ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.768.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 768/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 61 To 499/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 108/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 T 108/2012, byl obviněný J. H. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 153/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 44 To 144/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních služeb na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému J. P. škodu ve výši 640.000 Kč a poškozené A. P. škodu ve výši 26.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba uvedení poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 61 To 499/2014, byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 153/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 44 To 144/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních služeb na dobu deseti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že:
I.
v době od prosince 2010 do července 2011 v P., K., v bydlišti poškozeného J. P. vylákal pod záminkou zprostředkování úvěru či půjčky ve výši 35.000.000 Kč od poškozeného postupně částku ve výši 640.000 Kč, přičemž ve všech případech měl jako finanční poradce pracující s úvěrovými společnostmi na základě Smlouvy o poskytování zboží a služeb vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv o finančních službách, a to vyhledávat věřitele, kterým budou poskytnuty informace o klientovi za účelem získání úvěru či půjčky, dále měl vždy do tří dnů předat úvěrové společnosti osobně nebo poštou smlouvy podepsané klientem a související dokumenty, měl vybírat od klienta částky pouze do určité výše a nejpozději do druhého dne tyto zasílat na účet poskytovatele – úvěrové společnosti odpovídající část ze zaplacené ceny klientem, avšak v rozporu se Smlouvou o poskytování zboží a služeb opakovaně vybíral od klientů částky vyšší, které si ponechával pro svoji potřebu, vybíral i částky, které oprávněn vybírat nebyl, smlouvy klientů zasílal se zpožděním a jednalo se o následující případy:
1.
poté, co ke dni 4. 11. 2010 uzavřel jako finanční poradce Smlouvu o poskytování zboží a služeb se společností N. F., s. r. o., na základě které mohl vybírat od klientů při uzavření jedné smlouvy o finančních službách podle č lánku III. smlouvy částky 3 . 000 Kč, 4.500 Kč, 6.500 Kč , 9 . 000 Kč, nebo 12 . 000 Kč , kdy z těchto částek finančnímu poradci vždy náležely dvě třetiny z vybrané částky provize a zbytek měl nejdéle do druhého pracovního dne zaslat na účet poskytovatele , uzavřel dne 26 . 11 . 2010 jako f i nanční poradce s J. P. Smlouvu o zprostředkování o získání finančních prostředků ve výši 35.000 . 000 Kč , na jejímž základě vylákal od pošk ozeného J. P. dne 2. 12. 2010 částku ve výši 100.000 Kč jako zálohu , ačkoli podle smlouvy mohl vybrat maximálně 12.000 Kč , na jejíž převzetí vystavil jako doklad fakturu z téhož dne bez čís l a (doklad č . 1) , dne 13. 12. 2010 částku ve výši 40.000 Kč jako další zálohu za zprostředkování úvěru , na jejíž převzetí vystavil jako doklad fakturu bez čísla z téhož dne (doklad č. 2) , an i ž by vyvíjel jakoukoli činnost k vyřízení úvěru či půjčky o poskytnutí úvěru, do současné doby žádný úvěr nezprostředkoval , přičemž uvedené částky si ponechal pro vlastní potřebu , čímž pošk ozenému J. P. způsobil škodu ve výši 140.000 Kč ,
2.
poté, co ke dni 18. 1. 2011 uzavřel jako finanční poradce Smlouvu o poskytování zboží a služeb se společností N. C., s. r. o., na základě které mohl vybírat od klientů při uzavření jedné Smlouvy o finančním produktu podle článku III. smlouvy částky v neomezené výši, kdy z vybrané částky náleželo J. H.– obviněnému jako poradci 50 % a druhou polovinu měl uhradit na účet společnosti nejpozději do 24 hodin po sepsání smlouvy s klientem, uzavřel dne 20. 1. 2011 jako finanční poradce s J. P. smlouvu o finančním produktu, ve které J. P. žádá o získání finančních prostředků ve výši 35.000.000 Kč,
- dne 20. 1. 2011 uhradil zálohu ve výši 20.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil téhož dne příjmový pokladní doklad (doklad č. 3), ze které si jako poradce ponechal 50 % z částky a k 23. 1. 2011 zaslal ve prospěch společnosti 10.000 Kč jako zbylých 50 % ze zálohy, a dále vylákal od poškozeného J. P.:
- dne 1. 3. 2011 částku 17.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 7. 3. 2011 částku 3.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 8. 3. 2011 částku 7.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 9. 3. 2011 částku 50.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 17. 3. 2011 částku 88.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. P. škodu ve výši celkem 185.000 Kč,
3.
poté, co dne 28. 2. 2011 uzavřel obviněný J. H. jako finanční poradce Smlouvu o poskytování zboží a služeb se společností F. I. S., s. r. o., na základě které mohl vybírat od klientů při uzavření jedné smlouvy o finančních službách podle článku III. smlouvy maximálně částku 12.900 Kč, kdy z těchto částek finančnímu poradci vždy náleželo 7.600 Kč a zbytek měl nejdéle do druhého pracovního dne zaslat na účet společnosti, uzavřel dne 22. 3. 2011 jako finanční poradce s J. P. v osmi případech smlouvu o finančním produktu, ve které J. P. žádá o získání finančních prostředků ve výši 5.000.000 Kč, kde se zavázal uhradit vratnou zálohu ke každé smlouvě ve výši 12.900 Kč, kdy nejprve obviněný J. H. z každé zaplatil ve prospěch účtu vedeného u GE Money Bank pro společnost F. I. S., s. r. o., dne 25. 3. 2011 smluvní částku 5.300 Kč, tedy celkem 42.400 Kč, a poté od poškozeného J. P. vylákal jako zálohy na půjčku
- dne 11. 4. 2011 částku 20.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad bez čísla,
- dne 28. 5. 2011 částku 40.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 18. 6. 2011 částku 5.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil potvrzení na ustřiženém papíře,
- dne 24. 6. 2011 částku 150.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 5. 7. 2011 částku 10.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
a dále pod záminkou pojištění úvěru vylákal od poškozeného J. P.
- dne 20. 5. 2011 částku 30.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil příjmový pokladní doklad,
- dne 27. 5. 2011 částku 30.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil paragon,
- dne 2. 6. 2011 částku 30.000 Kč, na jejíž převzetí vystavil pokladní doklad,
celkem tedy částku ve výši 90.000 Kč, kdy společnosti vyloučily, že by jakékoli pojištění ohledně úvěru prováděly, tímto jednáním způsobil poškozenému J. P. škodu ve výši 315.000 Kč a celkovou škodu ve výši 640.000 Kč,
II.
v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce ledna 2011 pod příslibem zajištění finančních prostředků v celkové výši 2.000.000 Kč sjednal obviněný J. H. s poškozenou A. P. jako finanční poradce společnosti N. C., s. r. o., uzavření smlouvy, přičemž na poškozené vylákal zálohu ve výši 20.000 Kč, kterou mu uhradila při převzetí listin na České poště, a. s., a následně dne 10. 2. 2011 uhradila poštovní poukázkou D částku 6.000 Kč, kterou podle propozic obviněného J. H. zaslala na adresu J. N., V. T., P., přičemž obviněný úvěr ani půjčku nesjednal a vylákané částky nevrátil a uvedeným jednáním způsobil poškozené A. P. škodu v celkové výši 26.000 Kč,
obviněný na telefonické výzvy poškozených nereagoval, používal různé výmluvy, úvěry ani půjčky nezařídil, ačkoli utvrzoval poškozené, že úvěr je schválen a peníze brzy dostanou, a vylákané peníze na zálohy a neexistující pojištění jim dosud nevrátil a ponechal si je pro svoji potřebu,
a tak jednáním pod body I. 1., 2., 3., II. způsobil škodu v celkové výši 666.000 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 61 To 499/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připustil, že si je vědom nemožnosti napadat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Konstatoval ale, že hodnocení důkazů těmito soudy je naprosto nelogické, nerespektující zásady trestního práva, tj. presumpci neviny a in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/2008), pročež vede k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Podle jeho názoru odvolací soud převzal vadnou argumentaci soudu nalézacího, aniž by se věcí dostatečně zabýval. Poukázal na znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a poznamenal, že v posuzovaném případě absentuje subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
Namítl, že jeho pracovní náplní finančního poradce bylo uzavírání smluv o finančních službách, získávání nezbytných informací od klientů a pomáhání klientům s vyplňováním smluv. Za uvedenou činnost mu náležela odměna, část provize placená přímo klienty. Akcentoval, že od jednotlivých zprostředkovatelských společností ani od budoucích věřitelů žádné odměny nedostával. V této souvislosti poukázal na svědeckou výpověď poškozeného J. P., která podle něj potvrzuje, že poškozený si byl vědom toho, že peníze, jež mu předal, sloužily jako provize, nikoli jako splátka úvěru, a že mu je tedy předal bez ohledu na to, zda mu bude úvěr poskytnut. Je tudíž vyloučena neshoda vědění/představy poškozeného s realitou. V souladu se svou pracovní náplní společnosti předal veškeré podklady a ponechal si svou provizi. Nemohl ovlivnit, jestli společnost klientovi úvěr poskytne, či nikoliv. Informovat klienta o vyřízení jeho žádosti bylo záležitostí společnosti. Navíc v okamžiku, kdy se od poškozeného dozvěděl, že společnost je nečinná, oslovil svědkyni Z. K., která mu sdělila, že poškozenému bude úvěr s určitostí poskytnut. Ve chvíli, kdy zjistil, že společnost své závazky vůči klientům neplní, rozvázal svůj pracovní poměr.
Obviněný dále vytkl, že nalézací soud nepřibral znalce z oboru písmoznalectví, který by potvrdil skutečnost, že ne všechny příjmové doklady a faktury jsou jím podepsány. Podpis na některých dokladech se zřetelně odlišuje od podpisů na dokladech, u kterých obviněný pravost svého podpisu nezpochybňuje. Tvrzení poškozeného J. P., že i v těchto případech peníze obviněnému předal, nepostačuje k prokázání viny. Neprovedením důkazu uvedeného znaleckého posudku byl podle názoru obviněného porušen princip objektivní pravdy a presumpce neviny, což se negativně promítlo do sféry jeho ústavně chráněných práv. Nalézací soud se se zmíněným důkazním návrhem nikterak nevypořádal; odvolací soud se s námitkou neprovedení důkazu nalézacím soudem vypořádal nedostatečně. Obviněný dodal, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou, že minimálně v jednom případě dal poškozenému nevyplněný příjmový doklad, na němž bylo jeho razítko.
Pokud jde o poškozenou A. P., dovolatel uvedl, že ač byly přijaté peníze (20.000 Kč) vratnou zálohou, byla tato záloha vratná pouze v případě, že by poškozená odstoupila od smlouvy o zprostředkování úvěru, což dosud neučinila. Za této situace neměl žádný právní důvod poškozené peníze vracet. Co se týče dalších částek, ty byly poškozenou poukázány na bankovní účet J. N., resp. poštovní poukázkou na jeho jméno. Nebyl to tedy on, kdo poškozené případně způsobil škodu.
Obviněný závěrem zdůraznil, že podle smlouvy o poskytování zboží a služeb uzavřené se společností N. C., s. r. o., byl oprávněn uzavírat smlouvy o finančních službách svým jménem. Podle čl. IX. smlouvy jej společnost zmocnila, aby jako finanční poradce jménem a na účet poskytovatele činil právní úkony směřující k uzavírání smluv o finančních službách se zájemci a aby s klienty uzavíral smlouvy. Obviněný tedy nejenže jednal v rámci činnosti, k níž se smlouvou zavázal, ale k této činnosti byl i společností zmocněn. Byť se jednání obviněného může jevit jako nemorální, nemůže být posuzováno z trestněprávního hlediska.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 61 To 499/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 T 108/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný částečně již v rámci projednání věci před soudem prvého stupně a rovněž v rámci odvolání proti rozsudku téhož soudu. Z hlediska obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací námitky opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně do oblasti skutkové (procesní), poněvadž obviněný soudům nižších stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů vedoucí k porušení zásady in dubio pro reo, kdy současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci. Podle státního zástupce však takové námitky nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Nadto konstatoval, že na uvedené námitky, jež byly v celém rozsahu uplatněny v odvolání, odvolací soud reagoval na straně 3 napadeného rozsudku, kdy se s nimi ztotožnil pouze v otázce výměry uloženého trestu, kterou oproti rozsudku soudu prvního stupně o jeden rok snížil. Státní zástupce připomněl, že podle odvolacího soudu provedl nalézací soud dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy odpovídajícím způsobem hodnotil a učinil správná skutková a právní zjištění. K obviněným namítaným skutečnostem pak odvolací soud uvedl, že z výpovědí svědků, jejichž věrohodnost nebyla nijak zpochybněna, vyplynulo, že obviněný vystupoval nad rámec svého zmocnění, neboť sliboval sehnání finančních prostředků v hotovosti, k čemuž nebyl oprávněn, a uváděl tak poškozené v omyl, který byl z hlediska jejich ochoty poskytnout obviněnému finanční prostředky zcela zásadní. Podle společnosti N. C., s. r. o., neodpovídala výše jeho provizí jeho kompetencím finančního poradce a s ohledem na výpovědi poškozených nebylo třeba zkoumat pravost jeho podpisů na příslušných dokladech. Obviněný byl tou osobou, která hrála hlavní roli při výběru peněz, podle nalézacího soudu proto neobstojí snaha obviněného svalit vinu na J. N., spolupachatele z předchozí trestné činnosti. S uvedenými hodnotícími závěry soudu prvního i druhého stupně se státní zástupce ztotožnil.
Nad rámec výše uvedeného však poznamenal, že podle výpovědi poškozené A. P. jednala jmenovaná ohledně úvěru výhradně s obviněným. Skutečnost, že peníze na základě těchto jednání posílala mimo jiné na účet J. N., není podle státního zástupce z hlediska posouzení viny obviněného podstatná. K otázce pravosti podpisů na příjmových a jiných dokladech předložených poškozeným J. P. uvedl, že obviněný v rámci výslechu poškozeného u hlavního líčení tuto námitku nevznesl, přičemž z výslechu poškozeného není zřejmé, zda tyto doklady obviněný podepisoval před poškozeným. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je to ovšem podle něj rovněž zcela irelevantní, neboť poškozený jednoznačně uvedl, že o úvěru jednal výhradně s obviněným, kterému rovněž předával peníze.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný z jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině usvědčován především výpověďmi poškozeného J. P. (č. listu 547-549) a svědkyně I. P. (č. listu 549-551) a z jednání pod bodem II. především výpovědí poškozené A. P. (č. listu 587-588). Uvedené výpovědi, o jejichž věrohodnosti není důvod pochybovat, plně korespondují s listinnými důkazy, z mnohých lze zmínit faktury, resp. příjmové pokladní doklady (č. listu 39-54), doklady o zaplacení (č. listu 309-316), poštovní poukázku (č. listu 70), fakturu (č. listu 71) či smlouvy o finančním produktu (č. listu 72-74, 206-208), a spolu s dalšími svědeckými výpověďmi (J. N., J. P., M. Ch., Z. K., R. P. a J. Č.) tvoří relevantní podklad pro výrok o vině.
Co se případného opomenutí důkazu týče, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Obviněnému nutno přisvědčit, že z obsahu trestního spisu, potažmo z rozsudku nalézacího soudu, skutečně nevyplývá, že by nalézací soud o návrhu obhajoby na doplnění dokazování vypracováním grafologického posudku (č. listu 551, 561, 625) rozhodl. O označeném důkazním návrhu se nalézací soud ve svém rozhodnutí nezmínil, což mu ostatně vytkl i odvolací soud (srov. str. 3 rozsudku). Nejvyšší soud sice sdílí názor odvolacího soudu, že postup soudu prvního stupně je v tomto ohledu chybným, současně ale shodně s odvolacím soudem považuje uvedené pochybení za nikoliv významné, poněvadž listinné důkazy, resp. faktury/příjmové pokladní doklady jsou v souladu s výpovědí poškozeného J. P., o jejíž věrohodnosti nelze mít pochyb. Přibrání znalce z oboru písmoznalectví, který by zkoumal pravost podpisu, by proto i podle dovolacího soudu bylo zcela nadbytečné.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou toliko otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že absentuje subjektivní stránka uvedeného zločinu.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl či zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, jakkoliv si lze představit i výstižnější a srozumitelnější popis skutku z hlediska vyjádření znaků trestného činu podvodu, dostatečně přiléhavě obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného zločinu. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že v období od prosince 2010 do července 2011 pod záminkou zprostředkování úvěru či půjčky ve výši 35.000.000 Kč postupně vylákal od poškozeného J. P. částku ve výši 640.000 Kč a v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce ledna 2011 pod příslibem zajištění finančních prostředků v celkové výši 2.000.000 Kč vylákal od poškozené A. P. částku 26.000 Kč. Ačkoliv měl obviněný jako finanční poradce vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv o finančních službách spočívající ve vyhledání věřitele, kterému budou poskytnuty informace o klientovi za účelem získání úvěru či půjčky, a měl vždy do několika málo dnů předat úvěrové společnosti osobně nebo poštou smlouvy podepsané klientem a související dokumenty, u úvěrových společností pro klienty nic nezařídil a částky, které mohl vybírat pouze do určité výše a které měl bezodkladně zasílat na účet poskytovatele, si ponechal a poškozeným je dosud nevrátil.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný jako finanční poradce nabízel svým klientům – poškozeným získání půjčky či úvěru; sliboval jim, že zařídí, že jim tento finanční produkt bude ze strany dotčených společností poskytnut. S vědomím, že uvedené nemůže z pozice finančního poradce ovlivnit, vybíral od poškozených finanční částky, které měly údajně sloužit jako záloha, kauce či platba na pojištění. Až na zálohu však k vybírání těchto částek oprávněn nebyl. Navíc i zálohy vybíral vyšší, než podle pokynů úvěrových společností, s nimiž měl uzavřenou smlouvu o poskytování zboží a služeb, vybírat měl. Aniž by vyvíjel jakoukoliv činnost k vyřízení půjčky či úvěru, většinu z vybraných záloh si stejně jako i ostatní smyšlené částky ponechal pro vlastní potřebu, přičemž poškozené nadále přesvědčoval, že požadované peníze dostanou. Vůči poškozeným tedy předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a současně jim zamlčel skutečnosti, jež byly pro jejich rozhodnutí odevzdat mu své finanční prostředky významné. Obviněný vše činil s cílem obohatit se a způsobit na cizím majetku škodu. Byl si vědom, že poškození za vynaložené finanční prostředky nedostanou požadovanou protihodnotu. Věděl, že od poškozených přijímá peníze pouze za účelem neoprávněného rozmnožení svého majetku. Jednak totiž nemohl poskytnutí půjčky nebo úvěru ovlivnit, jednak v tomto směru nevyvíjel ani tu činnost, jež v jeho kompetenci byla a k níž se smlouvami s poškozenými zavázal. Námitka obviněného, že pokud jde o poškozenou A. P., částka ve výši 20.000 Kč byla vratnou zálohou, vratnou pouze v případě, že by poškozená od smlouvy o zprostředkování úvěru odstoupila, nemůže obstát. Obviněný zcela opomíjí, že jeho jednání není posuzováno v intencích civilního práva a že případné odstoupení od smlouvy není v posuzované trestní věci relevantní. Stejně tak neobstojí výtka obviněného, že jmenované poškozené nezpůsobil škodu, poněvadž další částky byly poškozenou poukázány na bankovní účet J. N., resp. poštovní poukázkou na jeho jméno. Nutno totiž poznamenat, že poškozená ohledně sjednání úvěru jednala výlučně s obviněným a na jeho pokyn peníze svědku J. N. zaslala. Svědek si nadto žádné peníze nenechával a vše odevzdával obviněnému (srov. č. listu 561).
Jednání, jehož se obviněný dopustil, bylo jednáním úmyslným, přičemž nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, správně vyvodil, že tak učinil v úmyslu přímém. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jestliže obviněný s vědomím, že poškozeným poskytnutí úvěru či půjčky nezařídí, od poškozených opakovaně vybíral smyšlené a absolutně přemrštěné finanční částky, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. Nejvyšší soud shodně s nalézacím soudem konstatuje, že jednání obviněného bylo záměrnou a promyšlenou trestnou činností, jíž si obviněný po delší dobu opatřoval zdroj svých příjmů.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu