ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.77.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 77/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o dovolání obviněného R. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 6 To 283/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 150/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 2014, sp. zn.
6 T 150/2014, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem krádeže podle
§205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
kolem 21.30 hod. dne 18. 6. 2014 ve Frýdku-Místku na ulici M. K. v podnapilém stavu vnikl po vyražení pomocí dřevěné lavičky uzamčených vstupních dveří do provozovny Obuvník, brašnář, odkud odcizil kovovou pokladničku zanedbatelné hodnoty s peněžní hotovostí 300,- Kč ke škodě provozovatele
K. S., a poškozením dveří způsobil majitelce domu M. Ch. škodu
ve výši nejméně 400,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 T 10/2014-162, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin, který dosud nevykonal.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 6 To 283/2014, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti tomu, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi významnými skutečnostmi a že zjištěný skutkový stav nedává dostatečný podklad pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel především namítal, že předmětného jednání, z něhož si téměř nic nepamatuje, se dopustil vlivem silné podnapilosti v kombinaci s požitím návykové látky THC, umocněné jeho duševním psychopatickým stavem. V době činu byl „zcela mimo sebe a jednal jako smyslů zbavený“. Zdůraznil, že aby mohl být v trestním řízení uvedeným trestným činem uznán vinným, muselo by být bezpečně prokázáno, že věděl, co dělá, tzn., že se chtěl zmocnit věci cizí, avšak výsledky provedeného dokazování k tomuto závěru prozatím nevedou. Jelikož u něj v době činu z důvodu přechodné nepříčetnosti absentovala jak složka volní, tak složka rozpoznávací, nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, a proto měl být obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn. V této souvislosti obviněný vytkl krajskému soudu, že před svým rozhodnutím nevyčkal zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jenž obviněný navrhoval zajistit a provést jím důkaz. Obviněný v dovolání dále poukázal na znalecký posudek (aniž by jej konkretizoval nebo uvedl, kdo je jeho zpracovatelem), ze kterého vyplývá, že obviněný trpí poruchou smíšené osobnosti a že užil návykovou látku, což dokládá také lékařská zpráva vypracovaná při jeho přijetí do věznice. Obviněný dále polemizoval s neuvedenými závěry a názory znaleckého posudku, s nímž se však zřejmě neztotožnil v konstatování, že u něj nebyly vyšetřením shledány změny osobnosti vlivem užívání návykové látky, neboť je primárně patologicky strukturovanou osobností, přičemž užívání alkoholu u něj tyto patologické rysy v chování zvyšuje. Obviněný se neztotožnil ani s tím, že by byl schopen abstinovat a započaté pití alkoholu regulovat. Podle obviněného soudy pochybily, pokud důkaz znaleckým posudkem neprovedly, neboť tím došlo k porušení zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože nevzaly v potaz, že čin spáchal v silné podnapilosti. Podle obviněného soudy při absenci znaleckého posudku nemohly dojít k závěru o jeho vině, ač s ohledem na to, že byl v silném ovlivnění alkoholem i léky, v důsledku čehož se nacházel ve stavu nepříčetnosti, neměl být uznán vinným tak, jak soudy v napadených rozhodnutích rozhodly.
Obviněný soudům též vytkl, že nevzaly do úvahy ani to, že způsobil bagatelní škodu a výslovně se všem za své jednání omluvil a že se ke své noční výtržnosti doznal. Vzhledem k tomu, že soudy uvedené okolnosti řádně neposoudily, nastal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Současně poukázal na to, že výkon trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou má na něho zničující dopad, v kontextu s čímž přislíbil, že v budoucnu má v úmyslu léčit se ze své závislosti na alkoholu.
Poněvadž obecné soudy vycházely z neúplného a nejasně zjištěného skutkového stavu, nemohl souhlasit s výrokem o vině, a tudíž ani s výrokem o trestu, proto napadené rozhodnutí považuje za vadné a navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl o zrušení výroku o trestu odnětí svobody podle §265 l odst. 4 tr. ř. nebo sám rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která připomenula, že jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích fází trestního řízení, se kterou se soudy dostatečně vypořádaly. Obviněný byl uznán vinným v rozsudečném výroku popsaným skutkem na podkladě výsledků provedeného dokazování, které nebylo zatíženo žádnými procesními vadami, a to včetně naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže, který byl v jeho jednání zcela správně shledán. S ohledem na výsledek důkazního řízení obviněným požadované zpracování znaleckého posudku, zřejmě k objasnění jeho duševního stavu, považovala za neopodstatněné a zcela nadbytečné, jak shledal i krajský soud, jenž tento svůj názor řádně odůvodnil. Protože státní zástupkyně nepřiznala dovolacím námitkám opodstatnění a vzhledem k obsahu odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí a podle dostupného spisového materiálu nejde ani o namítanou existenci tzv. extrémního nesouladu, navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, a tento důvod dovolání proto slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen, neboť podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Obviněný své odvolání založil v zásadě na tom, že pro nepříčetnost není trestně odpovědný, což dokladoval těžkou opilostí, v níž čin spáchal, a v odvolacím řízení se domáhal zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Je tedy zřejmé, že obviněným vytýkané vady se v části, kde tvrdí, že čin spáchal ve stavu nepříčetnosti a nemůže být trestně odpovědný, týkají správnosti právního posouzení jakožto kategorie hmotněprávní, ale ve zbývající části jsou výhradami proti procesnímu postupu soudů, jestliže brojil proti neúplnosti provedeného dokazování, spatřované v nevyhovění jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku.
Obviněný byl uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že v podnapilém stavu vnikl po vyražení pomocí dřevěné lavičky uzamčených vstupních dveří do provozovny, odkud odcizil kovovou pokladničku zanedbatelné hodnoty s peněžní hotovostí 300,- Kč. Uvedené skutkové okolnosti jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí popisovány a rozvedeny i v širších souvislostech, v nichž je podrobněji zjišťováno chování obviněného jak před tímto činem, tak i po něm.
Podle výsledků provedeného dokazování obviněný, jak vysvětlil soud prvního stupně, si na své jednání zčásti pamatoval, protože, přestože nejprve uvedl, že si na skutek pro podnapilost nevzpomíná, u vazebního zasedání sdělil, že asi dveře nevyrazil, ale že pokladničku patrně odcizil. Rovněž uváděl přibližné množství alkoholu, které před činem vypil. Jednání obviněného popsal svědek R. K., který náhodně čin obviněného pozoroval. Poškozený uvedl, že pokladničku měl schovanou v zadní místnosti provozovny. Obviněnému bylo z dechu zjištěno v krvi 2,48 ‰ alkoholu. Byl proto následně, kdy se vzpíral zákroku policistů, odvezen na protialkoholní záchytnou stanici. Podle zprávy ze záchytné stanice byl obviněný v podnapilém stavu. Soud prvního stupně z důkazů, které provedl a vyhodnotil je se zřetelem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, dospěl k závěru, že obviněný nejednal a v době činu se nechoval způsobem, který by svědčil o neadekvátním či zmateném jednání. Přestože u něj bylo zjištěno větší ovlivnění alkoholem, nebyla tato skutečnost okolností, která by sama o osobě mohla vést k závěru o nepříčetnosti obviněného, jenž své jednání, byť zčásti, popsal či v souladu se zjištěnými skutečnostmi komentoval. Soud navíc poukázal i na trestní minulost obviněného, který byl již dříve pro majetkovou trestnou činnost odsuzován, z čehož dovodil, že ani dříve pochybnosti o jeho duševním stavu nevznikaly (srov. strany 3, 4 rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení k příčetnosti obviněného konstatoval, že soud prvního stupně námitce absence trestní odpovědnosti obviněného v důsledku výrazného požití alkoholu před činem věnoval náležitou pozornost a zcela správně dospěl k závěru, že naměřená hodnota 2,48 ‰ alkoholu v krvi obviněného nepředstavuje natolik výrazné ovlivnění osoby alkoholem, aby mohlo být uvažováno o její nepříčetnosti, jak se domáhal obviněný. Mimo to uvedl, že obviněný byl rozezlen na poškozeného K. S. a že jeho jednání bylo cílené jak při násilném vniknutí do provozovny poškozeného, tak i v provozovně, kde odcizil pokladničku s finančním obnosem 300,- Kč. Neshledal tudíž důvodným požadavek na znalecké zkoumání osobnosti obviněného (srov. strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu).
K uvedenému Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, spáchá takový čin vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetnost definována jako stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a proto není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. V důsledku nedostatku rozpoznávací schopnosti pachatel není schopen rozpoznat, že jeho čin je protiprávní (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti určovací vede k tomu, že pachatel není způsobilý ovládat své jednání. Pachatel si tedy uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání regulovat, tedy ovládnout. Je též vhodné uvést, že příčetností se rozumí způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu.
Za nepříčetného se ve smyslu §26 tr. zákoníku považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Duševní poruchou je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a environmentálních) faktorů. Srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie. 1. vyd. Praha : Galén, 2001, s. 18 a 146n.
O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá, pokud jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o zmenšenou příčetnost. Zda jsou či nejsou dány u pachatele schopnosti rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Byl-li trestný čin spáchán pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, jež je způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, je třeba posuzovat, v jakém stavu se obviněný nacházel před spácháním činu, za jakých okolností čin provedl (srov. Šámal, P.a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 371, 372).
Otázka nepříčetnosti je otázka právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.
Při zkoumání otázky, zda pachatel, který požil alkoholický nápoj, byl v době spáchání trestného činu příčetný, je třeba rozlišovat, zda příčetnost byla ovlivněná proto, že alkoholický nápoj působil na pachatele v důsledku předcházející poruchy nervové soustavy anebo předcházející duševní poruchy, anebo působil normálně svým vstřebáním. Při prosté opilosti stačí vykonat důkaz odborným vyjádřením lékaře alkohologa anebo příslušného zdravotnického zařízení, případně posudkem znalce lékaře, pokud je třeba zjistit stadium vývoje alkoholismu pachatele a podmínky případného protialkoholního léčení. Pokud však z okolností případu lze usuzovat na duševní poruchu nevyplývající z prosté opilosti, musí duševní stav obviněného vyšetřit znalec psychiatr podle §116 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.).
Z takto vyložených zásad je patrné, že při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele za konkrétní čin nepostačuje jen to, že u obviněného bylo zjištěno vysoké množství požitého alkoholu či jiné návykové látky, ale toto požití musí u něj vyvolat stav nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, jak je shora definován.
Nejvyšší soud v projednávané věci považuje k námitkám obviněného s ohledem na shora vymezené zásady a okolnosti, za nichž k projednávanému činu došlo, uvést, že soudy obou stupňů pro závěr o tom, že u činu obviněného i přes jeho vysokou opilost nebyly shledány známky chování, které by svědčily o jeho nepříčetnosti. Předně z úkonů obviněného bylo možné shledat, že byl orientovaný v místě i v čase, neboť věděl, komu patří provozovna, do níž se později vloupal, jakož i to, že právě s jejím majitelem měl dopoledne menší konflikt, který tímto způsobem řešil. O tom svědčí především verbální projev obviněného, jímž vloupání provázel v kontextu s jeho pozdějším doznáním, že s poškozeným neměl dobré vztahy a že téhož dne dopoledne mezi nimi došlo ke slovní rozepři, která obviněného rozčílila. O jeho vědomém a volně koordinovaném jednání vypovídá fakt, že po vyražení dveří provozovny dřevěnou lavičkou, kterou za tímto účelem vzal na ulici před domem, i kopnutím nohou, zamířil rovnou do zadní části provozovny k pokladničce, které se zmocnil a z provozovny ji odnesl. Z uvedeného průběhu skutku je zřejmé, že obviněný věděl a přinejmenším v základních rysech si uvědomoval, co dělá a proč to dělá, a to tím spíš, že poškozený měl pokladničku schovánu v zadní místnosti. Nic z uvedeného nesvědčí o zmatenosti obviněného, bezcílnosti či dezorientovanosti. Naopak z jeho jednání je patrná určitá cílenost a záměrnost činu, a proto z chování obviněného neplynou skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit vymizelost rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Nelze přitom pominout, že obviněný si většinu svého jednání i přes jeho opilost vybavoval. Mimo to obsah alkoholu, který byl zjištěn v krvi obviněného bezprostředně po činu, i když byl vysoký, nesvědčí pro stav, v jehož důsledku by ovládací či rozpoznávací schopnost obviněného mohla být eliminována tak podstatnou měrou, aby bylo možné uvažovat o jeho nepříčetnosti v době činu, když byl osobou, která alkohol požívá poměrně pravidelně.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že obviněný byl v době činu příčetným i přesto, že se jej dopustil ve stavu prosté opilosti. Zcela důvodně byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
V souvislosti s těmito právními závěry Nejvyšší soud jen pro úplnost poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o příčetnosti obviněného, nebylo namístě zpracovávat v posuzované věci znalecký posudek, jehož se obviněný domáhal v rámci veřejného zasedání konaného soudem druhého stupně, kde v rámci závěrečného návrhu jeho obhájce mimo jiné uvedený požadavek vznesl (č. l. 122 spisu), a jehož zpracování odvolací soud zamítl jako nadbytečné (č. l. 124 spisu).
Jen pro úplnost k tomuto návrhu Nejvyšší soud, aby vyloučil existenci extrémního nesouladu pramenícího z opomenutí či případné deformace některých, podle obviněného stěžejních, důkazů, se touto otázkou zabýval a shledal, že soudy nižšího stupně věnovaly otázce příčetnosti obviněného i míry jeho ovlivnění alkoholem v době spáchání posuzovaného potřebnou pozornost a odvolací soud vysvětlil, proč nepřipustil důkaz znaleckým posudkem. Oba soudy se pečlivě zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a okolnostmi případu z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného a ve věci opatřené důkazy posuzovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. Dokazování bylo provedeno v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních a v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
K výhradě obviněného lakonicky vytýkající rovněž nedostatky v uloženém trestu je třeba uvést, že podle uplatněného dovolacího důvodu lze ve vztahu k výroku o trestu vytýkat pouze nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásadně však lze proti nesprávnosti uloženého trestu brojit prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nepoužil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.).
Protože obviněný brojil v této části dovolání výhradně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, Nejvyšší soud z jeho podnětu správnost napadených rozhodnutí nemohl přezkoumávat (srov. §265f, §265i odst. 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, co bylo výše rozvedeno, Nejvyšší soud, když obviněným vytýkaná ani jiná pochybení v napadených rozhodnutích a řízení jim předcházejícím neshledal, a tento závěr mohl učinit jen na podkladě napadených rozhodnutí, event. předloženého spisového materiálu, a soudy nižších stupňů se s již dříve obdobně uplatněnými námitkami obviněného vypořádaly, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová