ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.163.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 163/2016-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 11. 2016 o dovolání, které podal obv. K. Z. , a obv. V. T. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. Z. a V. T. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 29 T 3/2014, byl obv. K. Z. uznán vinným pomocí k pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Týmž rozsudkem byl obv. V. T. N. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 a §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obv. V. T. N. uložen trest vyhoštění ve výměře 8 (osmi) roků.
Společně s K. Z. a V. T. N. byl odsouzen také spoluobv. H. T. N., a to za spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 a §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl i on odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře 8 (osmi) roků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, v souladu s §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl též o zabrání věci, ve vztahu k věcem, které byly zajištěny při ohledání haly dne 10. 9. 2013 v O. Výčet těchto věcí je v tomto rozsudku položkově vyjmenován.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění ihned po jeho vyhlášení odvolání. O nich rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015 tak, že všechny tři odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění V. T. N. (společně s H. T. N.):
nejméně od poloviny měsíce července 2013 do 10. 9. 2013 v O., na ulici N. S. č. ..., v průmyslové hale, která J. E. a dalšími nezjištěnými osobami byla částečně rekonstruována, zateplena, zavezena zahradním substrátem a za využití většího množství svítidel, ventilátorů a dalšího technického zařízení vybavena na tzv. indoor pěstírnu, se za uměle vytvořených příznivých podmínek, minimálně pravidelným zaléváním a hnojením, spolupodíleli na pěstování rostlin konopí setého, které obsahovalo účinnou látku delta-9 tetrahydrocannabinol (dále jen THC) ve větším, než povoleném množství. Konopí seté přitom bez příslušného povolení pěstovali proto, aby z jeho příslušných částí, za použití dalších postupů, byla získána marihuana, která měla být použita k distribuci, což se ale v důsledku policejního zásahu provedeného dne 10. 9. 2013 již nepodařilo realizovat.
Za těchto podmínek vypěstovali nejméně 612 kusů rostlin konopí o vzrůstu 20 – 30 cm, ze kterých bylo možno získat rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii o hmotnosti nejméně 1.387,53 g s obsahem THC nejméně 20,9517 g a nejméně 519 kusů rostlin konopí o vzrůstu 50 – 80 cm, ze kterých bylo možno získat rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii o hmotnosti nejméně 16.908,12 g s obsahem THC nejméně 535,9874 g. Vypěstovali zde však i další, přesně nezjištěný počet rostlin, které v době policejního zásahu byly zajištěny již v sušené podobě, kdy se konkrétně jednalo o 230,55 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 15,8388 g, o 227,76 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 13,0962 g, o 46,37 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 4,6880 g, o 1111,60 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 15,8959 g a o 3790,00 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 47,3750 g. V pěstírně tedy vyprodukovali rostliny, ze kterých bylo možno získat celkově nejméně 23.701,93 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 653,833 g.
K. Z. sám dne 14. 3. 2013 v O., jako nájemce, se Š. G. jako pronajímatelem, uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor, konkrétně skladové haly na adrese O., N. S. č. ..., kterou obratem, dne 17. 3. 2013, pronajal další osobě vystupující jako T. T. D., kterou pak J. E., kterého na tuto práci najal, a další nezjištěné osoby, částečně zrekonstruovali, zateplili a za využití většího množství svítidel, ventilátorů a dalšího technického zařízení, po zavezení zahradním substrátem, na čemž se osobně, minimálně z části, také sám podílel, vybavili na tzv. indoor pěstírnu, kde pak nejméně od poloviny měsíce července 2013 do dne 10. 9. 2013, za umělého osvětlení, zvýšené teploty a dalších příznivých, uměle vytvořených podmínek, za účelem výroby finálního produktu, a to marihuany, bylo vypěstováno nejméně 612 kusů rostlin konopí o vzrůstu 20 – 30 cm, ze kterých bylo možno získat rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii o hmotnosti nejméně 1.387,53 g s obsahem THC nejméně 20,9517 g a nejméně 519 kusů rostlin konopí o vzrůstu 50 – 80 cm, ze kterých bylo možno získat rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii o hmotnosti nejméně 16.908,12 g s obsahem THC nejméně 535,9874 g, vypěstován zde však byl i další, přesně nezjištěný počet rostlin, které v době policejního zásahu dne 10. 9. 2013 byly zajištěny již v sušené podobě, kdy se konkrétně jednalo o 230,55 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 15,8388 g, o 227,76 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 13,0962 g, o 46,37 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 4,6880 g, o 1111,60 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 15,8959 g a o 3790,00 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 47,3750 g. Přitom na pěstování těchto rostlin se minimálně pravidelným zaléváním a hnojením spolupodíleli také H. T. N. a V. T. N., které do haly přivezl a následně je pak také průběžné zásoboval potravinami a dalšími potřebnými věcmi.
V pěstírně v uvedeném období došlo k vyprodukování rostlin, ze kterých bylo možno získat celkově nejméně 23.701,93 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 653,833 g, k dalším postupům směřujícím k získání marihuany, která by byla použita k distribuci, však v důsledku policejního zásahu provedeného dne 10. 9. 2013 již nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015 podali obv. K. Z. a V. T. N. prostřednictvím svých obhájců a v zákonné lhůtě dovolání .
5. Podle svých slov dovolatel K. Z. napadl svým dovoláním výše uvedené usnesení ve výroku o vině i ve výroku o trestu . Jako důvod uvedl, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Proto uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Současně se obviněný vyjádřil, že „skutek nevykazuje základní znaky pro trestný čin a dále ve skutkových zjištěních existují extrémní nesoulady s provedenými důkazy“ . Z tohoto důvodu uplatnil rovněž dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Již tato dovolatelova formulace je však chybná. Dovolatel měl uvést, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé variantě, neboť Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015, rozhodl v souladu s §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání. Tento výrok odvolacího soudu však neobsahuje ani výrok o vině, ani o trestu. Z toho vyplývá, že pokud obviněný podle svého tvrzení napadl dovoláním výrok o vině i o trestu, tak fakticky brojí proti neexistujícím výrokům. Za této situace není povinností Nejvyššího soudu domýšlet, co konkrétně a z jakého důvodu chtěl dovolatel napadnout.
7. Dovolatel Z. měl být v souladu s §265h odst. 1 tr. ř. poučen předsedou senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, o tom, že jeho dovolání nesplňuje náležitosti obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265f odst. 1 tr. ř., a měl být neprodleně vyzván, aby tyto vady v zákonné lhůtě odstranil. Jelikož však předseda senátu soudu I. stupně tuto svoji povinnost nesplnil a dovolatele o výše uvedených skutečnostech řádně nepoučil , předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl, že toto dovolání neodmítne v souladu s §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., ale i přes tuto zjevnou vadu jej meritorně projedná.
8. Dovolatel Z. své rozsáhlé dovolání rozdělil podle argumentů do jednotlivých bodů. Pod bodem III. nejprve předeslal, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že důkazní řízení představuje zásah do jeho základních práv a svobod. V tomto bodě zdůraznil, že ve svém odvolání akcentoval zejména výpověď tzv. R., ze které soud II. stupně nevyvodil žádné relevantní závěry. Podle dovolatele však tato výpověď dokazuje v plné míře jeho nevinu. Protestuje proti tvrzení soudů obou instancí, že jeho jednání bylo konspirativní. Tvrdí, že proti jeho jednání neexistují přímé důkazy, a protože nejsou k dispozici přímé důkazy, svědčí rozhodnutí soudů nižších stupňů o jejich libovůli.
9. V bodě IV. dovolatel zrekapituloval námitky, se kterými se dle jeho názoru odvolací soud nevypořádal. Zejména velmi podrobně polemizuje s jednotlivými pasážemi odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. To se týká především poskytování cateringové činnosti, ke které se obviněný zavázal a kterou odvolací soud dává do souvislosti s projednávanou trestnou činností. S tím souvisí i činnost zásobovací, ze které odvolací soud údajně bez existence důkazů vyvodil, že obviněný zásoboval halu prostředky k pěstování konopí, a tedy věděl o trestné činnosti. Z výpovědi tzv. R. dle dovolatele vyplývá, že obviněný neměl mít ani potuchy o tom, co v autě vozí a měl plnit jen požadavky tzv. H. (hl. organizátora). Mimo to dovolatel tvrdí, že pokud by byl účastníkem trestné činnosti, tak by obdržel úplatu za činnost související s trestnou činností, a proto by musel disponovat větší sumou finančních prostředků.
10. V bodě V. dovolatel rozporoval hodnocení výpovědi svědka G. (pronajímatele haly) a upozornil i na to, že totožná aktivita svědka E. nebyla soudem I. stupně hodnocena trestněprávně, zatímco v jeho případě ano. Dále oponuje i hodnocením výpovědi svědka P. o existenci pěstírny, v souvislosti s vysokou spotřebou energie. Jeho výroky o pěstování trávy však byly učiněny „ve srandě“. V této souvislosti také vytkl „velmi vážnou procesní chybu“ spočívající v tom, že nebyl vyslechnut organizátor páchané trestné činnosti – svědek T. T. D., klíčový účastník celé trestné činnosti.
11. V bodech VI. a VII. obviněný usiloval zpochybnit metodologii určení obsahu psychotropní látky THC v zajištěném konopí. V této souvislosti upozornil, že v souladu s výroky znalce se při zjišťování množství THC postupuje podle technických norem, v důsledku čehož dochází k určování znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu dle normy, která není obecně závazná. Takový postup je však dle obviněného v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege . Upozorňuje pak na mylný závěr odvolacího soudu o aplikaci práva Evropské unie. K Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 uvedl, že podle této normy měl znalec při stanovování THC v zabaveném konopí postupovat. Pokud to neučinil, a postupoval podle technických norem, které nejsou obecně závazné, má obviněný za to, že nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky projednávaného trestného činu.
12. Pod body VIII. a IX. obviněný relativizoval dodržování právních předpisů při pořizování záznamů ze sledování osob a věcí. Jinými slovy dovolatel namítl nezákonnost příkazu k povolení sledování osob a věcí, a to proto, že v odůvodnění zcela absentovaly konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu odůvodňují, a nebyly ani vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztíženo. Tyto důvody dle dovolatele postačují k závěru, že ze záznamů ze sledování nelze činit jakékoliv závěry.
13. V této souvislosti obviněný rovněž namítl, že soud v souladu se svým Povolením ke sledování osob a věcí z 1. 7. 2013 postupoval podle §158d odst. 1, 3 tr. ř. Tento postup však nezahrnoval pořizování záznamů ze sledování podle §158d odst. 2 tr. ř., o jehož povolení rozhoduje státní zástupce. Protože pořizování videozáznamů nebylo řádně povoleno, došlo v řízení hned k několika procesním vadám. Nejprve postupoval chybně policejní orgán, protože nepožádal státního zástupce o povolení sledování podle §158b odst. 2 tr. ř. Podle dovolatele „tuto vadu nezákonně napravil Okresní soud v Olomouci, neboť nikdo jej nežádal o povolení podle §158b odst. 2 tr. ř.“ Následně Okresní soud v Olomouci znovu pochybil tím, že nedostatečně odůvodnil své povolení ke sledování osob a věcí, což následně napravil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, když konstatoval, že důvodnost tohoto povolení lze dovodit s odkazem na spisový materiál. Dovolatel má však za to, že ani tento soud se touto otázkou podrobně nezabýval.
14. Pod bodem X. obviněný zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání podle §24 odst. 1, písm. c), §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – neboť mu údajně nebyl prokázán úmysl. Následně obviněný zopakoval svou obhajobu a tvrdí, že o provozu v pronajaté hale nic nevěděl a tomto směru znovu usiluje zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů. V návaznosti na to pak brojí i proti výroku o trestu, s tím, že neodpovídá ustanovení §39 odst. 6 tr. zákoníku, neboť soudy neuvážily míru jeho pomoci.
15. Pod bodem XI. obviněný vznesl závěrečné návrhy. Podle jeho názoru v předcházejícím řízení došlo ke značným vadám, zejm. v důkazním řízení, neboť byl uznán vinným na základě nepřímých důkazů (které netvoří na sebe navazující řetěz důkazů), a rovněž některé provedené důkazy je nutné prohlásit za neprocesní. Z těchto důvodů soudy obou instancí uznaly obviněného vinným na základě skutkových zjištění, které jsou v evidentním rozporu s provedenými důkazy. Proto dovolatel navrhl, aby:
· Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 3. 2015 pod č. j. 29 T 3/2014-1275, a také usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2015 pod č. j. 2 To 66/2015-1512, a to na základě §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a
· sám rozhodl ve věci tak, že zprošťuje obviněného obžaloby v plném rozsahu, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který je obviněný stíhán,
· in eventum po zrušení uvedených rozhodnutí přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, resp. Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Dovolatel V. T. N. svým dovoláním napadl výrok o vině i o trestu. Odkázal v něm na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Za základní důvod svého dovolání dovolatel označil skutečnost, že soudy I. a II. stupně porušily zásadu in dubio pro reo , neboť obviněný byl uznán vinným pouze na základě toho, že policie v hale, kde docházelo k pěstování konopí, nalezla jeden nedopalek cigarety obsahující DNA obviněného. K tomu V. T. N. uvedl, že v hale skutečně byl, protože měl zájem o koupi marihuany pro svou osobní potřebu. V průběhu dokazování však nebyl proveden jediný důkaz, který by tuto dovolatelovu výpověď vyvrátil. Mimo to dovolatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že by ho spoluobv. K. Z. přivezl do haly, a také to, že by ho (společně s H. T. N. a dalšími neustanovenými obviněnými) v dalším období zásoboval potravinami a jinými potřebnými věcmi. Ani z obrazových záznamů pořízených před budovou ve dnech 11. 7. – 10. 9. 2013 nelze jeho postavu ztotožnit s žádnou zde snímanou osobou.
18. Dle dovolatele nebylo ani prokázáno, že se po dobu cca 3 měsíců v hale nacházel za účelem pěstování konopí. Z výpovědi por. Mgr. P. vyplynulo, že orgány policie sledovaly pouze jeden ze tří vchodů do předmětné haly. Je tedy jisté, že přes sledování prostoru mohly jakékoli osoby zcela nepozorovaně do haly vstupovat a zase odcházet. Nebylo tedy možné vyvrátit jeho výpověď, že do haly přišel krátce před policejním zásahem za účelem koupě marihuany, a především to, že na pěstování konopí se v hale podílely zcela jiné osoby. Tomu nasvědčuje i fakt, že v hale nebyl nalezen jediný důkaz o jeho přítomnosti – mimo jednoho nedopalku cigarety s jeho DNA. Mimo tuto stopu však nebyl zjištěn jediný nevyvratitelný důkaz, který by se nacházel na vybavení haly. Také žádný z vyslechnutých svědků obv. V. T. N.a neznal a nikdy jej předtím neviděl. Na základě těchto závěrů dovolatel akcentoval, že ze zásady in dubio pro reo vyplývá požadavek, aby v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Soudy nižších instancí však tuto zásadu opomněly, a to i přes důvodné pochybnosti, které vyplynuly ze zjevného nedostatku důkazů.
19. Dále dovolatel zpochybnil zákonnost provedení obrazových záznamů ze sledování osob a věcí, které bylo pořízeno Policií ČR z veřejných prostor. Dle jeho názoru se jednalo o postup ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř., protože tímto sledováním nebylo zasaženo do nedotknutelnosti obydlí – sledován byl prostor před sledovanou budovou. Soud I. stupně však nesprávně aplikoval ust. §158d odst. 3 tr. ř. S tím se nesprávně ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci a i on aplikoval nesprávné ustanovení trestního řádu, když předpokládal, že pěstírna slouží jako obydlí pro osoby přímo o rostliny pečující, čímž je realizace postupu dle §158d odst. 3 tr. ř. plně odůvodněná. S tím však dovolatel nesouhlasí. S ohledem na realizované sledování k žádnému takovému zásahu nedošlo, protože byl sledován pouze veřejný prostor před budovou, nikoliv prostor uvnitř budovy. Proto má dovolatel za to, že by měl být tento důkaz hodnocen jako nezákonný, a pro účely trestního řízení nepoužitelný.
20. Závěrem proto dovolatel V. T. N. navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu II. stupně a dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce , prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to svým stanoviskem č. j. 1 NZO 1368/2015-29 ze dne 1. 4. 2016. K uvedeným námitkám nejprve státní zástupce předeslal, že v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť v tomto stadiu řízení již není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno.
22. K dovolání obv. K. Z. státní zástupce uvedl, že námitky prezentované pod body II. až V., jsou pouze velmi rozsáhlou polemikou s obsahem provedených důkazů, ve kterých obviněný pouze předestřel své vlastní hodnocení jejich obsahu. Tento způsob argumentace však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již neumožňuje. Pokud obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, dle názoru státního zástupce pouze balancuje na hraně nepřípustných výhrad ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. Z hlediska uplatnění námitky tzv. extrémního nesouladu se státní zástupce zabýval dovolatelovou výhradou o neprovedení výslechu svědka T. T. D. Ale výpověď tohoto svědka nemohla být provedena pro jeho objektivní nedosažitelnost.
23. Ani s námitkami obviněného popsanými pod body VI. a VII. se státní zástupce neztotožnil. Třebaže zde dovolatel argumentuje aplikací práva Evropské unie a nutností aplikace právem upraveného postupu znaleckého zkoumání, fakticky zde pouze zpochybnil důkaz příslušným znaleckým posudkem. Poukaz na zásadu nullum crimen sine lege je zde zcela nepřípadný, neboť v případě zjišťování obsahu THC jde o odbornou činnost, nikoli o právní hodnocení. Závěry znaleckého posudku navíc nemohou nijak předjímat právní závěry o vině pachatele trestného činu.
24. Státní zástupce přisvědčil dovolateli pouze ve výhradě, ve které vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace práva Evropské unie, neboť tento názor je v případech bezprostředně aplikovatelných nařízení skutečně nesprávný. Nejedná se však o námitku, která by mohla obviněnému jakkoli prospět, ale jak uvedl soudní znalec, rozdíl použitých metod se pohybuje v mezích statistické chyby. Za situace, kdy obviněný svým jednáním překročil konkrétní judikatorně stanovenou hranici značného rozsahu THC více než šestkrát, lze takovou metodologickou nedůslednost znalce považovat z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného za zcela irelevantní.
25. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s dovolatelovou námitkou ve vztahu k procesní použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí pořízených v dané věci. V této souvislosti obviněný pominul, že na základě pečlivého rozboru předsedy senátu ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 tr. ř., dospěl soud I. stupně k závěru, že tento úkon namítanými vadami netrpí, neboť obsahuje podstatné náležitosti odůvodnění. Proto jeho procesní použitelnosti nic nebrání. Stejně tak se státní zástupce neztotožnil ani se závěrem obviněného, že povolení ke sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 3 tr. ř. v sobě zároveň nezahrnuje povolení k pořizování záznamů ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř., k čemuž je oprávněn státní zástupce. Je totiž zcela nepochybné, že v případě povolení ke sledování osob a věcí vydaného soudcem, již není třeba dalšího (dodatečného) povolení státním zástupcem.
26. Ani s námitkou obviněného, že na jeho straně nebyl dán úmysl ve vztahu k provozu pěstírny, se státní zástupce rovněž neztotožnil. I v této námitce se obviněný pokusil pouze polemizovat se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zejména pokud jde o intenzitu návštěv obviněného v dané pěstírně a kvalitě jeho jednání. Tím ale vykročil z rámce jím zvoleného dovolacího důvodu.
27. Pokud pak obviněný v návaznosti na to rozporuje přiměřenost jemu uloženého trestu, nutno dodat, že výrok o trestu lze v rámci dovolání napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však neuplatnil. Nehledě na skutečnost, že v jeho případě ani tento dovolací důvod není dán, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby podle §283 odst. 2 tr. zákoníku. Pouze nad tento rámec lze doplnit, že obecně má obviněný pravdu v tom, že při ukládání trestu pomocníkovi trestného činu je třeba hodnotit míru pomoci pomocníka. Dle státního zástupce však jednání obviněného trvalo po delší dobu a zároveň se nejednalo o podružnou aktivitu, ale naopak o činnost pro provedení trestného činu zcela zásadní. Z těchto důvodů není možné atakovat uložený trest jako nepřiměřeně přísný.
28. Také v případě obv. V. T. N. má státní zástupce za to, že ten svými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Jeho výhrady uvedené pod bodem II. jeho dovolání jsou pouze opakováním jeho obhajoby, kterou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly, přičemž jeho polemika s obsahem vybraných provedených důkazů není dle názoru státního zástupce způsobilá jakkoli podepřít tvrzení obviněného o údajné existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Náležité vyhodnocení důkazní situace je dostatečně rozvedeno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Skutkový závěr soudů o tom, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, proto státní zástupce i v tomto případě považuje za správný a důkazně podložený.
29. Také obv. V. T. N. uplatnil námitku ve vztahu k zákonnosti povolení ke sledování osob a věcí. Dovolatel se domnívá, že vzhledem k charakteru tohoto úkonu se nejednalo o sledování ve smyslu §158d odst. 3 tr. ř., ale pouze ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř. Této výhradě však státní zástupce rovněž nepřisvědčil. Podle jeho náhledu je standard ochrany základních práv a svobod v případě úkonu ve smyslu §158d odst. 3 tr. ř. vyšší. Pokud tedy v daném případě vyhovuje daný úkon kvalitativně vyšším standardům, tím spíše lze takový úkon považovat za vyhovující ve vztahu ke standardu nižšímu (dle argumentu a maiori ad minus ).
30. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu podaných dovolání podle názoru státního zástupce vyplynulo, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem I. stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolateli uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
31. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných, přestože se formálně opírají o deklarované dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., obsahově směřují pouze proti skutkovým zjištěním a procesním postupům. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně státní zástupce vyslovil v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
32. K vyjádření státního zástupce se obv. K. Z. vyjádřil ještě replikou ze dne 19. 4. 2016. V ní setrval na svých argumentech, které podrobně vyjádřil ve svém dovolání. Ke skutkovým závěrům obou soudů nižších instancí dovolatel uvedl, že výrok napadených rozhodnutí je výsledkem dílčích úvah soudu, které považuje za nesprávné a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru došlo v předchozích řízeních k podstatným vadám, zejména v důkazním řízení, kdy nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu.
K otázce určování obsahu THC pomocí odborného znalce trvá na tom, že se nelze spoléhat na mimoprávní předpisy (tím má na mysli technické normy), podle kterých zjištění hladiny THC může mít údajně pohyblivou úroveň. Tuto svou úvahu dovolatel dovedl ad absurdum zmínkou, že technické normy nejsou obecně závazné, a tak znalec v podstatě může stanovit hodnotu obsahu THC „dle svého uvážení“ .
K záznamům o sledování osob a věcí dovolatel akcentoval, že policejní orgán zažádal o povolení sledování dle §158d odst. 3 tr. ř., aby se tak vyhnul riziku případné nepoužitelnosti tohoto důkazu – a to s ohledem na možnost zásahu i do práva na soukromí. S tím však nesouhlasí a kontruje tvrzením, že „nelze činit zásahy do základních práv a svobod jedinců jen „pro jistotu“, aby byl záznam o sledování za každou cenu zákonný a použitelný v případném soudním řízení. To rozhodně nebyl záměr zákonodárce při zakotvení tak podrobné úpravy“.
V závěru své repliky dovolatel ještě zdůraznil, že mu nebylo prokázáno, že obstarával halu s úmyslem v ní umožnit provoz pěstírny. A nebyl s tím ani srozuměn. Naopak výslech tzv. R. přisvědčil závěru, že obviněný byl ohledně pravé podstaty činnosti v hale úmyslně uváděn v omyl.
Z těchto důvodů obv. K. Z. znovu zdůraznil, že v předcházejících řízeních došlo k podstatným vadám, zejména v důkazním řízení, kdy bylo citelně zasaženo do jeho základních práv, zejm. do jeho práva na spravedlivý proces, a to z výše popsaných důvodů.
III. Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
34. Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze a znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
35. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že
· skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
· není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu „dalšího odvolání“. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
36. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, (za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje), výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní a své rozhodnutí řádně odůvodní.
IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)
IV.1. K. Z.
37. Obviněný K. Z. ve svém dovolání sice odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zopakoval však v podstatě svoji obhajobu, a to přesto, že s jejími argumenty se velmi pečlivě vypořádal již Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku sp. zn. 29 T 3/2014 ze dne 20. 3. 2015, i Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení sp. zn. 2 To 66/2015 ze dne 15. 9. 2015. Dovolatel přesto ve svém dovolání vznesl dlouhou řadu námitek, kterými opět usiluje zpochybnit celé důkazní řízení, neboť jak tvrdí – soudy obou instancí ho uznaly vinným na základě chybných skutkových zjištění, které jsou v evidentním rozporu s provedenými důkazy. Tím v podstatě dává najevo, že z provedených důkazů dle jeho názoru vyplynul zcela odlišný skutkový děj, než ke kterému dospěl soud I. stupně a se kterým vyjádřil souhlas soud II. stupně. Takto pojatá námitka je však výhradou ryze skutkového charakteru.
38. Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy bezprostředně prováděny. Pravomoc odvolacího soudu je v hodnotícím procesu už omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů jen tehdy, když zjistí, že ze skutkových zjištění jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto dovolatel, který podřazuje skutkové námitky pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již nemá právo na věcnou revizi svého případu, kterému by „zrcadlově“ odpovídala povinnost Nejvyššího soudu k tomuto přezkumu. Pokud ale dovolatel namítl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (za podmínky, že tento nesoulad učinil předmětem dovolání a současně i přesně uvedl, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje) Nejvyšší soud zpravidla přezkoumá, zda jeho skutkové námitky jsou oprávněné či nikoliv.
39. Rozsáhlé dovolání obv. Z. je možné rozdělit do jednotlivých částí. V první části (body III. až V.) dovolatel Nejvyššímu soudu předložil ryze skutkového námitky, ve kterých znovu zdůraznil, že nevěděl nic o tom, že po předání haly zde bude tzv. H. (T. T. D.) zřízena a provozována velkokapacitní indoorová pěstírna. V návaznosti na to nevěděl, že – zateplení a další stavební úpravy jsou uskutečňovány s tímto cílem, nevěděl, že do haly převáží osoby vietnamského původu právě pro tuto činnost, a proto si ani nedal do souvislostí, že extrémní nárůst spotřeby elektrické energie souvisí právě s vytvářením ideálních umělých podmínek pro cílené pěstování konopí. Obviněný v této části dovolání obsáhle polemizoval se skutkovými zjištěními, která se týkají pronájmu haly osobě – T. T. D. (tzv. H.) a zajišťování zásobovacích a cateringových služeb, které soudy daly do souvislosti s páchanou trestnou činností. V této souvislosti pak akcentoval výpověď K. N. (tzv. R.), kterou soudy nižších stupňů podle jeho názoru v podstatě ignorovaly (protože vyzněla v jeho prospěch), a poté rozporoval hodnocení některých svědků, především výpovědí J. G. a K. P. Za velmi závažné pak označil nevyslechnutí organizátora páchané trestné činnosti – kterým dle jeho náhledu je svědek T. T. D.
40. V prvé řadě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že celé dokazování je založeno na respektování ust. §2 odst. 5 tr. ř. a skutkové závěry, ke kterým dospěl soud I. stupně, jsou v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a jsou výsledkem pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Své skutkové závěry Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, v souladu s §125 tr. ř. velmi pečlivě objasnil v odůvodnění svého rozsudku – především zde podrobně vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si odporovaly (s. 31-36, č. l. 1305-1310). Odůvodnění obsahuje také rozsáhlou část, ve které se soud I. stupně vypořádal s argumenty obhajoby obou dovolatelů (zejm. 23-31, č. l. 1294-1305) i jakými úvahami se řídil při posuzování prokázaných skutečností v otázce viny a trestů (s. 36-42, č. l. 1310-1316).
41. Z přezkumu vyplynulo, že obviněný ve svém dovolání zpochybnil především ty důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčují. Proto provádí vlastní hodnocení výpovědi K. P., kterému svěřil, že se zabývá pronájmem průmyslových objektů pro Vietnamce, kde se pěstuje „tráva“ (č. l. 261 an.). Nebo se snaží zpochybnit důležitou výpověď Š. G., který provedl rekonstrukční práce, vč. zatemnění a zateplení objektu. Ten dovolatele (coby majitel nemovitosti) informoval o tom, že během nájmu haly dochází k významnému nárůstu spotřeby elektřiny. Tento svědek byl rovněž zainteresovaný v zásobování a mj. popsal, že jej obv. Z. výslovně žádal, aby po příjezdu k hale vždy poodešel stranou a vrátil se teprve poté, co si přivezené zboží převzali lidé z haly (č. l. 245 an.).
42. Právě informace poskytnuté K. P., svědectví svědka Š. G., extrémní narůst spotřeby elektrické energie, a dále stavební práce, které byly provedeny po pronájmu haly (nejen zatemnění a zateplení, ale i vybudování trvalého zázemí pro dvě osoby) v kombinaci s obrazovým záznamem, který monitoroval pohyb K. Z. v prostoru před halou mezi 11. 7. a 10. 9. 2013 a který doložil, že obv. Z. prováděl řadu dalších úkonů, které s podmínkami smlouvy mezi jím a podnájemníkem H. nemají nic společného (např. přivážením dalších pracovníků do haly, nebo dodáváním i jiného sortimentu, který nepodléhal smluvním ujednáním) – všechna tato zjištění jednoznačně usvědčila obv. Z. z toho, že od počátku dobře věděl, za jakým účelem si halu pronajal. Soud I. stupně tak prokázal, že obv. Z. od samého počátku dobře věděl o nelegálních aktivitách, ke kterým v hale docházelo.
43. K nevyslechnutí svědka T. T. D., ve kterém dovolatel naznačuje námitku opomenutého důkazu (ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces), Nejvyšší soud připomíná, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se soud provinil proti jiné procesní zásadě – a tou je zásada rychlosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový obhajobou navrhovaný důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a toto odmítnutí odůvodnit. To však není případ svědka T. T. D., neboť výpověď tohoto svědka, dle informace soudu I. stupně, provedena být nemohla pro jeho objektivní nedosažitelnost. V takovém případě se o opomenutý důkaz rozhodně jednat nemůže a i tuto námitku je nutné odmítnout jako neoprávněnou.
44. Ve druhé části dovolání (pod body VI. a VII.) se obviněný pokusil zpochybnit metodologii určení obsahu psychotropní látky THC v zajištěném konopí, resp. zpochybnit celý znalecký posudek z odvětví chemie. Podle dovolatele znalec při zjišťování množství THC postupoval podle vnitrostátních technických norem, a nikoliv v souladu s Nařízením Komise (ES) č. 1122/2009, na č. l. 1170. To je dle jeho názoru klíčové v tom, že znaky předmětné skutkové podstaty jsou určovány podle normy, která není obecně závazná, což je v konečném důsledku v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.
45. Tato výtka zazněla již během hlavního líčení, kdy obhajoba předložila tuto výhradu zpracovateli posudku – kpt. Ing. Stanislavu Vydrářovi (č. l. 1162 an.). Námitku neprocesnosti tohoto znaleckého posudku však nalézací soud rozhodně odmítl, protože dle jeho názoru znalec vycházel a postupoval ze standardní metodologie (viz norma ČSN EN ISO/IEC 17025:2005), která je pro daný obor závazná. Tu dle jeho názoru nezpochybnilo žádné rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu (viz s. 24 rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, č. l. 1298). Odvolací soud v rámci svého usnesení k otázce zpochybnění znaleckého postupu pouze uvedl, že jde o námitku zcela irelevantní, neboť „se jedná o řešení otázek, které nemají žádný vztah pro zjištění obsahu THC v konopí pro účely trestního řízení“. Mimo to odvolací soud odmítl tuto argumentaci také proto, že evropské předpisy údajně nejsou na našem území v otázkách vnitrostátního práva přímo vykonatelné (s. 13 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 1518).
46. Nejvyšší soud ve vztahu k tvrzení Vrchního soudu v Olomouci nejprve upřesňuje, že ne všechny evropské předpisy jsou přímo vykonatelné. Smlouva o fungování Evropské unie (Celex 11957E) v čl. 288 rozlišuje evropské předpisy – resp. právní akty Unie – na nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Poslední dva vyjmenované akty nejsou závazné. Ale nařízení Rady mají mezi vyjmenovanými právními akty nejdůležitější postavení, neboť se jedná o vrcholné unijní právní akty, a ty mají zásadně všeobecnou působnost. To prakticky znamená, že jsou závazné v celém rozsahu a jsou přímo použitelné ve všech členských státech.
47. Je proto pravdou, že Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína (dále jen „Nařízení“) je právní akt přímo aplikovatelný, a proto je zásadně platný i bez předchozí implementace do našeho právního systému.
48. Je také pravdou, že čl. 40 nařízení č. 1122/2009 se týká ověření obsahu THC v plodinách konopí. Konkrétně odst. 1 tohoto článku mluví o metodě, resp. metodách, které použijí členské státy k určení THC v pěstovaných plodinách [s odkazem na čl. 39 nařízení (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky ]. Tyto metody jsou obsahem Přílohy I. Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009, a použijí se pouze za účelem zjišťování obsahu THC v použitých odrůdách konopí.
49. Podstatné však je, že smyslem této právní úpravy je zjišťování THC nikoliv pro účely trestního řízení, ale pro účely čerpání finanční podpory při pěstování této plodiny. Z obou výše uvedených nařízení vyplývá, že dotace je možné čerpat pouze tehdy, pokud pěstované konopí má minimální, tj. téměř nulovou hodnotu obsahu psychoaktivní látky THC. Právní akty EU explicitně stanovily maximální obsah na hodnotu 0,2 % THC. V těchto případech se jedná o tzv. konopí technické, které je v rámci nelegálního obchodování naprosto nevyužitelné. Z toho také vyplývá, že oba soudy nižších instancí měly naprostou pravdu, když v odůvodnění svých rozhodnutí v podstatě uvedly, že Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009, na které odkázal obviněný během nalézacího i odvolacího řízení, nemá při zjišťování THC v rámci trestního řízení žádný význam. A proto také zpracovatel posudku kpt. Ing. Stanislav Vydrář, který postupoval při zjišťování THC ve věci obv. K. Z., V. T. N. a H. T. N. podle standardních technických norem – nijak nepochybil.
50. Mimo to tento znalec jasně uvedl, že metod pro zjišťování THC ve vzorcích konopí je samozřejmě mnoho a naměřené hodnoty budou logicky vždy trochu odlišné. Podstatné však je, že tyto výsledky jsou porovnatelné a odchylky bagatelní, neboť se pohybují v mezích statistické chyby (č. l. 1164).
51. Samotný odkaz obviněného, resp. jeho obhajoby, kterým se pokusil atakovat postup znalce při zjišťování obsahu THC, směřoval proti jeho odborné činnosti. Ovšem jeho tvrzení, že údajné nerespektování metodiky právního předpisu Evropské unie při zpracování znaleckého posudku způsobilo, že „nemůže dojít k naplnění znaků skutkové podstaty“, je zcela chybný. Jak je všeobecně známo, zásada nullum crimen sine lege vyjadřuje, že pramenem trestního práva může mít pouze zákonnou podobu, takže trestnost činu a trestní sankce mohou mít vymezeny pouze v zákoně , nikoli normou podzákonnou.
52. Předmětem zásady nullum crimen sine lege není posuzování odborné činnosti zpracovatele posudku, ale posouzení trestněprávního jednání pachatele. Samotné znalcovy závěry nepředjímají a ani nemohou předjímat jakékoliv závěry hmotněprávní. V procesu dokazování jde pouze o jeden ze skutkových podkladů. Až poté, co jsou všechna skutková zjištění k dispozici, dospěje soud ke konečným právním závěrům. Pokud se dovolatel, resp. jeho obhajoba neustále pře o to, že technické normy mají být obsaženy v zákoně a nikoliv v předpisu podzákonném, jde o demonstraci vlastního názoru, který ale nemá (!) nijaký vliv na zpochybnění daného stavu, ani vliv na řešení otázek spojených s naplněním objektivní stránky projednávaného trestného činu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud námitku směřující proti porušení hmotněprávní zásady nullum crimen sine lege odmítl.
53. Ve třetí části dovolání (pod body VIII. a IX.) pokračoval obviněný ve zpochybňování klíčových důkazů, na základě kterých byl usvědčen z trestné činnosti. V těchto bodech namítl, že v předcházejícím řízení byly soudem I. stupně vyhodnoceny jako nezákonné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, neboť v odůvodnění kompetentní orgány nepostupovaly důsledně podle závazných zákonných ustanovení. Nicméně podle dovolatele stejnými vadami trpí i příkaz k povolení sledování osob a věcí – resp. obviněný tvrdí, že obě opatření jsou odůvodněna stejně „špatně“.
54. Také tyto námitky nejsou nijak nové, neboť je obviněný vznesl již během hlavního líčení, a poté i v rámci svého odvolání. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, však použitelnost odposlechů i záznamů o sledování osob a věcí, pořízených v přípravném řízení, posuzoval velmi důsledně a pečlivě. Důsledkem tohoto postupu je jeho rozhodnutí o vyloučení důkazu zajištěného při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to z důvodu, že Okresní soud v Olomouci v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který vydal dne 2. 8. 2013 pod sp zn. 0 Nt 6052/2013/V (č. l. 411), neuvedl, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, nebo proč by jeho dosažení mělo být podstatně ztížené.
55. Zcela odlišná byla však situace v případě povolení sledování osob a věcí, které vydal samosoudce Okresního soudu v Olomouci opatřením dne 1. 7. 2013, pod sp. zn. 0 Nt 6042/2013/V, na základě §158d odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. ř. (č. l. 423). Toto povolení je oproti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve vztahu k zákonným náležitostem vypracováno v souladu se zákonnými požadavky. Odůvodnění tohoto rozhodnutí obsahuje dostatečný popis skutkových okolností i další faktory, které nasvědčovaly páchání trestné činnosti – především to byl podstatně zvýšený odběr elektrické energie a kompletní zaizolování haly. Z toho vyplynulo důvodné podezření z páchání trestné činnosti a praktická nutnost nasazení operativně pátracích prostředků za účelem získání věrohodného důkazového materiálu. A jelikož předmětem sledování měla být organizovaná skupina pracující v utajení (kterou mj. odhalila i instalovaná kamera), lze z odůvodnění tohoto rozhodnutí rovněž dovodit, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem.
56. Další (procesní) námitka dovolatele Z. směřuje k povolovacímu režimu sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. Konkrétně obviněný uvedl, že povolení podle §158d odst. 2 a odst. 3 tr. ř. lze vydat jen na základě písemné žádosti, ale „písemná žádost ohledně odst. 2 tohoto ustanovení nebyla nikým předložena“ . Mimo to orgán Policie ČR požádal dne 24. 6. 2013 Okresní státní zastupitelství v Olomouci o podání žádosti ke sledování, a to s odkazem na §158d odst. 1, 3 tr. ř. Na základě toho dovolatel uvedl, že „ani tento orgán nehodlal provádět (nechat provádět) záznam ze sledování“ . A k tomu ještě dodal, že „musí to být orgán Policie ČR , který musí písemně požádat příslušný orgán (státní zastupitelství nebo soud prostřednictvím státního zastupitelství), aby povolil sledování“.
57. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že výše uvedené námitky nejsou oprávněné. Je pravdou, že Žádost o vydání návrhu k vydání povolení sledování osob a věcí Policie ČR z 24. 6. 2013 v nadpisu obsahuje odkaz na §158d odst. 1, 3 tr. ř. Nicméně v odůvodnění této žádosti je výslovně uvedeno: „Tímto sledováním budou pořizovány obrazové a jiné záznamy , bude zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností…“ (č. l. 404). Z toho vyplývá, že s pořizováním obrazových záznamů Policie ČR počítala. V návaznosti na to státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci adresovala Okresnímu soudu v Olomouci žádost, ve které sice v nadpisu uvedla odkaz na §158d odst. 1, 3 tr. ř., nicméně na další straně žádosti jednoznačně uvedla: „žádám dle ust. §158d odst. 1, 2, 3 tr. ř. o předchozí povolení soudce ke sledování průmyslové haly na adrese O. – Č.…“ (č. l. 422). Na tuto žádost reagoval Okresní soud v Olomouci vydáním Povolení ke sledování osob a věcí ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 0Nt 6042/2013/V, ve kterém na základě předchozí žádosti povolil sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř., a to na dobu od 1. 7. 2013 do 1. 10. 2013 (č. l. 423-424).
58. Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že dovolatel opět manipuluje s dokumenty ve spisovém materiálu, když z tiskové chyby či přehlédnutí údaje v nadpisu žádosti Policie ČR i státního zastupitelství vyvozuje zkreslené skutečnosti, které pak zveličuje do závěrů o „nezákonnosti“ sledování osob a věcí.
59. Na mnoha místech svého dovolání také obviněný vyjádřil značnou nelibost vůči tomu, že soudy nižších instancí charakterizovali jeho jednání jako „konspirativní“ . Např. v bodě IX.6. zdůraznil, že z obrazového záznamu vyplynulo, že k hale jezdil přes den s jídlem, odvážel odpad a s p. E. přivezl starou ledničku, apod. Dle jeho názoru tedy o žádnou konspiraci nešlo.
60. Nejvyšší soud k tomu pouze poznamenává, že ona konspirace nespočívala v tom, že by obviněný utajeně, např. v noci, zajišťoval dohodnuté služby. Konspirace a s ní spojená vysoká ostražitost byla důkazně doložena praktickou nepřístupností haly třetím osobám. Sám svědek E. jasně uvedl, že ani on sám do pronajaté haly nevstoupil, a když s obv. Z. vezl vodu a potraviny, tak po příjezdu k hale vždy přistavil auto a poté poodešel bokem, jak to po něm chtěli, náklad si vyložili a on zase odjel pryč (č. l. 181-182, 919-920). Zákaz vstupu do haly třetím osobám, doložený obrazovými záznamy ze sledování haly, jsou důkazem o tom, že obv. Z. i další osoby, které do haly vstupovaly, dobře věděly o skutečném využívání halových prostor.
61. Z výše uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl o vyloučení důkazu, který byl zajištěn při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – a také k němu nepřihlédl. Ale skutková zjištění, která vyplynula ze sledování osob a věcí, nalézací soud ve svých skutkových závěrech zcela správně zohlednil. S tímto závěrem vyjádřil svůj souhlas i Vrchní soud v Olomouci, když nevyhověl obsáhlým námitkám odvolatele a rozhodnutí nalézacího soudu akceptovat skutková zjištění získaná při sledování osob a věcí potvrdil, neboť se jedná o důkaz, který byl bezpochyby získán v souladu se zákonnými podmínkami §158d tr. ř. Také Nejvyšší soud neshledal na tomto rozhodnutí krajského soudu žádné pochybení, a proto procesní námitky obviněného, směřující k této problematice, rovněž odmítl.
62. Ve čtvrté části (pod bodem X.) dovolatel usiloval zpochybnit právní kvalifikaci svého jednání, které soud I. stupně kvalifikoval jako pomoc k pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný vznesl námitku, že mu soudy nižších stupňů nebyl prokázán úmysl. V návaznosti na to pak zpochybnil i výrok o trestu, neboť se domnívá, že soudy neuvážily míru jeho pomoci, takže ten neodpovídá §36 odst. 6 tr. zákoníku.
63. Jak vyplývá z argumentů dovolatele, i v tomto bodě svého dovolání obviněný subsumoval pod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, která však ve svých důsledcích hmotněprávního charakteru není. Stejně tak není pravdou, že by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Obviněný sice stále tvrdí, že na jeho straně nebyl dán úmysl, neboť on po celou dobu pronájmu olomoucké haly absolutně netušil, za jakým účelem si ji jeho vietnamští partneři pronajali. Jeho námitka však nekoresponduje se skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených důkazů, zejm. ze svědeckých výpovědí K. P. a Š. G., ale také z výpovědi J. E. (např. č. l. 245 an.), kamerových záznamů z jeho sledování a dalších důkazních materiálů (s. 31-35 rozsudku soudu I. stupně, č. l. 1305-1309). Vědomost obviněného o indoorovém pěstování konopí, resp. jeho úmysl dohodnutými činnostmi aktivně napomáhat bezproblémovému provozu pěstírny, byla těmito důkazy – jednotlivě i v jejich souhrnu – nepochybně prokázána. S tím také vyjádřil svůj souhlas Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení.
64. Nejvyšší soud v řízení dovolacím dal za pravdu oběma soudům nižších stupňů. Argumenty obhajoby, že K. Z. nevěděl o existenci provozovny, je v rozporu nejen se skutkovými zjištěními, ale také v rozporu se samotnou logikou věci . Je naprosto absurdní, aby obv. Z. dal vietnamským partnerům do podnájmu halu, kterou si pronajal na své jméno, následně dodával objednateli po dobu tří měsíců cateringové a zásobovací služby, řešil zatemnění a zateplení haly, opakovaně projednával (a poté i hradil) stále vyšší nárůst spotřeby elektrické energie, a údajně vůbec nevěděl a ani netušil, jaká výroba v hale vlastně probíhá. Důkazy, které tuto obhajobu obviněného Z. vyvrátily, nemohl zvrátit ani svědek T. T. D., který svou výpovědí zjevně aktivity kolem zajišťování provozu pěstírny ze strany obv. Z. kryje.
65. Samotné trvání na vlastní interpretaci provedených důkazů dovolatelem, účelová izolace jednotlivých skutkových zjištění a celková nekorektnost při jejich hodnocení je sice možným způsobem vedení obhajoby, ale nemůže být ve světle provedených důkazů úspěšná. Mimo to dovolatelem vedená diskuse o údajném nenaplnění subjektivní stránky zcela zjevně překročila rámec předmětného dovolacího důvodu. A zvláště to platí, když dovolatel brojí i proti výroku o trestu. Výhrady proti uloženému trestu je totiž možné subsumovat pouze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který však dovolatel neodkázal, zjevně proto, že si je vědom toho, že mu nebyl uložen nepřípustný druh trestu, ani trest mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou §283 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávaném případě však bylo jednání obviněného kvalifikováno nejen po velmi pečlivých úvahách, ale také se značnou benevolencí , neboť z provedených důkazů je zjevné, že obviněný napomáhal páchání trestné činnosti opakovaně, pravidelně a nad rámec stanovené dohody. Jeho pomoc byla z hlediska významového i časového natolik intenzivní, že se významově blíží spolupachatelství.
66. V závěru svého dovolání obv. Z. ještě zmínil, že „v předcházejícím řízení došlo ke značným vadám (…), kdy bylo velmi citelně zasaženo do základních práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces“. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, výslovně např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Podle tohoto rozhodnutí právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
67. Z toho vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo rozporné s ústavou zaručeným právem na spravedlivý proces pouze v případech, kdyby právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (případně při úplné absenci skutkových zjištění). Takový nesoulad však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v jeho neprospěch. Nejvyšší soud v projednávané věci mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné, a právním posouzením skutku na straně druhé, neshledal žádný nesoulad – tím méně nesoulad extrémní. Naopak bylo zjištěno, že vznesené dovolací výhrady jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů I. a II. stupně, se kterými se obviněný neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
68. Celkově tedy z výše uvedeného vyplývá, že všechny námitky obv. K. Z., které subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ve kterých tvrdil, že mu trestná činnost nebyla dostatečně prokázána, Nejvyšší soud odmítl, neboť jsou podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
69. K námitkám obv. Z., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – viz níže.
IV. 2. V. T. N.
70. Obviněný N. ve svém dovolání napadl výrok o vině i o trestu a odkázal v něm na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I toto dovolání však obsahuje již známé argumenty obhajoby, a to přesto, že se s nimi velmi pečlivě vypořádaly soudy nižších instancí.
71. Ve výše uvedených námitkách, které tento obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy nižších soudů vyhodnotily skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů. Nejvyššímu soudu pak nabídl vlastní hodnocení těchto skutkových zjištění, ze kterých (pro sebe) vyvodil příznivější skutkové závěry, ve snaze vyvinit se z projednávané trestné činnosti. Oba soudy nižších instancí však konstatovaly, že vina obv. V. T. N. byla jednoznačně prokázána, v důsledku čehož proklamovaly svou jistotu, že k popsanému jednání skutečně došlo tak, jak popsal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v tzv. skutkové větě. S těmito závěry vyjádřil souhlas i Nejvyšší soud.
72. Především nelze přehlédnout, že dovolatel V. T. N. pracuje s důkazy neexaktním až zavádějícím způsobem, když provedená skutková zjištění izoluje od souvislostí, některá zamlčuje, a zbývající reinterpretuje ryze účelově, samozřejmě ve svůj prospěch. Když např. obviněný tvrdí, že do haly, kde se nacházela indoor pěstírna, vedly tři vchody, dovozuje z tohoto fakt, že „přes sledování prostoru před hlavním vchodem mohly jakékoli osoby zcela nepozorovaně do haly vstupovat a zase odcházet“. To však není pravdou, neboť z výpovědi příslušníka Policie ČR por. Mgr. M. P., který byl v tomto případě činný jako tzv. operativec, vyplynulo, že tato hala sice měla tři vchody, ale jeden z nich byl zazděný a další byl zastavěn kontejnery a složeným dřevem. Z tohoto důvodu byl policejně sledován pouze jediný funkční vchod. Stejně tak nelze zúžit identifikované stopy pouze na zkratkovité tvrzení, že „v hale nebyl nalezen jediný důkaz o jeho přítomnosti – mimo cigarety s jeho DNA“. Když vezmeme v úvahu klíčovost tohoto důkazu, tak celý výrok je protimluvem. Mimo něj se však obviněný již nezmiňuje o přítomnosti biologických stop, označených č. 35 a 36 (viz znalecký posudek na č. l. 548 an.).
73. Je pravdou, že jedinými přímými důkazy, kterými byl obv. V. T. N. usvědčen, je jednak jeho zadržení v prostorách pěstírny spolu s H. T. N., a poté nalezení nedopalku cigarety s jeho DNA (stopa č. 33). Mimo to bylo zjištěno, že v hale bylo zřízeno zázemí pro dvě osoby (fotografie na č. l. 88). K osobám obou zahradníků se vyjádřil i K. Z. (na č. l. 784). Především však proti obviněnému svědčí logické vyhodnocení všech důkazů. Ze sledování vchodu do haly od 11. 7. do 10. 9. 2013 vyplynulo, že organizátoři celé akce pracovali se značnou opatrností. Lze tedy potvrdit skutkové závěry obou soudů nižších stupňů, na základě kterých vyhodnotily jako zcela nepravděpodobné vysvětlení V. T. N. o tom, jak se údajně dostal do haly v předvečer policejního zásahu – tedy, že tam čekal na Vietnamce, který mu měl dát slíbenou marihuanu, ale ta tam nebyla, takže si někam odskočil a on tam na něj čekal až do rána, kdy došlo k zásahu policie (č. l. 1250/2).
74. Je zcela nelogické, že by Vietnamec, který obviněnému slíbil sušenou marihuanu, která byla v hale za pár hodin ve značném množství (23.702 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii, viz fotografie na č. l. 87) zajištěna policií, pozval tohoto zájemce do haly, kam nikdo nesměl, a navíc ho tam nechal až do rána, bez toho, aby mu řekl kam a na jak dlouho odchází. Je zřejmé, že toto fabulované vysvětlení obviněný uměle vykonstruoval jen proto, aby soudu nějakým způsobem objasnil svou přítomnost v době zásahu policie i nalezený nedopalek s jeho biologickou stopou. Soudy nižších stupňů však zcela správně této informaci ze závěrečné řeči obviněného neuvěřili, a to pro její absolutní nevěrohodnost.
75. Druhou zásadní dovolatelovou námitkou bylo zpochybnění zákonnosti provedeného sledování osob a věcí, konkrétně pořizování videozáznamů. Obv. V. T. N. je přesvědčen o tom, že šlo o postup podle §158d odst. 2 tr. ř., neboť policie sledovala pouze prostor před halou. Pokud tedy soud I. stupně aplikoval §158d odst. 3 tr. ř., šlo o aplikaci nesprávnou, protože byl sledován prostor veřejný, nikoliv prostor uvnitř budovy. Z tohoto důvodu jde dle dovolatele o důkaz nezákonný.
76. Ani tento argument Nejvyšší soud nevyhodnotil jako opodstatněný. Především mezi jednotlivými odstavci ust. §158d tr. ř. existuje vazba, která odráží přísnost režimu sledování z hlediska zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod. Tyto zásahy jsou hierarchicky odstupňovány, neboť režim sledování je z hlediska zajištění těchto práv podrobován zpřísňovanému přezkumu. Povolení se nevyžaduje při obecném sledování osob a věcí podle §158d odst. 1 tr. ř., neboť případy sledování policejními orgány vykazují nejnižší míru zásahu do občanských svobod. Písemné povolení státního zástupce je vyžadováno při sledování podle §158d odst. 2 tr. ř., při kterém jsou pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, tedy záznamy pomocí technického zařízení o průběhu samotného úkonu v průběhu jeho provádění. Předchozí povolení soudce je pak vyžadováno při sledování podle §158d odst. 3 tr. ř., kdy je za použití technických prostředků zasahováno do některých základních práv a svobod, zejména jde o intervenci do nedoknutelnosti obydlí či jiných prostor a pozemků, do listovního tajemství, anebo má-li být zjišťován obsah jiných písemností uchovávaných v soukromí. (V případě zásahu do nedotknutelnosti obydlí podle ust. §158 odst. 3 tr. ř., je ochrana základních práv a svobod daleko vyšší, a proto je logicky i procedura pro umožnění takového sledování přísnější. Z tohoto důvodu je tento zásah podmíněn předchozím povolením soudce.)
77. Námitku obv. V. T. N. o nezákonnosti pořizování videozáznamů před olomouckou halou na ul. N. S. č. ... Nejvyšší soud odmítl. Při povolování sledování osob a věcí, které na žádost státní zástupkyně proběhlo v rámci přípravného řízení dne 1. 7. 2013, totiž nebylo možné vyloučit, že minimálně část objektu využívající jako pěstírnu konopí využívají osoby pečující o rostliny jako přechodné obydlí. Je však zcela absurdní po ukončení pořizování důkazního materiálu vznést námitku, že během sledování osob a věcí nakonec nebylo do chráněných práv (tj. do nedotknutelnosti obydlí) zasaženo. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Olomouci předpokládal, že předmětná hala je přechodně využívána jako obydlí (což se také ukázalo, jako správný předpoklad). Proto bylo povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. ř. zcela odůvodněné.
78. Oba obvinění současně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., a to bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
79. Obv. K. Z. se i v této části svého dovolání vyjádřil zcela chybně, neboť místo aby své námitky podřadil pod jednu nebo druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tak si z obou variant „vyzobl“ pouze to, co se mu argumentačně hodilo. Tímto postupem však argumentační prostor tohoto dovolacího důvodu zcela minul.
80. Obv. V. T. N. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a uplatnil jej v jeho druhé variantě. Podstatou druhé alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil. Obv. V. T. N. má za to, že Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, a to i přesto, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
81. Vzhledem k tomu, že soud II. stupně napadené rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal, ale odvolání obv. V. T. N. zamítl, na jeho podnět se vytýkanými pochybeními zabýval Nejvyšší soud. Ten zjistil, že oba soudy nižších instancí ve svých právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tak nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V. Závěr
82. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy zjevně vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech. S tím vyjádřil souhlas i Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obou obviněných zamítl.
83. Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k tomu, že v napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. k porušení zákona. Proto Nejvyšší soud dovolání obv. K. Z. a V. T. N. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v obou případech bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
84. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu