ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.735.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 735/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o ., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinnému J. P. , pro 128 200,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 1277/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2015, č. j. 11 Co 354/2015-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 6. 2015, č. j. 67 EXE 1277/2010-194, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil exekuci, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč; dále odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že exekutor i exekuční soud může kdykoli probíhající exekuci zastavit i bez návrhu, vyjdou-li najevo okolnosti, se kterými o. s. ř. a exekuční řád spojují zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že exekuční titul (rozhodčí nález) byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc – rozhodcem, který byl dle rozhodčí doložky vybrán třetí osobou ze seznamu, jenž nebyl vydán stálým rozhodčím soudem. Z takové skutečnosti lze vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce, a tedy povinnost hradit náklady exekuce; oprávněné byly v průběhu exekuce k dispozici poznatky, z nichž se dalo usuzovat na vadu exekučního titulu, a lze jí tedy vytknout nedostatek opatrnosti přinejmenším při dalším vedení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny následující otázky:
1) zda je zaviněním oprávněného, byla-li exekuce zastavena z důvodu, že byla zahájena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem určeným právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, ačkoli návrh na zahájení takové exekuce byl podán v době, kdy dané rozhodčí nálezy (a rozhodčí doložky) byly v souladu se zákonem i s tehdejší rozhodovací praxí soudu, a měl-li by tak oprávněný nést náklady exekutora, který bez dalšího po několik let vedl exekuční řízení i po zjištění změny rozhodovací praxe soudů,
2) zda je exekuční soud, zjistí-li, že exekuce byla zahájena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem určeným shora uvedeným způsobem, oprávněn zastavit exekuční řízení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i bez předchozího návrhu strany, vůči níž byl výkon nařízen, a postupu podle §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012.
Poukazuje na skutečnost, že vstoupila do řízení, které řádně probíhalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by řízení či exekuční titul měly trpět vadami. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 4. 2010 v době, kdy soudní praxe byla jednotná v tom směru, že rozhodčí doložky obdobného znění připouštěla, o prvních známkách možné změny rozhodovací praxe se tak oprávněná mohla dozvědět nejdříve po publikaci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, tedy po 1. 8. 2010. Proto oprávněné nelze klást za vinu zastavení exekučního řízení. Ve věci procesně pochybil soudní exekutor, který – přestože měl povědomost o obsahu rozhodčích doložek a o aktuální judikatuře Nejvyššího soudu – neučinil žádný úkon vedoucí k přezkumu exekučního titulu a k případnému zastavení exekuce již na jejím počátku nebo nejpozději před připuštěním vstupu nové oprávněné, a naopak v exekuci nadále pokračoval a ve věcech jiných oprávněných žádné podněty k zastavení exekuce ani nepodal.
Má za to, že exekuci nelze k podnětu exekutora z úřední činnost soudu zastavit z důvodu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by předtím došlo ke zrušení rozhodčího nálezu v samostatném řízení postupem podle §35 zákona o rozhodčím řízení.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se příslušný rozhodčí nález zrušuje.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
V projednávané věci byla exekuce zastavena z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález) byl soudem shledán materiálně nevykonatelným vzhledem k nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, neboť výběr rozhodce se uskutečnil na základě netransparentních pravidel – způsob výběru rozhodce byl v rozhodčí doložce stanoven tak, že rozhodce byl vybrán třetí osobou (správcem seznamu rozhodců) ze seznamu, jenž nebyl vydán stálým rozhodčím soudem.
K otázce zavinění zastavení exekuce a náhrady nákladů exekuce se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněném pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014), v němž přijal závěr, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odklánět ani v souzené věci, neboť i v tomto případě byl rozhodčí nález od počátku nevykonatelný. Ostatně z odůvodnění usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 27. 8. 2014, č. j. 103 Ex 08168/10-20 (pravomocného ke dni 8. 10. 2014), jímž bylo připuštěno, aby na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s. vstoupila nová (současná) oprávněná Bohemia Faktoring, s. r. o., vyplývá, že návrh na změnu účastníka byl k soudnímu exekutorovi podán dne 17. 6. 2014 na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 26. 5. 2014 – přičemž nová oprávněná vyslovila se svým vstupem do exekučního řízení souhlas – tedy v době, kdy již judikatura Nejvyššího soudu byla ustálena v tom, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, byl-li rozhodce určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, přičemž za takovou je považováno mj. ujednání, že rozhodce bude jmenován správcem seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V souvislosti s otázkou zastavení exekuce i bez návrhu Nejvyšší soud uzavřel, že není-li exekuční titul materiálně vykonatelný a exekuce tak byla nesprávně nařízena, musí být v každém stádiu i bez návrhu zastavena [viz §269 odst. 1 o. s. ř. a §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2951/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 480/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4466/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4248/2015, srov. rovněž usnesení Ústavní soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015.
Jestliže tedy odvolací soud ve spojení s usnesením soudu prvního stupně zastavil exekuci z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, a to nikoli na návrh účastníka, ale z podnětu soudního exekutora, a současně shledal procesní zavinění zastavení exekuce na straně oprávněné, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit.
Protože rozhodčí nález byl vydán dne 7. 12. 2009, je správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu rovněž závěr odvolacího soudu, že na projednávanou věc se neužije ustanovení §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012 [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu