ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.35.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 35/2016-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 stížnost obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 5 To 75/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 5 To 75/2016, podle 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného J. M. ve vazbě na základě přetrvávajících důvodů vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu. Namítl, že vrchní soud u něj nesprávně dovodil existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř., přičemž neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by tyto důvody vazby opodstatňovaly. Vyslovil nesouhlas s tím, že je osobou bez bydliště a bez pevných sociálních a rodinných vazeb. Zdůraznil, že bydlí na konkrétní adrese u své sestry, kde také byl policií zadržen, se sestrou a se svou matkou udržuje úzké kontakty. Je sice bez pracovního poměru, ale prostředky k obživě má zajištěny pobíráním částečného invalidního důchodu. Okolnost, že mu byl nepravomocně uložen vysoký trest odnětí svobody, nemůže sama o sobě naplňovat obavy z jeho útěku ve smyslu vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti odůvodňující obavy z toho, že by mohl opakovat trestný čin vraždy ve smyslu vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. Jen ten fakt, že je v jiné věci trestně stíhán pro další trestnou činnost nemůže odůvodnit závěr, že je osobou se sklony k násilné trestné činnosti. Ani ze znaleckého posudku psychiatrického nevyplývá, že by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 37 T 3/2016, nepravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit brutálním způsobem na dvou osobách, a byl mu za to uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu bylo uloženo ústavní ochranné léčení protialkoholní. V současné době se věc na základě odvolání obviněného nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Olomouci. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že stíhaný skutek byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a existují i nadále důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. Důvodnost tzv. útěkové vazby a tzv. předstižné vazby vrchní soud založil na zjištění, že obviněný je osobou se sklony k násilné trestné činnosti, o čemž svědčí i další jeho trestní stíhání pro trestnou činnost této povahy, je osobou se sklony k požívání alkoholu, a zejména pak poukázal na sice nepravomocné odsouzení obviněného výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ovšem k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Poukázal i na absenci trvalejšího vztahu obviněného ke konkrétnímu místu bydliště či pobytu. Byť odůvodnění těchto závěrů ze strany vrchního soudu je poměrně kusé, nicméně ani Nejvyšší soud nepochybuje o důvodné existenci a přetrvávání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a písm. c) tr. ř. Nelze také pominout povahu a charakter činu, jehož se měl obviněný dopustit, a to i v souvislosti s poznatky o osobě obviněného.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání 21 let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu