ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.921.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 921/2015-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovoláních obviněných Z. R. a L. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 76/2014, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 76/2014, byl obviněný Z. R. uznán vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněná L. R. byla uznána vinnou (skutek bez označení) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že obviněnému Z. R. byl uložen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná L. R. byla podle §199 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Obviněný Z. R. byl dále podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, která mu kladla v bodě 1b) za vinu čin, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopouštět na nezletilé a podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn v bodě 3) obžaloby pro čin, v němž byl spatřován přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, z podnětu oběma obviněnými podaných odvolání zaměřených proti výroku o vině i o trestu, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Z. R. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině tomuto obviněnému uložil podle §199 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, když dovolání obviněné L. R. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Odvolací soud tímto rozsudkem potvrdil správnost skutkových závěrů soudem prvního stupně vyjádřených tak, že obviněný Z. R.
v bodě 1. od přesněji nezjištěné doby, minimálně od července roku 2011 do 14. 3. 2014, nejméně ve společně obývaných domácnostech v místech společných bydlišť na adresách M., okres N., M. V., okres K., Č. ulice – areál železniční stanice, P.-L. H. n. a Č., P.-B., opakovaně psychicky ponižoval a vulgárně oslovoval poškozenou M. Č., která byla jeho partnerkou, které nadával zejména výrazy jako: „zkurvydcero“, poškozené se snažil vnutit, že se jí její vlastní rodina zřekla, zakazoval poškozené navštěvovat v zařízení F. K. její nezletilé syny „TULIPÁNA“ *) a „KARAFIÁTA“ *), vyžadoval, aby páskem či vařečkou bila svoji nezletilou dceru přes zadek, spolu se svou matkou obviněnou L. R. jí nařídil, aby přestala kojit svého syna „PETRKLÍČE“ *), poškozená nesměla bez souhlasu obviněného chodit ven, opakovaně ji zamykal v bytě, protože na ni nadměrně žárlil, poškozené dovolil chodit ven s její nezletilou dcerou a s nezletilým synem „PETRKLÍČEM“, jehož byl obviněný otcem, pouze v okolí jejich bydliště, poškozená si musela povětšinou oblékat staré obnošené věci a nemohla si nic kupovat, protože musela odevzdat obviněnému veškeré finanční prostředky, které dostávala na základě dávek státní sociální podpory, kdy poškozená předala obviněnému i S-kartu, vydanou na její jméno, byla nucena mu odevzdat i odměnu za práci v rámci jejího krátkodobého zaměstnání v prodejně potravin, obviněný poškozenou po celou dobu jejich partnerského vztahu i fyzicky napadal, kdy nejprve ji bezohledně bil údery otevřenou dlaní či pěstí nebo ji škrtil, přičemž zpočátku soužití s poškozenou k fyzickým útokům docházelo zejména ve vozidle, kam ho poškozená musela následovat, přestože věděla, že ve vozidle bude z nějakého důvodu zbita, poté, co ji zmlátil, často se po poškozené dožadoval sexu, posléze obviněný poškozenou bil každý den či obden fackami a údery rukou do oblasti hlavy, dále ji fyzicky napadal i škrcením rukama, dusil polštářem, kopal ji, házel po ní různé předměty, v jednom případě po poškozené na zahradě házel kameny, pomocí palců rukou ji tlačil násilím na oční bulvy, což mělo za následek přechodnou poruchu vidění poškozené, poškozenou fyzicky napadal i v době jejího těhotenství v roce 2012, v jednom případě ji udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti břicha a následně jí zakázal vyhledat lékařské vyšetření, přičemž v případě, kdy poškozené došla s chováním obviněného trpělivost a chtěla od něj odejít, brečel a sliboval nápravu i to, že už poškozené nic neudělá, kdy poté, co poškozená dne 20. 5. 2013 od obviněného, jehož chování již nechtěla snášet, odešla, přiměl ji posléze, když se k němu sama vrátila zpět, aby svolila se svěřením nezletilého syna „PETRKLÍČE“ do výchovy obviněného, a tímto jednáním v podobě opakovaného fyzického napadání způsobil poškozené M. Č. zejména podlitiny a další drobná zranění, jeho jednání bylo systematické a dlouhodobého charakteru, přičemž poškozená M. Č. po tomto soužití vykazuje známky viktimizace a syndromu týraného partnera,
v bodě 2. obviněný Z. R. dne 19. 3. 2014 před úřadem Městské části P. na adrese Z., P., se sešel s poškozenou M. Č., které již dříve řekl, že jestli někomu řekne, že se scházejí, tak uvidí její rodina, že se pomstí a že useká hlavy rodině, poškozená nastoupila k němu do vozidla, jeli směrem k zoologické zahradě, kde obviněný poškozenou žádal, aby stáhla trestní oznámení na něj, což odmítla, poté po ní vyžadoval sex, čemuž ze strachu vyhověla, přičemž s odkazem na své předchozí výhrůžky poškozené dále až do 23. 3. 2014 telefonoval a psal SMS zprávy, kdy poškozená na ně musela odpovídat a musela se s ním scházet, jelikož měla obavu, aby ji obviněný nenaplnil svoje výhrůžky, přičemž naposledy poškozenou kontaktoval, s cílem aby se k němu vrátila a zároveň vzala zpět trestní oznámení učiněné na Policii České republiky dne 23. 3. 2014, kdy s poškozenou M. Č. vozidlem dojel na polní nájezd mezi obcemi Ú. u P. a D., přičemž cestou na toto místo sliboval poškozené, že má pro ni nový barák, že vše bude dobré, poté na polním nájezdu, kde stáli, vzal poškozenou dozadu do auta, byl agresivní, křičel, že musí trestní oznámení stáhnout, že budou spolu, že spolu mají kluka, přitom poškozenou držel pod krkem, rozbil jí její mobilní telefon, a pak ji donutil ze svého telefonu zavolat jeho matce obviněné L. R., že se jí omlouvá a že dá vše dohromady.
Obviněná L. R. minimálně od podzimu roku 2013 do 14. 3. 2014, ve společně obývaném bytě na adrese Č., P.-B., bezdůvodně nadávala poškozené M. Č., která byla přítelkyní jejího syna obviněného Z. R., poškozené vytýkala, že špatně udělala určitou práci, poškozená ji musela o vše, co potřebovala, prosit, a to včetně prášku na praní, obviněná nařizovala poškozené, kdy smí co dělat, a pokud udělala něco bez jejího svolení, řekla to obviněnému R., který jí vynadal a potrestal ji, rovněž po poškozené vyžadovala, aby páskem či vařečkou bila svoji nezletilou dceru přes zadek, nařídila jí, aby přestala kojit svého syna „PETRKLÍČE“, aby ho mohla mít u sebe pod svým dozorem, obviněná nedávala poškozené občas najíst, nutila poškozenou, aby před sociálními pracovnicemi uváděla, že nebydlí ve společné domácnosti s obviněnou a s obviněným Z. R. a nutila ji, aby se před nimi schovávala v suterénu, poškozená musela obviněné buď přímo či prostřednictvím obviněného odevzdávat veškeré finanční prostředky, které obdržela na dávkách státní sociální podpory či jako odměnu za práci v rámci jejího krátkodobého zaměstnání v prodejně potravin, načež byla poškozená bez finančních prostředků a musela žádat i o zakoupení hygienických potřeb, obviněná poškozenou rovněž, zejména v souvislosti s tím, když se jí na chování poškozené něco nelíbilo, opakovaně fyzicky napadala, a to zejména taháním za vlasy a fackami do obličeje, čímž však poškozené nikdy nezpůsobila takové zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku oba obvinění prostřednictvím obhájců podali dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Z. R. i podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný Z. R. zaměřil své dovolání proti právní kvalifikaci, jíž vytýkal, že není podložena dostatečným popisem skutkových zjištění vztahujících se k objektivní i subjektivní stránce. Bylo sice zřejmé, že měl naléhat na poškozenou, aby vzala své trestní oznámení zpět, avšak nebylo jisté které, když věděl jen o oznámení týkající se nezletilé, jež však podala pracovnice OSPODu. Zásadní vady však obviněný spatřoval v procesním postupu, který shledával vadným proto, že prověřování věci prováděl policista L. Č., který poškozené zjevně stranil, a který i po zahájení úkonů trestního řízení prováděl úkony směřující ke krátkodobé ochraně poškozené. Tato skutečnost přitom není zřejmá z úředního záznamu ze dne 31. 3. 2014.
Obviněný v dovolání soudům s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14 vytýkal flagrantní porušení jeho ústavních práv, které se podle něj projevilo markantním způsobem nejen na zjištění skutkového stavu, ale i na hmotněprávním posouzení skutků. Pakliže jsou skutková zjištění extrémně deformována, je správné hmotněprávní posouzení vyloučeno a rozhodnutí nemůže splnit zásadní požadavek na rozhodnutí v trestním procesu, tj. požadavek na jeho spravedlnost.
V návaznosti na takto formulované výhrady v bodě III. svého dovolání uvedl, že v posuzovaném případě je popis skutku obsažen prakticky pouze v samotném výroku rozsudku, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 76/2014, avšak v odůvodnění rozsudku není skutkový stav blíže popsán, rozveden, upřesněn či vysvětlen, a že jsou jednostranně uvedena zjištění z jednotlivých důkazů a z nich jsou vyvozovány závěry, opět zcela jednostranně v jeho neprospěch. Na základě uvedeného dovolatel považoval za vadné hmotněprávní posouzení skutku uvedeného pod bodem ad 2. výroku, který není řádně popsán, aby z něj bylo možné učinit správné závěry o objektivní i subjektivní stránce trestného činu, jenž mu je kladen za vinu. Pokud poškozená vzala zpět své trestní oznámení, není jasné, o jaké trestní oznámení mělo jít, tedy zda jeho obsahem bylo oznámení o týrání nezletilé nebo poškozené, a zda působení na poškozenou v tomto směru se projevovalo pohrůžkami, když on věděl toliko o oznámení ve vztahu k nezletilé.
Za zásadní obviněný však považoval, že proces, který ve věci probíhal, byl od samého počátku veden neobjektivně, při nerespektování zásady in dubio pro reo, s popřením zásady rovnosti stran, s potlačením jeho obhajovacích práv a naprostým přehlížením argumentace obhajoby.
Procesu vedenému v této trestní věci v přípravném řízení vytknul, že ho konal policejní orgán, který zjevně stranil poškozené a osobám s ní spřízněným. Policista L. Č. osobně již po zahájení trestního stíhání poskytl poškozené krátkodobou ochranu a její rodině přímo v bytě, kde se poškozená tehdy zdržovala. Tato skutečnost vyšla najevo až v hlavním líčení z výpovědi svědkyně M. M. ml. Není pravdou, že by skutečnost byla zřejmá z úředního záznamu ze dne 31. 3. 2014, když zde není uvedeno, jakým způsobem se na poskytnutí ochrany L. Č. podílel, ani nic bližšího, a proto měl být L. Č. z úkonů trestního řízení vyloučen.
Obviněný brojil i proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie o duševním stavu poškozené, protože byl pořízen ještě před zahájením trestního stíhání, přičemž spisový materiál byl v té době ještě neúplný, bez objektivních zpráv a dalších důkazů. Přestože po celou dobu trestního řízení obhajoba žádala, aby byl pořízen nový znalecký posudek, nejlépe posudek znaleckého ústavu, který by mohl posoudit věc ve všech souvislostech a co možná nejobjektivněji a takový postup doporučil i znalec PhDr. PaedDr. Pavel Harsa, Ph.D., vyhověno mu nebylo a dokazování nebylo zaměřeno ani na to, že na těle poškozené nebyly patrny žádné důsledky fyzického napadání, které nevyhnutelně zanechá viditelné stopy, a že neexistuje nejen žádný přímý svědek násilí či jiného týrání, ale ani osoba, která by prokazatelně nějaké následky poškozenou popisovaného jednání viděla. Snaha podřadit pod takový důkaz údajnou modřinu, kterou viděli pracovníci ve „Vyplatí se“, nemá opodstatnění, neboť objektivně nebyl zjištěn původ tohoto zranění a zda vůbec o zranění šlo. Za takový důkaz nepostačuje ani komunikace z rozhodné doby s M. M., a pokud tato svědkyně či její matka uvádí skutečnosti týkající se údajného týrání, jde, i podle jejich verze, o informace od poškozené uvedené až zpětně. Žádný ze svědků rovněž nepotvrdil jakékoli hrubé chování z jeho strany vůči poškozené, a dovozovat ho nelze ani z telefonického rozhovoru se svědkem L. M.
Výpovědi nezletilých „KARAFIÁTA“ a „TULIPÁNA“, které byly vyhodnoceny jako důkaz proti němu, byly hodnoceny jednostranně, poněvadž bylo přehlédnuto, že jejich výpovědi jsou v rozporu s jejich dřívějšími pohovory s psychologem, z nichž naopak vyplývá, že byli brutálně týráni svým otcem i poškozenou M. Č. Orgány činné v trestním řízení rovněž nevyvinuly dostatečnou snahu, aby objasnily podíl chování bývalého partnera poškozené „KARAFIÁTA“ na psychickém stavu poškozené, a zcela přehlédly, že řada svědků popsala jeho soužití s poškozenou zcela odlišně od toho, jak věc líčila poškozená. Za vadu dokazování obviněný označil i to, že žádný z lékařů, který ošetřoval poškozenou, u ní neviděl žádné stopy násilí, přičemž se obhajoba nedomohla provedení řady důkazů, např. výslechu svědkyně V., která mohla objasnit, proč byli synové poškozené umístěni do K., když tato okolnost je znalci považována za velmi významnou a připisovanou k tíži právě dovolateli. Zpochybnil, že by bylo možné považovat poškozenou za věrohodnou. Obdobné výhrady směřoval i vůči postupu odvolacího soudu, který podle něj rovněž nevybočil z neobjektivnosti při rozhodování, když se navíc ani řádně a podrobně nezabýval argumenty uvedenými v odvolání a uchýlil se k levné argumentaci, zpochybňující tvrzení obhajoby ohledně poškozené. Z výše uvedeného obviněný dovodil, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně nebylo učiněno na základě fair procesu, neboť došlo zejména k popření principu presumpce neviny a zkrácení obhajovacích práv, a tudíž na jeho základě zjištěný skutkový stav nemůže být předmětem řádného hmotněprávního posouzení.
V bodě IV. dovolání obviněný namítal s odkazem na doplnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že neměl být uznán vinným v bodě 1., pokud byl zproštěn viny v bodě 1b (jak byl původně označen v obžalobě), protože tím byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Při porovnání rozsudečného výroku v části odsuzující a zprošťující (rovněž znělky obžaloby, jakož i výroku usnesení o zahájení trestního stíhání) je zřejmé, že jednání uvedené v rozsudku pod bodem 1. a dále první zprošťující výrok rozsudku pro jednání uvedené v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 2 ZT 104/2014, pod bodem 1 b) tvoří jediný skutek, který byl rozdělen už v usnesení o zahájení trestního stíhání do dvou podbodů jediného bodu čistě z důvodů snadnější formulace. Celý skutek, pro který byl stíhán, spočíval v tom, že měl v zásadě ve stejném časovém období týrat poškozenou M. Č. a rovněž její dceru nezletilou. Při posuzování otázky, zda se jedná o jeden či více skutků, obviněný odkázal na teoretické zásady určující totožnost a jednotu skutku a zdůraznil, že v této trestní věci popsané okolnosti svědčí o tom, že se jedná o jediný skutek, a je proto naprosto zřejmé, že i při respektování práva soudu na to, aby skutek modifikoval podle skutkových zjištění, nelze v tomto případě usoudit na nic jiného, než že byl z jednoho skutku uznán vinným a současně byl z téhož skutku i zproštěn obžaloby. Pokud soud nepovažoval za prokázané jednání vůči nezletilé, pak měl toto jednání toliko vypustit z popisu skutku a postupovat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 248/2013.
Dovolatel připomenul, že skutečnost, že bylo pravomocně rozhodnuto o skutku, jímž měla být naplněna skutková podstata zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b, c) d) tr. zákoníku, způsobuje překážku rei iudicatae, pro kterou nelze pokračovat v trestním stíhání pro týž skutek, tedy pro jednání uvedené ve výroku napadeného rozsudku pod bodem ad 1., a je proto třeba napadený rozsudek v uvedeném výroku zrušit a z důvodu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání pro jednání zde uvedené zastavit.
Obviněný rovněž ve vztahu k trestnému činu vydírání (bod 2. odsuzujícího rozsudku), jímž byl uznán vinným, poukázal na to, že poškozená M. Č. líčí proběhlé události v rozporu s tím, co tvrdí obviněný. Žádný objektivní důkaz, který by byl schopen stanovit, kdo mluví pravdivě, zde není. Celá konstrukce skutku naplňujícího znaky vydírání pak stojí na tom, že jde o jednání navazující na domácí násilí. V případě, že však domácí násilí pravomocně prokázáno být nemůže, je třeba vzhledem k této skutečnosti důkazy přehodnotit i k vydírání. Městský soud v Praze se však s touto jeho námitkou uplatněnou již v odvolání vypořádal mylně, protože vyšel z toho, že týrání poškozené a její nezletilé dcery je jedním skutkem spáchaným v pokračování. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že v tomto směru řádně nerespektoval ani platnou judikaturu Nejvyššího soudu ani názor obhajoby, a za nevhodnou v této souvislosti obviněný považoval argumentaci, že jinak se týrá dospělá partnerka a jinak dítě. Podle obviněného odvolací soud nerespektoval článek 40 odst. 5. Listiny základních práv a svobod a zdůraznil, že vědomé porušení ústavního práva je neslučitelné s principy demokratického právního státu a že respektování právních norem, zejména pokud jde o normy ústavní, patří k právní kultuře civilizovaného státu; libovůle a podřízení se heslu „účel světí prostředky“ jsou výrazem absence právního vědomí a pokleslosti morálních hodnot. Z tohoto zorného úhlu se jeví rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřijatelné a nepochopitelné. Jakkoli je porušení překážky věci rozhodnuté procesním pochybením, z hlediska dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přehlédnout, že procesní posouzení vychází z trestního práva hmotného, jak bylo uvedeno výše.
Ze všech rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná L. R. v dovolání poukázala na úzkou provázanost své trestní věci s trestní věcí obviněného Z. R. a Nejvyšší soud požádala, aby při rozhodování o něm bral zřetel i na to, že se jedná o její námitky. Dále samostatně zmínila, že odvolací soud se ve strohém odůvodnění nevypořádal s veškerými jejími tvrzeními uvedenými v odvolání, a že rozsudek Městského soudu v Praze je nepřezkoumatelný. Obviněná poukázala na zásadu in dubio pro reo, neboť ani jeden ze soudů neměl k dispozici přímý důkaz, který by svědčil o její vině, když se opírají pouze o výpověď poškozené a o znalecký posudek, ač skutkový stav u trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku musí být s jistotou prokázán, čemuž však v přezkoumávané věci nedošlo. Ve věci je mnoho důkazů, které její vinu vyvracejí, k nimž však nebylo přihlédnuto. Obviněná rovněž zmínila, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu, jak bylo obhajobou navrhováno. Odvolacímu soudu vytkla, že přestože v odvolání poukázala na spěšnost, s níž soud prvního stupně rozhodoval, čímž bylo potlačeno její právo na obhajobu, s touto námitkou se nevypořádal, a dostatečně nevyhodnotil ani nesprávnost závěrů o věrohodnosti poškozené, a to i s odkazem na to, že její syn ohledně nezletilé byl zproštěn, což znamená, že osoba poškozené byla naprosto nevěrohodná. Obviněná popřela, že by byť jedenkrát poškozenou M. Č. uhodila, ale i kdyby se tak stalo, jedno uhození ještě nemůže naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Obviněná zdůraznila, že znalecký posudek vypracovaný na tuto poškozenou byl nekomplexní ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/2006, jehož část konstatovala, s tím, že vypracovaný posudek vyslovenému názoru neodpovídá. Poškozená mohla v rozhodné době provádět veškeré činnosti dobrovolně, nic jí nebylo zakazováno, navíc měla k dispozici i mobilní telefon, přístup k internetu a komunikovala se svou neteří pomocí facebooku. V poslední části svého dovolání obviněná odkázala na část bodu IV. dovolání podaného obviněným, v níž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 887/2014 a ve shodě s ním odvolacímu soudu vytkla strohost a neprofesionalitu, neboť se otázkou viny obviněného nezabýval v souladu se zákonem, a jeho postup považovala za formalistický a nesprávný, když nikterak neodůvodnil, proč došel k závěru, že v jednání jejího syna šlo o jasně prokázaný závažný zločin. Podle ní soudy tento závěr dovodily pouze na základě výpovědi poškozené, přestože dovolatelé od začátku tvrdili opak. Její syn měl být ze všech důvodů, které ve svém dovolání rozvedl a vysvětlil, na které odkázala, zcela zproštěn obžaloby.
Ze všech těchto důvodů obviněná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po přezkoumání námitek obviněných tak, jak je formulovali ve svých dovoláních, dospěla k závěru, že pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit žádnou z výhrad obviněné L. R., a vyjma tvrzení obviněného Z. R. o nepřípustnosti dvojího trestního stíhání v jeho trestní věci, s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje ani dovolání obviněného. Zmínila, že obviněný Z. R. měl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud ve svém dovolání namítal překážku rei iudicatae, protože takto obviněným v dovolání zdůrazňovaná překážka vyplývá z ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto se nelze vady v tomto dovolacím důvodu vyjádřené domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami, jimiž obvinění napadají nesprávné hodnocení důkazů, popř. jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost, se míjí rovněž s jimi označeným dovolacím důvodem. Pokud jde o pochybení v právní kvalifikaci skutku, obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jim přisouzených trestných činů. Namítají-li obvinění vadnou aplikaci §2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, i zde jde o zásady vycházející z procesních pravidel. Ačkoliv oba dovolatelé poukazovali na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nevznesli žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit, čímž se uvedeného principu domáhali jen formálním sdělením a následně i argumentací, která se nevymyká z rámce běžných dovolacích námitek.
K výhradě obviněného Z. R. o podjatosti policejního orgánu státní zástupkyně konstatovala její irelevantnost, jelikož tato námitka nebyla uplatněna v příslušném stadiu trestního stíhání, a proto ji označila za opožděnou (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 629/2012).
Námitku obviněného o tom, že poté, co byl zproštěn, neměl být v bodě 1. uznán vinným, ale zproštěn pro překážku věci rozsouzené, státní zástupkyně považovala za důvodnou. Poukázala na výrok usnesení o zahájení trestního stíhání a zdůraznila, že společnou skutkovou oblastí, která je zahrnuta sbíhajícími se ustanoveními zvláštní části trestního zákona, bylo v daném případě dlouhodobé násilnické jednání obviněného vůči několika předmětům útoku, a to družce M. Č. a její nezletilé dceři. Společným objektem uvedených trestných činů je zájem na důsledném uplatnění řádné výchovy, výživy, tělesném a duševním vývoji dítěte a na harmonických vztazích v rodině fungujících podle základních společenských norem. Zmínila též společné rysy domácího násilí, za něž označila, že družka M. Č. a její nezletilá dcera se staly objektem stejného modelu násilného chování obviněného v rodině s tím, že lze hovořit rovněž o totožnosti motivu a pohnutek obviněného Z. R. jako pachatele předmětných trestných činů. Z uvedených důvodů má za to, že se nemohlo u tohoto násilnického jednání obviněného vůči družce a její dceři jednat o samostatné skutky, byť násilné projevy vůči každé z nich byly do značné míry odlišné. Oba skutky od sebe navíc nelze oddělit vzhledem k místní a časové souvislosti, neboť se v podstatě překrývají. To vyplývá rovněž ze skutečnosti, že obviněný svoji družku týral tím, že ji nutil, aby nepřiměřeně trestala svoji nezletilou dceru. Jelikož v případě jednočinného souběhu tvoří všechny sbíhající se trestné činy jeden skutek, takže soud o nich může rozhodnout jen jedním výrokem rozsudku.
Státní zástupkyně proto vyslovila názor, že soud prvního stupně v posuzované věci ohledně jediného skutku nesprávně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jedním trestným činem, zatímco pro druhý trestný čin jej zároveň zprostil obžaloby.
S poukazem na to, že odvolání proti tomuto rozsudku podal pouze obviněný, a to jen proti jeho odsuzující části, kdežto státní zástupce proti zprošťující části nepodal, a proto nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, ztotožnila se proto se závěrem, že byla vytvořena překážka věci rozhodnuté, tak, jak to v dovolání tvrdí obviněný. Odvolací soud měl proto při přezkoumávání odvolání ve vztahu k odsuzující části rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit. Jestliže Městský soud v Praze takto nepostupoval, je v dovolacím řízení na Nejvyšším soudu, aby tuto vadu napravil, a to i přesto, že obviněný v dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného Z. R. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněné L. R. navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to s odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a dále zkoumal, zda argumenty obviněných lze podřadit pod jimi označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na situace, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z podnětu odvolání obou obviněných ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný Z. R. použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé, je možné podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, a tento důvod dovolání proto slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen, neboť podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Z podstaty ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jíž je přezkoumání hmotněprávních otázek ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, vyplývá, že zásadně nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. I přes tuto zásadu však není vyloučeno, aby Nejvyšší soud zjišťoval, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku není v souladu se znaky skutkové podstaty trestného činu, který dovolací soud přezkoumává, tzn. vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (srov. nález Ústavního soud ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002). Takovou výjimku však představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
I.
Obviněný Z. R. v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval na celou řadu nedostatků v procesním postupu nejen soudů obou stupňů, ale i policie jako orgánu činného v trestním řízení, jimiž shledával porušení základních zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Nejvyšší soud k těmto námitkám, jež obviněný shrnul v části III. svého dovolání (viz výše), s poukazem na shora vyjádřená hlediska určující limitující možnost v rámci dovolání přezkoumat procesní vady, poukazuje na to, že obviněný primárně uvedené zákonné požadavky nedodržel, protože v této části dovolání nevytýkal právní nedostatky, ale omezil se jen na procesní výhrady. Nejvyšší soud proto, aby vyloučil libovůli v posuzování provedeného dokazování či jednostrannou zneužitelnost provedených důkazů, deformaci důkazů, o něž soud své rozhodnutí opřel, nebo existenci tzv. opomenutých důkazů, posuzoval, zda skutková zjištění uvedenými nedostatky netrpí a zda vzešla ze spravedlivého a trestním řádem stanoveného procesního procesu, a tedy zda zjištěná skutková zjištění mohou být dostatečným podkladem pro správné právní posouzení.
K jednotlivým procesním výhradám obviněného Z. R. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jím namítané porušení nestrannosti policisty L. Č. proto, že prováděl úkony směřující k ochraně poškozené a přitom posléze konal vyšetřování v této věci, je zcela nedůvodné. Z obsahu spisu plyne, že nprap. L. Č., vrchní inspektor Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie P., Služba kriminální policie a vyšetřování, P., konal vyšetřování v projednávané věci a prováděl řadu úkonů s touto jeho pravomocí spojených, mimo jiné zpracoval i záznam o zahájení úkonů trestního řízení dne 24. 3. 2014 (č. l. 3), vypracoval usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 4 až 9) a prováděl i další úkony v této trestní věci (srov. č. l. 35, 36, 39, 117 až 118 atd.). Tento policista v rámci prováděného vyšetřování mimo jiných úkonů, které prováděl, zajistil krátkodobou ochranu poškozené M. Č., a to na základě poznatků, které z průběhu vyšetřování vyplynuly (viz č. l. 762 až 771).
Z obsahu těchto spisových podkladů plyne, že tento vrchní inspektor postupoval v souladu s ustanovením §50 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn (dále „zák. č. 273/2008 Sb.“), podle něhož krátkodobou ochranu osob poskytne policie v odůvodněných případech osobě, které zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, avšak nelze jí poskytnout zvláštní ochranu osob nebo nejsou splněny podmínky zajišťování bezpečnosti osoby podle §49 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. anebo podmínky ochrany osoby pověřené výkonem rozhodnutí podle §21 téhož zákona. Podle §50 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. se krátkodobou ochranou osoby rozumí opatření zahrnující fyzickou ochranu, dočasnou změnu pobytu osoby, použití zabezpečovací techniky, nebo poradensko-preventivní činnost.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že postup při vyšetřování včetně uvedeného poskytnutí krátkodobé ochrany poškozené, nevykazuje nic, co by mohlo vést k manipulování důkazy nebo k jiné deformaci zajišťovaných důkazů v přípravném řízení, což by mohlo mít za následek jejich další nepoužitelnost v průběhu dokazování před soudem. Skutečnost, že vyšetřovatel v průběhu vyšetřování trestní věci zajistil ochranu poškozené podle §50 zák. č. 273/2008 Sb., není obecně důvodem pro závěr o nestrannosti takového postupu nebo vyšetřovatele, neboť spadá v souladu se zákonem do jeho povinností.
Rovněž i další procesní námitky, které jsou zaměřené proti nedostatkům v provedeném dokazování, jimiž obviněný především brojil proti jeho neobjektivnosti založené na nesprávném vyhodnocení věrohodnosti poškozené a šíři zajištěných důkazů, Nejvyšší soud posuzoval se zřetelem na možnou existenci extrémního nesouladu, tzn., zda byly dodrženy všechny zásady vymezené zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V této souvislosti jen ve stručnosti poukazuje na obsahy provedených důkazů a zmiňuje, že znalecký posudek zpracovaný znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpracované znalci MUDr. Alenou Gayovou a PhDr. Štěpánem Vymětalem, Ph.D., k osobnosti poškozené M. Č. (č. l. 77 až 116), byl vyšetřovatelem znalcům zadán dne 1. 4. 2014 (viz opatření na č. l. 74), což bylo poté, co byly podle §158 odst. 3 tr. ř. dne 24. 3. 2014 zahájeny úkony trestního řízení proti obviněnému Z. R. (č. l. 3 spisu). Takovému postupu nebrání skutečnost, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. až dne 15. 4. 2014, neboť znalecký posudek byl v tomto přídě neodkladným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., a jeho obstarání před zahájením trestního stíhání umožňuje zejména §158 odst. 3 písm. b) tr. ř., podle něhož k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn kromě jiných úkonů zejména vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky.
Požadavek obviněného, aby byl tento posudek revidován jiným posudkem, nejlépe znaleckého ústavu, z důvodů „co možná neobjektivnějšího posouzení všech souvislostí“, neodpovídá hlediskům §110 odst. 1 tr. ř., podle něhož tak může učinit ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibráním státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. K vyžádání posudku podle §110 tr. ř. přistoupí orgán činný v trestním řízení teprve po vyčerpání postupu podle §109 tr. ř., tj. tehdy, jestliže nejasnosti nebo neúplnosti posudku nebyly odstraněny ani osobním výslechem znalce a vysvětlením, které od něho bylo žádáno (srov. rozhodnutí č. 13/1971-II. Sb. rozh. tr.). Ve věci však nebyly shledány takové podmínky, jaké ustanovení §109 tr. ř. stanoví (viz osobní výslech znalců při hlavních líčeních dne 20. 11. 2014 a 21. 10. 2014, č. l. 1400 až 1403, 1459 až 1464). Soud prvního stupně se obdobnými, ale i dalšími výhradami obviněných směřujících proti postupu policejních orgánů vypořádal i v odůvodnění rozsudku, kdy pro stručnost lze jen odkázat na stranu 43 tohoto rozsudku, kde soud rozvedl důvody, pro něž v počátcích trestního stíhání neshledal žádné procesní vady.
Výhrady obviněného Z. R. soustředěné proti nedostatkům provedeného dokazování proto, že soudy dostatečně neobjasnily týrání poškozené, že neexistuje žádný přímý důkaz o násilí na poškozené, že komunikace poškozené s M. M. nesvědčí o nějakém napadání, že nelze násilí dovozovat z výpovědi svědkyně K. Š., poukaz na nevěrohodnost synů poškozené „KARAFIÁTA“ a „TULIPÁNA“ o tom, že byli obviněným týráni, že řada svědků popsala chování obviněného vůči poškozené odlišně, že žádný z lékařů na těle poškozené neshledal žádné známky násilí, nebo že poškozená je nevěrohodnou osobou, jsou výhrady směřující výhradně do postupu zejména soudu prvního stupně při provádění dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jestliže uvedenými námitkami obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy nevycházely ze skutečného obsahu všech výpovědí, ale toliko z jednostranného náhledu na celý případ bez objektivního a logického zhodnocení důkazní situace, a opomněly věnovat pozornost všem důkazům se stejnou pečlivostí, pak je třeba opět s poukazem zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v pasáži, kde se věnoval hodnocení všech provedených důkazů (viz strany 34 až 41), vyjádřit nesouhlas s touto výhradou obviněného. Je totiž nepochybné, že právě vzájemnému posouzení skutečností plynoucích z provedených důkazů soud věnoval zvýšenou pozornost, rozebíral zjištění vycházející z každého důkazu zvlášť a srovnával je s ostatními navzájem, přičemž propracovaně zkoumal, v jakém směru a v jakých souvislostech jsou jednotlivé důkazy v souladu, či naopak. Podrobil tak posouzení obhajoby obviněného, že to byla poškozená, která se uzavírala, nestarala se o děti, o sebe ani o domácnost, že nevycházela proto, že se tak sama rozhodla, že neměla o nic zájem a jen koukala na televizi, apod., podrobné analýze, a to i s ohledem na všechny další důkazy, a na jejich základě učinil závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené, a nikoliv obviněného. V tomto směru je třeba zejména zdůraznit, že chování obviněného vůči poškozené popsané ve skutkových zjištěních, v němž se konkretizuje trýznivé zacházení s poškozenou, neplyne jen z výpovědi poškozené, ale i z mnoha dalších důkazů zajištěných již v přípravném řízení. Jsou to nepřímé důkazy, nejen svědectví různých osob, s nimiž se poškozená setkávala (např. M. M., B. C., L. F., J. H., I. H., L. V., R. Š., L. M., A. H., V. M.), ale i listinné důkazy (např. záznamy o výslechu synů „TULIPÁNA“ a „KARAFIÁTA“), z nichž plynou okolnosti, které jsou velmi podrobně a konkrétně rozvedeny ve výpovědi poškozené. Soud prvního stupně všechny tyto důkazy posuzoval v souvislosti s dalšími zjištěnými okolnostmi v souladu se zásadami požadovanými §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotil a dovodil závěry, které z nich logicky s potřebnou mírou racionality vyplývají.
Podle obsahu spisového materiálu, jakož i podle odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně, Nejvyšší soud shledal, že ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování a že tento soud rovněž zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval a odůvodnil, včetně toho, proč některým důkazům uvěřil a jiné naopak považoval za nadbytečné či nevěrohodné (viz strany 5 až 41 rozsudku soudu prvního stupně). Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zabýval se i dalšími námitkami obviněného, o něž své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opíral.
Nejvyšší soud na podkladě uvedeného konstatuje, že soudy nepominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně zevrubné, se zaměřením i na nikoli podstatné rozpory ve výpovědích poškozené a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly požadovaným způsobem zhodnoceny, a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
V dovolání odvolacímu soudu vytýkané nejasné a nepřesné vyargumentování všech námitek uplatněných v odvolání Nejvyšší soud považuje se zřetelem na shora uvedené za lichou výhradu. Zpochybňující tvrzení obviněného, že si poškozenou za partnerku vybral proto, že se do ní zamiloval, a že řadu věcí ve své zaslepenosti neviděl, však svědčí o námitce toliko proti tomu, jak se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami obviněného vypořádal, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že brojit jen proti důvodům v odůvodnění napadeného rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož jen proti důvodům rozhodnutí je dovolání nepřípustné. Důvody dovolání, jak je vymezuje ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli v jeho samotném odůvodnění. Lze však připomenout, že odvolací soud sice velmi stručně, avšak v potřebném rozsahu vypořádal odvolací námitky obviněného, a ani v této výhradě proto nelze spatřovat existenci extrémního nesouladu pramenící z libovůle odvolacího soudu.
Neprovedení výslechu svědkyně L. V. a revizního znaleckého posudku soudy zvažovaly, a soud prvního stupně důvody, proč v tomto směru, na rozdíl o jiných navrhovaných důkazů, jež provedl, návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, vysvětlil (viz str. 43 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů objasnily i důvody, jež je vedly k tomu, že od navrhovaného výslechu ustoupily. Vzhledem k těmto postupům obou soudů a jejich argumentům je zřejmé, že nejde o opomenuté důkazy, protože soudy o návrzích obviněného rozhodly a vysvětlily, proč je neprovedly. Ze všech okolností tak plyne, že takový neprovedený důkaz nezaložil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci nedošlo k tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. n. u. ÚS, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. n. u. ÚS), ale naopak, že se soudy po pečlivém shromáždění potřebných důkazů při jejich provádění nezpronevěřily žádným zásadám plynoucím z postupů stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale důkladně po provedení důkazů tyto hodnotily v souladu s požadavky na nestranné a objektivní zhodnocení všech rozhodných skutečností z nich plynoucích. O tom svědčí v jednotlivých pasážích především rozsudku soudu prvního stupně rozvedení nejen závěrů, ale úvah, na jejichž základě svá konečná stanoviska soud učinil. Lze proto shrnout, že z obsahu napadených rozhodnutí ani připojeného spisu Nejvyšší soud neshledal žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v postupech soudů podle §2 odst. 5, 6 nebo §125 tr. ř., na které obviněný v dovolání poukazoval. Rozhodně se v procesních postupech neodráží žádné takové pochybení soudů, v němž by bylo možné shledávat porušení práva obviněného na ústavně zaručené právo na obhajobu, pro takové porušení nesvědčí ani dostatečná argumentace v obsahu dovolání, ale taková vada neplyne ani z žádných souvislostí, jež se v průběhu procesu, který předcházel vydání napadených rozhodnutí, z obsahu spisu nabízejí.
V dovolání obviněný kromě těchto procesních výhrad, které dovolací soud shledal nedůvodnými, poukázal i na vady, které mají právní povahu, a to v části tohoto mimořádného opravného prostředku, označeném jako bod IV., v níž s odkazem na zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil, že uvedeným zprošťujícím výrokem došlo k porušení zásady rei iudicatae. Obviněný tuto myšlenku odvodil od názoru, že jednání uvedené v rozsudku v odsuzující části (bod 1.) a zprošťující výrok, resp. skutek v něm popsaný, tvoří jeden skutek, který byl do samostatných činů rozdělen až v usnesení o zahájení trestního stíhání do dvou podbodů jediného skutku čistě z důvodů snazší formulace, ač celý skutek, pro který byl stíhán, spočíval v tom, že měl v zásadě ve stejném časovém období týrat poškozenou M. Č., a rovněž i její dceru nezletilou.
Nejvyšší soud k takto vznesené námitce považuje nejprve za vhodné připomenout, že svým obsahem nedopadá na obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale na důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o výhradu, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, neboť vyjádřené porušení zásady rei iudicatae, zakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud i přesto, že obviněný tento důvod neoznačil, ale jen ho v obsahu dovolání takto vymezil, dále zkoumal, zda je tato námitka důvodná.
Zásada vymezená v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. vyjadřuje pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek . Jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jež navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), která je formulována jak v obecné poloze stanoví článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a je rozvinuta i ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 11, 12 tr. ř. (srov. mimo jiné i čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Evropské úmluvy o lidských právech – č. 209/1992 Sb.).
Pravomocný rozsudek (odsuzující i zprošťující) nebo pravomocné usnesení o zastavení trestního stíhání se týká vždy určitého obviněného (srov. §12 odst. 7 a 9 a §160 tr. ř.), který je v takovém rozhodnutí uveden, a skutku, který je v něm popsán. Zastavení trestního stíhání proti určitému obviněnému nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání totožného skutku. Stejně tak pravomocný rozsudek, jímž byla určitá osoba odsouzena, že spáchala trestný čin, není překážkou, aby pro spáchání totožného skutku byl také stíhán někdo jiný. Výsledek řízení v takovém případě může být podle okolností důvodem pro podání mimořádných opravných prostředků.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že v posuzované otázce je klíčovým prolnutí hmotněprávní i procesní problematiky skutku. Z pohledu trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných rozhodnutích v obou zmíněných věcech (trestní a správní), zakládá jeden skutek. Z hlediska trestního práva procesního pak má vyřešení uvedené hmotně právní otázky ten význam, že v případě, kdyby šlo o jeden skutek, vznikla by na základě pravomocného rozhodnutí přestupkového orgánu překážka věci rozhodnuté, a v této trestní věci bylo by nutné toto řízení zastavit. Pokud by se nejednalo o jeden skutek, uvedená překážka by nevznikla a rozhodnutí odvolacího soudu by bylo správné.
Z naznačeného důvodu je proto třeba dále zmínit, že trestní řád neuvádí výslovně, co se rozumí pojmem totožnost skutku a vymezení pojmu skutku, ale „skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, trestní řád jako pojem používá, byť ho blíže nedefinuje (pouze jej používá v několika ustanoveních např. §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 11 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., §177 písm. c) tr. ř., §220 tr. ř. atd.). Vymezení tohoto pojmu je proto ponecháno na teorii hmotného a procesního práva a soudní praxi. Otázku, co tvoří konkrétní skutek v projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek. Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek.
Je tedy zřejmé, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. n. u. ÚS).
K totožnosti skutku, která je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo následku (nebo v obojím), pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, se ve stejném smyslu pro pojetí „činu“ vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v některých svých rozhodnutích (např. S. Z. proti R., rozsudek velkého senátu, 10. 2. 2009, č. 14939/03), v nichž konstatoval obdobné teze a premisy, jaké jsou vymezeny i ve výše uvedených principech vycházející z právní úpravy českého trestního práva procesního.
Nejvyšší soud na shora uvedeném podkladě v projednávané věci dále rozvádí, že obviněný považuje za totožný skutek čin, jenž mu je kladen za vinu v bodě 1., jak je výše popsán, a tím, jímž byl zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř. v bodě 1b) obžaloby, jehož se měl obviněný dopustit tím, že „dále od přesněji nezjištěné doby, minimálně od roku 2011 do 14. 3. 2014, vyjma období od 20. 5. 2013 do 2. 9. 2013, kdy byla nezletilá umístěna v Dětském centru v K., nejméně ve společně obývaných domácnostech v místech společných bydlišť na adresách M., okres N., M. V., okres K., Č. ulice – areál železniční stanice P.-L. H. n. a Č., P.-B., obviněný opakovaně napadal i nezletilou poškozenou, která byla dcerou jeho partnerky poškozené M. Č., a to tak, že nezletilé vulgárně nadával zejména „zkurvydcero“, po narození polorodého bratra nezletilé poškozené „PETRKLÍČE“, poškozené zakazoval hrát si s hračkami nezletilého „PETRKLÍČE“, zakazoval jí dívat se na pohádky, přičemž nařizoval jí zůstat ve svém pokoji, a to i tehdy, když v místnosti nefungovalo osvětlení kvůli prasklé žárovce, matce nezletilé poškozené M. Č. bylo zakázáno koupit novou žárovku a vyměnit ji, téměř denně bezdůvodně fyzicky trestal nezletilou, bil ji jak přes zadek, tak ji i fackoval do obličeje, kdy bití bylo často prováděno s velkou intenzitou, přičemž nezletilá se následkem úderu ze strany obviněného ještě často i praštila druhou stranou hlavy o nějaký jiný předmět, přičemž nezletilou poškozenou trestal prakticky za vše, co se mu na jejím chování nelíbilo, například i za to, když se nezletilá nechovala podle jeho představ, když údajně zlobila či když vyšla ze svého pokoje ve dnech, kdy to měla zakázané, přičemž dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplývá, že znalci nezletilé poškozené zjistili známky nedostatečné sociální stimulace až zanedbávání, včetně citové deprivace, které odpovídají z psychiatricko-psychologického hlediska syndromu CAN, přičemž pojem „syndrom CAN“ zahrnuje týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, kdy v české terminologii je pojem překládán jako syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte“.
Důvodem zproštění obviněného, jak konstatoval soud prvního stupně, bylo, že se nepodařilo prokázat, že se tento skutek stal. Především na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví soud dospěl k závěru, že znalci u nezletilé nezjistili známky týrání, nebyla u ní zjištěna porucha zdraví v klinicky klasifikovatelném smyslu, i když bylo prokázáno, že žila v málo urovnaných poměrech s konflikty. Míru zavinění osob, které se na nesprávné výchově nezletilé podílely, podle soudu nelze specifikovat, a i když podle poškozené, jíž soud uvěřil, obviněný nezletilou nepřiměřeně trestal, neshledal v trestání obviněného nezletilé takovou intenzitu, jež by dosáhla stupně, jenž by byl zjistitelný, neboť se podle znalců na deprivaci nezletilé podílely i pobyty v ústavním prostředí, protože byla do K. umisťována opakovaně, když se i v době jejího posuzování rovněž v ústavním zařízení nacházela (srov. stranu 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud, aby dospěl k závěru, zda se jedná o totožné skutky, zvažoval, zda skutek v obžalobě popsaný v bodě 1b), jehož byl obviněný obžaloby zproštěn, a skutek v bodě 1., jímž byl uznán vinným, se shodují alespoň v jednání při rozdílném následku, protože v této věci je zřejmé, že jde o odlišné následky, neboť u každého ze srovnávaných činů je důsledek činu jiný, když v bodě 1b) mělo jít o týrání nezletilé, kdežto v bodě 1) byla týranou osobou partnerka obviněného poškozená M. Č.. Jedná se o jiné předměty útoků, u nichž mělo dojít k následkům předpokládaných v ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku, tj. týrání.
Jestliže jsou rozdílné následky, bylo potřeba proto, zda se mohlo jednat o případ rei iudicatae nebo zda ho lze vyloučit, posoudit, zda jsou srovnávané činy totožné v jednání, jehož shoda musí být dána v podstatných okolnostech, v přezkoumávané věci tedy v těch, které jsou popsány ve skutkových zjištěních v rozsudku soudu prvního stupně.
Při porovnávaní jednání obviněného popsaného u činu v bodě 1b) a bodě 1. Nejvyšší soud shledal, že oba skutky se shodují v místním určení, protože u obou je shodné „ nejméně ve společně obývaných domácnostech v místech společných bydlišť na adresách M., okres N., M. V., okres K., Č. u.– areál železniční stanice P.-L. H. n. a Č., P.-B. “ . Časové určení je shodné jen částečně, neboť doba páchání činu je úžeji vymezena u nezletilé, a to „ dále od přesněji nezjištěné doby, minimálně od roku 2011 do 14. 3. 2014, vyjma období od 20. 5. 2013 do 2. 9. 2013, kdy byla nezletilá umístěna v Dětském centru v K. “, kdežto u poškozené M. Č. se tak dělo „ od přesně nezjištěné doby, minimálně od července roku 2011 do 14. 3. 2014 “ . Tato shoda je však jediným ztotožněním porovnávaných činů.
Důsledným srovnáním popisovaných útoků obviněného zahrnující konkrétní jednání obviněného vůči každé poškozené došel Nejvyšší soud k závěru, že forma týrání, které páchal na každé z poškozených je jiná, tzn., že se neshodují. Ani jeden ze způsobů popisovaného chování na uváděných osobách není stejný, útoky vedené vůči nezletilé nebyly totožné s těmi, jimiž obviněný týral poškozenou M. Č.. Jestliže užil shodně u obou vulgární nadávku „ zkurvydcero “, stalo se tak vůči každé z nich odlišně. Shodu nelze spatřovat ani v tom, že v bodě 1b) sám „ bezdůvodně fyzicky trestal nezletilou, bil ji jak přes zadek, tak ji i fackoval do obličeje “ , a tím, že v bodě 1. je uvedeno, že obviněný na poškozené M. Č. „ vyžadoval, aby páskem či vařečkou bila svoji nezletilou dceru přes zadek “, neboť ani tato jednání nejsou shodná co do obsahu takového chování, když u každé z poškozených obviněný jednal jinak. Nezletilou měl trestat bitím osobně sám, kdežto týrání družky realizoval tím, že ji nutil, aby nezletilou bila sama poškozená, tudíž v bodě 1b) sám nezletilou bil , v bodě 1. k tomu nutil poškozenou M. Jde o rozdílná jednání i v těchto podobných situacích.
Porovnáním dalších skutkových okolností, zejména následků a jednání u skutků uvedených v bodech 1b) a 1. způsobem právě rozvedeným Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejedná o totožné skutky, ale o samostatná jednání, která jsou pouze místně propojena a částečně se shodují v časovém určení, což nejsou z hlediska totožnosti skutku podstatné okolnosti.
Nejvyšší soud proto shledal, že v posuzované věci jsou skutky, jichž se obviněný dopustil podle obžaloby v bodě 1b), jímž byl zproštěn, a v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným odlišné. Jejich porovnáním totiž nebyla zjištěna shoda v jednání ani v následku, a protože se nejedná o totožný skutek ve smyslu shora uvedených zásad, nemohlo dojít tím, že došlo ke zproštění obviněného ze skutku pod bobem 1b), k vytvoření překážky věci pravomocně rozsouzené u činu pod bodem 1., jak předpokládá §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo osobu žijící ve společném obydlí, a takový čin páchá po delší dobu, je trestným činem trvajícím, jak rozhodl velký senát Nejvyššího soudu ve sjednocovacím usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2013 (publikovaným pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Podle této jeho povahy je rozhodné, že se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Rovněž je u něj důležité i to, že trvající podoba tohoto trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168), a proto nezáleží na skutkových okolnostech takového činu, tedy na tom, jak se čin udál, ale uvedenou povahu tohoto trestného činu je nutné shledávat v každém takovém trestném činu.
Nejvyšší soud jen pro úplnost k argumentu obviněného o názorové různosti senátů Nejvyššího soudu ohledně otázky pokračování u trestného činu podle §199 tr. zákoníku, zdůrazňující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 248/2013, připomíná, že výkladová nejednotnost o povaze trestného činu podle 199 tr. zákoníku byla odstraněna zmíněným rozhodnutím velkého senátu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2013, zveřejněným pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr. Toto rozhodnutí tak překonalo nesprávný závěr o pokračování projednávaného trestného činu uvedený v rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 248/2013, v němž vyslovený právní názor označilo za nesprávný a tímto i překonaný novým stanoviskem, podle nějž jde o trvající delikt.
Právě tato ze zákona plynoucí povaha trestného činu trvajícího má i u trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku v posuzované věci, kde se jednalo o dvě týrané osoby (či více) v jednom a tomtéž společném obydlí, význam. Vzhledem k tomu, že z povahy tohoto trestného činu jde o trvající delikt, nelze vyloučit, že může být současně vykonán i na více osobách, tzn., že může být stejným jednáním týráno více osob žijících ve společném obydlí. Aby se v takovém případě, kdy je týráno více osob, jednalo o jeden skutek, muselo by být jednání pachatele vůči těmto různým předmětům útoku, ve smyslu zlého nakládání (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.) provedeno nejen za shodných časových i místních podmínek, ale i v dalších podstatných aspektech či okolnostech, v nichž by bylo posuzované jednání zčásti shodné, a to ve smyslu zásady, že za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle obviněného navenek, které jsou pro vzniklý následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Za stejné jednání u zvažovaného trestného činu podle §199 tr. zákoníku je možné považovat takové, při němž je vůči všem týraným osobám stejný způsob provedení, stejnými prostředky, stejnou formou zacházení či užití vulgárních hanlivých ponižujících slovních obratů, apod. (např. pachatel více osob shodným mechanizmem bil nebo je bil současně, zavíral je společně v obydlí, za stejných podmínek jim neumožňoval vycházet, urážel je alespoň zčásti vulgárními, hanlivými a ponižujícími výrazy apod.). V případě takového jednání obviněného, které se vyznačuje shodnou formou uskutečňovaného týrání, jde jen o jeden trvající skutek, i za stavu, že jsou současně týrány dvě i více osoby.
Pakliže se obviněný, byť za shodných časových a místních okolností, dopouští týrání různých osob, avšak používá k tomu u každé z nich odlišné formy zlého nakládání, které není shodné ani společné u jednotlivých týraných osob, takové jednání, které není ani v části totožné, ale je u každé týrané osoby prováděno jinými metodami a jinými způsoby zlého nakládaní, může být v takovém jednání obviněného spatřováno více skutků. Úvaha o tom, zda jde o jeden nebo dva skutky vychází i z toho, jakými subjektivními vodítky bylo jednání vůči každé z týraných osob vedeno. Závěr o tom, zda jde o více skutků, které od sebe dělí odlišný následek, však vždy musí splňovat to, že představovaný předmět útoku je jiný, a tedy že takové jednání je zcela odlišné. Pro takový závěr bude nutné vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností a z charakteru jednání, které bylo vůči týraným osobám použito.
Lze tedy učinit závěr, že povaha trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku jako trvajícího deliktu nevylučuje možnost, aby při splnění všech shora uvedených okolností šlo o dva samostatné skutky. Právě o takový případ se i v projednávané věci, jak bylo výše vysvětleno, jedná.
Důsledkem tohoto hmotněprávního závěru, je to, že byl-li obviněný jednoho z těchto různých skutků zproštěn podle §226 tr. ř., nevytváří takový zprošťující výrok překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. O tento model (alternativu) se jedná v posuzované věci, kde Nejvyšší soud, jak je výše rozvedeno, shledal, že obviněný se dopustil uvedených dvou činů v bodě 1. a 1b) samostatnými jednáními, a tudíž se jedná o dva samostatné skutky.
Z rozvedených důvodů soudy nepochybily, jestliže obviněného z činu pod bodem 1b) obžaloby zprostily, kdežto činem v bodě 1. jej uznaly vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Na základě shora popsaných důvodů Nejvyšší soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska všech obviněným Z. R. vytýkaných námitek správnými a dovolání tohoto dovolatele na podkladě rozvedených skutečností považuje za neopodstatněné, kdežto závěry učiněné soudy nižších stupňů za provedené v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že toto zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž jednoznačně vyplývá správnost soudy učiněných právních závěrů i to, že předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, toto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K požadavku obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který zaslal dne 5. 8. 2015, a jenž učinil s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud může jen konstatovat, že s ohledem na závěry, k nimž po přezkoumání dovolání obviněného dospěl, není pro přerušení již vykonávaného trestu odnětí svobody žádný důvod.
II.
K dovolání obviněné L. R. je třeba nejprve uvést, že obsahuje dvě části. Jednak tu, v níž obviněná sama za sebe vytýká vady rozsudku v části, v níž byla uznána vinnou, a byl jí uložen trest a jednak v níž se dovolávala nápravy části výroku, jímž byl uznán vinným její syn. K té, jíž podala sama za sebe, je potřeba uvést, že obviněná v ní podala dovolání v souladu s §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Z tohoto ustanovení tedy plyne, že obviněný může podat dovolání jen proti takovým výrokům rozsudku, proti němuž dovolání směřuje, které mají vztah k jeho osobě. Obviněného se ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bezprostředně týká jen takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech, a proto obviněný nemůže podat dovolání proti rozhodnutí, které se ho vůbec netýká, resp. jímž vůbec nebylo a nemohlo být rozhodnuto o jeho vině a trestu (srov. obdobně rozhodnutí č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).
Obviněná proto mohla s ohledem na to, že dovolání směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo její odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto [§265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř.], vytýkat i vady vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a jímž jí byl uložen trest. Ostatní výroky týkající se jejího syna, na něž poukazovala v další části svého dovolání, však nemohla napadat v rámci svého ani jiného dovolání.
Obviněná L. R. , dovolání nemohla podat ani proti skutkům, jimiž byl uznán vinným výhradně její syn obviněný Z. R. s odkazem na jím uváděné dovolání v bodě IV. napadající bod 1., a to ani za svého syna jako jeho matka. Podle dikce ustanovení §265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. jsou osoby, které mohou dovolání podat limitovány tímto výčtem, do něhož jsou zahrnuti jen státní zástupce [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněný, který tak může učinit jen prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Žádné jiné osoby než obviněný, jehož se dovolání přímo dotýká a státní zástupce, dovolání podat nemohou. Proto ani osoby příbuzné či blízké dovolání ve prospěch obviněného (jako je tomu např. u odvolání, které mohou ve prospěch obviněného podat i osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř.) podat nemohou, neboť jim podle trestního řádu nepřísluší právo na podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku, které je k dispozici jen dvěma proti sobě stojícím stranám trestního řízení (nemůže tak učinit ani žádná jiná osoba např. poškozený nebo ministr spravedlnosti). V uvedené této části je proto třeba její dovolání nutné posoudit jako podané neoprávněnou osobou, přičemž Nejvyšší soud jen tuto skutečnost konstatuje, neboť se dále zabýval těmi výhradami, jež obviněná L. R. uplatnila oprávněně proti výrokům, jež se jí osobně dotýkají.
Nejvyšší soud z těchto důvodů mohl v dovolání obviněné L. R. posuzovat jako oprávněnou osobou podanou tu část dovolání, v níž odkazovala na dovolání obviněného ve vztahu k jí samotnou uplatněným výhradám vztahujícím se k výroku, jímž byla uznána vinnou. K této části jejího dovolání je však třeba uvést, že obviněná v něm mimo jiné nesprávně své výhrady zaměřila proti nepřezkoumatelnosti a úplnosti či nepřesnosti odůvodnění dovolacího soudu, což jsou námitky, které v dovolání nelze uplatňovat, protože dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí nikoli jeho odůvodnění.
Obviněná L. R. v dovolání podaném z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojila zejména proti tomu, že poškozená M. Č., z jejíž výpovědi soudy pro své závěry vyšly, nebyla věrohodná, rovněž napadala rozsah provedeného dokazování, a to především proto, že soudy nevyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování, a to v obdobném rozsahu, jak namítal již i obviněný Z. R. Posoudí-li se tyto námitky obviněné, je zřejmé, že se nejedná o výhrady hmotně právní povahy, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, jehož zásady a pravidla pro jeho uplatnění Nejvyšší soud rozvedl shora. Je však vhodné i v této souvislosti zdůraznit, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b odst. 1 písm. 1, 2 tr. ř. a jediným případem, kdy se lze domáhat nápravy skutkových vad, je zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Jak však Nejvyšší soud ve vztahu k dovolání obviněného Z. R. shora konstatoval, nebyly v postupech soudů obou stupňů zjištěny v průběhu vedeného dokazování žádné procesní vady nebo chyby či nedostatky, které by zakládaly možnost závěru o extrémním rozporu mezi zjištěným skutkem a právními závěry na něm učiněnými. Tyto závěry, vzhledem k tomu, že se dokazování v zásadě vedlo ve vztahu k oběma dovolatelům současně (objasňovaly se stejné vztahy, které byť v odlišných formách založily trestní odpovědnost každého obviněného zvlášť), platí v uvedeném rozsahu i ohledně procesních postupů dotýkajících se obviněné, která navíc ve svém dovolání opakovaně výslovně na obviněným uvedené námitky pouze odkazovala. Postačí proto, když Nejvyšší soud i k obviněnou vznášeným nedostatkům odkáže na předchozí pasáže tohoto svého rozhodnutí, v nichž se s danou problematikou vypořádal, neboť ani k námitkám obviněné nelze uvést nic jiného, než to, co bylo výše řečeno.
Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že ani vůči procesním postupům soudů obou stupňů ve vztahu k obviněné L. R. neshledal takové vady a nedostatky v procesním postupu soudu, které by svědčily o nerespektování zásad spravedlivého procesu, že by soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nezákonných a procesně nepoužitelných důkazů, v důsledku čehož by nemohl být prokázán skutkový stav tak, jak byl zjištěn. Rozhodně se v posuzované věci nejednalo o zjevné nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. S ohledem na tato zjištění nemohlo ani u této dovolatelky dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Obviněná L. R. v dovolání nepoukázala na žádné právní nedostatky, které by formálně naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale brojila právě proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech popsaných v bodě, kde je vymezen jí za vinu kladený skutek, rozhodly na základě neúplných nebo špatně vyhodnocených důkazů, zejména výpovědi poškozené M. Č.
Na základě výše rozvedených úvah a zjištění podávajících se z obsahu připojeného spisového materiálu k postupu při dokazování vztahujícím se k činu kladeném za vinu obviněné L. R. , Nejvyšší soud obviněnou vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů neshledal a tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněné (viz v rozsudku soudu prvního stupně strany 11 až 17 – výpověď poškozené, 18 až 20 – výpověď svědkyně M. M., 21 – výpověď svědkyně B. C., 26 – výpověď svědkyně K. Š., 28 – výpověď svědka „KARAFIÁTA“, 34 až 41 – zhodnocení provedených důkazů a strany 4 až 5, 15 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud i s ohledem na nemožnost vytýkat v dovolání vady odůvodnění, považuje za vhodné poukázat na to, že ve vztahu k obviněné L. R. odvolací soud velmi stručně poukázal na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, což zcela nekoresponduje s nároky na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř. I přes tento formální nedostatek jen kusého odůvodnění jmenovitě se vztahující k obviněné L. R. však odvolací soud své závěry ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené, na niž upozorňoval v pasáži na straně 4 napadeného usnesení, reagoval i na výhrady obviněné, jež výslovně nezmínil, neboť výpověď poškozené má stejný vztah jak k obviněnému, tak i k obviněné. Proto Nejvyšší soud tuto okolnost nepovažoval za natolik významnou vadu, aby v důsledku ní zasáhl do jinak věcně správných rozhodnutí (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, uveřejněné pod č. 18/2005 ve Sb. n. u. ÚS, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, uveřejněný pod č. 69/2008 ve Sb. n. u. ÚS). Za zásadní je třeba považovat, že Nejvyšší soud neshledal žádné takové okolnosti, které by svědčily o tom, že ve věci provedené dokazování není dostatečné anebo je založeno na důkazech, o něž soudy závěry o vině nemohly opřít, ani o tom, že by provedené důkazy hodnotily mimo rámec pravidel daných zákonem. Nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o jednostranném postoji soudů nebo o jejich libovůli při hodnocení důkazů, nejedná se v projednávané věci o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzení věci.
Když Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné L. R. podřazené pod označený dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, a proto neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04). Dovolání obviněné L. R. v části, jíž se mohl z důvodů výše uvedených zabývat, tudíž podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané mimo označený dovolací důvod odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.