ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1511.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1511/2015-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. května 2016 o dovolání obv. Z. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 To 22/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě z 25. 7. 2014, pod sp. zn. 37 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 37 T 3/2014, byl obv. Z. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (body VI a VII) a sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, které soud I. stupně ve svém rozsudku taxativně vyjmenoval. Krajský soud v Ostravě současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Znojmo ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 17 T 77/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 7 To 263/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě týmž rozsudkem rozhodnul o vině a trestu spoluobviněných J. B., Q. D., S. G., D. G. a M. M., kteří stejně jako obv. Z. S. podali proti tomuto rozsudku odvolání (vč. státního zástupce). K projednání všech podaných opravných prostředků nařídil Vrchní soud v Olomouci veřejné zasedání dne 9. 3. 2015. Odvolání obv. Z. S. ale nemohlo být v tomto řízení projednáno pro překážku v doručení napadeného rozsudku. Protože projednání opravných prostředků zbývajících obviněných, dnes již odsouzených, i státního zástupce nic nebránilo, rozhodl soud v rámci urychlení řízení, že trestní věc obv. S. podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení vyloučí, a to za účelem samostatného projednání a rozhodnutí. O opravných prostředcích odsouzených J. B., Q. D., S. G., D. G. a M. M. a státního zástupce tak bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 To 92/2014.
O odvolání obv. S. rozhodl Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 To 22/2015, a to tak, že:
I. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině v bodě VII. a ve výroku o uloženém trestu,
II. podle §259 odst. 3 tr. ř. mu za nezměněný výrok o vině v bodě VI. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uložil podle §283 odst. 4 a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, které vyjmenoval v rozsudku a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 17 T 77/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 7 To 263/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
III. podle§226 písm. a) tr. ř. obv. S. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že (zkráceně řečeno) společně s M. M. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 16. 9.2012 do 31. 1. 2013 v České republice, ve spojení s E. M. (stíhaným samostatně v G., Rakousko) opakovaně a neoprávněně organizoval vývoz omamné látky kokain z České republiky do Rakouska - a to tak, že M. M. si opatřoval kokain z dosud nezjištěného zdroje, podle požadavků E. M., a M. M. předával domluvené množství kokainu pro E. M. Z. S., který kokain předával na dosud neztotožněných místech E. M., jenž jej bezprostředně vyvážel do Rakouska za účelem jeho prodeje, kdy ve výše uvedeném období takto opatřili a prodali přesně nezjištěné množství kokainu v hodnotě nejméně 4 500 EUR, a jednal s vědomím, že obchoduje s kokainem, ve kterém byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro který je obžalovaný stíhán, stal (skutek popsaný pod bodem VII.),
IV. v ostatním zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu I. a II. stupně (zkráceně řečeno): Z. S. společně se spoluobviněnými S. G. a M. M. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 10. 2. 2012 do 19. 2. 2013 organizovali prodej kokainu na území České republiky a také vývoz kokainu z České republiky na území Rakouska v množství určené pro velké množství osob. Zpravidla k tomu docházelo tak, že M. M. opatřoval kokain z nezjištěného zdroje a ten na nezjištěném místě přechovával, následně jej v požadovaném množství předával S. G. nebo Z. S., za účelem prodeje odběrateli na území ČR nebo za účelem jeho vývozu do Rakouska. Přičemž v tomto období takto opatřili a prodali v popsaných šesti skutcích cca 450 g kokainu v hodnotě 214 500 Kč a 12 500 EUR. (skutek popsaný pod bodem VI.)
Následně podal obv. Z. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání , které směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 To 22/2015, do výroků uvedených pod body II. až IV. tohoto rozsudku. Dovolání podal s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně má dovolatel za to, že oba soudy nižších instancí (tedy nejen soud II. stupně) přijaly skutkový stav za daný, přestože je v zásadním rozporu se skutečnostmi zjištěnými v řízení provedeným dokazováním. Uplatněné námitky dovolatel zaměřil výhradně proti skutkovým zjištěním, které se staly podkladem jeho odsouzení. Podle názoru dovolatele výpověď spolupracujícího obviněného S. G. nemůže být podkladem pro výrok o jeho vině, neboť zůstala důkazně osamocená a rozporuplná. Dovolatel také poukázal na zásadní rozpor mezi výpověďmi S. G. a M. G. i na skutečnost, že z obou výpovědí soudy vycházely při posuzování otázky jeho viny. Oba soudy nižších stupňů se navíc v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly vysvětlením toho, z jakého důvodu uvěřily výpovědím spolupracujících obviněných M. G. a S. G. Mimo to dovolatel dodal k poznámce odvolacího soudu – o rozdělení trestního stíhání původně společně stíhaných obviněných – z důvodu, že končila roční lhůta u obv. E. A. – že tato skutečnost podle platného trestního řádu nemůže být důvodem k rozdělení věci. Tímto postupem došlo dle dovolatele k závažnému poškození jeho práva na spravedlivý proces. Z těchto důvodů obv. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadené části, a poté aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.
K dovolání obv. S. se písemně vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 838/2015 ze dne 20. 8. 2015). Státní zástupce nejprve uvedl, že Nejvyšší soud je sice oprávněn výjimečně napravovat i vady procesní, avšak pouze v případě závažného porušení postulátů spravedlivého procesu. To by nastalo v případě svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli racionálního či logického základu. Nepostačuje tedy jen obyčejný rozpor o blíže neuvedených skutečnostech. K námitce zásadního rozporu mezi výpověďmi S. G. a M. G. státní zástupce podotkl, že dovolatel neuvedl, v jakých konkrétních částech těchto výpovědí nebo v čem konkrétně tento rozpor spočívá. Podle dovolatele mělo rovněž dojít k závažnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces rozdělením trestních stíhání. Nicméně obviněný ani tuto námitku blíže nevysvětlil. Z těchto důvodů považuje státní zástupce celé dovolání za příliš obecné, než aby bylo možné s jistotou zjistit podstatu dovolatelovy argumentace. Protože námitky uvedené obviněným zjevně neodpovídají deklarovanému důvodu dovolání, proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhnul, aby dovolání obv. S. odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že:
- skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
- není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutné důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nicméně dovolatel S. ve svém dovolání vznesl pouze námitky vůči skutkovým závěrům, ke kterým dospěl soud I. stupně a které potvrdil soud II. stupně. Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou ze skutkových zjištění vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud, který musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových závěrech je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní . Výše uvedené dovolatelovy námitky nejsou podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod.
Obviněný ve svém dovolání v podstatě opětovně zopakoval svou obhajobu (stejně jako ve svém odvolání), a to i přesto, že s jejími argumenty se již vypořádal Vrchní soud v Olomouci (sp. zn. 1 To 22/2015, s. 11 a násl.). Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku usiloval zpochybnit klíčové důkazy – výpovědi spolupracujících obviněných S. G. a M. G., které spolu s dalšími provedenými důkazy, které soudy vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, usvědčili obv. S. ze spáchání projednávaného skutku. Je tedy zcela logické, že právě tyto dvě výpovědi se dovolatel snažil opět znevěrohodnit, a to poukazem na to, že výpověď spolupracujícího obviněného G. údajně zůstala osamocená a ve vztahu k výpovědi obv. G. má být navíc rozporná. Jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud již není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů. Přesto však v rámci svého přezkumu ověřoval, zda mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé skutečně není v naznačeném směru patrný extrémní nesoulad.
Je sice pravdou, že ve výpovědích spolupracujícího obviněného S. G. ve vztahu k výpovědím obv. S. a dalších obviněných, byly konstatovány určité dílčí rozpory. Stejně tak byly shledány určité rozpory s jednotlivými záznamy telekomunikačního provozu. Tyto neshody však nejsou zásadního významu a jsou pochopitelné vzhledem k delšímu časovému období, rozsahu páchané trestné činnosti i k počtu pachatelů. V podstatných rysech však byla výpověď S. G. vyhodnocena jako souladná s objektivně provedenými důkazy. A ze všech těchto důkazů byla rozklíčována trestná činnost všech obviněných, kteří se různými způsoby podíleli na obchodování s drogami. Jinými slovy – nepřesnosti ve výpovědi tohoto obv. G. nejsou tak zásadní, a naopak společně s dalšími provedenými důkazy vinu obv. S. dostatečně potvrdili. Navíc dovolatel ve svém dovolání neuvedl nic konkrétního, na základě čeho by Nejvyšší soud ve svém přezkumu mohl přisvědčit jeho naznačené námitce o zásadním rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich plynoucími závěry právními.
Další dovolatelovou námitkou, kterou mělo dojít k podstatnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, mělo být rozdělení trestního stíhání původně společně stíhaných obviněných, s odůvodněním soudu, že končila roční lhůta u obv. E. A. Dovolatel svou námitku odůvodnil tím, že tato skutečnost nemůže být důvodem k rozdělení věci a je nepochybně v souladu s §23 tr. řádu – ve svém dovolání však opomněl uvést konkrétní důvody této své domněnky. Tuto námitku Nejvyšší soud odmítl, neboť je ryze procesního důvodu a procesní výhrady pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již nelze vznášet. Mimo to je však nutné akcentovat, že jde o postup, který je zcela v dispozici orgánů činných v trestním řízení a že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V daném případě došlo k rozdělení trestních stíhání obviněných souzených Krajským soudem v Ostravě, a to z důvodu, že došlo k odhalení dvou organizovaných skupin, z nichž jedna se zabývala obchodem s heroinem a druhá obchodem s kokainem (a např. S. G. byl zapojen do činnosti obou těchto organizovaných skupin).
Předně však tímto postupem nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z toho vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo rozporné s ústavou zaručeným právem na spravedlivý proces pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry skutečně byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (případně při úplné absenci skutkových zjištění). Takový nesoulad však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nejvyšší soud v projednávané věci mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé neshledal žádný nesoulad – tím méně nesoulad extrémní. Naopak bylo zjištěno, že vznesené dovolací výhrady jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů I. a II. stupně, se kterými se obviněný neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Velmi podrobně popsal své úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudek Krajského soudu v Ostravě částečně revidoval, a to tak že zrušil výroku o vině pod bodem VII. a ve výroku o uloženém trestu pod bodem VI. V důsledku toho uložil obv. S. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, dále trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následně Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svých závěrech, týkající se výroků o vině a trestu ve skutku uvedeném pod bodem VI. jednoznačně nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, neboť všechny námitky dovolatele jsou ryze skutkového charakteru, Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. S. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu