačkoli k tomu měla řadu kontrolních mechanismů. Přitom své povinnosti porušovala i tím, že své pracovníky nutila „plnit plány poskytování úvěrů“, čímž na ně vytvářela soustavný tlak směřující k uzavírání nových úvěrových smluv, a tím snižovala motivaci svých zaměstnanců nahlížet na žadatele o úvěr kriticky. Z těchto důvodů, i kdyby byla shledána za popsané jednání trestně odpovědnou, nebylo by jí možné přičítat více než jen zlomek z celkové způsobené škody, protože největší podíl na způsobeném následku je nutné připsat k tíži banky, nikoliv obviněné. Metoda použitá soudem druhého stupně pro stanovení výše škody byla obviněnou shledána rovněž nesprávnou, neboť nezohledňuje skutečnost, že vztahy mezi dlužníky a bankou neztratily svůj standardní průběh a že na prodlení dlužníků nese vinu rovněž banka, která v situaci, kdy úvěr byl řádně splácen, vytvořila z řádně splácených úvěrů nestandardní případy. Za situace, když se v dané věci výše škody z hlediska obviněné jeví jako nejistá, měl soud respektovat zásadu in dubio pro reo, což neučinil.
Výrok o trestu dovolatelka shledávala nespravedlivým zejména s ohledem na její rodinné poměry a další, již uvedené okolnosti případu, zejména to, že z trestných činů neměla majetkový prospěch, žádný z jejích spoluobviněných nebyl potrestán, od zahájení trestního stíhání uplynula relativně dlouhá doba, v jejímž průběhu byla vystavena negativním dopadům a důsledkům trestního stíhání, čímž byla již dostatečně potrestána, a v neposlední řadě je zájmem nejen jejím, ale i banky, aby zůstala na svobodě a dál pracovala, aby mohla nahradit vzniklou škodu.
Ze všech uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 11/2014, a vadné řízení, které mu předcházelo, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla svého zákonného podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V doplnění dovolání zaslaném Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2015 obviněná nad rámec již výše uvedených výhrad poukázala na nesprávnost výroku o náhradě škody z důvodu porušení zásady in dubio pro reo, a to především v návaznosti na nové odsouzení obviněných L. M., M. F. a J. B. rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 7 T 38/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 18/2015, neboť má za to, že v důsledku těchto nových rozhodnutí, jimiž je těmto jejím spoluobviněným kladena za vinu škoda ve výši celkem 6.998.243 Kč, nemůže být obviněné přičítána k tíži celá vzniklá škoda.
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval za rozporné s výlučně hmotněprávní povahou obviněnou uplatněného dovolacího důvodu námitky o nedostatečném dokazování, neboť jimi namítala porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za právní výhrady považoval námitky o neúmyslném zavinění spočívajícím na tvrzení, že jí byly předkládány upravené, či dokonce zfalšované dokumenty, čímž vylučovala své srozumění s jejich nepravdivostí a domáhala se pouze nedbalostního zavinění. S těmito výhradami se však soudy zabývaly s tím, že velmi podrobně úvahy vylučující tuto obhajobu obviněné ve svém rozhodnutí rozvedl Vrchní soud v Praze, který vysvětlil na straně 24 svého rozhodnutí, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněná jednala ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu. Uvedený závěr podložil řadou skutečností a zjištění, na základě kterých označil za vyloučenou obhajobu obviněné, že byla pouhou obětí trestné činnosti organizovaných žadatelů o úvěr. Se soudy nižších stupňů se ztotožnil, neboť nedbalostní zavinění obviněné [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] lze shledávat pouze ve vztahu k výši škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože obviněná věděla, že pokud jsou zkreslovány podklady pro schválení úvěru a uváděny nepravdivé skutečnosti o rozsahu zajištění úvěru, případně o příjmech klientů, které i při malých příjmech protekčně prosazovala, bude nesplacení úvěrů pravděpodobné. I v případě, že obviněná preferovala variantu, že úvěry budou řádně splaceny, neměla za vzniklé, jí samotnou způsobené situace přiměřené důvody k tomu, aby spoléhala, že ke škodě nedojde. Stanovení výše škody státní zástupce považoval rovněž za správné, jakož i závěr, že odpovědnost obviněné není v žádném případě snižována nedostatečností kontrolního systému banky, spoluzaviněním banky či odpovědností dalšího spolupodepisujícího pracovníka banky, jehož úloha byla podle zjištění soudu zjevně formální a bezvýznamná. Obviněná jednala v rámci své odpovědnosti zcela samostatně a do popsaného jednání nebyla ničím a nikým nucena.
Státní zástupce požadavky související s uložením mírnějšího trestu označil za uplatněné mimo obviněnou označený dovolací důvod s tím, že důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je dána možnost v dovolání výrok o trestu napadat, obviněná neuplatnila. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí odvolacího soudu, jenž vyhověl jejímu odvolání a rozhodl o snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a za využití moderačního ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněnou pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Z uvedených důvodů, když státní zástupce shledal dovoláním napadená rozhodnutí správnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné K. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Toliko ve vztahu k doplňku dovolání, jejž obviněná Nejvyššímu soudu zaslala dne 14. 6. 2015, v němž brojila proti výroku o náhradě škody, je třeba uvést, že jeho obsahem se Nejvyšší soud nemohl zabývat, protože v něm uvedená nová argumentace byla uplatněna již po uplynutí dovolací lhůty, což je v rozporu s §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v této trestní věci uplynula dne 16. 8. 2014.
Po zjištění, že obviněná ve včas podaném dovolání splnila základní formální podmínky, Nejvyšší soud zkoumal, zda uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podložen argumenty v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů. Proto i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je dovolání odůvodněno, musí věcně odpovídat některému zákonnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., což znamená, že v dovolání uplatněné výhrady musí svým významem (materiálně) obsahovat skutečnosti, které věcně odpovídají některému zákonem stanovenému důvodu. Nestačí tedy na některý z důvodů dovolání jen formálně poukázat bez věcného obsahu vymezeného příslušným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V případě jiného nesprávného hmotně právního posouzení jde o zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Takto zákonem a judikaturou soudů stanovené meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vylučují na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů je možný pouze při existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). O takový případ jde ovšem jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná své výhrady soustředila proti výroku o vině, ve vztahu k němuž jednak považovala dokazování, vedoucí k závěru o úmyslném zavinění, za nedostatečné, a jednak se dožadovala spoluzavinění ze strany banky, a dále i proti výroku o trestu, neboť výši i druh trestu shledávala nepřiměřeně přísným.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda obviněnou uplatněné námitky ve vztahu k výroku o vině splňují shora rozvedené podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a shledal, že obviněná ve vztahu k subjektivní stránce svou argumentaci vystavěla na výhradách o neúplném dokazování s tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se aktivně účastnila podvodných jednání a že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit její vědomost o tom, že jí byly předkládány falšované dokumenty a podklady. Rovněž tvrdila, že soudy nerespektovaly její obhajobu, že svou vědomou roli na podvodných jednáních, jež činily jiné osoby, popírala. Trestnost svého jednání shledávala pouze ve svém pasivní roli nedbalé pracovnice a své zavinění spatřovala toliko ve své nepozornosti a nedostatečné obezřetnosti, které byly příčinou, že si nevšimla nedostatků a nesrovnalostí v dokumentech klienty předkládaných s těmito vadami jí předkládaných. Svou vinu proto spatřovala nikoliv v úmyslném, ale pouze v nedbalostním jednání.
Uvedeným způsobem uplatněné výhrady se sice formálně týkají subjektivní stránky, která je z obecného hlediska hmotněprávním pojmem, avšak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, protože obviněná se zavinění z nedbalosti domáhala nikoliv na základě soudy zjištěných a učiněných skutkových zjištění, ale výhradně a pouze na podkladě své vlastní verze odlišné od té, kterou soud druhého stupně na podkladě provedeného dokazování zahrnul do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku. Své jednání a míru aktivní účasti na posuzovaném skutku obviněná prezentovala jinak, než jak bylo soudy zjištěno a popsáno, neboť se domáhala toho, že sama podklady shromažďované pro úvěrové smlouvy nefalšovala, že vůbec o jejich nepravdivosti nevěděla a že byla jen ostatními spoluobviněnými zneužita pro jejich zištné záměry, neboť o ní bylo známo, že ke svým povinnostem přistupovala nezodpovědně.
Takto uplatněné výhrady jsou zcela v rozporu s tím, jak skutek odvolací soud ve výroku o vině popsal, a jaká skutková zjištění z něj vyplývají, neboť s uvedenou verzí obviněné nekoresponduje, že „obviněná v úmyslu získat pro sebe a jiné finanční prospěch jako firemní bankéřka… uzavřela uvedené úvěrové smlouvy …a v rámci jejich sjednávání předala mezi uvedenými podklady hrubě zkreslené údaje, a to konkrétně pozměněná ocenění nemovitostí s účelově navýšenými cenami nemovitostí a přinejmenším v některých případech také pozměněná daňová přiznání, takže úvěrové smlouvy byly ze strany GE Money Bank schváleny na základě fiktivních ocenění nemovitostí sloužících k zajištění úvěrů“, což jsou skutkové okolnosti výroku o vině uvedené v rozsudku odvolacího soudu popisující aktivní a vědomé podvodné jednání obviněné.
Z uvedených důvodů nemají uvedené námitky obviněné, týkající se subjektivní stránky, zakotvení v hmotněprávních ustanoveních §15 odst. 1, 2 a §16 odst. 1 tr. zákoníku vymezujících formy úmyslného a nedbalostního zavinění, a proto Nejvyšší soud shledal, že obviněná v této části dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nemohl proto na podkladě rozvedených výhrad správnost napadených rozhodnutí věcně přezkoumávat, protože obviněná v této části dovolání podala z jiného než v §265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu.
I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje jen pro úplnost za vhodné uvést, že ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu uvedené slovní vyjádření skutkového stavu, tj. „skutková věta“, obsahuje všechny rozhodné zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého byl čin obviněné právně posouzen, a rovněž úmysl při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobit tak škodu velkého rozsahu je součástí souboru skutečností, jež tvoří uvedený kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že na jeho základě je uvedená právní kvalifikace náležitě identifikovatelná (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04).
Ve skutkových zjištěních, jak jsou ve výroku rozsudku odvolacího soudu [bod 1) až 13)] popsána, skutkové okolnosti a údaje popisující subjektivní stránku obviněné, dostatečně vyjadřují. Právě skutkové okolnosti vtělené do popisu jednotlivých skutků, u všech dílčích skutků dávají potřebný a dostatečně rozvedený vztah obviněné jak k jednání, jímž znaky tohoto zločinu naplnila, tak i k následku, k němuž došlo. V podrobnostech lze odkázat na popsané činy, které jsou v jednotlivých útocích rozvedeny ve vztahu k subjektivní stránce obviněné způsobem, jež nevzbuzuje pochybnosti (v opaku srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, uveřejněný pod č. 164 ve sv. 47 Sb. n. u. ÚS).
Kromě skutkových závěrů uvedených v popisu trestného jednání, jež je obviněné kladeno za vinu, je i tam uvedené konstatování o zavinění podloženo výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá. Nutno je rovněž podotknout, že s ohledem na okolnosti projednávané věci, zejména limitované důkazní prostředky, soudy správně postupovaly v rámci dokazování tak, že jimi uvedená zjištění vyplynula z celého rozsahu provedených důkazů, a zejména i okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněné ke spáchanému činu a vzniklému následku (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Nejvyšší soud jen stručně poznamenává, že soudy se právě otázce subjektivního vztahu obviněné a jejímu konkrétnímu jednání, jakož i jejímu postavení v rámci celé skupiny všech osob více či méně na spáchání jednotlivých činů zainteresovaných, s potřebnou pečlivostí věnovaly. Po náležitě provedeném dokazování všechny provedené důkazy pečlivě vyhodnotily v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., zkoumaly je v potřebné úrovni, a na vinu obviněné usuzovaly z celého komplexu důkazních prostředků, neboť vedle svědeckých výpovědí ostatních spoluobviněných vycházely především z výpovědí pracovníků GE Money Bank V. N. (č. l. 6178 až 6181 spisu), B. K. (č. l. 6181 až 6183 spisu), Ing. L. Š. (č. l. 6183 až 6188 spisu) a D. L. (č. l. 6332 až 6337). Soudy vycházely též z obsahu „SMS“ zpráv zasílaných I. J. a J. H. (č. l. 313 až 332 spisu), v nichž po J. H. obviněná žádala daňová přiznání M. F. a J. P. nebo I. J. dávala pokyn, jak přistupovat ke „standardním“ a „nestandardním“ klientům, konkrétně aby „K. nic, jen standartně, nic nenabízet“ (č. l. 332 spisu), jakož i z rozporů a postojů ve výpovědích samotné obviněné, která nedokázala vysvětlit a popsat, jaká měla být skutečná role původně spoluobviněných M. M. a I. J. (č. l. 6169 spisu). Soud vzal v potaz rovněž bianco daňová přiznání nalezená při třídění pracovních složek obviněné v jejím pracovním stole, opatřená otiskem podacího razítka Finančního úřadu v K., a rovněž na čistém papíře naskenované razítko jmenovaného finančního úřadu (č. l. 4 až 5, 16, 706 spisu).
Na základě souboru všech těchto důkazů soudy dospěly ke zjištěním o průběhu skutků způsobem, který popsal soud druhého stupně ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, vyloučily tím pasivní roli obviněné v celém procesu podvodných jednání, a naopak shledaly, že ona jako zaměstnanec banky byla jedinou osobou, která byla přímo pověřena tím, aby uvedené podklady shromažďovala a dále s nimi nakládala. Soud rovněž prokázal motivaci obviněné, která kromě případných provizí byla odměňována za jednotlivé uzavřené úvěrové smlouvy, a to i s ohledem na výši úvěrových částek (č. l. 420, 421, 654 spisu, strana 20 rozsudku odvolacího soudu). Tím vším byl zištný záměr obviněné objasněn a prokázán.
Rovněž je nutné připomenout, že soudy nižšího stupně neopomenuly reagovat na žádnou z podstatných výhrad vznesených obviněnou či jejím obhájcem v průběhu řízení, a to včetně návrhů na doplnění dokazování, jak je vysvětleno v odůvodnění napadených rozhodnutí. Lze proto shrnout, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Vedle subjektivní stránky obviněná ve vztahu k výroku o vině namítala, že soudy nesprávně shledaly trestně odpovědnou za vzniklý následek pouze ji, aniž by dostatečně zvažovaly, že se na způsobení škody spolupodílela i banka, která svými nedostatečnými kontrolními mechanizmy a tím, že své zaměstnance více než podněcovala k uzavírání velkého množství úvěrových smluv, vytvořila podmínky pro vzniklý následek. Tyto námitky svou povahou hmotněprávní dopadají na obviněnou označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu dále zkoumal jeho opodstatněnost.
Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávaní úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu. Obviněná se dopustila tohoto zločinu podle tzv. právní věty v alternativě, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, čímž způsobila škodu velkého rozsahu. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
Ke spoluzavinění je třeba nejprve uvést, že obviněná se uvedeného zločinu dopustila jako pracovnice banky, bankéřka, jejíž povinností bylo (stručně uvedeno) zajišťovat správnost podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy mezi bankou a klientem. V daném případě podstata objektivní stránky zločinu úvěrového podvodu spočívala v tom, že obviněná dalším pracovníkům banky, kteří posuzovali jí předložené podklady, tyto předávala nikoli v pravdivé, ale jí pozměněné podobě tak, aby si zajistila schválení úvěru, což byla její účast na trestněprávní události, z níž vzešel ohrožující nebo poruchový následek škodlivý pro uvedený společenský vztah [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13].
Závěr o trestní odpovědnosti obviněné jako pachatelky je i zde určován zejména povahou porušené povinnosti, formou zavinění a jeho mírou, která vymezuje poměr, jakým se na vzniku protiprávního následku (resp. účinku) podílela oproti jiným osobám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1653/2014).
Míra, jakou se pachatel podílí na vzniklém následku sám nebo zda se na něm podílel i někdo další, záleží na tom, zda k jednání pachatele, které je v příčinné souvislosti se vzniklým následkem (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. roz. tr.), přistoupilo jednání další osoby. Skutečnost, že na činu obviněného se podílel i někdo další, však nevede k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
V případě majetkového trestného činu, u něhož je znakem skutkové podstaty způsobení škody, spolupůsobení při vzniku škody poškozeným znamená, že jednání těchto poškozených je buď hlavní a bezprostřední příčinou škody, nebo bylo jednou z jejích příčin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013). Při hodnocení spoluzavinění poškozeného je potřeba vycházet i z dalších okolností, které mohly mít na páchanou trestnou činnost vliv, posuzovat je tak potřeba i přístup poškozeného k jeho majetku, ovšem ani lehkovážný přístup poškozeného nemůže ve smyslu shora uvedených zásad vést k zániku trestní odpovědnosti pachatele. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém ke vzniku škody došlo.
Pokud obviněná nedostatek v příčinné souvislosti, resp. její přerušení vyvozovala z toho, že na vzniku škody se spolupodílela či primárně podílela především sama poškozená (GE Money Bank), což jak bylo výše rozvedeno, není zahrnuto na podkladě provedeného dokazování učiněnými skutkovými zjištěními, je vhodné uvést, že pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Z hlediska trestního práva hmotného má i v případě spoluzavinění význam příčinný vztah mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.), což znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním , které naplňuje znaky trestného činu , následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila (srov. rozhodnutí č. 46/1963, č. 50/1968-II. Sb. rozh. tr.). I kdyby k jednání pachatele přistoupilo jednání jiné osoby, jež by nepřerušilo příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem, je takový pachatel i přes spoluzavinění další osoby trestně odpovědný.
Výše rozvedená skutková zjištění zavinění další osoby na vzniklém následku neuvádějí. Žádná taková okolnost neplyne ani z dalších ve věci provedených důkazů, a to ani z rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 7 T 38/2012, jímž byli uznáni vinnými L. M. a M. F. a J. B. buď úvěrovým podvodem podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. nebo podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku za jednání v souvislosti s tím, jehož se dopustila obviněná K. H., avšak jako spolupachatelé podílející se na činu, jenž je kladen za vinu i obviněné.
Jestliže se obviněná podle skutkových zjištění činu dopustila vědomě tak, že předkládala pro schválení úvěrů falešné či pozměněné, a tudíž nepravdivé podklady, které měly stěžejní význam při rozhodování banky o tom, zda danému klientovi poskytne úvěr či nikoli, bylo to právě toto její jednání, které bezprostředně vedlo k uzavření úvěrové smlouvy a ke vzniku s tím spojených důsledků, zejména vzniku škody v podobě vylákaných úvěrových plnění klientům, kteří objektivně podmínky pro poskytnutí takového úvěru nesplňovaly.
Nedostatečnost kontrolních systémů banky, na něž se obviněná odvolává, i kdyby byla v jistém směru připustitelná, nehrála by pro trestná jednání obviněné větší roli, neboť nastavení takových obranných mechanizmů, které včas odhalí trestnou činnost zaměstnanců, je velmi složitá záležitost, neboť vztah zaměstnavatele a zaměstnance je vždy založen na důvěře, neboť zaměstnanec v rámci své pracovní náplně proniká do zákonitostí a podstaty činnosti zaměstnavatele, do níž se zapojuje vlastními pracovními postupy. I přesto je třeba v projednávané trestní věci poukázat na to, že obviněná trestnou činnost páchala po dobu přibližně osmi měsíců a byla odhalena právě díky kontrole z řad zaměstnanců banky. V této souvislosti je vhodné zmínit zejména výpovědi svědka D. L., jenž pracoval na pozici kontroly, poskytování a správy úvěrů poškozené banky a popsal, že v létě 2010 při kontrole zjistili nesrovnalosti u více obchodů obviněné, a proto zadal kolegům, aby si vyžádali úvěrové složky s listinami k obchodům. Zjistili nesoulad mezi fotografiemi a popisem dané nemovitosti v oceněních a následně další nesrovnalosti v oceněních, kde byly jiné popisy, jiné ceny. U jednotlivých úvěrů prováděli kontrolu finančních výkazů. Produkt Expres Business zajištěný mohl být poskytnut do maximálně výše 5 milionů a musel být plně zajištěný nemovitostí. Schvalovatelem tohoto úvěru byl regionální manažer, v tomto případě Ing. L. Š. Tato nadřízená obviněné, která jako bankéřka měla udělat tzv. „prescoring“ na základě prvotních informací, tzn. zjistit, zda poskytnutí úvěru umožňuje ekonomická situace a jaká výše hodnoty nemovitosti je potřeba. Údaje ze žádosti zadala do interního systému banky, který se jmenuje UFO a utvořila podmínky poskytnutí úvěru. Součástí návrhu byl tzv. „check list“, kdy bankéř odsouhlasil, zda kontroloval vše podle procesních knih. Pak mu systém umožní odeslat úvěrový návrh nadřízenému schvalovateli. Fyzické podklady bankéř odesílal na oddělení komerční správy. Na správě komerčních obchodů bylo vše vedeno v „papírové podobě“, ale ke svědkyni jako nadřízené obviněné přicházely návrhy v elektronické podobě. Úkolem svědkyně bylo zkontrolovat ekonomickou situaci klienta a zjistit, zda u klienta nebyly v minulosti žádné delikvence, že by u banky měl produkt, jehož podmínky by neplnil a zda odkládací podmínky odpovídají typu produktu. Firemní bankéř by měl nemovitost, která je zástavou, vidět. O datovém skladu Hypos věděli všichni bankéři, ale jen někteří do něj měli přístup. Bankéři se mohli dívat na elektronická ocenění, ale nemohli do nich nijak zasahovat. Klient, zájemce o úvěr, předkládal živnostenský list nebo výpis z obchodního rejstříku, vyplněnou žádost, daňová přiznání za uplynulá uzavřená dvě období a list vlastnictví k zastavené nemovitosti. Z daňového přiznání zajímal banku přehled příjmů a výdajů, přehled majetku a závazků, což jsou údaje, které se přepisují do scoringu. Obviněná měla zaškrtnuto vždy, že se na nemovitosti byla podívat. Zájmem banky nebylo nutit klienta, aby si vzal větší úvěr, než původně chtěl. Klient nebyl bankou nucen koupit si další nemovitost, pokud již měl k zajištění nemovitost.
Z uvedených důkazů je zřejmé, že kontrolní mechanizmy v bance byly nastaveny v potřebné míře a že i fungovaly. Byla to však obviněná jako letitá pracovnice této banky, která znala probíhající postupy, znala se s dalšími, i nadřízenými zaměstnanci, a všech těchto svých znalostí, ale i schopností, zneužila právě k tomu, aby využila možných cest k tomu, aby podvodně jednala tak, jak jí bylo prokázáno.
Byla to tedy zásadně obviněná, kdo jednal tak, aby škodu bance způsobil, a z ničeho nevyplynulo, že by se na tomto vzniklém následku banka, eventuálně její jiný pracovník podíleli. Navíc je třeba připomenout, že ani případné selhání či nedostatečnost, nefunkčnost apod., kontrolních mechanismů uvnitř banky by neznamenaly souhlas nebo srozumění banky s počínáním obviněné a jeho důsledky (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013).
Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže na podkladě všech takto ověřených a prokázaných skutečností čin obviněné posoudily jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná si fungování a procesu schvalování úvěrů byla velmi dobře vědoma, včetně všech jeho slabin a mezer zejména v interních kontrolních mechanismech, a tudíž spoléhala na to, že její neoprávněné zásahy do úvěrových spisů nebudou odhaleny, a s tímto vědomím také své skutky odpovídajícím způsobem realizovala. Výrok o vině Nejvyšší soud proto považuje za správný.
Obviněná dovolání podala i proti výroku o trestu, vůči němuž namítala nepřiměřenou přísnost a neadekvátnost zejména proto, že jde o nepodmíněný trest odnětí svobody. Podstata jejích námitek spočívá v tom, že odvolací soud řádně nezvážil její rodinné a osobní poměry, pokud jí trest uložil jako nepodmíněný. Za zásadní okolnost, jíž dosvědčovala tvrdost trestu, uváděla nutnost starat se o mentálně postiženého syna. Obviněná též zdůraznila, že neměla z trestných činů žádný majetkový prospěch a že od trestního stíhání uplynula dlouhá doba, jakož i to, že žádný z jejích spoluobviněných nebyl odsouzen.
K těmto výhradám Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž však obviněná v dovolání neužila, a to tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku či podle §31 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Posoudí-li se však obsah obviněnou vznesených výhrad, není v nich uvedena žádná skutečnost, která by splňovala podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nejedná se ani o takové hmotně právní skutečnosti, které by mohly být podkladem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jediným podstatným důvodem jsou argumenty soustředěné proti tvrdosti trestu zejména v jeho nepodmíněnosti, které však nelze podřadit pod žádný ze zákonem určených dovolacích důvodů. Proto Nejvyšší soud námitky obviněné, kterými proti dovoláním napadenému rozhodnutí brojila tím, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, považoval za výhrady nedopadající na žádný z uvedených dovolacích důvodů, a proto z jejich podnětu správnost uloženého trestu nemohl přezkoumávat.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že především odvolací soud při ukládání trestu přihlížel ke všem obviněnou kritizovaným skutečnostem a velmi zodpovědně je posuzoval, čehož důsledkem je, že sám trest obviněné zmírnil mimo jiné i proto, že výši skutečně způsobené škody zaviněné obviněnou shledal toliko z nedbalosti. Rozhodl o výši trestu s využitím §58 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jej uložil pod dolní hranicí trestní sazby (u §211 odst. 6 tr. zákoníku stanovené od pěti do deseti let) v trvání čtyř roků, v čemž se odráží i delší doba konaného trestního řízení.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností, zejména s ohledem na to, že se ztotožnil s výrokem o vině, jak o něm bylo odvolacím soudem rozhodnuto, a použitou právní kvalifikaci považuje za správnou, neshledal dovolání obviněné v části podané v souladu s dovolacím důvodem důvodným. Protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, z jejichž obsahu je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, i s ohledem na části dovolání, jež přezkoumávat nemohl, dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ho považoval za zjevně neopodstatněné.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud neměl podklad pro vyhovění požadavku obviněné, aby jí byl odložen výkonu trestu odnětí svobody podle §265 o odst. 1 tr. ř., k čemuž lze jen připomenout, že obviněná se v době rozhodování dovolacího soudu již ve výkonu tohoto trestu nachází.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu