ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.790.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 790/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 9 To 484/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 191/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 9 T 191/2014, uznal obviněného J. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„ dne 25. 12. 2013 kolem 01:20 hod. po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi byla minimálně 2,12 g/kg, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat, patřící P. M., a to v P. po ulici R. ve směru od ulice Ž. k ulici B., kde poblíž sloupu VO v důsledku požitého alkoholu a nepřizpůsobení rychlosti jízdy svým schopnostem nezvládl řízení vozidla a narazil do vyvýšeného obrubníku středového ostrůvku a sloupku svislé dopravní značky C 4a „přikázaný směr objíždění vpravo“, čímž způsobil hmotnou škodu na vozidle, obrubníku, středovém ostrůvku a dopravní značce,
a tohoto se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 T 141/2011, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2012, odsouzen mimo jiné pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 9 T 141/2011 na zkušební dobu v trvání 30 měsíců “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §277 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyř let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 9 To 484/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Jankrleho podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že rozhodnutí bylo ovlivněno nesprávným právním posouzením věci, přičemž důvodem byla chybná interpretace skutkových zjištění. Pro soudy byla klíčovým důkazem výpověď svědka D. K., kterou dovolatel nepovažoval za správnou. Zdůraznil rovněž, že přes námitky obhajoby, které se podařilo zjistit přítomnost další osoby v blízkosti místa nehody (P. V.), tato nebyla jako svědek vyslechnuta.
Podle obviněného již soud prvého stupně měl zjištěné důkazy interpretovat pouze podle jejich faktického obsahu, a pokud by je shledal jako nedostačující, nezbylo mu, než rozhodnout, že se nepodařilo prokázat, že skutek spáchal právě on. Namísto toho soud své rozhodnutí odůvodnil vlastními úvahami, které jistě mohly vyjadřovat vlastní náhled soudu, ale neměly empirický základ a nebylo možno je aplikovat při vlastním rozhodování. Sem patřila snaha soudu interpretovat do logické roviny chování dovolatele, který byl zjevně pod vlivem alkoholu. Sem patřila zejména argumentace soudu, že hned na místě nehody dovolatel uváděl před svědkem D. K., že vozidlo řídila jeho přítelkyně, uváděl nepravdivě své křestní jméno a neměl zájem pomoci ze strany svědka. Podle názoru soudu by bylo logické, kdyby obviněný bez ohledu na skutečnost, že jeho schopnosti byly silně narušeny množstvím požitého alkoholu, se choval zcela racionálně. Proti tomuto názoru bylo možno přinejmenším postavit osobní zkušenost obhájce dovolatele, který experimentálně požil menší množství alkoholu než dovolatel před nehodou, a přesto jeho následné chování a projevy nebylo možno interpretovat jako stoupence sokratovské logiky.
K názoru soudu, že skutečnost, že na oděvu dovolatele byly zaznamenány stopy mastkového prášku, kterým jsou plněny airbagy, svědčila o tom, že obviněný seděl na místě řidiče, dovolatel uvedl, že je nepochybné, že po výbuchu pyropatrony (k naplnění a následnému vyprázdnění airbagu) dojde k nekontrolovanému rozptylu mastkového prášku, který ve větší či menší míře pokryje všechny předměty uvnitř vozidla, a že podle přesně změřené hustoty tohoto prášku by se zřejmě dalo určit přibližně místo, kde se objekt ve vozidle nacházel. Bez experimentálně zjištěných hodnot však nebylo možno nic jiného, než konstatovat, že objekt zasažený tímto práškem se nacházel uvnitř automobilu.
K nejasné situaci ohledně třetí osoby na místě nehody, kterou soud s ohledem na výpověď svědka D. K. částečně připouštěl, avšak odmítal, že by to mohl být řidič, a pokud tato osoba na místě byla, tak „mohlo se jednat o kohokoliv, kdo neměl ani nemusel mít vztah k dopravní nehodě“, dovolatel namítal, že tato úvaha soudu byla v rozporu s prohlášením svědka, který uvedl, že před nehodou nikoho na místě neviděl, což odpovídalo nejen pozdní noční době, ale zejména skutečnosti, že se jednalo o štedrovečerní noc. Podle dovolatele, když soud odmítl výpověď svědka P. V., byl v důkazní nouzi a při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch měl rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc mu přikázal k novému projednání.
K podanému dovolání státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem daného podání se k němu nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že prakticky všechny dovolatelovy námitky směřovaly k provedeným (případně i k neprovedeným) důkazům a soudy učiněnému skutkovému zjištění. Obviněný ve svém podání zpochybňoval jednotlivé důkazy a namítal, že závěr učiněný soudy byl nesprávný. Následně činil vlastní závěr, který pochopitelně vyzníval v jeho prospěch, a na tomto základě zpochybnění skutkového stavu pak vystavěl své tvrzení o nesprávném právním posouzení. Takový postup je však v dovolacím řízení přípustný.
Lze tak shrnout, že dovolatel svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu