ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.34.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 34/2016-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 stížnost obviněné I. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné I. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 50 T 1/2016, byla obviněná I. P. uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku a pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byla dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému J. P. škodu spočívající v nároku na odčinění nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč.
Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však nenabyl právní moci, neboť proti němu podala obviněná I. P. odvolání. Vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení byla pak ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněné.
Vrchní soud v Praze tedy přezkoumal důvodnost dalšího trvání vazby obviněné I. P. a usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, rozhodl tak, že podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. obviněnou ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř., a dále podle §73 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. nepřijal písemný slib obviněné a nabídnutou záruku její matky I. M. a nad obviněnou nestanovil ani dohled probačního úředníka. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že důvody, pro které je obviněná dosud umístněna ve vazbě, trvají i nadále. Důvodnost trestního stíhání obviněné byla navíc zesílena vynesením odsuzujícího rozsudku, jímž byl obviněné, byť nepravomocně, uložen velmi citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let. Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti, jakož i osobnostním rysům obviněné popsaným v závěrech znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, tak existuje zcela důvodná obava, že by se obviněná mohla trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Vrchní soud pak nepřistoupil ani k nahrazení vazby příslušnými instituty trestního řádu, neboť žádné takové opatření by vzhledem k závažnosti projednávané věci a osobě obviněné nebylo možné považovat za dostatečné k nahrazení vazby. S ohledem na výše uvedené proto vrchní soud dospěl k závěru, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. u obviněné trvá i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, podala obviněná I. P. k Nejvyššímu soudu stížnost. Obviněná ve své stížnosti předně namítla, že pro konání vazebního zasedání nebyly splněny zákonné podmínky podle §73 tr. ř., neboť v době konání vazebního zasedání neměla obviněná možnost reálně se o své obhajobě poradit s obhájcem, který by byl obeznámen se spisovým materiálem, a to z důvodu zproštění obhajoby jejích předchozích obhájců. Obviněná dále vytkla, že ačkoli mohlo být vazební zasedání odročeno (tříměsíční lhůta k přezkoumání dalšího trvání vazby měla skončit až 10. 11. 2016), vrchní soud přesto rozhodl o jeho konání v době, kdy obviněná neměla žádného obhájce, čímž došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Vrchní soud navíc pochybil, když si neopatřil konkrétní podklady a vyjádření od znalců, zda je nebezpečí, že by se obviněná vyhýbala trestnímu stíhání či nástupu do výkonu trestu ve vztahu k jejím povahovým rysům. Obviněná dále poukázala, že soudu předložila dostatečné prostředky, kterými lze nahradit její vazbu. Jednalo se zejména o slib obviněné, čestné prohlášení matky obviněné I. M. o zajištění bydlení obviněné a záruku I. M. za další chování obviněné. Nahrazení vazby jiným prostředkem odůvodňuje rovněž skutečnost, že za dobu trvání vazby se zhoršil zdravotní stav obviněné. Z výše uvedených důvodů tedy obviněná I. P. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení o vazbě, případně aby sám propustil obviněnou z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněné I. P. není důvodná.
Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněné ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněné ve vazbě ještě umocňují.
Námitky, jimiž obviněná I. P. vrchnímu soudu vytkla nesplnění zákonných podmínek pro konání vazebního zasedání, neboť zde nebyla plně zajištěna její obhajoba, Nejvyšší soud nemohl shledat důvodnými. Z napadeného usnesení je totiž zřejmé, že vrchní soud se touto problematikou zabýval, přičemž zdůraznil, že o dalším trvání vazby bylo rozhodováno ve vazebním zasedání na výslovnou žádost obviněné. Nejvyšší soud má dále za nutné připomenout, že §73f odst. 2 tr. ř. u vazebního zasedání výslovně stanovuje povinnou účast obviněného, přičemž účast státního zástupce a obhájce zde není nutná (o vazebním zasedání však musí být vždy vyrozuměni – §73e odst. 1 věta první tr. ř.). Z obsahu spisu však v tomto směru vyplývá, že obhájkyně obviněné byla o konání vazebního zasedání řádně vyrozuměna (č. l. 1457). Pokud tedy vrchní soud přistoupil za takového stavu ke konání vazebního zasedání, v jeho postupu nelze shledat žádné pochybení.
Vrchní soud rovněž správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobnostním rysům obviněné, existuje zcela důvodná obava, že by se obviněná mohla skrývat nebo se trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 50 T 1/2016, kterým byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Tyto závěry plně korespondují i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).
Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá důvodné podezření, že se obviněná skutečně dopustila přisuzované trestné činnosti, a to promyšleným a záměrným jednáním, jehož následkem mohlo dojít k usmrcení osoby mladší patnácti let zvlášť trýznivým způsobem, a dále též ke vzniku značné škody ve výši 2 250 000 Kč.
Pokud pak jde o výhrady obviněné, kterými namítla, že trestnímu řízení se nikterak úmyslně nevyhýbala a vazba má nepříznivý vliv na její zdraví a osobní poměry, nelze tyto shledat natolik závažnými, aby opodstatňovaly její propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Sledování zdravotního stavu obviněné a její schopnosti výkonu vazby po této stránce je navíc věcí vězeňské služby. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by v době rozhodování vrchního soudu byly důvody k propuštění obviněné z vazby vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že vazbu obviněné nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněné pro účely probíhajícího trestního řízení.
Nad rámec uvedeného lze závěrem konstatovat, že trestní řízení proti obviněné vzhledem k náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ uvedenou v §72a odst. 1 písm. d) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o dalším trvání vazby obviněné. Stížnost obviněné I. P. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněné zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu