ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.890.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 890/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného V. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 384/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 94/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 10 T 94/2014, byl obviněný V. G. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 12. 11. 2013 v době kolem 7.30 hod. na rohu ulice K. a M. n. v J., pod vlivem alkoholu přistoupil k poškozenému V. M., který tudy procházel do školy, připojil se k němu a pokusil se s ním navázat kontakt, kdy mimo jiné poškozenému sdělil, že pracuje jako vymahač, že za opaskem za zády má nabitou zbraň, což demonstroval pohybem ruky za záda spolu se sdělením, že nemá problém ji použít, dále mu řekl, že již zabil osm nebo devět lidí a byl ve výkonu trestu, že mu nedělá problém někoho zabít, následně se zastavili v ulici Š., kde obviněný poškozenému řekl, že by mu byl schopen přelámat každou kost v těle, nicméně že doufá, že takového jednání nebude třeba, načež po něm požadoval peníze k narozeninám s tím, že si má dobře rozmyslet, co mu odpoví, poškozený v obavě o svůj život a zdraví vyndal peněženku a předal obviněnému nejméně 140 Kč, což byla veškerá hotovost, kterou měl u sebe, načež mu obviněný řekl, že následující den v 16.00 hod. jej má čekat u kašny na M. n., že si zajdou na panáka a dodal, že jestli nepřijde, tak si jej najde, že J. je malá, a poté odešel.
Za tento zločin a za sbíhající se přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 13 T 188/2013, jenž byl obviněnému doručen dne 26. 11. 2013, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 13 T 188/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 384/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v odůvodnění obou rozhodnutí nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a že skutek není žádným trestným činem. Toto tvrzení obviněný vystavěl na argumentu, že poškozenému neříkal žádné výhrůžky, a to, co mu řekl, nebylo míněno jako vyhrožování. Poškozený mu finanční hotovost předal dobrovolně, resp. mu peníze půjčil s tím, že následující den mu je obviněný bude kompenzovat pozváním na panáka.
Obviněný brojil proti tomu, že by jednání, které mu je kladeno za vinu, vykazovalo zákonný znak spočívající v tom, že „užije pohrůžky bezprostředního násilí“, protože tento pojem není naplněn zjištěním, že poškozený vyhověl požadavku obviněného vydat finanční hotovost z obavy hrozícího bezprostředního nebezpečí. Toto zjištění v podstatě vyjadřuje jen to, že poškozený měl obavu z násilí ze strany obviněného, nikoliv takové okolnosti, které by svědčily o naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových okolností tudíž nevyplynulo, že by obviněný vůči poškozenému použil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a takový závěr nelze dovozovat ani ze samotné skutečnosti, že poškozený vyhověl jeho příkazu. Ke slovnímu vyjádření adresovanému poškozenému, „že by byl schopen mu přelámat každou kost v těle“, které lze považovat za nejzávažnější slovní obrat, obviněný poukázal na to, že byl vzápětí zmírněn prohlášením, že takového jednání nebude třeba. O uvedený zločin nejde i proto, že jak z hlediska intenzity použité pohrůžky násilí, tak z hlediska sledovaného záměru, jímž bylo získání nepatrné peněžní částky, šlo o skutek nevyznačující se zvlášť vysokým stupněm závažnosti.
V dovolání obviněný konstatoval obsah některých zajištěných a provedených důkazů, kdy zejména z protokolu o prohlídce těla poškozeného a CD zachycujícího nejen oblečení poškozeného nejevící známky poškození, neplyne žádné viditelné zranění na těle poškozeného, a tudíž opatřené důkazy (protokol o prohlídce těla poškozeného, kamerový záznam z místa činu, protokol o prověrce na místě) nijak neprokazují vinu obviněného.
Extrémní nesoulad, jehož se obviněný domáhal především s ohledem na protichůdnost svědecké výpovědi poškozeného a obviněného, spatřoval v tom, že soud tyto dvě výpovědi nehodnotil s nezbytnou mírou obezřetnosti. Z výpovědi poškozeného obviněný vyzdvihl sdělení, že obviněnému přesně nerozuměl, protože drmolil, což dovolatel označil za možnou příčinu zmíněné protichůdnosti jejich výpovědí, a poukázal na to, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by vlastnil střelnou zbraň, což je skutečnost, jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Soudem prvního stupně zaujatý přístup pramenící z odůvodnění jeho rozsudku, v němž uvedl, že obhajoba obviněného „je úsměvná, neboť je absolutně nelogické, aby poškozený – student gymnázia – se dal do přátelského hovoru s obviněným, osobou takového vzezření a vystupování“, obviněný označil za diskriminační a předpojatý přístup soudů vůči jeho osobě, v čemž spatřoval porušení článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž si jsou všichni účastníci rovni. Hodnocení vzezření obviněný považoval za ryze subjektivní názor soudu důkazně nepodložený vyjadřující předpojatost soudu vůči obviněnému. Obviněný rovněž vytkl neprokázání jakéhokoli motivu jeho jednání vůči poškozenému.
Dovolatel na podkladě těchto výhrad považoval za důvodné, aby byl obžaloby zproštěn, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 384/2014, a dále aby postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 13. 1. 2015, zaslalo Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k němu po seznámení s jeho obsahem nehodlá věcně vyjadřovat.
Po přezkoumání formálních náležitostí dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněný tento mimořádný opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě takto relevantně podaného dovolání lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, nikoliv vady spočívající v procesních předpisech. Proto se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, nebo na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející rozhodnutí, ani hodnocení provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 419, a další).
Východiskem pro zjištění nesprávného právního posouzení skutku je jeho popis obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí, popřípadě rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud tudíž pro zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Na jeho podkladě zkoumá správnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Zásah do skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo i z podnětu tohoto, jinak na právní otázky zaměřeného dovolacího důvodu, zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, platí obecné pravidlo, že Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Část dovolání obviněného je vyhrazena námitkám, jež se dotýkají procesních otázek, a tudíž podle obecného smyslu podaného dovolání s ním nekorespondují. Jde o pasáže, v nichž obviněný argumentem, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, zásadně popíral, že by uvedený čin spáchal, a v nichž v této souvislosti vytýkal, že soudy provedené důkazy jeho vinu neprokazují, že soudy nedostatečně vyhodnotily opatřené důkazy, a to s poukazem na protichůdná tvrzení, z nichž bez dalšího uvěřily tvrzení poškozeného, a nikoliv obhajobě obviněného. Těmito výhradami obviněný primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány, což jsou námitky dopadající na procesní pravidla zajišťující řádné provedení dokazování podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a nelze je při neexistenci výrazných a neomluvitelných nedostatků v takovém postupu soudů s označeným dovolacím důvodem spojovat.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy skutkové závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 7 až 11 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil posléze i soud odvolací (viz strany 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny důkazní prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také vyhodnotil a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí. Především se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by ve věci existovaly jen dva proti sobě stojící důkazy, neboť na stranách 3 až 4 svého rozsudku poukázal na svědectví dalších osob, které výpověď poškozeného potvrzují, a o časových souvislostech a chování poškozeného po činu vypovídají ve stejném duchu jako poškozený. Vypořádal se řádně i s obsahem dalších ve věci zajištěných důkazů, jež rovněž opodstatňují průběh činu ve prospěch poškozeného. Ani odvolací soud chyby neshledal a posoudil odvolání obviněného s potřebným důrazem na všechny rozhodné skutečnosti (viz strany 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto shledal, že důkazy byly v projednávané věci provedeny v souladu se zákonem a rovněž byly řádně zhodnoceny tak, jak je vyjádřeno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházely oba soudy a na jejich základě učinily i právní závěry, přičemž jak závěry skutkové, tak právní v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích také řádně vysvětlily a odůvodnily (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 5 usnesení soudu odvolacího).
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Výhrada obviněného o chybějícím motivu jeho jednání, ačkoli má v obecné rovině hmotněprávní povahu, byla obviněným formulována nikoliv na podkladě okolností, jak byly soudy zjištěny a popsány, tzn., zkráceně, že obviněný od poškozeného výhrůžkou násilí vylákal peníze, jak se ve skutkových zjištěních podává, ale na své vlastní verzi, že mu poškozený peníze vydal dobrovolně v důsledku přátelského požadavku obviněného s tím, že mu je vrátí, z čehož teprve dovozoval nedostatek jakéhokoliv motivu. Přitom skutková zjištění v rozsudku popsaná jednoznačně dokládají, že motivem obviněného byla zištná snaha od poškozeného získat finanční prostředky za cenu kumulovaně formulovaných a sdělovaných výhrůžek obsahujících hrozbu fyzického napadaní. Tudíž takto uplatněnou námitku nelze považovat za učiněnou v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Ve vztahu k této právní kvalifikaci obviněný namítal především to, že nebyl činem, jenž mu je kladen za vinu, naplněn soudem zjištěný znak „užije pohrůžky bezprostředního násilí“, která musí bezprostředně směřovat ke zmocnění se cizí věci. Podstatou „výhrůžky“ je vyjádření hrozby, která bývá zpravidla vyjádřena slovně, a to buď výslovně, že zazní ve formulaci hrozba násilím, nebo i slovním opisem takového chování, které svým obsahem v sobě obsahuje agresivní násilné aspekty jednání. Kromě toho stačí i neslovní, (konkludentní) jednání, které je vyjádřeno např. gesty, pohyby rukou či nohou, apod. (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka může spočívat i v tom, že pachatel dává příklady toho, co se stalo jiným lidem, když nekonali tak, jak pachatel chtěl, že připodobňuje oběť k někomu, kdo je po úrazu na invalidním vozíku, připomíná, že oběť je zranitelná i tím, že má osoby blízké, ke kterým má citový vztah, či ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena (např. pachatel dá najevo, že střelná zbraň obsahuje zásobník s náboji, tento vyjme a zbraň ponechá ležet na stole před poškozeným) [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1239/2014].
Smyslem a záměrem takové pohrůžky, jíž je pachatelem okamžité získání cizí věci, je sledováno vyvolání strachu či obavy u oběti v takové míře, aby požadovanou věc pachateli vydala, a činí tak různými formami, z nichž použití násilí v daném okamžiku přímo z úst pachatele nezazní, avšak dává výrazovými prostředky, v nichž je jakékoliv násilí skryto, poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku toho neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. přiměřeně k tomu rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).
Skutková zjištění v projednávané věci uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění znaku „užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, jenž byl v přezkoumávané věci naplněn, a to právě formou nikoliv slovně proklamovaného násilí, ale obviněným sdělovaným takovým chováním či slovními opisy, jimiž vyjadřoval vlastní agresivitu a nebezpečnost, jíž se nezdráhá užít. Šlo o slovní formulace, které představují výhrůžky, jimiž obviněný navozoval u poškozeného zcela důvodnou obavu z fyzického násilí. Lze konkrétně zmínit, že uváděl, že „pracuje jako vymahač, za opaskem za zády má nabitou zbraň“, což demonstroval pohybem ruky za záda spolu se sdělením, že „nemá problém ji použít“, že již „zabil osm nebo devět lidí a byl ve výkonu trestu a nedělá mu problém někoho zabít“. Přitom i vůči poškozenému obviněný přímo uvedl, že „by mu byl schopen přelámat každou kost v těle“. Takto vyjádřená slovní i gesty podpořená výhrůžná prohlášení byla navíc zdůrazněna i ostatními okolnostmi, za kterých obviněný uvedeným způsobem chtěl u poškozeného vzbudit strach s cílem, aby mu vydal peníze, neboť naznačoval, že v případě neuposlechnutí a nepodrobení se jeho požadavku na vydání finanční hotovosti neváhá demonstrované násilí uskutečnit. Obviněný se k poškozenému sám z nenadání přidal, navázal s ním kontakt, ve svých slovních projevech neustával, i když mu poškozený sděloval, že spěchá do školy na písemku. Obviněný na jeho naléhání nedbal, ale zavedl ho do malé tmavé uličky, kde se již u poškozeného strach z obviněného projevil zcela, a proto mu finanční hotovost, kterou měl u sebe, vydal.
Při posuzování povahy použité pohrůžky bezprostředním násilím je zásadní to, jak tyto výhrůžky vnímá poškozený, nikoliv jak je následně interpretuje obviněný. Jestliže obviněný v přezkoumávané věci svůj čin bagatelizoval v dovolání uvedenými prohlášeními, že sdělení, jež poškozenému řekl, nebyla míněna jako vyhrožování a že poškozený mu peníze vydal dobrovolně, nebo že šlo o peníze k jeho narozeninám, že si dali schůzku druhý den, jde o pouhou snahu obviněného minimalizovat intenzitu a povahu činu, jehož se dopustil, protože je na druhé straně třeba uvážit, jak čin obviněného vnímal poškozený. V této věci lze poukázat na to, že výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že poškozený do třídy přišel čtvrt hodiny po jejím začátku, že byl vystrašený, spolužákům uváděl, že měl z obviněného strach, že mu vydal všechny peníze, které měl u sebe apod. (viz výpovědi svědků M. K., M. B., a J. S. na stranách 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Skutečnost, že se jednalo o malou částku, není pro naplnění uvedeného znaku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nikterak rozhodná, neboť pro dokonání tohoto trestného činu postačí užití násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby byl tento úmysl uskutečněn (srov. rozhodnutí č. 12/1957 Sb. rozh. tr.). Není proto v projednávané věci důležité, že šlo o částku 140 Kč, tedy vcelku o nepatrný finanční obnos. Podstatná není u tohoto trestného činu ani menší intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud po posouzení uvedených okolností, za nichž byl čin spáchán, jakož i výhrad obviněným uplatněných v dovolání, dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi určujícími podmínky, za nichž jsou naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěly k přesvědčivému závěru, jestliže obviněného tímto zločinem uznaly vinným.
Pro úplnost a zcela mimo rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné v závěru reagovat na výhradu obviněného směřující proti formulaci soudu prvního stupně užitou v odůvodnění jeho rozsudku na straně 4 (p. v.) „závěrem jen soud musí uvést, že je až úsměvná obhajoba, kterou obviněný uplatnil, neboť je absolutně nelogické, aby poškozený – student gymnázia se dal do přátelského hovoru s obžalovaným, osobou takového vzezření a vystupování…“, kterou obviněný v dovolání považoval za předpojatý či diskriminační přístup soudu vůči sobě a shledával v tom porušení článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož si jsou účastníci řízení rovni. Je třeba přisvědčit obviněným vyjádřené výhradě v tom, že se jednalo o nevhodný a dokazováním nepodložený argument, kterým soud vyjadřoval svou vlastní, avšak zcela nemístnou myšlenku, kterou neměl (nikoliv že „musel“) uvedeným způsobem vyjadřovat. Poukaz na „vzezření“ obviněného nebyl soudem v jiných souvislostech zásadně zmiňován, a to, jak obviněný vypadal, nebylo konkretizováno a ani nebylo důvodem či podstatou výhrůžek, a poškozený nesdělil, že by to byl důvod jeho obav. Ze všech těchto důvodů jde o argument, který jinak správnému rozhodnutí ubírá na jeho přesvědčivosti i proto, že je nevhodně obhajoba obviněného v daném kontextu považována za „úsměvnou“. K obhajobě obviněného je třeba přistupovat s respektem vyžadovaným právy obviněného zaručenými čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech a též §2 odst. 13 a §33 odst. 1 tr. ř. Proto toto právo nelze ani zesměšňovat, ale ani není soudu důstojné na jeho úkor používat argumentaci v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud však při těchto výhradách k okresním soudem užité formulaci nemá za to, že by se tento soud závažnějším způsobem, chápaným v materiálním smyslu práva obviněného na obhajobu, zpronevěřil své povinnosti toto právo při jeho uplatňování v rámci celého provedeného procesu respektovat a řádně ho zajišťovat. Proto dovolací soud jen konstatuje nevhodnost soudem prvního stupně užitého argumentu, resp. nemístně vyjádřeného názoru, ač jinak zcela zajistil dodržení jak zásad vyplývajících čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech, tak rovněž i dodržel povinnosti uložené mu ustanoveními §2 odst. 13 a §33 odst. 1 tr. ř., u nichž žádná vážnější porušení dovolací soud neshledal (ostatně je v jiných souvislostech obviněný ani nenamítal).
Odkaz obviněného na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož všichni účastníci si jsou v řízení rovni, v rozebíraných okolnostech nemá opodstatnění, neboť v trestním řízení tato zásada znamená rovnoprávné postavení procesních stran spočívající v možnostech uplatňování a prosazování práv, zejména možnost navrhovat a předkládat důkazy, přičemž cílem a smyslem této zásady v trestním procesu je úplné a všestranné objasnění věci a řádné a úplné zjištění skutkového stavu (srov. KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 947 až 950). Z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu je zřejmé, že k porušení citovaného článku v posuzované věci nedošlo, neboť obviněnému byla dána možnost se náležitě a v maximálním možném rozsahu hájit, reagovat na prováděné důkazy a tvrzení obžaloby a uplatňovat veškerá svá procesní práva, a ani obviněný svými výhradami fakticky zkrácení svých práv ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod ve skutečnosti nenamítal. Podstatou jeho námitky bylo pouze to, že se nevhodně zvolenou formulací cítil ponížen a diskriminován, protože šlo o nesprávně zvolený argument.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených závěrů, výhrad a názorů dovolání jako celek posoudil jako neopodstatněné, a protože správnost napadených rozhodnutí byla patrná již z odůvodnění napadených rozhodnutí a nebylo třeba provádět další dokazování, při splnění všech zákonných podmínek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při zachování v něm stanovených zásad dovolání obviněného odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu