ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5177.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5177/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. Art. P. K. , zastoupeného JUDr. Alojzem Baránikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 1803/8, IČO 00845451, a 2) Janáčkové filharmonii Ostrava, příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října č. 124, IČO 00373222, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 62/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2015, č. j. 16 Co 52/2015-197, ve znění usnesení ze dne 20. května 2015, č. j. 16 Co 52/2015-209, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.296,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Pyšného, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2015, č. j. 16 Co 52/2015-197, ve znění usnesení ze dne 20. 5. 2015, č. j. 16 Co 52/2015-209, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014 (platnost právních úkonů včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru, a splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §73a odst. 2 první věty zákoníku práce, které je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu - fikce nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení §73a odst. 2 části věty druhé před středníkem zákoníku práce, soud posuzuje podle stavu v době výpovědi), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 60/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004 (zaměstnavatel není povinen vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce, a aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4647/2010 (chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu