ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.26.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 26/2016-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2016 stížnost obviněného M. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 To 39/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 To 39/2016, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného M. H. ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost, kterou do rozhodnutí Nejvyššího soudu neodůvodnil.
Stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal i přímo obviněný, ve které zpochybňuje, že by z jeho strany docházelo k maření vyšetřování, když se od roku 2012 po propuštění z vazby dostavoval jak na policii, tak k soudu, přestože se od října 2014 do července 2015 léčil z vážné choroby. Jediné, co mu lze vytknout, je nepřebrání 2 zásilek, avšak k soudu se přesto dostavil, neboť mu byl termín jednání soudu sdělen jeho advokátkou. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem soudu k existenci hrozby, že by se ukrýval a nedostavoval k jednání soudu s cílem mařit trestní řízení, což odůvodňuje péčí o svoji osmiletou dceru. Dále poukazuje na své odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky a popisuje okolnosti, které k tomu vedly. Závěrem konstatoval, že jeho omezení na svobodě je nespravedlivé, a to zejména z důvodu, že nespáchal trestný čin, pro který byl nepravomocně odsouzen.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 2 T 116/2014. Obviněnému byl také uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody, trest zákazu činnosti a rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené. V současné době se na základě odvolání obviněného věc nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Důvodnost tzv. útěkové vazby vrchní soud shledal na základě nepravomocného odsouzení obviněného výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 4 T 10/2013. Neméně podstatným z hlediska existence důvodné obavy z jednání předpokládaného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. bylo samotné počínání obviněného, který byl pro soud nekontaktní, ačkoliv v projednávané věci již ve vazbě byl a k jeho propuštění bylo přistoupeno na základě přijetí peněžité záruky. Přitom v době po propuštění z vazby byl odsouzen v trestní věci Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2 T 116/2014, a vydaný trestní příkaz mu byl doručen teprve poté, co byl na základě příkazu k zatčení zatčen. Vrchní soud na str. 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebírá jednotlivé skutečnosti, které nepochybně svědčí o obavách, že se obviněný trestnímu řízení bude vyhýbat, přičemž se náležitě vypořádal i s tvrzením obviněného. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry vrchního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí, z kterých lze bezpochyby dovodit opodstatněnost tzv. útěkové vazby, a tedy ponechání obviněného ve vazbě. Obviněným ve stížnosti uplatněné námitky nijak nevyvracejí tuto argumentaci vrchního soudu a nejsou schopny jakkoliv oslabit důvodnou existenci vazebního důvodu vymezeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval např. dobu šesti let (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání pět let. Již samotná hrozba uložení tak citelného trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102–104).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu