ECLI:CZ:NS:2016:11.TCU.36.2016.1
sp. zn. 11 Tcu 36/2016 -12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 23. 6. 2016 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 Nt 1606/2016, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 Nt 1606/2016, se zrušuje .
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 2012/1226, doručeným Ministerstvu spravedlnosti prostřednictvím Velvyslanectví Turecké republiky dne 12. 5. 2015, požádalo Vrchní státní zastupitelství ve Van, Turecká republika, s odkazem na Evropskou úmluvu o vydávání z 13. 12. 1957, č. 549/1992 Sb., o vydání S. C., k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, který byl jmenovanému uložen rozsudkem 3. Vrchního trestního soudu ve Van ze dne 1. 7. 2008, č. j. 2008/316, ve spojení s rozsudkem Kasačního soudu ze dne 21. 2. 2012, č. rozsudku 2012/2227, sp. zn. 2009/22095, za trestný čin členství v ozbrojené teroristické organizaci podle článku 314/2, 62/53/1-2-3, 58/9 trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237 a článku 5 zákona č. 3713 protiteroristického zákona Turecké republiky.
Trestného činu se měl S. C. dopustit tím, že: „jako člen v nelegální teroristické organizaci PKK (Strana kurdských pracujících), která je ozbrojenou skupinou, přijel dne 25. 3. 2005 s osobou M. Ö., který je jedním z obviněných, s falešným občanským průkazem na jméno R. C., do B., v provincii V., zde před pobočkou T. T. ve čtvrti V. B., ve druhé ulici autobusového nádraží vyjednávali s dalším obviněným T. T., na autobusovém nádraží před obchodním centrem A. se s touto osobou, v níž byl následně identifikován T. T., člen organizace PKK, setkali poté, co S. C. s vedoucím organizace v provincii V. telefonoval, ptal se ho na místo setkání, T. T. se ho ptal, zda přivezl ten kus, a S. odpověděl „ano“ a T. se následně zeptal S. „kdo tě poslal“ a dal mu znamení, aby ho následoval. S. následoval T. a chvíli poseděli v čajovně na autobusovém nádraží v B. S. C. přijel do provincie V. z provincie M., aby se zapojil do teroristické organizace PKK KONTRAGEL S. C. byl členem teroristické organizace PKK KONTRAGEL v období 1997 - 18. 7. 2003, pak byl zatčen a souzen před Diyarbakirským soudem pro bezpečnost státu pod falešným jménem S. C. a odpykal si trest odnětí svobody; využil s výhodou č. 4959 z 23. 12. 2003 a byl propuštěn, avšak nepřerušil svou vazbu s teroristickou organizací a rozhodl se účastnit se táborů teroristické organizace PKK v cizině). M. Ö., kterého S. přivedl k T., aby se zapojil do organizace, byl zatčen, když vycházel ven si koupit cigaretu. S. záměr byl přivést M. Ö. do provincie V. a předat ho obviněnému T. T. kvůli náboru do teroristické organizace.“
Na návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 Nt 1606/2016, podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) tak, že vydání obviněného pro uvedený skutek je přípustné. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 2. 2016.
Ministr spravedlnosti s odkazem na ustanovení §95 odst. 5 zákona předložil dne 9. 5. 2016 věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ve svém opravném prostředku uvedl, že rozhodnutí vyvolává pochybnosti o své správnosti z hlediska §91 odst. 1, písm. e), f), o) a p) zákona.
Za pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem považuje ministr v prvé řadě to, že nedostatečně zkoumal všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných důvodů zakládajících domněnku, že dotyčné osobě, bude-li vydána, hrozí ve vyžadujícím státě skutečné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále též „Úmluva“; viz např. Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ESLP ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88, §91). V této souvislosti ministr poukázal především na zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání podle citovaného čl. 3 Úmluvy a podle čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988 Sb.). Při posouzení tzv. „reálného rizika“ mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v cizím státě je nezbytné vycházet z pokud možno aktuálních informací o situaci v daném cizím státě, které lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv.
Podle ministra soud neposuzoval dostatečně soulad vydání se závazky České republiky, neboť neopatřil spolehlivé a objektivní důkazy o situaci ve vyžadujícím státě a ve svém rozhodování vycházel pouze ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 8. 2015, č. j. 306186/2015-KO/1, „o organizaci Kurdská strana pracujících a dodržování lidských práv ve věznicích v Turecku“. Tuto zprávu považuje ministr za zcela bagatelní, navíc je v ní výslovně uvedeno, že konzul zastupitelského úřadu nepřichází do kontaktu s představiteli vězeňské služby a zastupitelský úřad tak nemůže objektivně posoudit životní podmínky v tureckých věznicích. Ministr připomněl, že v lednu 2016 Ministerstvo zahraničních věcí ČR vydalo aktuální zprávu o dodržování základních lidských práv a svobod v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Turecké republice. Krajský soud v Ústí nad Labem proto podle něj pochybil, jestliže se spokojil se shora uvedenou stručnou informací Ministerstva zahraničních věcí ČR a nevyžádal si alespoň ještě tuto podrobnou zprávu, která z části čerpá z výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o stavu lidských práv v Turecké republice v roce 2014, zprávy Evropské komise hodnotící připravenost Turecka na členství v EU z roku 2014, a informace Velvyslanectví ČR v Ankaře, týkající se i aktuální pozice Kurdů v Turecku. Z těchto zpráv je podle ministra zjevný jistý deficit dodržování lidských práv v Turecké republice, přičemž mezi nejvíce kritizované oblasti patří přelidněnost věznic, neadekvátní lékařská péče, mučení a používání nadměrné síly donucovacími orgány, dlouhotrvající vazba a netransparentní podmínky zadržení. Pozitivně je však hodnoceno úsilí turecké vlády k zajištění dodržování právních záruk pro zabránění mučení a špatnému zacházení, a to prostřednictvím kampaně „nulová tolerance mučení“, přičemž v této souvislosti turecký Generální direktorát bezpečnosti deklaroval instalaci digitálních audiozařízení a videozařízení do výslechových místností a detenčních zařízení. Rovněž bylo zaznamenáno pokračování v reformě vězeňského systému doprovázené zlepšením podmínek ve věznicích a úsilím bojovat s přelidněním zvyšováním kapacity a využíváním podmíněného propuštění. Dle Evropské komise dále v Turecké republice došlo k rostoucímu zhoršování bezpečnostní situace. Státní orgány zahájily extenzivní antiteroristickou vojenskou a bezpečnostní kampaň proti Straně kurdských pracujících (PKK), kterou EU i nadále vede na svém seznamu teroristických organizací. Proces urovnání kurdské otázky se zastavil navzdory dřívějšímu pozitivnímu vývoji v této oblasti.
V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem tak podle ministra došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03) a současně jde o nerespektování závaznosti nálezů Ústavního soudu předepsané čl. 89 odst. 2 Ústavy (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. US 301/05).
S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02, ministr zdůraznil, že je nutné zkoumat ve smyslu judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy i ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení, zda existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení (tzv. „substantial grounds test“), což však krajský soud neučinil, tedy ani nevymezil, zda je existence reálného rizika špatného zacházení prokázána či nikoliv.
Soud podle ministra přehledně neobjasnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané k učinění závěru, že vydávaný nebude v Turecké republice vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnosti nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory, nedostatečně se zabýval možným pronásledováním vydávaného pro jeho příslušnost ke kurdské národnosti a s tím spojené aktivity, ačkoli ten opakovaně namítal, že řízení vedené proti němu v Turecké republice má ryze politický charakter. Krajský soud neověřil pravdivost tvrzení vydávaného o tom, že není členem PKK, resp. že se členem této skupiny nestal dobrovolně. V prosinci 2015 přitom dle zprávy Zastupitelského úřadu ČR v Ankaře z ledna 2016 v Turecké republice eskalovaly boje mezi vládními bezpečnostními složkami a armádou na straně jedné a členy a příznivci PKK na straně druhé. Podle ministra tak existuje důvodná obava, že by se zhoršilo postavení S. C. při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v Turecké republice. Považuje proto za naplněný rovněž důvod nepřípustnosti vydání uvedený v §91 odst. 1 písm. p) zákona.
V další části svého opravného prostředku citoval ministr ujištění poskytnutá Vrchním státním zastupitelstvím ve Van v žádosti o vydání ze dne 22. 4. 2015, č. j. 2012/1226, a Vrchním soudem ve Van v dopise ze dne 21. 8. 2015, č. j. 2008/1275, 1. zdůraznil, že v rozhodování o přípustnosti vydání je soud povinen vzít v potaz předvídatelné důsledky vydání osoby do vyžadujícího státu s ohledem na tamní celkovou situaci, osobní situaci osoby, jakož i diplomatické záruky, byly-li tyto vyžadujícím státem poskytnuty [viz např. Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, §187-189]. Nezohlednil-li tak soud rozhodující o přípustnosti vydání diplomatické záruky poskytnuté shora uvedenými orgány Turecké republiky, vzbuzuje jeho rozhodnutí pochybnosti o své správnosti.
Ministr shrnul, že při hodnocení účinnosti poskytnutých ujištění je třeba především posoudit, zda obecná lidskoprávní situace v přijímajícím státě naprosto nevylučuje přijetí jakýchkoli ujištění. Pouze ve výjimečných případech však bude obecná situace ve státě znamenat, že ujištěním nemůže být dána vůbec žádná váha. Při posuzování kvality poskytnutých ujištění přihlíží Evropský soud pro lidská práva mimo jiné k tomu, zda jsou ujištění konkrétní, kdo ujištění poskytl a zda tato osoba může zavazovat přijímající stát, zda se ujištění týkají zacházení, které je v souladu se zákonem, nebo nezákonné v přijímajícím státě, zda byla poskytnuta smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jaká je délka a síla dvoustranných vztahů mezi navracejícím a přijímajícím státem včetně informací o dodržování podobných ujištění přijímajícím státem, zda dodržování ujištění může být objektivně ověřeno diplomatickým nebo jiným monitorovacím mechanismem včetně umožnění svobodného přístupu stěžovatelovým právníkům, zda v přijímajícím státě existuje účinný systém ochrany proti špatnému zacházení, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy (včetně mezinárodních lidsko-právních nevládních organizací) a zda je ochoten prošetřit obvinění z mučení a potrestat ty, kdo jsou za ně odpovědní, zda s osobou bylo již dříve v přijímajícím státě špatně zacházeno a zda spolehlivost ujištění byla přezkoumána vnitrostátními soudy navracejícího státu [viz zejména rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, usnesení ESLP ve věci Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009, stížnost č. 48514/06, usnesení ESLP ve věci Babar Ahmad a další proti Spojenému království ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 24027/07, 11949/08 a 36742/08, a usnesení ESLP ve věci Chentiev a Ibraghimov proti Slovensku ze dne 14. 9. 2010, stížnost č. 21022/08 a 51946/08].
Podle ministra jsou soudy při rozhodování o přípustnosti vydání povinny přihlížet k zárukám poskytnutým dožadujícím státem a shledají-li jejich nedostatečnost, vyžádají se popřípadě další záruky, na základě kterých je možné eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že trestní řízení ve státě dožadujícím by mohlo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, popřípadě že by osoba vydávaná mohla být vystavena mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soud v extradičním řízení neučiní, nevytvoří si dostatečný prostor pro úvahu, zda ve státě dožadujícím existuje takové riziko a zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance dostatečné, aby jimi bylo odstraněno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tcu 3/2014).
Dále ministr konstatoval, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, je nezbytné konkretizovat poskytnutá ujištění přímo ve výroku rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to přinejmenším tak, aby bylo zřejmé kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem atd. je poskytl, což soud neučinil. Podle ministra však navíc záruky poskytnuté tureckou stranou jsou spíše nedostatečné, neboť jsou obecné, nepříliš adresné, a Turecká republika v nich pouze odkazuje na své zákony a mezinárodní závazky (viz např. M.S.S. proti Belgii a Řecku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011, stížnost č. 30696/09, §354) a týkají se „obviněného“, ne „odsouzeného“, kterým má S. C. být. Poskytnuté záruky výslovně nezahrnují ujištění, že vydávaný nebude v Turecké republice vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení, že žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat danou osobu z důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů, ani záruku práva na styk vydávaného se zastupitelskými úřady České republiky v Turecké republice, ani ujištění o informování příslušných orgánů České republiky o stížnostech podaných vydávaným v průběhu výkonu trestu odnětí svobody.
Krajský soud v Ústí nad Labem podle ministra opomenul hlavní princip zakotvený v judikatuře ESLP, pokud jde o diplomatické záruky, kterým je nutnost vždy zkoumat, zda poskytují dostačenou záruku, že vydávaný bude v praxi chráněn před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou, a nezhodnotil váhu, jakou je možno dát poskytnutým diplomatickým zárukám s ohledem na okolnosti případu v daném čase (srov. Saadi proti Itálii, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201/06, §148).
Ministr spravedlnosti pak ve svém opravném prostředku vyjádřil pochybnosti ohledně povahy skutku, pro který se vydání žádá. Ze zcela vágního popisu jednání, kterým se měl S. C. dopustit trestného činu členství v ilegální teroristické organizaci PKK, která je ozbrojenou skupinou, nelze podle něj jednoznačně dovodit jeho úmysl přivést M. Ö. do provincie V. a předat ho obviněnému T. T. kvůli náboru do teroristické organizace. Není podle něj ani zcela jasné, z jakých skutečnostní plyne, že S. C. byl, resp. skutečně je členem PKK. K tomu ministr odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. 427/05, podle kterého se řízení o vydání do ciziny vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoliv o jeho právním posouzení.
Ministr nesouhlasí se závěrem soudu a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, že podle právního řádu České republiky lze popsaný skutek kvalifikovat jako trestný čin teroristického útoku podle §311 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Navíc je tato kvalifikace neúplná, neboť §311 odst. 1, 2 tr. zákoníku, obsahuje tři alinea, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem ani Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem skutek ani pod jedno z nich nepodřazuje. Z extradičních materiálů také podle ministra nevyplývá, že by S. C. jednal s vědomým úmyslem ovlivnit mysl jiných osob ve smyslu vzbudit v nich rozhodnutí spáchat trestný čin, resp. podněcovat M. Ö. k připojení se k PKK.
Třetí alineum §311 odst. 1, 2 tr. zákoníku podle ministra postihuje především podporu teroristických činů samotných, a to v podobě některého z jednání uvedených v odst. 1, dále podporu teroristy, tj. konkrétní osoby, pachatele trestného činu teroristického útoku, a ve třetí variantě tohoto alinea pak podporu teroristické skupiny, tedy skupiny, o níž je známo a prokázáno, že je zaměřena na páchání teroristických útoků. Postihováno je jednání, jímž pachatel činu uvedeného v odst. 1 teroristovi nebo teroristické skupině poskytuje jakoukoli, zejména materiální a finanční, podporu. Spornou se podle ministra může jevit otázka, zda podle tohoto ustanovení lze postihovat také jen morální (ideovou) podporu, bez poskytování faktické pomoci, ať už v jakékoli podobě. U tohoto alinea jde podle něj o zvláštní případ trestné součinnosti, přičemž morální podpora je trestním zákoníkem postihována za určitých podmínek jako schvalování trestného činu podle §365. Není přitom podmínkou, aby se podpora vztahovala ke konkrétně provedenému (připravovanému, plánovanému) činu, ale aby byla poskytována takto typově omezeným (vymezeným) aktivitám, jednotlivcům nebo skupinám, pokud je prokázáno, že se o takové skutečně jedná (je prokázáno, že určitá osoba je teroristou, dotyčný jej podporuje, aniž by přitom musel mít na mysli podporu konkrétní teroristické aktivity, je známo, že jde o skupinu, která sleduje uvedené cíle atd.). Tuto zvláštní formu součinnosti je však nutno odlišovat od účastenství, které i ve vztahu k trestnému činu teroristického útoku zůstává trestným podle obecných zásad. Podle ministra nelze jednoznačně uzavřít, že by vydávaný měl úmysl podněcovat M. Ö. k připojení se k PKK, ani že by jeho jednání šlo jakýmkoliv způsobem považovat za, byť i ideovou, podporu PKK. Především ale podle ministra skutková podstata trestného činu teroristického útoku podle §311 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ani jiného trestného činu, nepostihuje pouhé členství v teroristické skupině, resp. účast na teroristické skupině. Krajský soud tak podle ministra pochybil, pokud si od příslušných orgánů Turecké republiky nevyžádal dodatečné informace, aby byl schopen bez jakýchkoliv pochybností posoudit, že skutek, pro který je vydání S. C. žádáno, je trestným činem podléhajícím vydání, resp. že je naplněna oboustranná trestnost činu. Skutek, jak je popsán v extradičních materiálech, není trestným činem podléhajícím vydání podle §91 odst. 1 písm. e) zákona.
Podle ministra má navíc skutek, pro který se vydání žádá, výlučně politický charakter, tedy by byl dán důvod nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. f) zákona. Politickou motivovanost trestního řízení v Turecké republice vydávaný přitom opakovaně namítal. I ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR o dodržování základních lidských práv a svobod v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Turecké republice z ledna 2016 je podle ministra zjevné, že turecké státní orgány zahájily extenzivní antiteroristickou vojenskou a bezpečnostní kampaň proti PKK a proces urovnání kurdské otázky se zastavil, navzdory dřívějšímu pozitivnímu vývoji v této oblasti. Krajský soud v Ústí nad Labem tak podle jeho názoru pochybil, když se touto skutečností a námitkami vydávaného nezabýval.
Za důležitou považuje ministr i námitku obhájce vydávaného, že v žádném z výpisů z rejstříku trestů z Turecké republiky není zaznamenáno jeho odsouzení. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 1. 2. 2016 přitom nevyplývá, že by tuto námitku vzal soud jakkoliv v potaz. Výpisy nejsou obsaženy ani ve spise.
V postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem tedy ministr spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a možné porušení zásady non-refoulement, což by s ohledem na její povahu závazku vyplývajícího z mezinárodního práva současně znamenalo porušení povinnosti České republiky k dodržování těchto závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy, která se vztahuje i na rozhodování soudů o přípustnosti vydání.
Náprava popsaných nedostatků by podle ministra přesahovala roli, kterou má ministr spravedlnosti v řízení o vydání. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání podle §97 zákona představuje politický rozměr projevu státní suverenity. Závěrem svého opravného prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 4 Nt 1606/2016-100, v plném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k doplnění dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že byla dodržena lhůta k podání opravného prostředku podle §95 odst. 5 zákona. Poté Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k následujícím závěrům.
Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vyhotoveno jako tzv. zjednodušené rozhodnutí, neboť s tím obviněný i státní zástupkyně souhlasili a vzdali se práva stížnosti. Usnesení tak neobsahuje odůvodnění, proto musel při jeho přezkumu Nejvyšší soud vycházet z protokolu o veřejném zasedání ze dne 1. 2. 2016, z něhož je patrné, jaké důkazy byly při veřejném zasedání provedeny, a dále z obsahu samotných listin, jež byly jako důkaz provedeny a jsou obsaženy ve spise.
První okruh námitek vyjádřených v opravném prostředku ministra spravedlnosti se dotýká závazků vyplývajících z mezinárodních smluv o lidských právech. Těmto námitkám je třeba dát za pravdu. V této souvislosti je nejvýznamnější zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, podle čl. 3 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 143/1988 Sb.). Soulad vydání osoby do dožadujícího státu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách je třeba posoudit vždy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. US 534/06, usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo z 19. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 138/2012). Podle Evropského soudu pro lidská práva přitom soud hodnotí, zda v daném případě hrozí tzv. „reálné riziko“, že osoba bude v cílové zemi mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání vystavena (např. Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ESLP ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88). Státní zastupitelství v rámci předběžného šetření nebo nejpozději soud je povinen opatřit si materiály, z nichž jsou patrné informace týkající se dodržování lidských práv v dané zemi jednak obecně, ale také s přihlédnutím k okolnostem na straně vydávané osoby, např. jedná-li se o příslušníka národnostní menšiny, bude v konkrétním případě významný vztah majority k této menšině. Soud pak dále hodnotí například i to, jaké podmínky panují v konkrétním typu nápravného zařízení, v němž by osoba pravděpodobně byla umístěna. Posuzuje se přitom i intenzita nebezpečí špatného zacházení z hlediska toho, zda se již jedná o porušení výše uvedených ustanovení mezinárodních smluv. Informace o situaci v dané zemi pochopitelně mají být co možná nejčerstvější, aby tak mohla být posouzena aktuální situace.
Z dostupných zdrojů informací, jež se v této souvislosti nabízely, zjišťoval krajský soud situaci v Turecku pouze ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 8. 2015 (č. l. 63). Dle názoru Nejvyššího soudu je však tato zpráva zcela nedostatečná, neboť představuje pouze stručné shrnutí a v podstatných bodech obsahuje pouze obecné informace bez odkazu na konkrétní zdroj. Samotná zpráva např. uvádí, že Zastupitelský úřad České republiky v Ankaře nemůže objektivně posoudit životní podmínky v Tureckých věznicích, jako na zdroj dále uvedených informací odkazuje pouze nekonkrétně na „zastupitelské úřady jiných států, jejichž představitelé navštěvují své občany ve vazbě“. Jak přitom uvádí ministr spravedlnosti, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky vydalo v lednu 2016 aktuální Zprávu o dodržování základních lidských práv a svobod v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Turecké republice, kterou si tedy krajský soud mohl a současně také měl vyžádat, neboť se nepochybně jedná o nesrovnatelně podrobnější informační zdroj. Dále se také nabízela možnost opatřit si zprávy nevládních organizací, které situaci v oblasti dodržování lidských práv v Turecku sledují. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 1. 2. 2016 a stejně tak i ze spisového materiálu je patrné, že se krajský soud výše uvedenými aspekty v míře, kterou vyžadují závazky vyplývající z mezinárodních smluv a citovaná judikatura, nezabýval, neboť k tomu neměl dostatečné podklady, ačkoli si je mohl opatřit.
Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem nevěnoval dostatečnou pozornost otázce závazků vyplývajících z mezinárodních smluv o lidských právech, zejména zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, nezjistil v tomto smyslu aktuální situaci v Turecké republice, nemohl logicky ani dostatečně posoudit riziko hrozící konkrétně vydávanému s ohledem na jeho příslušnost ke kurdské menšině a další okolnosti případu, jako např. jeho údajné prohlášení učiněné v Turecku, kterým se měl distancovat od Kurdské strany pracujících (toto zmínil vydávaný v rámci veřejného zasedání a bude namístě tuto skutečnost v dalším řízení ověřit). Současně pak krajský soud nemohl ani vyhodnotit adekvátnost ujištění poskytnutých tureckou stranou vzhledem k hrozícímu riziku. Pokud však při veřejném zasedání provedl důkaz listinami obsahujícími ujištění (žádost o vydání ze dne 22. 4. 2015, doplňující rozhodnutí Prvního vrchního trestního soudu ve Van ze dne 21. 8. 2015), lze se domnívat, že je rovněž učinil podkladem svého rozhodnutí. Je-li tomu tak, pak se ovšem dopustil zásadního pochybení, jestliže je v rozporu s judikaturou neoznačil ve výroku svého rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012).
Uvedené důvody vedly Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí je vadné, takže je nutné jej zrušit. Postupoval proto dále podle §95 odst. 6 zákona, neboť nelze zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším soudem odstranit.
Vzhledem k tomu, že krajský soud neučinil již základní posouzení situace v Turecku, takže v tomto směru bude třeba nové řízení doplnit, bylo by nadbytečné se na tomto místě zabývat otázkou, zda jsou ujištění obsažená ve spisovém materiálu adekvátní či nikoli. Ve svém opravném prostředku však ministr spravedlnosti podrobně vymezil požadavky, které jsou na takové záruky kladeny judikaturou. Tyto byly i podrobně citovány v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na krajském soudu tak bude, aby poskytnutá ujištění z těchto hledisek řádně zhodnotil, popřípadě vyžádal od turecké strany další ujištění a poté rozhodl.
Na druhou stranu se však Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou ministra spravedlnosti, že skutek, pro který je žádáno vydání, tak, jak je popsán v extradičních materiálech, nenaplňuje znaky trestného činu podle práva České republiky. Souhlasit nelze ani s názorem, že skutek má politický charakter.
S. C. přivedl M. Ö. do provincie V. a měl jej podle domluvy předat T. T., členovi PKK za účelem náboru do teroristické organizace. Za toto jednání byl již odsouzen a jeho podrobný popis je dostatečně rozveden v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu lze toto jednání považovat za jinou podporu člena teroristické organizace, resp. celé skupiny ve smyslu ustanovení §311 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku o trestném činu teroristickém útoku (srov. např. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver, a. s., 2015, s. 2537.). K námitkám ministra spravedlnosti k této kvalifikaci, jež má být vázáno na jednání mající povahu jednání uvedeného v odst. 1 citovaného ustanovení, lze připomenout i tu skutečnost, že uvedené jednání vydávané osoby naplňuje také znaky obecnější skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké organizaci podle §361 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zákoníku spočívajícího v podpoře zločinecké skupiny zaměřené k páchání teroristického útoku. Pro úplnost je třeba dodat, že skutek S. C. byl trestný podle práva České republiky i v době jeho spáchání, a to podle §163a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. (trestního zákona) v tehdy účinném znění o trestném činu účasti na zločinném spiknutí.
Teroristický útok, resp. podpora členů teroristické skupiny není politickým trestným činem. To ostatně vyplývá i z mezinárodních závazků České republiky, na jejichž základě byla skutková podstata §311 odst. 2 tr. zákoníku zařazena do práva České republiky. Zde je nutno uvést, že od politické povahy činu, pro který se vydání žádá, je nutno odlišovat politickou motivaci trestného stíhání, o jejíž vydání se žádá. V takovém případě může být vydání nepřípustné nikoli z důvodu uvedeného v ustanovení §91 odst. 1 písm. f) zákona., ale v závislosti na konkrétních okolnostech případu podle písm. p), případně o) citovaného ustanovení (srov. např. Kubíček, M.; Polák, P. Zákon o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních, Komentář, Praha: Wolters Kluver, a. s. 2014, s. 275.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu