ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.833.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 833/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 dovolání obviněného Z. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 10 To 323/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 142/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 10 To 323/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 T 142/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 T 142/2013, byl obviněný Z. D. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84, §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uvedeného trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu vykonávanému v rozsahu ustanovení §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené J. Ř., bytem H. K., Š., škodu ve výši 1.900.000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora označeného zločinu dopustil tím, že:
- dne 29. 12. 2011 na pobočce Komerční banky v Hradci Králové vybral z účtu své družky J. K., ke kterému měl dispoziční oprávnění, částku 1.000.000 Kč, kterou si bez právního důvodu ponechal pro svoji potřebu, přičemž jmenovaná J. K. se v té době potýkala se závažnými zdravotními problémy a dne 1. 2. 2012 zemřela a jedinými dědici jejího majetku se staly její děti J. Ř. a P. K.,
- s cílem si neoprávněně ponechat v Hradci Králové poté, co jeho družka J. K., se kterou žil ve společné domácnosti na adrese tř. E. B., H. K., dne 30. 1. 2012 usnula a ze spánku se již neprobrala, když následujícího dne 31. 1. 2012 v době od 10:46 hodin do 11:45 hodin byla resuscitována a rychlou záchrannou službou v kritickém stavu v bezvědomí převezena do Fakultní nemocnice v H. K., dal dne 31. 1. 2012 pokyn k převodu peněz své družky ve výši 700.000 Kč, a to z účtu své družky J. K., vedeného u Komerční banky, a. s., ke kterému měl dispoziční oprávnění, na svůj účet, vedený u Komerční banky, a. s., čímž jediným dědicům po zesnulé – její dceři J. Ř. a P. K. způsobil škodu ve výši 700.000 Kč,
- s cílem si neoprávněně ponechat v místě svého tehdy trvalého bydliště na adrese tř. E. B., H. K., po smrti své bývalé družky J. K., která zemřela dne 1. 2. 2012, ku škodě jediných dědiců po zesnulé – její dcery J. Ř. a P. K. z dědictví po zesnulé odcizil částku 200.000 Kč, kterou si dne 20. 2.2012 bez vědomí oprávněných dědiců či jiných oprávněných osob převedl z účtu zesnulé, vedeného u Komerční banky, a. s., ve prospěch svého účtu, vedeného u Komerční banky, a. s., a peníze užil pro svoji potřebu, přičemž využil toho, že z doby společného soužití se zesnulou měl k účtu zesnulé dispoziční oprávnění.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 10 To 323/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Obviněný uvedl, že soudu prvního stupně vytýkal pochybení, s nimiž se odvolací soud nesprávně vypořádal, a v důsledku toho nesprávně a nespravedlivě rozhodl o jeho odvolání. Mezi uvedená pochybení náleží podle obviněného zejména to, že mu nalézací soud uložil povinnost nahradit škodu ve výši 1.900.000 Kč, aniž by měl pro stanovení takové výše dostatek podkladů. V této souvislosti vytkl existenci neúplného skutkového zjištění ohledně částky, kterou měl pro svoji potřebu skutečně použít. Pokud jde o částku 1.000.000 Kč, tu vybral na základě dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu družky J. K., přičemž nebylo prokázáno, že by si ji ponechal nebo že by ji jakkoliv užil pro svoji potřebu. Nebylo zjištěno, že s těmito finančními prostředky po výběru disponoval, což dokládají sdělení všech tuzemských bank, podle nichž v rozhodné době neprovedl žádné bankovní operace. Výběr finančních prostředků navíc proběhl za života jeho družky na základě jí uděleného oprávnění. Co se týče částky 700.000 Kč, tuto obviněný převedl na svůj účet za života družky a na její výslovné přání, a to opět na základě oprávnění k dispozici s jejím účtem. Zpochybňuje-li soud, že J. K. neměla v úmyslu své děti vydědit či učinit obdobná opatření, opomíjí sdělení Mgr. P. S. ze dne 9. 5. 2013, z něhož se podává pravý opak. V obou shora uvedených případech navíc soud postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že by se škodlivého jednání dopustil obviněný a že by jednal úmyslně s cílem poškodit jiného. V posuzované trestní věci absentuje subjektivní stránka, a skutek tak nemůže být posouzen jako trestný čin. Uznal-li soud obviněného vinným, porušil zásadu zákonnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o částku 200.000 Kč, obviněný zopakoval, že ji převedl na základě existujícího dispozičního práva k účtu, které smrtí jeho družky, majitelky účtu, nezaniklo. Tato částka navíc představuje mzdu, která byla jeho zaměstnavatelem na účet družky vyplácena. Výše mzdy poukázané na účet družky ze strany zaměstnavatele obviněného přesahuje částku 240.000 Kč. Přesvědčení nalézacího soudu, že 200.000 Kč spadá do dědické podstaty a do dědického řízení, je podle obviněného mylné. Peníze jsou věcí generickou a zastupitelnou; závěr soudu, že částka 200.000 Kč byla historicky zkonzumována, proto nemůže obstát. Obviněný brojil proti způsobu výpočtu náhrady škody. Soud škodu maximalizoval tak, že ji srovnal s celkovým výběrem a převody finančních prostředků. Rozhodnutím nalézacího soudu byla obviněnému způsobena újma ve výši nejméně 1.000.000 Kč, nárok poškozené nebyl jednoznačně prokázán. Měl za to, že v posuzované věci, která je občanskoprávní záležitostí, neměl rozhodovat trestní soud, nýbrž soud civilní. Nebyla-li poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na civilní soud, došlo také k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud, který měl všechna pochybení nalézacího soudu napravit a zajistit právo obviněného na spravedlivý proces, selhal, když se s rozhodnutím nalézacího soudu ztotožnil. Odvolací soud se nezabýval podrobně obsahem spisu, což je patrné zejména z jeho hodnocení sdělení Mgr. P. S.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 10 To 323/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 T 142/2013, zrušil a věc nalézacímu soudu přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ačkoliv považuje námitky obviněného zčásti za právně relevantní, neshledává je opodstatněnými.
Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku popsán, naplňuje podle státní zástupkyně znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní, tj. úmyslného zavinění. Měla za to, že soud použitou právní kvalifikaci řádně odůvodnil, tudíž námitkám obviněného nelze přisvědčit. Poznamenala, že dovolatel zpochybňuje správnost právních závěrů nalézacího soudu tím, že zpochybňuje skutkové závěry, k nimž dospěl soud na základě výsledku dokazování. Obviněný skutkové závěry soudu nahrazuje odchylnými skutkovými východisky, která odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů. V této souvislosti konstatovala, že smyslem vyjádření k dovolání není rozvíjení skutkových závěrů soudu a rozšiřování argumentace odmítající obhajobu dovolatele, která je založena na polemice se způsobem hodnocení důkazů soudem. Plně proto odkázala na hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu a reflektováno i v rozhodnutí soudu odvolacího. Pokud jde o námitku stran podstaty a výše částek uvedených v rozsudečném výroku rozsudku nalézacího soudu, lze podle státní zástupkyně odkázat na jednoznačná skutková zjištění tohoto soudu, která ve vztahu ke všem třem popsaným skutkům velmi podrobně vyhodnotila na str. 17 až 22 rozsudku. Uzavřela, že námitky, byť i právní povahy, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou podle jejího mínění námitkami skutkovými, které nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že soud neodkázal poškozenou v de facto civilně právní věci na obecné soudy a rozhodl, čímž porušil zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Uvedená argumentace není podle státní zástupkyně s ohledem na povahu přisouzeného jednání namístě. Akcentovala, že jednání obviněného v době kritického zhoršení zdravotního stavu J. K. a jejího následného úmrtí zcela přesáhlo rámec jejich partnerského vztahu a dispozičního oprávnění k účtu družky uděleného obviněnému z důvodu nemoci družky. Na jednání obviněného bylo nutné aplikovat normy trestního práva; podle jejího názoru bylo nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného. Jednání obviněného bylo vysoce společensky škodlivé, kdy nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví a využití tam zakotvených právních nástrojů. Státní zástupkyně uvedla, že došlo k hrubému zneužití uděleného dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu zesnulé družky obviněného k vlastnímu obohacení.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když odvolací soud převzal konstatování prvoinstančního soudu a nezabýval se obsahem spisu a sdělením Mgr. P. S. z 9. 5. 2013, dodala, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení a právo na rozhodnutí, které odpovídá představě stěžovatele. Uvedla, že tímto právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení při respektování všech zákonných zásad soudního rozhodování.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
Obviněný v mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).
Obviněný v podstatě namítl, že v posuzované věci neměl rozhodovat trestní soud, nýbrž soud civilní. Byl toho názoru, že jeho jednání nemělo trestněprávní charakter, a proto je trestní soud neměl vůbec projednávat. V kontextu této výtky nutno poznamenat, že věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl, přestože k projednání věci nebyl ve smyslu §16 tr. ř. nebo §17 tr. ř. příslušný. Zpravidla půjde o případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, ačkoliv předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (pozn.: kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, označený dovolací důvod by dán nebyl, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně). Věcná příslušnost tedy řeší otázku, který soud (kterého druhu a stupně) je příslušný vyřizovat trestní věc určitého druhu. Že měla být věc (skutek) podle představ obviněného předmětem občanskoprávního řízení a nikoliv řízení trestního, proto nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně namítat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s určitou dávkou benevolence – uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, zejména po stránce subjektivní, zda byla respektována zásada subsidiarity trestní represe a též zda bylo správně rozhodnuto o náhradě škody poškozené J. Ř. Z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení zásady in dubio pro reo a principů spravedlivého procesu. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že především skutková zjištění nalézacího soudu vztahující se k přisvojení částky 1.000.000 Kč, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, nemají jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že ve své rozhodovací praxi připouští, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují především prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály.
Zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem značnou škodu.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci. Objektivní stránka trestného činu podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spočívá v přisvojení si cizí věci zmocněním, kterým pachatel způsobí značnou škodu na cizím majetku. Přisvojení je jednání, kdy pachatel cizí věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Za značnou škodu je považována majetková újma ve výši nejméně 500 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Pokud jde o zavinění u následku v podobě značné škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že obviněný na základě dispozičního oprávnění k účtu J. K. (viz plná moc k disponování s prostředky na účtu ze dne 18. 8. 2011, č. listu 267), která se potýkala se závažnými zdravotními problémy, vybral z tohoto účtu peníze (1.000.000 Kč), jež si ponechal pro svoji potřebu, a dále v době, kdy se jeho družka nacházela v komatu, jakož i po její smrti, převedl z tohoto účtu na účet svůj finanční prostředky (700.000 Kč a 200.000 Kč), jež si rovněž ponechal.
O dispozici obviněného s finančními prostředky na účtu J. K. není pochyb. Dispozice je prokazována jednotlivými bankovními doklady, přičemž ani obviněný ji nepopřel. Obviněný však, pokud jde o částku 1.000.000 Kč, tvrdil, že si ji neponechal, po výběru ji předal J. K. a co se s penězi dále dělo, neví.
Soud prvního stupně v této souvislosti připomněl, že obviněnému nelze prokázat, že by částku 1.000.000 Kč vybral bez vědomí a proti vůli J. K. Bylo však zjištěno, že tato částka jím byla osobně vybrána a až do okamžiku smrti J. K. z ní nic nehradili a ani mu nebyla darována. Vzhledem ke zdravotnímu stavu J. K., která byla odkázána na pomoc jiné osoby (pohybové, dýchací, zrakové potíže), lze prakticky vyloučit, že by tuto částku bez jeho vědomí a pomoci někam odnesla či poslala. Skutečnost, že předmětná částka nebyla po smrti J. K. v bytě nalezena i přes usilovné hledání J. Ř. a jejího partnera, svědčí pro to, že byla někam „uklizena“. Jediným, kdo kromě zemřelé měl přístup a klíče od bytu, byl právě obviněný. Nalézací soud vyloučil jako spekulativní a vysoce nepravděpodobné další možnosti nakládání s penězi (fyzické ničení, vyhození z okna apod.), a to s ohledem na chování obviněného, který v období těsně po smrti J. K. vyprávěl různým osobám různé historky právě o částce 1.000.000 Kč (výhra, charita). Proto uzavřel, že se peněz nejpozději k okamžiku úmrtí jejich vlastníka zmocnil právě obviněný. Nepodařilo se prokázat, že by tuto částku uložil na nějaký účet či spoření, ale podle soudu ji záhy utratil (viz str. 19 a 20 rozsudku).
Odvolací soud, vypořádávaje se s argumentací obviněného obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně zmapoval finanční situaci obviněného v době jeho soužití s J. K. a na jeho hodnotící úvahy odkázal. Sám rovněž konstatoval, že ohledně výběru částky 1.000.000 Kč dne 29. 12. 2011 nelze prokázat, že k němu došlo bez vědomí oprávněné. Vyvráceno je ale podle něj tvrzení obviněného, že peníze byly použity na charitativní účely. J. K. byla podle všech relevantních poznatků osobou silně zaměřenou na uspokojování svých potřeb a na usnadnění života, zajištění pohodlí a velmi dobrého životního standardu. Ani právní zástupce zemřelé Mgr. P. S. nepotvrdil, že by J. K. učinila jakékoliv právní kroky k vydědění svých dětí, měla záměr zajistit obviněného pro případ své smrti pouze možností bydlet v jejím bytě. Nalézací soud dospěl podle něj ke správnému závěru, že provedené důkazy v uzavřeném řetězci ústí v jednoznačný závěr, že uvedenou finanční částku si obviněný přivlastnil pro své účely a svědkům tvrdil, že vyhrál ve Sportce (str. 3 usnesení).
Jakkoliv jsou takto učiněné závěry soudů obou stupňů logické, nereagují dostatečně přesvědčivě na všechny námitky dovolatele, dosud provedené důkazy spolehlivě nevylučují jinou alternativu skutkového děje.
Výsledky provedeného dokazování bylo spolehlivě zjištěno, že to byl obviněný, kdo částku 1.000.000 Kč osobně vybral, a kdo s ní tedy minimálně zpočátku prokazatelně disponoval. S ohledem na zdravotní stav J. K., v důsledku něhož byla jmenovaná odkázána na cizí pomoc, resp. na pomoc obviněného, je vskutku málo pravděpodobné, že by J. K. s částkou bez vědomí obviněného naložila a že by obviněný, který s J. K. žil ve společné domácnosti, který se o ni staral, nevěděl o osudu peněz, jež osobně vybral. Závěr soudů, že nebyly-li peníze v bytě, od něhož měl (vyjma J. K.) klíče výlučně sám obviněný, nalezeny, je nereálné, že by se peněz zmocnila osoba od obviněného odlišná, nepostrádá sice logiku, ale bez jakýchkoliv pochybností nelze za stávajícího stavu dokazování vyloučit ani jinou alternativu skutkového děje. Argumenty, že se dosud neuspokojivá finanční situace obviněného významně zlepšila krátce poté, co vybral z účtu své družky 1.000.000 Kč, a též upozornění na jeho lživé informace ohledně výhry označené částky po smrti J. K., nemohou tyto pochybnosti zcela rozptýlit. Je sice pravdou, že obviněný rád a neuvážlivě utrácel, že ještě k prosinci 2011 dlužil z titulu úvěrů GE Money Bank částku 62.000 Kč, kterou 2. 1. 2012 v době hospitalizace J. K. zaplatil; zůstatek na jeho účtu nebyl nijak vysoký (řádově tisíce Kč) a ani jeho další nakládání s peněžními prostředky, pomineme-li pohyb částek 700.000 Kč a 200.000 Kč na jeho účtu, nelze označit za „zázračné“ vylepšení finanční situace, jak zmiňuje nalézací soud. Z výpisu z účtu (č. listu 54 až 72) nejméně do dubna 2012 nevyplývají žádné skutečně významné platby, v podstatě odpovídají výdajům potřebným na zařizování bytu a nic nesvědčí o tom, že by obviněný v krátké době po smrti J. K. a také později (viz výpověď svědkyně L. D. č. listu 271 až 276, existence rozhodnutí o úpadku) žil hýřivým způsobem života (to nelze konstatovat ani při vědomí zájezdu do T.) a utratil vysokou peněžní částku. Zmiňuje-li proto nalézací soud, že i když nebylo zjištěno, že by obviněný uložil tyto peníze na účet či jiné spoření, velmi záhy je utratil, není jeho úvaha doložena výsledky provedeného dokazování.
Jakkoliv nemohou být přehlédnuta ničím nepodložená či lživá prohlášení obviněného o tom, že jeho družka dala 1.000.000 Kč na charitu (viz výpovědi J. Ř., dcery J. K., č. listu 198 a 202, a J. Ř., manžela J. Ř., č. listu 205), nebo o tom, že vyhrál 1.000.000 Kč ve Sportce (viz výpovědi J. Ř., č. listu 205, a E. V., č. listu 227), nebo pominuta skutečnost, že na poště, kde mělo k údajnému převodu citované částky na charitu dojít, k žádnému obdobnému převodu evidentně nedošlo, přičemž Ing. P. K., bývalý manžel J. K., jakož i její dcera J. K., zpochybnili, že by J. K. tak vysokou částku na charitu poskytla (č. listu 202, 216), nelze s jistotou tvrdit, že s penězi nemohlo být naloženo jinak, než jak je popsáno ve skutkových zjištěních odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Bylo zjištěno, že J. K. byla těsně po výběru částky 1.000.000 Kč hospitalizována, a to v období od 30. 12. 2011 do 21. 1. 2012, nicméně posléze pobývá deset dnů opět doma do 31. 1. 2012, přičemž v této době nikde nehlásila, že by se s částkou 1.000.000 Kč bez jejího vědomí neoprávněně nakládalo, jak naznačuje nalézací soud v souvislosti s úhradou dluhu obviněného u GE Money Bank. Třebaže byla zdravotně silně handicapována, byla při vědomí, lucidní a nelze vyloučit, že případně i prostřednictvím jiné osoby mohla s penězi naložit jakkoliv jinak. Obviněný totiž v této souvislosti uvedl, že takovou možnost měla, že on chodí do zaměstnání od 6 do 18 hodin, přičemž dosud nebylo prověřeno, zda tak činil i v rozhodné době 29. a 30. 12. 2011 a poté od 21. 1. do 31. 1. 2012. Že se v bytě v době kolem úmrtí J. K. pohybovaly i jiné osoby, dokládá například přítomnost kamaráda obviněného v době, kdy zde byla přítomna i J. Ř. (viz č. listu 202). Bude proto na soudu prvního stupně, aby obviněného jednak k okolnostem jeho pracovní aktivity, jakož i případným návštěvám v bytě v době od 29. 12. 2011 nejméně do 3. 2. 2012 znovu vyslechl a aby na podkladě jeho výpovědi a informací v nich obsažených případně dokazování doplnil o další důkazy potřebné k náležitému objasnění věci.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že z principu presumpce neviny vyplývá, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (k tomu srov. přiměřeně také nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, sp. zn. I. ÚS 375/06, II. ÚS 226/06, I. ÚS 3741/11 aj.).
Jde-li o pokyn k převodu 700.000 Kč a poté 200.000 Kč z účtu J. K. na účet obviněného, je situace odlišná. Ve skutkové větě výroku o vině specifikované částky 700.000 Kč a 200.000 Kč byly pro obviněného cizí věcí. Obviněnému nenáležely, o jejich nabytí se nikterak nepřičinil. Uvedené tvořily podstatnou část obnosu, který J. K. obdržela od svého bývalého manžela (vypořádání společného jmění manželů) a od své dcery (kupní cena nemovitosti). Převod částky 200.000 Kč obviněný uskutečnil po smrti družky. Byť byla obviněnému na účet družky zasílána mzda, nelze konstatovat, že v případě částky 200.000 Kč se fakticky jednalo o převod výdělku nastřádaného za dobu soužití s družkou. Mzda, která byla obviněnému na účet družky zasílána, byla totiž určena k hrazení plateb za bydlení a záloh na služby, a byla tak s ohledem na jejich výši pravidelně spotřebovávána. V podrobnostech lze plně odkázat na str. 18. rozsudku nalézacího soudu.
Pokyn k převodu 700.000 Kč z účtu družky na účet svůj učinil v době, kdy se jeho družka nacházela v bezvědomí, přičemž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že o převodu věděla a že by k němu kdykoliv předtím udělila souhlas, resp. že by tuto peněžní částku obviněnému darovala. Jisto je, že J. K. svou závěť ve formě notářského zápisu ze dne 30. 8. 2004, kterou své děti J. Ř. (rozenou K.) a P. K. ustanovila dědici veškerého svého majetku (č. listu 76), nikdy neodvolala. Pokud jde o sdělení advokáta Mgr. P. S. ze dne 9. 5. 2013 (č. listu 98), z jeho obsahu vyplývá, že J. K. nechtěla učinit úkon směřující k vydědění svých dětí. Ačkoliv podle advokáta usilovala o obdobný výsledek pro případ své smrti – nechtěla, aby děti zdědily zejména družstevní byt a finanční prostředky získané prodejem nemovitosti dceři, a proto obviněnému zamýšlela darovat byt, v němž by si zřídila věcné břemeno doživotního užívacího práva, a veškerý svůj majetek si s obviněným hodlala užít. Není možné odhlédnout ani od výpovědi svědkyně J. P. (č. listu 228), podle níž J. K. vždy hovořila o tom, že chce veškerý majetek zanechat svým dětem, a svůj názor nezměnila ani poté, co s dětmi přestala komunikovat. V této souvislosti lze zmínit i vyjádření psychoterapeutky PaedDr. A. Ch. (č. listu 207), z něhož se podává, že děti, které pro J. K. byly jedinou radostí, chtěla jmenovaná finančně zajistit, ale nelze je přeceňovat, jelikož psychoterapeutka s ní v relevantním období nekomunikovala. Informace obsažené ve sdělení výše jmenovaného advokáta jsou ale významné, mohou mít vliv na posuzování společenské škodlivosti případu, vhodným se proto jeví k otázkám zmiňovaným ve sdělení Mgr. P. S. jako svědka vyslechnout (otázku zproštění mlčenlivosti jmenovaný advokát zmínil již v písemném sdělení) a spolehlivě ujasnit, v jakém rozsahu dávala J. K. najevo svůj záměr obviněného pro případ své smrti zajistit (zda se jednalo skutečně jen o bydlení či i o další materiální zázemí).
Soudy posoudily takto zmiňované útoky proti majetku jako dílčí útoky pokračování v trestném činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, protože obviněný si podle právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil takovým činem značnou škodu. V odůvodnění rozsudku se již nic konkrétnějšího neuvádí, soud pouze zmiňuje, že obviněný si bez právního důvodu přisvojil i tyto částky. Není proto zřejmé, jaký význam spojoval s existencí dispozičního oprávnění obviněného k účtu J. K. vedenému u Komerční banky, a. s. Z textu plné moci k disponování s prostředky na tomto účtu plyne, že J. K. tímto zmocnila obviněného k disponování s prostředky na uvedeném účtu sjednaným způsobem (samostatné podepisování příkazů) s tím, že zmocnění k disponování s prostředky na účtu oprávněné osobě smrtí jmenované nezaniká (č. l. 267). Za těchto okolností bylo otázkou, zda je právní kvalifikace skutku jako trestného činu krádeže správná a zda nemělo být zvažováno jeho právní posouzení jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Soudy se významem zmiňované plné moci nezabývaly, neposuzovaly, zda se mohlo jednat o přivlastnění jiné majetkové hodnoty (s ohledem na dobu spáchání činu i dobu rozhodování). Nezvažovaly, zda obviněný s jinou majetkovou hodnotou nakládal v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření, ve smyslu vymezení zákonného znaku přisvojení si svěřené jiné majetkové hodnoty podle §206 tr. zákoníku. Obviněný se rozhodnutím dovolacího soudu upozorňuje na tuto v úvahu přicházející změnu právního posouzení skutků (§225 odst. 2 tr. ř. analogicky). V této souvislosti však nutno upozornit, že odstranění vytknutého nedostatku a případné posouzení těchto útoků jako trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku není možné vyřešit bez důsledného respektu k zásadě zákazu reformationis in peius. Byl-li by obviněný znovu uznán vinným i útokem spočívajícím ve zcizení 1.000.000 Kč, který abstraktně posuzováno vykazuje znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nepřicházelo by v úvahu, aby další útoky byly kvalifikovány jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Takto by mohly být posuzovány pouze za předpokladu, že soudy shledají naplnění těchto zákonných znaků a obviněný již nebude uznán vinným dalším zločinem se stejnou trestní sazbou.
Co se týče tvrzení obviněného stran absence subjektivní stránky, nutno v této souvislosti zdůraznit, že obviněný věděl, že není majitelem a ani spolumajitelem účtu své družky. Byl nositelem toliko dispozičního oprávnění, zřízeného z důvodu vážného zdravotního stavu J. K., která účet nebyla schopna spravovat. Obviněný věděl, že mu je na účet družky zasílána pouze mzda, která pokrývá náklady na bydlení a s ním související služby. Věděl tedy, že na nikoliv zanedbatelném zůstatku na účtu se svými silami nemohl objektivně podílet. Jakékoliv pochybnosti stran povědomí obviněného o původu sta tisícových částek na účtu jsou navíc logicky vyloučeny s ohledem na to, že obviněný měl přehled o finančních poměrech své družky a věděl, jaké částky J. K. obdržela od své dcery a bývalého manžela – jaké částky byly na její účet připsány. Jestliže si za této situace peněžní prostředky na účtu uložené poukázal na účet vlastní, je s přihlédnutím k okolnostem, za nichž tak učinil (kritický zdravotní stav družky), a časovým souvislostem (období následující po úmrtí družky) zjevné, že se činu dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Způsob provedení činu dokládá, že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného v ustanoveních, jež se týkají trestných činů proti majetku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Pokud jde o námitku stran případné aplikace zásady subsidiarity trestní represe, lze poznamenat, že konkrétní okolnosti daného případu nejsou zcela typické (viz sdělení Mgr. P. S.) a nenesou všechny charakteristické znaky jednání „kriminálního“; vzhledem k okolnostem spáchání činu, jeho průběhu, proto je pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti nezbytné. Odůvodnění soudu prvního stupně ale postrádá přesvědčivé úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio a ani odvolací soud se otázkou míry společenské škodlivosti činu obviněného explicitně nezabýval (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Podstata principu ultima ratio, který doplňuje kritérium společenské škodlivosti, spočívá v tom, že „trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné“ (k tomu Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10/2009, s. 33) . Jinými slovy řečeno, trestní odpovědnost není sice vyloučena vždy, existuje-li souběžně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, poněvadž není vyloučeno současné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestněprávní odpovědnost ale není namístě vyvozovat v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soudy se proto měly zabývat a také přesvědčivě zdůvodnit, proč v tomto konkrétním případě nepostačovala poškozené ochrana, kterou nabízejí prostředky občanského práva. Na soudu prvního stupně tudíž bude, aby se mírou společenské škodlivosti tohoto případu a nutností uplatnění trestněprávních norem vůči obviněnému rovněž znovu pečlivě zabýval.
Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
Obviněný, který namítl, že jej soud zavázal k náhradě škody, aniž by skutečnou výši škody zjistil, tvrdil, že nárok poškozené J. Ř. nebyl jednoznačně prokázán, a uvedl, že poškozená měla být z důvodu civilněprávního charakteru věci odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, porušení hmotně právního předpisu ve skutečnosti nevytýkal, a tudíž jeho výhrady nejsou v tomto směru relevantními. Přesto ale nelze označit výrok o náhradě škody za přesvědčivý.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
Podle §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen zákon č. 182/2006 Sb.), nejde-li o řízení uvedená v §140a zákon č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 zákona č. 182/2006 Sb.); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř. (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459, 460).
V posuzované trestní věci je významné, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. KSHK 45 INS 20665/2013, byl zjištěn úpadek obviněného a jeho manželky L. D. a bylo povoleno řešení úpadku dlužníků oddlužením. Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku, v době rozhodování nalézacího soudu účinky rozhodnutí o úpadku trvaly, na což soudy ve svých rozhodnutích nikterak nereagovaly a nevysvětlily, proč byla poškozené přiznána celá požadovaná výše škody (nikoliv jen částka 700.000 Kč, jež byla v trestním řízení zajištěna – srov. č. listu 142). V dalším řízení bude proto třeba prověřit stav insolvenčního řízení, zda trvají účinky rozhodnutí o úpadku obviněného a věnovat náležitou pozornost i této otázce.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 10 To 323/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 T 142/2013, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu