ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.896.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 896/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 130/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013, uznal obviněného P. T. (dále převážně jen „obviněný“) vinným, že
„ dne 14. března 2008 v P., J., v kanceláři společnosti S. od 15. 4. 2010, jako jednatel společnosti STARGIT, s. r .o., se sídlem Praha 10, Dětská 61, IČ: 636 69 862, jako kupující, uzavřel se samostatně trestně stíhaným B. L., jako předsedou představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., jako prodávajícím, Kupní smlouvu, kdy předmětem této smlouvy byla sklízecí mlátička tovární značky New holland L 626 I, rok výroby 1996, s dohodnutou kupní cenou ve výši 120.000,- Kč bez DPH, přestože si byl vědom, že cena obvyklá je výrazně vyšší, a to nejméně 837.000,- Kč bez DPH, a dále téhož dne uzavřel další kupní smlouvu se společností Stavby ČR holding, a. s., kdy předmětem této smlouvy byla sklízecí mlátička tovární značky New holland TX 68, rok výroby 2001, s dohodnutou kupní cenou ve výši 200.000,- Kč bez DPH, přestože si byl vědom, že cena obvyklá je výrazně vyšší, a to nejméně 2.465.000,- Kč bez DPH, a následně
dne 28. dubna 2008 uzavřel v P., J. 3, v kanceláři společnosti S. jako jednatel společnosti STARGIT, s. r. o., jako prodávající, s B. L. jako jednatelem společnosti AKP-INVEST, s. r. o., se sídlem Šumavské Hoštice 38, IČ: 256 45 161, Kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sklízecí mlátička tovární značky New holland L 626 I, rok výroby 1996, po údajné generální opravě, za dohodnutou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč bez DPH, a dále téhož dne uzavřel další Kupní smlouvu za společnost STARGIT, s. r. o., jako prodávající, s B. L. jako jednatelem společnosti AKP-INVEST, s. r. o., jejímž předmětem byla sklízecí mlátička tovární značky New holland TX 68, rok výroby 2001, po údajné generální opravě, za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč bez DPH, přestože si byl vědom skutečnosti, že k repasi strojů nedošlo, a důvodem těchto transakcí se zvýšenou kupní cenou je provedení takových účetních operací, které následně umožní B. L. uplatnit neoprávněný daňový odpočet, přičemž dne 26. 5. 2008 podal B. L. za společnost AKP-INVEST, s. r. o., na Finančním úřadě ve V. Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna roku 2008, v němž uplatnil z výše uvedeného obchodu nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 646.000,- Kč, ačkoliv spol. STARGIT, s. r. o., není registrovaná jako plátce DPH, kdy tímto jednáním vznikla České republice, zastoupené Finančním úřadem ve V., se sídlem V. škoda v celkové výši 646.000,- Kč. “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a uložil mu podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který konstatoval, že z obsahu odvolání státního zástupce nevyplývalo, na základě jakých důkazů by měla být u obviněného dána právní kvalifikace skutku nejen jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale také jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud nebyla dána ani u odděleně trestně stíhaného hlavního pachatele B. L., v jehož případě se státní zástupce spokojil s právním posouzením skutku jen jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. Odvolací soud tak neshledal existenci žádného důkazu, který by navrhované rozšíření právní kvalifikace daného skutku odůvodňoval.
S takovým právním názorem odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožnil a uvedl, že učiněná skutková zjištění skýtají dostatečný podklad i pro závěr, že velmi zřetelným cílem uskutečněných obchodních transakcí bylo rovněž vyvedení majetku ze společnosti Stavby ČR holding, a. s., do společnosti AKP-INVEST, s. r. o., které byly obě ovládány odděleně trestně stíhaným B. L. Vzhledem k tomu, že trestní řízení vedené proti jmenovanému jako pachateli hlavního trestného činu nebylo dosud pravomocně skončeno, je třeba otázku jeho trestní odpovědnosti posoudit jako předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. (v této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1199/2014). Přitom je nepochybné, že odděleně trestně stíhaný B. L. byl jako předseda představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., v postavení člena statutárního orgánu se zákonnou povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, jak vyplývalo z §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Ve věci provedené důkazy pak podle nejvyššího státního zástupce dokládají, že B. L. shora popsanými transakcemi porušil tuto svoji zákonnou povinnost, jestliže činil úkony, v jejichž důsledku byly z majetku společnosti Stavby ČR holding, a. s., vyvedeny stroje v obvyklé prodejní ceně dosahující celkové částky nejméně 3.302.000 Kč, aniž by se této prodávající společnosti dostalo tomu odpovídající protihodnoty. Takové jeho jednání skýtá dostatečný podklad pro závěr, že jej lze činit trestně odpovědným nejen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ale že jeho jednání zároveň vykazuje i znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zde dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
Dále dovolatel uvedl, že z obsahu listinných důkazů (kupních smluv, účetních dokladů, závěrů znaleckého posudku) je též patrné, že k vyvedení předmětných strojů z majetku společnosti Stavby ČR holding, a. s., v níž obviněný B. L. působil jako předseda představenstva, bez protiplnění odpovídajícímu skutečné hodnotě strojů, do majetku společnosti AKP-INVEST, s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl rovněž jmenovaný, došlo prostřednictvím společnosti STARGIT, s. r. o., zastoupené jednatelem obviněným P. T. Ten totiž jménem uvedené obchodní společnosti uzavřel nejprve jako kupující se společností Stavby ČR holding, a. s., jako prodávajícím kupní smlouvy, v nichž byly obě mlátičky záměrně podhodnoceny, a následně po uplynutí pouhých šesti týdnů uzavřel v postavení prodávajícího ohledně identických zemědělských strojů kupní smlouvy se společností AKP-INVEST, s. r. o., do jejíhož majetku byly stroje převedeny, avšak za kupní cenu několikanásobně vyšší a odpovídající již jejich skutečné hodnotě, aniž by se reálná hodnota strojů (konkrétně ve smyslu smluvně deklarovaných generálních oprav), jak bylo prokázáno, změnila. Na povědomí obviněného o skutečném účelu takto uskutečněných právních úkonů lze usuzovat nejen z uvedených okolností jeho aktivní účasti na uzavírání jednotlivých kupních smluv, ale dále i ze skutečnosti, že nepřistoupil k úhradě kupní ceny strojů společnosti Stavby ČR holding, a. s., bezprostředně po uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2008 v návaznosti na převzetí předmětu koupě, ale až dne 15. 12. 2008, a tedy až po následném prodeji strojů společnosti AKP-INVEST, s. r. o.
Takto zjištěné jednání obviněného P. T. podle názoru nejvyššího státního zástupce vykazuje znaky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. nejen ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., jak konstatovaly soudy obou stupňů, ale zároveň i ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž se způsobením škodlivého následku na majetku společnosti Stavby ČR holding, a. s., byl vzhledem k výraznému nepoměru reálné a kupní ceny plně srozuměn podle §4 písm. b) tr. zák. K argumentaci odvolacího soudu, že státní zástupce se v dosavadním řízení předmětného rozšíření právní kvalifikace nedomáhal, dovolatel uvedl, že se tak stalo v důsledku pochybení.
Pokud jde o zásadu akcesority, na níž je účastenství budováno, měl dovolatel za to, že pro právní kvalifikaci skutku, jímž je uznán vinným účastník, není limitující, jakým trestným činem je uznán pachatel. Jestliže stávající judikatura (zde poukázal opětovně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1199/2014 a sp. zn. 5 Tdo 984/2004) umožňuje vyvodit trestní odpovědnost vůči účastníkovi i za situace, kdy sám pachatel trestného činu není obviněn, postaven před soud ani odsouzen (přitom předpokladem v těchto případech je, že trestný čin je natolik objasněn, že závěr o vině lze vyřešit jako předběžnou otázku), nelze pak soudy limitovat v otázce kvalifikace toliko jako trestného činu, kterým byl v samostatně vedeném trestním řízení uznán vinným pachatel hlavního trestného činu, pokud účastníkem spáchaný skutek v jednočinném souběhu vykazuje znaky i dalších trestných činů, jimiž pachatel v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení uznán nebyl.
Obdobně byl dovolatel přesvědčen, že rozšíření právní kvalifikace daného skutku nebrání ani obžalovací zásada promítnutá v §220 odst. 1 tr. ř., neboť totožnost skutku je zachována i v případě, že je zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následku. V daném případě znělka obžaloby zahrnuje i takové jednání obviněného, které spočívá v převodu strojů prostřednictvím kupních smluv poškozujících prodávající společnost Stavby ČR holding, a. s., na jejím majetku, a proto je totožnost skutku zachována s ohledem na zachování totožnosti jednání. Jednočinný souběh obou trestných činů není podle názoru dovolatele vyloučen ani z důvodu faktické konzumpce, i když trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku je spíše vedlejším produktem sbíhajícího se daňového deliktu, nicméně jej s ohledem na způsobený následek nelze označit za čin relativně malého významu, a proto i změna, jíž by mělo být dovoláním docíleno, by na postavení obviněného měla jistý dopad.
V závěru svého podání a z důvodů v něm podrobně popsaných nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takové rozhodnutí by měl učinit v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání však souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání státního zástupce (podané v neprospěch obviněného) podle §256 tr. ř. zamítl (jak již bylo výše uvedeno, stejné rozhodnutí učinil i ohledně odvolání obviněného), tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce v dovolání vyslovil názor, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jen jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ač měl být právně posouzen též jako pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a rozvedl, v čem konkrétně toto pochybení spočívá. Lze tak mít za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil.
Nejvyšší soud však při svém rozhodování musel vzít v úvahu i samotnou podstatu dovolání, jeho význam a širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy všech (tedy jakýchkoliv) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na dovolání totiž jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není ústavně zaručeno ani v Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a svobod, ale ani v závazných mezinárodních smlouvách). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání nemůže nahrazovat nejen řádné opravné prostředky, ale ani další dva mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení).
Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí , a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu . V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí . Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát , takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.
V posuzované věci není sporu o tom, že skutkovým zjištěním obou soudů nižších stupňů odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterou ostatně dovolatel ani nezpochybňoval. Podstatou činnosti Nejvyššího soudu proto bylo posoudit, zda zjištěné jednání obviněného má být právně kvalifikováno rovněž jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak se toho v podaném dovolání domáhal nejvyšší státní zástupce.
Proto je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (tedy podle trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2009) se dopustil ten, kdo jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), byť zde postačoval i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu byl ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu ( pomocník ). Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se zde přitom posoudila stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele (§10 odst. 2 tr. zák.). V tomto zákonném ustanovení byla vyjádřena zásada akcesority účastenství , která znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však nevyžadovalo, aby tento naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné bylo, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem.
K akcesoritě účastenství je třeba ještě uvést, že k trestní odpovědnosti účastníka nebylo třeba, aby již bylo rozhodnuto o vině pachatele. Soud otázku spáchání trestného činu pachatelem posuzuje jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. , a to na základě jím učiněných skutkových zjištění. Dokonce nelze vyloučit, že soud při řešení této prejudiciální otázky může závěr o vině hlavního pachatele učinit bez ohledu na skutečnost, že pro skutek, pro který je postaven před soud účastník (v dané věci pomocník), není ani trestně stíhán (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014).
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na přezkoumávanou věc je třeba připomenout, že obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nikterak nezpochybnil ani soud odvolací, jako jednatel společnosti STARGIT, s. r. o, a jako kupující uzavřel s předsedou představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., B. L. jako prodávajícím dne 14. 3. 2008 dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem byly dvě sklízecí mlátičky, přičemž si byl vědom, že obvyklá cena těchto strojů je v obou případech výrazně vyšší než cena sjednaná. Dne 28. 4. 2008 obviněný uzavřel tentokrát jako prodávající další kupní smlouvy opět s B. L. tentokrát jako kupujícím a jednatelem společnosti AKP-INVEST, s. r. o., jejichž předmětem byly shodné stroje (mlátičky) po údajné generální opravě, přestože si byl vědom toho, že k repasi strojů nedošlo, a kupní cena byla v obou případech několikanásobně vyšší a odpovídající jejich skutečné hodnotě. Byl si přitom vědom toho, že důvodem těchto transakcí se zvýšenou kupní cenou, bylo provedení takových účetních operací, jež následně umožnily odděleně trestně stíhanému B. L. uplatnit podle zákona o spotřebních daních (zejména ustanovení §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) neoprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 646.000 Kč, a tím vylákat výhodu na této dani, ačkoliv společnost STARGIT, s. r. o., nebyla registrovaná jako plátce DPH; tímto jednáním vznikla České republice, zastoupené Finančním úřadem ve Vimperku, se sídlem Vimperk, 1. máje 200, škoda v uvedené výši.
Tato skutková zjištění obou soudů nižších instancí svědčí o tom, že primárním úmyslem odděleně trestně stíhaného B. L. bylo, aby si jako předseda představenstva společnosti Stavby ČR holding, a. s., popsanými obchodními a účetními transakcemi vytvořil předpoklady pro následné uplatnění neoprávněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 646.000 Kč. Takové jeho jednání svědčí pro spolehlivý závěr, že jej lze činit trestně odpovědným za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., což oba soudy nižších instancí u něho jako hlavního pachatele dovodily při posuzování tzv. předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř.
K tomu lze dodat, že při řešení této prejudiciální otázky soudy mohly závěr o vině hlavního pachatele učinit bez ohledu na skutečnost, že jeho trestí stíhání pro uvedený skutek, pro který byl postaven před soud, dosud nebylo pravomocně skončeno (Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení zjistil, že způsob, jímž soudy tuto předběžnou otázku vyřešily, odpovídá tomu, že odděleně trestně stíhaný B. L. byl zatím nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 3 T 35/2012, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců; ve věci sice ještě bude rozhodovat Městský soud v Praze jako soud odvolací, bude tak ovšem činit pouze k odvolání B. L., nikoliv i k odvolání státního zástupce, neboť ten odvolání nepodal). Stejně tak lze doplnit, že závěr o vině obviněného P. T. jako účastníka (v dané věci pomocníka) ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na uvedeném trestném činu mohly učinit s ohledem na zásadu akcesority účastenství, která je akcesoritou hmotněprávní, bez ohledu na to, že ohledně hlavního pachatele B. L. a ohledně pomocníka – obviněného P. T. – bylo rozhodnuto odděleně různými rozsudky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014).
Ve shodě s dovolatelem lze připustit, že některá skutková zjištění obou soudů nižších stupňů naznačují, že odděleně trestně stíhaný B. L. v rámci svého protiprávního jednání činil rovněž úkony, v důsledku nichž byly z majetku společnosti Stavby ČR holding, a. s., vyvedeny stroje (2 mlátičky), aniž by se této prodávající společnosti dostalo tomu odpovídající protihodnoty. Proto existuje podezření, že jeho jednání zároveň vykazovalo i zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak ve svém podání dovolatel rovněž tvrdil. Po subjektivní stránce by mu přitom bylo možné přičítat ve vztahu k tomuto trestnému činu nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. ( jako úmysl sekundární ).
Popis zjištěného skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (ale ani předtím v tzv. znělce obžaloby) však pro zcela jednoznačný závěr v tomto směru nesvědčí. Nevyplývá totiž z něho nejen to, zda odděleně trestně stíhaný B. L. porušil zákonnou povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (zřejmě ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), nebo zda porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ale ani to, jakou přesnou škodu měl takovým jednáním konkrétně způsobit (výše škody nebyla ve znělce obžaloby specifikována, takže se lze pouze domnívat, že způsobenou škodou mohl být rozdíl mezi obvyklou cenou obou mlátiček a jejich dohodnutou kupní cenou).
Jakkoliv by Nejvyšší soud mohl (v obecné rovině) uvažovat, že tzv. sekundární nepřímý úmysl zjištěného jednání obviněného P. T. by mohl vykazovat znaky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. i ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zcela spolehlivý závěr v tomto směru učinit nemohl. Přitom by podle jeho názoru (shodného s dovolatelem) takovému rozšíření právní kvalifikace žalovaného skutku v zásadě nemusela bránit ani obžalovací zásada promítnutá v §220 odst. 1 tr. ř., neboť podle konstantní judikatury je totožnost skutku zachována rovněž v případě, že je zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo následku. V přezkoumávaném případě ovšem znělka obžaloby a jí odpovídající skutková věta rozsudku sice zahrnuje i takové jednání obviněného, které spočívá v převodu obou zemědělských strojů prostřednictvím kupních smluv, avšak explicitně již nevyjadřuje další zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (srov. shora).
K tomu lze pro úplnost dodat, že jednočinný souběh trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. by zásadně nemusel být vyloučen (jakkoliv soudní judikatura a odborná literatura tuto problematiku dosud neřešila). Tento jednočinný souběh by přitom nemusel být vyloučen ani z důvodu tzv. faktické konzumpce, byť druhý z nich (porušování povinnosti při správě cizího majetku) je spíše vedlejším produktem sbíhajícího se daňového deliktu, o čemž svědčí i prosté srovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody obou zmiňovaných trestných činů (jeden rok až osm let v §148 odst. 3 tr. zák. – šest měsíců až pět let v §255 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) – i přesto, že v řadě argumentů přisvědčil dovolateli, jak je i z výše uvedeného textu zřejmé – dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 6 To 41/2015, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 130/2013, nevykazují takové vady a nedostatky, které by bylo nezbytně nutné na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. napravovat. Shora akcentovaný zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného soudního rozhodnutí při rozhodování Nejvyššího soudu v posuzované věci převážil nad nevýraznými nedostatky, jimiž napadená rozhodnutí trpí.
Takový závěr Nejvyšší soud učinil i z toho důvodu, že obviněný se zjištěného skutku dopustil již začátkem roku 2008, tedy před více než sedmi lety, takže by v současné době nebylo ani smysluplné zrušovat pravomocné odsuzující rozhodnutí jen z důvodů vytýkaných dovolatelem, jestliže nešlo o natolik zásadní a podstatné vady (navíc zapříčiněné již neúplným popisem skutku v podané obžalobě), pro něž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. Proto podané dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu