ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.619.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 619/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2016 o dovolání obviněného M. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 12 To 87/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 T 8/2015, byl obviněný M. G. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku na podkladě skutkového zjištění, že:
v rozporu s ustanovením §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, aniž by disponoval příslušným povolením k nakládání s návykovou látkou, dne 15. 4. 2015 ve 13:25 hodin přicestoval na letiště Václava Havla v Praze 6 leteckou linkou ... na trase S. P. v Brazílii – D. (let ...) – D. – P., následně ve 14:30 hodin byl pracovníky Celního úřadu Praha Ruzyně kontrolován, kdy bylo zjištěno, že ve svém cestovním zavazadle označeném jako TAG č. ... se nachází kromě osobních věcí dva zcela nové černé batohy značky „F", ve kterých byly v textilních mezistěnách ukryty balíčky v průhledné fólii s obsahem bílé sypké látky, ve které byla následnou znaleckou expertízou zjištěna směs kokainu hydrochloridu a levamisolu hydrochloridu o celkové hmotnosti 2 292,9 g s obsahem 1 233 g kokainu base, ačkoli věděl, že o jakou látku se jedná a že nakládání s ní je nezákonné, když kokain je uveden v příloze č. l. nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako látka omamná.
Za to byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byla zabrána zajištěná chemická látka kokain v celkovém množství 2 268,1 g (uložen v režimovém skladu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 12 To 87/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž současně napadá i výrok o trestu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně namítá, že v řízení nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka (ve formě úmyslu) mu přisouzeného trestného činu, a kdyby byla naplněna, pak shledává uložený trest odnětí svobody v trvání osmi let nepřiměřeně vysokým, neboť jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu dle §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud ohledně předloženého psychologického posudku vypracovaného na jeho osobu v roce 2007 („Experimentálně psychologická prohlídka“) konstatoval, že předmětný posudek se zjevně vázal jen k poruchám v učení či v koncentraci obviněného spojenými s jeho povinnou školní docházkou, a dovodil, že jak způsob jednání, jímž se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil, tak jeho vystupování před soudem nikterak nenasvědčují jeho nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, přičemž tento závěr nemohou ovlivnit ani výsledky předmětného psychologického vyšetření. Provedený důkaz tak odvolací soud neshledal způsobilým jakkoli zpochybnit dosavadní výsledky trestního řízení. Na rozdíl od soudů, které posoudily subjektivní stránku jím spáchaného činu ve formě úmyslu přímého, se obviněný domnívá, že ze závěrů předmětného posudku zcela jasně vyplývá, že jeho psychologický profil je natolik specifický, že posuzovaného jednání se mohl dopustit toliko ve formě zavinění nedbalostního. Protože předmětné jednání musí ke své trestnosti vykazovat po subjektivní stránce úmysl a nikoliv pouhou nedbalost, nelze jej za nedbalostní delikt odsoudit (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha:C. H. Beck, 2009, strana č. 2621). Z výše uvedených důvodů se obviněný domáhá zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně s tím, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
Pokud dovolací soud nepřisvědčí jeho argumentaci ohledně nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, pak má dovolatel za to, že je nesprávný závěr odvolacího soudu týkající se nepřípustnosti aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru poukazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že „Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální sazby trestu odnětí svobody je nutné opřít o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, za něž lze považovat kupříkladu existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele či stav snížené příčetnosti. Přitom současně musí být zřejmé, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, a že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné.“ Je přesvědčen, že soudy obou stupňů nejen nesprávně hmotně právně posoudily jeho jednání jako jednání úmyslné, ale současně s ohledem na existenci vícero významných polehčujících okolností, které specifikoval jak v závěrečné řeči, tak i v podaném odvolání, a rovněž i vzhledem ke svému psychickému stavu a dlouhodobému pobytu ve vazbě, shledává uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 let nepodmíněně nepřiměřeně přísným. V daném případě jsou podle jeho názoru dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tak aby mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 3 roků. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, eventuálně aby sám rozhodl o vině a trestu tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu, popřípadě aby sám rozhodl o jeho vině a trestu a mimořádně mu snížil trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil závěry psychologického vyšetření jeho osoby z roku 2007), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, neboť tato vyžaduje úmysl, který však v průběhu řízení nebyl dostatečně prokázán), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí (včetně posouzení předloženého psychologického vyšetření z roku 2007, tehdy 14-ti letého M. G.) a rovněž tak věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku soudu prvního stupně i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že svým jednáním obviněný porušil zájem na ochraně života a zdraví lidí a společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného šíření omamných a psychotropních látek a jedů a nedovoleného nakládání s nimi. Nejvyšší soud nižším soudům rovněž přisvědčil, pokud takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotily ve smyslu znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „neoprávněně dovezl a pro jiného přechovával omamnou látku a takový čin spáchal ve velkém rozsahu“. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na jejich přesvědčivé a logické zdůvodnění na str. 7 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 4 rozhodnutí odvolacího soudu.
Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu, přičemž jak z dovolání vyplývá, podstatou jeho dovolacích námitek je výtka, že soudy neaplikovaly postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na existenci významných polehčujících okolností i vzhledem k jeho psychickému stavu a dlouhodobému pobytu ve vazbě hodnotí uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 roků nepodmíněně jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším. Má za to, že jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a navrhuje, aby podle §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 roků.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., když o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Výhrady obviněného směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
V tomto kontextu je nutné zdůraznit také výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, na který poukazuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „ pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).“
Otázka stanovení konkrétní výše trestu odnětí svobody je pouze a výlučně na úvaze soudu, a proto se dovolatel, vedený svým subjektivním přesvědčením o nepřiměřenosti trestu, nemůže domáhat uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby. Toto oprávnění soud může využít v rámci své rozhodovací činnosti, pokud ovšem takový postup nezvolí, dovolatel se nemůže domáhat jeho uplatnění.
Nad rámec přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí osm až dvanáct let. Svůj postup při ukládání trestu soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, odůvodnil velmi vysokou společenskou škodlivostí jednání obviněného, které směřovalo k distribuci dovezené látky mezi uživatele návykových látek, mezi nimiž kokain patří k látkám nejúčinnějším, a proto nejnebezpečnějším z hlediska návyku a následné devastace osobnosti uživatele a tím jeho degradace v běžném životě, spočívající zejména ve ztrátě schopnosti soustavně pracovat a realizovat se a udržovat přirozené sociální vazby. Jednání obviněného jako tzv. „kurýra“ soud prvního stupně označil jako pro společnost velmi nebezpečné, neboť do České republiky přivezl velmi nebezpečnou návykovou látku, přičemž k tomuto jednání jej zřejmě vedla zištná motivace, což škodlivost takového jednání ještě navyšuje. Na druhé straně soud přihlédl k osobě obviněného, jeho relativně nízkému věku a jeho dosavadní bezúhonnosti na území České republiky, jakož i jednorázovosti jeho jednání. Uložený trest odnětí svobody ve výměře osmi let tak je trestem v rámci trestní sazby stanovené zákonem, a to na samotné její spodní hranici. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. G. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž by se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu