ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.194.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 194/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. Aleny Porostlé, správkyně konkursní podstaty úpadkyně M. S. , správkyně konkursní podstaty se sídlem v Ostravě, Ostrava – Mariánské Hory, Prostorná 4, proti žalovanému L. S. , zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská třída 451/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 475/2008, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2015, č. j. 56 Co 41/2015-524, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 37 C 475/2008-457, k návrhu správkyně konkursní podstaty vypořádal společné jmění manželů (SJM) úpadkyně M. S. a žalovaného; převážnou část majetku, především nemovitosti, přikázal úpadkyni a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 2 998 350 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 56 Co 41/2015-524, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají oba účastníci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání nejsou přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 občanského soudního řádu o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, se otevírá prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
K dovolání žalobkyně: Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu; podnik úpadkyně měl být podle ní vypořádán jako součást SJM. Má za to, že vzhledem k tomu, že SJM úpadkyně a žalovaného zaniklo prohlášením konkurzu dne 10. 4. 2001, tj. v době, kdy již byla účinná novela občanského zákoníku č. 91/1998 Sb., kterou bylo dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví manželů nahrazeno společným jměním manželů, měl být na danou věc aplikován §143 odst. 1 obč. zák. ve znění uvedené novely. I pokud by soud byl toho názoru, že je třeba vycházet z úpravy účinné do 31. 7. 1998, žalobkyně se domnívá, že podnik úpadkyně netvoří její výlučný majetek, ale spadá podle své povahy do SJM. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1439/2000. Žalovaný sice nevlastnil ve vztahu k předmětu podnikání žádné živnostenské oprávnění, nicméně v podniku každodenně pracoval a zajišťoval výrobu.
Rozpor s judikaturou však dovolací soud neshledal.
Věci, které k 1. srpnu 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005). Nebyl-li podnik součástí BSM, nestal se proto k uvedenému dni jen kvůli této novele součástí SJM (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, ve kterém se uvádí: „Pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 obč. zák., ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“. Z obsahu tohoto rozhodnutí je však zjevné, že se týká užívání věci pro osobní potřeby (šlo o nemovitosti, ve kterých jeden z manželů podnikal, nicméně oba v nich i bydleli). V nyní projednávané věci se však manžel úpadkyně podílel na jejím podnikání jako tzv. spolupracující osoba.
„Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Pokud druhý z manželů působí jako osoba s podnikajícím manželem spolupracující, nečiní to z ní osobu podnikající, resp. osobu vykonávající podnikatelskou činnost (rozsudek ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000); v tomto případě tak podnik do BSM nepatřil.
Žalobkyně dále tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od (nijak neupřesněné) praxe dovolacího soudu při rozhodování o závazcích a že jeho rozhodnutí znevýhodňuje věřitele a je v rozporu s dobrými mravy. Tuto argumentaci nijak nerozvádí a ani výkladem dovolání nelze zjistit, v čem konkrétně by přípustnost dovolání v této části měla spočívat. Skutkové námitky nemohou být v tomto řízení uplatněny. Dovolání žalobkyně tak není přípustné.
K dovolání žalovaného: Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí podle dovolatele „na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tuto – nepřípustnou – formulaci však dovolatel upřesňuje tak, že jde o otázku, zda lze aplikovat §14 odst. 1 písm. k) zákona o konkursu a vyrovnání ve vztahu k nemovitostem v k. ú. P., které nikdy nesloužily podnikání úpadkyně, a zda je nezbytné vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 v případě, kdy podle žalovaného převládá zájem na zajištění základních životních potřeb účastníků.
Při posuzování této otázky odvolací soud správně přihlédl k uvedenému rozhodnutí; jeho závěry upřesňují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2000 (dále jen Rc 20/2000), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014.
Rc 20/2000 připouští, že majetek, se kterým manžel úpadce nepodnikal, nemusí být nutně učiněn součástí konkursní podstaty, a může být tedy přikázán manželovi úpadce. Nejvyšší soud pak v této věci uzavřel: „Slouží-li uvedené nemovitosti potřebám obou manželů a jejich nezletilé dcery (srov. dále §150 odst. 1, větu třetí, obč. zák.), pak se zřetelem k hodnotě věcí, jež byly přikázány úpadci a zjevné nevhodnosti vypořádání nemovitostí přikázáním do podílového spoluvlastnictví manželů, odpovídá popsaným principům vypořádání, aby výlučnou vlastnicí byla určena žalovaná“ (tedy manželka úpadce).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, se pak konstatuje: „Právní úprava stanovuje více kritérií pro vypořádání společného jmění manželů, přičemž mezi tato kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny… Avšak v případě, že společné jmění manželů zaniká v důsledku prohlášení konkursu na jednoho z manželů, jsou kritéria pro vypořádání společného jmění manželů vyplývající z §149 obč. zák. do jisté míry „upozaděna“ zájmem na ochraně věřitelů a na jejich maximálním uspokojení. Nalézací soudy jsou totiž povinny společné jmění manželů vypořádat takovým způsobem, aby se věřitelům dostalo pokud možno co největšího uspokojení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011]. To se podle rozhodovací praxe dovolacího soudu projevuje tak, že pokud možno všechna aktiva mají být přikázána úpadci do jeho konkursní podstaty, neboť mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)]. To ovšem neznamená, že by nalézací soudy nebyly povinny přihlédnout i k dalším rozhodovacím kritériím, například k zájmu na ochraně nezletilých dětí a rodiny. Tyto zájmy bude třeba zohlednit především tehdy, když by aktiva, která by měla připadnout do konkursní podstaty úpadce, nepřinesla věřitelům na rozdíl od rodiny adekvátní prospěch . Vzhledem k tomu jsou nalézací soudy povinny při vypořádání zaniklého společného jmění manželů prohlášením konkursu hledat pokud možno vyvážený stav mezi zájmem rodiny a mezi zájmy věřitelů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. K uvedenému je nicméně třeba připomenout, že otázka, na základě jakých skutečností dospěly nalézací soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva společného jmění manželů a některá z nich nebyla přikázána jeho manželce, je na úvaze soudu v nalézacím řízení a dovolací soud není oprávněn tuto úvahu přezkoumávat, ledaže by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011 (uveřejněné pod č. C 11 057 v Souboru)]“.
Z uvedeného je zřejmé, že i když v řízení o vypořádání SJM úpadce bude pravidlem přikázání majetkových aktiv jemu, judikatura Nejvyššího soudu umožňuje za určitých okolností zohlednit zájem manžela úpadce a jeho rodiny a přikázat manželovi věci, se kterými úpadce nepodnikal; v konkrétní věci je vždy třeba přihlédnout k tomu, aby způsob vypořádání nebyl v rozporu s dobrými mravy a hledat pokud možno vyvážený stav mezi ochranou rodiny a mezi zájmy věřitelů. Významné je, nakolik lze věřitele uspokojit ze zbývajícího majetku, přikazovaného úpadci.
V dané věci opřel odvolací soud přikázání nemovitosti do vlastnictví úpadkyně nejen o právní názor, uvedený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 73/2011, ale i o zjištění, že dovolatel neuvádí, jakým způsobem by chtěl v případě, že by nemovitost byla přikázána jemu, vyplatit vypořádací podíl, když nepracuje, nemá žádné finanční prostředky a jeho syn je zatížen úvěrem. Tato skutečnost, kterou potvrzuje i obsah dovolání žalovaného, by se zřetelem k hodnotě věcí, jež byly přikázány úpadkyni i sama o sobě vylučuje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021). Protože dovolatel by v případě přikázání nemovitosti neměl finanční prostředky na vyrovnání podílu, šlo by toto řešení k tíži věřitelů, jejichž oprávněné zájmy by byly nepřiměřeně dotčeny; za této situace není úvaha odvolacího soudu, ústící v přikázání celé nemovitosti do vlastnictví úpadkyně, nepřiměřená, a dovolací soud ji nemůže zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání nejsou přípustná podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu