ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.641.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 641/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2016 o dovolání obviněného U. Ch. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016, č. j. 9 To 494/2015-248, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 91/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného U. Ch. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 9 T 91/2015-161, byl obviněný U. Ch. O. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že dne 10. 6. 2015 kolem 23.50 hod. v P., v ulici N. P. před domem č. p. … nabídl F. H. a Mgr. P. B. za částku 500,- Kč plastový sáček se zelenou sušinou o celkové hmotnosti 0,95 gramů brutto, kdy byl následně zadržen hlídkou Policie ČR a v předmětné sušině byla prokázána přítomnost marihuany, v množství 0,594 gramů netto rostlinného materiálu byla následně zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, typických pro rostlinu konopí, přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 T 68/2010, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 7. 2. 2013, při stanovení zkušební doby v délce 4 let . V podrobnostech lze stran popisu skutkového děje odkázat na předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1.
Za danou trestnou činnost byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, ve výměře 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením dne 5. 1. 2016, č. j. 9 To 494/2015-248, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení městského soudu pak obviněný podal k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o zákonný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v jeho případě nelze aplikovat ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť k tomuto nebyly splněny zákonné podmínky, když od jeho předchozího odsouzení uplynuly již více než 3 roky. Dále též uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, odporující zejména zásadě individualizace. V případě jeho odsouzení rovněž nebyly některé skutkové okolnosti náležitě objasněny a ty, na nichž je založena jeho vina vykazují řadu podezřelých okolností. Poukázal na evidentně lživou výpověď svědka B., který spolu se svědkem H. plnil na místě roli „volavky“. Svědek nejprve vypovídal, že byl na „nočním tahu“ s kamarádem, fakticky však byl dobrovolníkem podílejícím se na policejní akci zaměřené na potírání prostituce. Je proto s podivem, že policisté přihlíželi nečinně, jak obviněný nabízí dvěma civilistům služby v nočním podniku a k zásahu došlo až ve chvíli, kdy se na scéně objevily drogy. Danou policejní akci přitom dovolatel považuje za uskutečněnou mimo zákonný rámec a hodnotí ji jako policejní provokaci, za užití „agenta provokatéra“, aniž byl k tomu splněn zákonný důvod a podmínky. Naopak vše bylo zaměřeno výhradně proti jeho osobě. Nebylo vyjasněno, zda obviněný skutečně nabízel svědkům zakoupení drogy, či zda je pouze kontaktoval s nabídkou zábavy v nočním klubu, za což inkasoval provizi. Žádná trestná činnost jmenovaného tak na základě legálně získaných důkazů doložena nebyla. Protože nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, nelze než aplikovat základní zásadu trestního řízení – in dubio pro reo. V souvislosti s tím pak dovolatel odkazuje na „rozhodovací praxi Ústavního soudu (ÚS 533/05, ÚS 37/03), jakož i Nejvyššího soudu (Rt 4 Tz 2/2003)“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 9 T 91/2015-161, jakož i Městského soudu v Praze ze dne 5.1.2016, č. j. 9 To 494/2015-248, a přikázal věc k novému projednání, potažmo aby sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k podanému dovolání se vyjádřil následovně. Po stručném shrnutí dovolatelem prezentovaných námitek tyto považuje částečně za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, částečně pak za neopodstatněné. Do první kategorie řadí otázku tzv. policejní provokace, kterou charakterizuje ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jako aktivitu příslušníků Policie ČR, kdy jejich jednání se stává součástí skutkového děje, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Ačkoliv v předmětné době docházelo na místě činu k policejní akci, tato byla zaměřena na protiprávní aktivity v oblasti sexuálních služeb, nikoli na vyhledávání drogové delikvence. Nabídku poskytnutí marihuany učinil obviněný z vlastní iniciativy. Námitky v tomto směru pak obviněný ve svém dovolání směřuje primárně do skutkových zjištění. Stejně tak bezpředmětná je i námitka týkající se subjektivní stránky trestného činu, když mimo tvrzení o policejní provokaci dovolatel neuvádí žádnou jinou konkrétní argumentaci týkající se úmyslného zavinění jeho jednání. Danou námitku formuluje tak, že subjektivní stránka nebyla prokázána, tedy jako námitku skutkovou, a odkazuje na procesní, nikoli hmotněprávní, zásadu in dubio pro reo. Za bezpředmětné považuje státní zástupce též odkazy na judikaturu Ústavního soudu, která se nedotýká drogové trestné činnosti či policejní provokace. Rovněž argumentace ohledně uloženého trestu, který má dovolatel za nepřiměřený, nespadá do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedinou námitkou, kterou tak považuje za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, je posouzení jednání obviněného podle ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ani v tomto směru však námitka není opodstatněná, neboť z hlediska znaku „v posledních třech letech potrestán“, je rozhodujícím mj. okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž došlo dne 7. 2. 2013 a v době páchání trestné činnosti, jakož i v době rozhodování obou nižších soudů, tak doba tří let neuplynula. Pro shora uvedené skutečnosti proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyslovil souhlas, aby tak bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání obviněného přezkoumal napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, i řízení jim předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám a dospěl k následujícímu závěru.
Dovolací soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že dvěma osobám nabídl za částku 500 Kč zelenou sušinu obsahující 0,594 gramů netto rostlinného materiálu obsahujícího cannabinoidní látky, kterou jsou vymezeny v přílohách č. 3 a č. 4 k nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. Tohoto jednání se přitom dopustil i přesto, že byl pro obdobný zločin v posledních třech letech potrestán, konkrétně ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 68/2010.
Dovolatelem prezentované námitky, které učinil směrem k Nevyššímu soudu, již tento použil v rámci své obhajoby v řízení před soudy prvého a druhého stupně. Konkrétně brojí proti neprokázání skutkového stavu legálně zajištěnými důkazy, neboť má za to, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, bylo dle jeho názoru vyprovokováno policejní akcí zaměřenou výhradně vůči jeho osobě s cílem dosáhnout jeho opětovného odsouzení. K tomuto také ve výsledku došlo, ač správně měla být pro absenci subjektivní stránky aplikována zásada in dubio pro reo. Namísto toho mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. V neposlední řadě došlo k chybnému užití ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť v případě obviněného došlo od předchozího odsouzení k uplynutí doby delší než tři roky.
Nejvyšší soud připomíná, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí mj. ten, kdo neoprávněně nabídne jinému omamnou a psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán . Právě naplnění těchto znaků skutkové podstaty vedlo oba nižší soudy k závěru o vině obviněného uvedeným protiprávním jednáním. Ve svých rozhodnutích jak Obvodní soud pro Prahu 1 (str. 6–8 rozsudku), tak Městský soud v Praze (str. 4–5 usnesení) rozvedly, o jaké skutečnosti své závěry opřely a jakými úvahami se řídily. Jedná se především o svědecké výpovědi F. H. a P. B., kteří byli osobami, jimž obviněný omamnou látku nabídl, když tak učinil bez jakékoliv iniciace ze strany dotčených svědků či jiných osob, zejména z řad policie. Jejich vyjádření jsou pak ve shodě s výpověďmi svědků F. a F. Ve světle takových zjištění přitom nelze souhlasit s námitkou obviněného, že proti jeho osobě směřovala policejní provokace s cílem dosáhnout jeho opětovného odsouzení. Předně je nezbytné zdůraznit, že v dané rovině brojí dovolatel proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním nižších soudů a dostává se tak mimo zákonný rámec jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud však připomíná, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V místě, kde došlo ze strany obviněného k nabídnutí návykové látky tak sice skutečně probíhala policejní akce, která však směřovala k potírání protiprávních aktivit v oblasti poskytování sexuálních služeb. Z tohoto důvodu se v lokalitě pohybovaly osoby spolupracující s Policií ČR, které představovaly nové tváře, s nimiž potencionální pachatelé nebyli doposud obeznámeni. V průběhu oslovení svědků B. a H. ze strany obviněného jeho nabídky směřovaly nejprve k zajištění návštěvy nočního klubu, avšak následně to byl on sám, kdo z vlastní iniciativy nabídl svědkům omamnou látku. Tato nabídka tak nebyla výsledkem žádné předchozí aktivní činnosti a podnětu, ať již ze strany policejního orgánu či jiných osob. Jako taková proto nemůže být vnímána jako provokace, jejíž podstatou je naopak snaha o vzbuzení úmyslu určité osoby páchat trestnou činnost a získat za účelem jejího trestního stíhání usvědčující důkazy. Proto pouhé vyčkávání osob, jež měly být primárně oslovovány pachateli sexuálně motivovaného protiprávního jednání a nabídnutí jim omamné látky na základě projevené a ničím ovlivněné vůle obviněného nelze vnímat jako okolnost vylučující trestní odpovědnost dovolatele.
Zcela ve shodě s názory, které ve svém vyjádření uvedl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, lze pak přistoupit k posouzení dalších námitek obviněného, a to stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, potažmo uložení mu nepřiměřeně přísného trestu. Dovolatel nikterak nespecifikoval, v čem spatřuje nedostatečné prokázání subjektivní stránky, k níž své závěry naopak uvedly oba nižší soudy (zejména Obvodní soud pro Prahu 1 na str. 9 svého rozsudku). Daná námitka tak opět směřuje do oblasti dokazování, tedy skutkových zjištění soudů a odkazuje na neužití procesní, nikoliv hmotněprávní, zásady in dubio pro reo. Takovou argumentaci je proto třeba odmítnout jako nedůvodnou a nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Totéž je možno konstatovat i ve vztahu k otázce uložení nepřiměřeného trestu. Ačkoliv v intencích §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není vyloučeno vytýkat rozpor pojící se k ukládání trestu, tento musí být založen na hmotněprávním posouzení této otázky (např. otázky, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Takovou či obdobnou situaci však dovolatel nepředpokládá. Stejně tak není možné jeho námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, neboť trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců plně odpovídá užitému zákonnému ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku, v jehož rámci byl ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do desíti let.
Konečně pak k poslední z uplatněných výtek, která směřuje právě k užití právní kvalifikace jednání obviněného podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku Nejvyšší soud dodává, že i v tomto případě nedošlo k žádnému pochybení ze strany nižších soudů. Jak správně poukazuje již nalézací soud, obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 T 68/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 6 To 126/2011, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 7. 2. 2013 na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z téhož dne, sp. zn. 1 Pp 23/2013, a to při stanovení zkušební doby v délce 4 let. Pojem potrestání je pak třeba chápat jako předchozí trestní postih, kdy pachatel vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (k čemuž vzhledem k délce stanovené zkušební doby dojít logicky nemohlo). Za stěžejní je pak nutno pokládat okamžik výkonu trestu, resp. v tomto případě okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž došlo dne 7. 2. 2013. Je proto zřejmé, že v době páchání nyní projednávané trestné činnosti dne 10. 6. 2015 se obviněný nacházel v předmětné době tří let, zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný U. Ch. O. posuzovaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.