ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1223.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1223/2015-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 dovolání obviněného Mgr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 241/2013 a rozhodl takto:
Dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Dovolání obviněného Mgr. J. P. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 1 T 241/2013, byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným trestným činem v podobě přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen podle §335 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
Podle skutkových zjištění se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
1. v průběhu roku 2010 v B. vědomě a záměrně s cílem ovlivnit způsob rozhodnutí ve věci samé (§225 odst. 1 tr. řádu) v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010 slovně a skutkem působil na soudce Krajského soudu v Brně JUDr. M. Ž., který byl v této věci činný jako předseda senátu soudu I. stupně, a to tak, že k trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010 předal v rozporu s postupem, který stanovuje trestní řád soudci JUDr. M. Ž. obálku s listinnými materiály, jež obsahovaly písemná tvrzení, která znevěrohodňovala svědky prokazující vinu v této trestní věci s tím, že uvedl, že tyto listinné materiály posílají policisté a v této souvislosti následně před JUDr. M. Ž. a dalšími osobami uvedl, že kauza je na obžalované „navléknuta“,
2. v průběhu roku 2011 v B. vědomě a záměrně s cílem ovlivnit způsob rozhodnutí o peněžních prostředcích zajištěných v trestním řízení na účtu u banky (§79a tr. řádu), v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2010 opakovaně navštívil soudce Krajského soudu v Brně Mgr. J. S., a verbálně na něho naléhal a působil, aby zajištěné prostředky byly vráceny společnosti Edbusy, a.s., v likvidaci, v rozporu s návrhem státního zástupce v podané obžalobě, aby předmětné finanční prostředky byly podle §80 odst. 1 tr. řádu vráceny poškozeným.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na podkladě kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a s přihlédnutím k ust. §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného po úpravě skutkového stavu uznal vinným toliko skutkem sub 2. ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a to ze spáchání přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl podle §335 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §222 odst. 2 tr. řádu byla trestní věc Mgr. J. P. stíhaného pro skutek spočívající v tom, že v průběhu roku 2010 v B. v postavení soudce Městského soudu v Brně, v úmyslu ovlivnit způsob rozhodnutí ve věci samé, v trestním řízení (§225 odst. 1 tr. řádu), vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010, slovně a skutkem působil na soudce Krajského soudu v Brně JUDr. M. Ž., který byl v této trestní věci činný jako předseda senátu I. stupně, a to tak, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 7/2010 předal v rozporu s postupem, který stanovuje trestní řád soudci JUDr. M. Ž. obálku s listinnými materiály, jež obsahovaly písemná tvrzení, která znevěrohodňovala svědky prokazující vinu v této trestní věci s tím, že uvedl, že tyto listinné materiály posílají policisté a v této souvislosti následně před JUDr. M. Ž. a dalšími osobami uvedl, že kauza je na obžalované „navléknuta“, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, kterým jako kárným soudem by mohla být posouzena jako kárné provinění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání obviněný a nejvyšší státní zástupce.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného proti bodu 2) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto tak, že se trestní věc obviněného postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, kterým jako kárným soudem by mohla být posouzena jako kárné provinění. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje s právním závěrem Krajského soudu v Ostravě, že v případě popsaného skutku nejde o trestný čin, avšak mohlo by se jednat o kárné provinění. Uvádí, že přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem. Pod pojmem působení na soudce se rozumí různé formy neoprávněného ovlivňování soudce s výjimkou fyzického násilí. Dále uvádí, že škála forem takového působení na soudce je různorodá, přičemž může jít příkladmo o přemlouvání, úplatnou intervenci, podplácení, výhrůžky, ale i formy jiné, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k porušení povinnosti soudce. Trestný čin je dokonán již samotným působením na soudce, a to bez ohledu na to, zda pachatel takového jednání dosáhne či nedosáhne svého cíle. Nejvyšší státní zástupce namítá, že odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku v podstatě pouze o skutečnost, že obviněný své jednání, tedy předání obálky s listinnými materiály, které měly určitým způsobem dehonestovat svědky, nedoprovodil verbálním projevem k JUDr. Ž. v tom smyslu, jak s materiálem naložit, z čehož pak dle odvolacího soudu nelze dovodit, že takto jednal s úmyslem, aby soudce porušil své povinnosti vyplývající z příslušných právních předpisů. Dovolatel konstatuje, že odvolací soud tento závěr učinil, ačkoli na straně druhé shledal správnými skutková zjištění, že obviněný na trestní věci, kterou soudce JUDr. M. Ž. rozhodoval, měl soukromý (svůj či jiné osoby) zájem, obálku s materiály předal v rozporu s postupem, který stanoví trestní řád, a jeho obhajobu, že obálku pouze převzal od policie a nevěděl, co obsahuje, považuje jednoznačně za nevěrohodnou. Nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že i soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že jednání pachatele směřující k ovlivnění nezávislosti soudu, mohou mít různé formy. Může se také jednat např. o projevy verbální (míněno projevy slovem či písmem), které jsou jednoznačné a podle nejvyššího státního zástupce takovou povahu mělo jednání obviněného u skutku popsaného v bodě 1. výroku rozsudku nalézacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že z popisu skutkové podstaty trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku nevyplývá, že znaky tohoto trestného činu mohou naplnit jen verbální projevy pachatele. Nejvyšší státní zástupce dále pokračuje, že jednat lze rovněž nevýslovně, konkludentně, a tedy projevem zasahujícím do nezávislosti soudu může být i útok takříkajíc skutkem, který nemusí být v konkrétním případě doplněn patřičným verbálním projevem, pokud ze souvisejících skutkových zjištění záměr pachatele, tedy jeho úmysl působit na nezávislost soudu, vyplývá. Podle názoru nejvyššího státního zástupce není proto vyloučeno, aby takové ovlivňování mělo implicitní charakter (v podobě předávání různých materiálů) a nemusí mít nutně explicitní, slovní formu. Domnívá se, že existují situace, kdy s ohledem na všechny okolnosti lze již z pouhého „skutkového“ aktu dovodit vůli jednajícího přivodit právní či deliktní následky.
Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že v případě skutku označeného v původním rozsudku nalézacího soudu jako bod 1. ( v rozsudku Krajského soud v Ostravě nově označen jako bod 2., tj. jednání směřující vůči soudci JUDr. M. Ž., se jednalo o útok skutkem, a tedy jednání obviněného bylo vedeno záměrem ovlivnit nezávislost soudu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce to lze dovodit z učiněných skutkových zjištění, které ani Krajský soud v Ostravě nezpochybnil. Obviněný Mgr. J. P. měl evidentní soukromý zájem na trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010, v níž soudce JUDr. M. Ž. rozhodoval, přičemž zájem obviněného svědci popsali jako zájem evidentně za hranicí běžného profesního zájmu. Nejvyšší státní zástupce upozorňuje, že se obviněný několikrát, a to jak před soudcem JUDr. M. Ž. tak i před svědky ostatními, vyjádřil v tom smyslu, že všichni vědí, že na obžalované vystupující v této trestní kauze je to „nachystané“, „navléknuté“, případně naznačil, že obžalovaní dostali vysoké tresty.
Nejvyšší státní zástupce má za to, že obviněný soudci rozhodujícímu v trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010 předal postupem v rozporu s trestním řádem obálku s neoznačenými a nevyžádanými materiály, jejichž obsahem byla písemná tvrzení, která znevěrohodňovala svědky prokazující vinu obžalovaných v této trestní věci. Dále má za to, že o obsahu obálky, o charakteru materiálu a o jejich pochybném původu věděl, přičemž o jejich další osud, resp. o případné důsledky svého předchozího jednání, se poté i zajímal. Své jednání obviněný sice nedoprovodil konkrétním výslovným komentářem v tom smyslu, jak by podle něj mělo být s materiály naloženo, nicméně ze všech okolností dle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že jeho záměrem bylo právě pokusit se nějakým způsobem nezávislost rozhodování soudu ovlivnit. Nejvyšší státní zástupce tvrdí, že pokud by totiž tento úmysl neměl, nebyl by ani žádný důvod obálku s jemu známými materiály tímto způsobem soudci předávat. Podle názoru nejvyššího státního zástupce skutečnost, že obviněný svého záměru nedosáhl, na protiprávnosti jednání ničeho nemění, neboť přečin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku je deliktem ohrožovacím, k jehož dokonání dojde i tehdy, pokud soudce, vůči němuž snaha ovlivnění směřuje, svoje povinnosti neporuší. Nejvyšší státní zástupce vyslovil názor, že společenská škodlivost takového jednání je bezesporu velmi vysoká, že se nejednalo o ojedinělé vybočení, neboť obdobným způsobem a z obdobných důvodů působil v souvislosti s další trestní kauzou na soudce Krajského soudu v Brně Mgr. J. S., byť zde již formou verbální.
Podle nejvyššího státního zástupce zjištěné skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce namítá, že Krajský soud v Ostravě jednání obviněného označené v původním rozsudku nalézacího soudu jako bod 1. (v rozsudku Krajského soudu v Ostravě nově podřazen pod bod 2.), nesprávně právně posoudil, když shora uvedený skutek neshledal trestným činem. Nejvyšší státní zástupce uzavírá, že rozhodl-li Krajský soud v Ostravě ohledně tohoto skutku v návaznosti na to o postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. řádu, zatížil své rozhodnutí vadami ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, neboť tak rozhodl, aniž by proto byly splněny zákonné podmínky. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, a to v části označené v tomto rozsudku jako bod 2) a rovněž všechna případná další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc týkající se tohoto skutku znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než přepokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michaela Buchlovského, a to do všech výroků rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014. Uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Důvody nesprávného právního posouzení skutku a nesprávného hmotně právního posouzení věci shledává zejména v námitkách, které podrobně rozvádí:
Rozsudek vychází dle něj pouze z druhově shodného nepřímého důkazu – svědectví z doslechu soudců Krajského soudu v Brně D. P., A. N. a A. F., které nekorespondují s žádným dalším důkazem. Rozsudek se nezabýval pravdivostí toho, co měl soudce Mgr. J. S. říkat některým soudcům – Mgr. D. P., Mgr. A. N. a Mgr. A. F., případně důvody, které ho mohly vést k uvádění nepravdivých skutečností.
Rozsudek se dále dle obviněného vůbec nezabýval právním posouzením toho, jakým zákonným způsobem mohl Mgr. J. S. rozhodovat o zajištěných peněžních prostředcích, a tedy jaký způsob jeho rozhodnutí by mohl být nezákonný. Rozsudek tak vychází ze zcela nesprávného hmotně právního posouzení, že jediným zákonným rozhodnutím mohlo být poměrné rozdělení zajištěných peněžních prostředků mezi poškozené v rámci trestního řízení, přestože trestní řád takovou možnost nepřipouští. Rozsudek pak dle dovolatele žádným způsobem neodůvodňuje, proč by mělo být nezákonné uložení zajištěných finančních prostředků do úschovy a jejich poměrné rozdělení poškozeným teprve na základě rozhodnutí insolventního soudu.
Obviněný nadto uplatňuje námitku tzv. opomenutých důkazů, jejichž provedení navrhoval a jež, dle jeho názoru, mohly zcela zásadním způsobem ovlivnit rozhodování soudu o vině (jedná se o návrh výslechu svědka JUDr. A. K., o svědecké výpovědi M. V. a JUDr. M. K., o návrh provedení listinného důkazu spisem Policie České republiky ve věci Mgr. J. S. z roku 2011). Připomíná, že rozsudek odkazuje na důkazy, které nejsou obsahem trestního spisu a v trestním řízení nebyly provedeny. Namísto zjištění konkrétního skutkového stavu prostřednictvím provedených důkazů napadený rozsudek často dle dovolatele odkazuje na domněnky.
Dovolatel namítá ve svém dovolání řadu vad trestního řízení od zahájení úkonů trestního řízení po podání obžaloby, a to zejména nezákonnost zahájení trestního řízení z důvodu absence důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, dále nezákonnost provedení odposlechů a záznamů z telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. řádu a sledování osob a věcí dle §158d tr. řádu, odnětí zákonnému soudci při postupu dle §88 tr. řádu, krácení v právu na obhajobu z důvodu neprovedení důkazů ve prospěch obviněného.
V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ust. §265k tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, a to ve výroku 1., zrušil, dále pak, aby zrušil všechna další rozhodnutí, na dané rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265m odst. 1 ve spojení s §226 písm. a) tr. řádu obviněného v uvedeném bodě zprostil obžaloby z důvodu neprokázání, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, resp. in eventum aby ve smyslu ust. §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání zdůraznil, že velkou část námitek obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze, neboť jde ve své podstatě o námitky do hodnocení důkazů a do skutkových zjištění. Takového charakteru jsou námitky obviněného na str. 4-11 dovolání, kde mimo jiné vytýká, že se soud s jeho obhajobou a listinnými důkazy náležitě nevypořádal, že soud některé důkazy patřičným způsobem nehodnotil, že svůj závěr opřel o důkazy nepřímé. Podle státního zástupce by snad bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněného o tzv. opomenutých důkazech, ale státní zástupce ji nepovažuje za důvodnou. Dodává, že pokud v trestní věci Mgr. J. P. nebyl ze strany soudů některý z navržených důkazů proveden, soud toto zdůvodnil při jednání, resp. ve svém rozhodnutí (str. 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Podle názoru státního zástupce by pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit námitku, že pokud bylo jeho jednání protiprávní, mělo být posouzeno jako kárné provinění, nikoli trestný čin. Ani tuto námitku státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Argumentaci obviněného jinou věcí obdobného charakteru, v níž bylo jednání soudce posouzeno toliko jako kárné provinění, o němž rozhodoval Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 13 Ks/2011, shledává za bezpředmětnou z toho důvodu, že nelze mechanicky přejímat závěry z jedné věci na jinou trestní věc. Jednání obviněného bylo podle názoru státního zástupce vysoce škodlivé, přičemž v této souvislosti odkázal na trestní věc pod sp. zn. 2 NZO 5001/2015 a 2 NZO 5002/2015.
Závěrem se státní zástupce podrobně vyjádřil k některým údajným vadám trestního řízení, jež obviněný vytkl v závěru svého dovolání. Přestože má státní zástupce za to, že pod uplatněný dovolací důvod tyto vady nelze podřadit, a přestože na část z nich bylo v průběhu trestního řízení reagováno jak ze strany státních zástupců, tak i ze strany soudů, odmítl i obsahovou důvodnost této skupiny námitek dovolatele.
Státní zástupce uzavírá své vyjádření tím, že dovolání obviněného shledává neopodstatněným a navrhuje, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu. Stejně tak Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §2665ř odst. 1 tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“ ) dále posoudit otázku, zda jak obviněným, tak i nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu, obviněný pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolací soud po posouzení uplatněných námitek oběma dovolateli dospěl k závěru, že jsou neopodstatněné.
Z pohledu dovolaní nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud připomíná, že dovolání dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu lze podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu odvisí od naplnění dovolatelem – nejvyšším státním zástupcem – uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
Nejvyšší státní zástupce v dovolání v souvislosti s uplatněnou námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení předmětného skutku ze strany odvolacího soudu argumentuje tím, že odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zasahování do nezávislosti soud podle §335 odst. 1 trestního zákoníku v podstatě pouze o skutečnost, že obviněný své jednání, tedy předání obálky s listinnými materiály, které měly určitým způsobem dehonestovat svědky, nedoprovodil verbálním projevem. Z popisu skutkové podstaty trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku však dle názoru nejvyššího státního zástupce nevyplývá, že znaky tohoto trestného činu mohou naplnit jen verbální projevy pachatele, jednat lze dle něj rovněž nevýslovně, konkludentně, a tedy projevem zasahujícím do nezávislosti soudu může být i útok takříkajíc skutkem, který nemusí být v konkrétním případě doplněn patřičným verbálním projevem, pokud ze souvisejících skutkových zjištění záměr pachatele, tedy jeho úmysl působit na nezávislost soudu, vyplývá. Podle názoru nejvyššího státního zástupce není proto vyloučeno, aby takové ovlivňování mělo implicitní charakter (v podobě předávání různých materiálů) a nemusí mít nutně explicitní, slovní formu, domnívá se, že existují situace, kdy s ohledem na všechny okolnosti lze již z pouhého „skutkového“ aktu dovodit vůli jednajícího přivodit právní či deliktní následky. Z pohledu předmětné věci pak dovolatel akcentoval tu skutečnost, že své jednání obviněný sice nedoprovodil konkrétním výslovným komentářem v tom smyslu, jak by podle něj mělo být s materiály naloženo, nicméně ze všech okolností dle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že jeho záměrem bylo právě pokusit se nějakým způsobem nezávislost rozhodování soudu ovlivnit; tvrdí, že pokud by totiž tento úmysl neměl, nebyl by ani žádný důvod obálku s jemu známými materiály tímto způsobem soudci předávat.
Přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem.
Dle právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 4 Tdo 1228/2010, pod pojmem „působení na soudce“ je třeba rozumět širokou škálu různých forem neoprávněného ovlivňování soudce s výjimkou fyzického násilí, přičemž může jít o přemlouvání, úplatnou intervenci, podplácení, výhrůžky, apod. Dle uvedeného právního názoru v případě trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku jde o trestný čin ohrožovací, jenž je dokonán již působením na soudce bez ohledu na to, zda pachatel dosáhne toho, co zamýšlel, tedy svůj cíl; úmysl pachatele pak musí směřovat k porušení povinností soudce. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí k objektivní stránce trestného činu zasahování do nezávislosti soudů zdůraznil, že pokud by bylo na soudce působeno, aby plnil své povinnosti, nepůjde o tento trestný čin.
Předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §335 odst. 1 trestního zákoníku je úmyslné protiprávní jednání, přičemž podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 722/09 k otázce dokazování nepřímého úmyslu a zásady in dubio pro reo a in dubio pro reo a principu presumpce neviny konstatoval následující: „Je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. … V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001). Závěry o zavinění nesmějí, jak již bylo zdůrazněno, nabýt povahy jakýchsi presumpcí (viz např. č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).“
Jakkoli Nejvyšší soud přisvědčuje v obecné rovině právnímu názoru nejvyššího státního zástupce, dle něhož se přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku lze dopustit nejen výslovným, verbálním, nýbrž i implicitním, konkludentním jednáním pachatele, v takovém případě dovolací soud však – z pohledu výše naznačené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – zdůrazňuje, že „použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.“ (Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09.)
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění dovoláním nejvyššího státního zástupce napadeného rozhodnutí zejména zdůraznil, že z jednání obviněného nelze dovodit, že směřovalo k tomu, aby porušil povinnosti soudce, jak jsou tyto upraveny nejen v zákoně o soudech a soudcích, nýbrž i v trestním řádu, např. tím, že by žádal o založení listinných materiálů do spisu, aby tímto byl proveden v řízení důkaz apod. Za nosný důvod předmětného rozhodnutí lze pak považovat argument, dle něhož dotazy vůči soudci týkající se jeho konkrétní věci, získávání informací o konkrétní věci od něj je v některých případech možno hodnotit jako projevování soukromého zájmu o danou trestní věc, přičemž ne každý projevený soukromý zájem o danou věc, kterou soudce projednává, lze podřadit pod působení na soudce. Na základě hodnocení v řízení provedených důkazů krajský soud dospěl k závěru, dle něhož obviněným projevený zájem o věc projednávanou jiným soudcem, spočívající v předání tomuto soudci obálky s listinnými materiály v rozporu s postupem stanoveným trestním řádem, na straně jedné nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku, na straně druhé uvedený skutek mohl naplnit skutkovou podstatu kárného provinění dle zákona o soudech a soudcích.
Nejvyšší soud přisvědčuje předmětné argumentaci soudu odvolacího, shodně s ním zastává v předmětné věci názor, dle něhož ne každý projevený soukromý zájem o danou věc, kterou soudce projednává, lze podřadit pod působení na soudce, přičemž pro naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu dle §335 odst. 1 trestního zákoníku nepostačuje samotný obviněným projevený zájem o věc projednávanou jiným soudcem, spočívající v předání tomuto soudci obálky s listinnými materiály v rozporu s postupem stanoveným trestním řádem. Naplnění subjektivní i objektivní stránky předmětného trestného činu vyžaduje prokázání úmyslu působit na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem, přičemž daný úmysl směřující k uvedenému výsledku nelze pouze presumovat.
Se zřetelem k rozvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně není založeno na pochybeních vytýkaných nejvyšším státním zástupcem v předmětném dovolání. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení spočívajícího v nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněného došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože naplnění dalšího uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu odvisí od naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, platí i v jeho případě konstatování o jeho neopodstatněnosti.
Z obsahu obviněným podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě, jež ale pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze, neboť jde ve své podstatě o námitky do hodnocení důkazů a do skutkových zjištění. Pod uplatněný dovolací důvod by bylo lze podřadit námitku obviněného o tzv. opomenutých důkazech, avšak z pohledu postupu Krajského soudu v Ostravě nutno ji považovat za neopodstatněnou. Pokud v trestní věci Mgr. J. P. nebyl některý z navržených důkazů proveden, soud svůj postup adekvátním způsobem zdůvodnil při jednání, resp. ve svém rozhodnutí (viz str. 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 306/2014). Namítá-li dovolatel v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu procesní vady, nota bene ve stadiu přípravného řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že pod uplatněný dovolací důvod tyto vady nelze podřadit (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1202/2010) a dále, že na tyto námitky bylo v průběhu trestního řízení obsahově přesvědčivým způsobem reagováno jak ze strany státních zástupců, tak i ze strany soudů (pouze k námitce nezákonnosti provedení odposlechů a záznamů z telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. řádu a sledování osob a věcí dle §158d tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že nalézací i odvolací soud svůj závěr o spáchání přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 trestního zákoníku obviněným skutkem sub 2. výroku rozsudku nalézacího soudu opřel o důkaz svědeckými výpověďmi svědků A. N., D. P. a A. F. – viz rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 241/2013, str. 8).
Vzhledem k tomu, že jak dovolání nejvyššího státního zástupce, tak i dovolání obviněného nebyla shledána opodstatněnými, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §256r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu