ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.246.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 246/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ABONDANTE a. s. , se sídlem v Příbrami, Severní 233, IČO 281 90 297, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému M. C. , zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 6, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 75/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 29 Co 185/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč, k rukám zástupce žalovaného JUDr. Filipa Matouše.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 14 C 75/2014-81, zamítl žalobu „že žalovaný je povinen vydat žalobkyni zahajovací rozvahu žalobkyně ke dni 15. 11. 2007, pokladní knihu žalobkyně za období od 15. 11. 2007 do 18. 1. 2013 a účetní doklady včetně přijatých faktur žalobkyně za období od 15. 11.2 007 do 18. 1. 2013“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 29 Co 185/2015-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle jejího názoru skutečnost, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, na kterém účastníkovi řízení v případě podání žaloby na vydání věci spočívá důkazní břemeno k prokázání toho, kdo má předmětnou movitou věc ve své fyzické dispozici a dále v otázce zamítnutí důkazních návrhů žalobkyně a odůvodnění takového postupu. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci, a to konkrétně v tom, že dovolatelka neprokázala, že by žalovaný měl v rozhodné době předmětnou dokumentaci žalobkyně ve svém držení. Tuto skutečnost se jí však podle jejího tvrzení na základě listinných důkazů podařilo prokázat a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3494/2008 a dále na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněný pod č. 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tato a veškerá další níže zmíněná rozhodnutí dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Z těchto rozhodnutí dle dovolatelky vyplývá, že žaloba by měla být úspěšná, jelikož se jí na základě předloženého předávacího protokolu, podepsaného žalovaným, podařilo prokázat jeho držbu předmětné dokumentace a že tedy není důvod pro zamítnutí žaloby. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a dostatečně odůvodněná. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Dovolatelka v dovolání napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení o vydání věci dostatečně neprokázala, že jí žalovaný věc zadržuje; tj. že neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání protiprávního zadržování věci, jejíhož vydání se domáhá. K tomuto závěru dospěly nalézací soudy na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně. Svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že žalovaný předmětnou spornou dokumentaci dovolatelky ve své držbě neměl a žalobkyni se nepodařilo prokázat opak ani po poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Nic na věci nezmění již zmiňovaný listinný důkaz – protokol ze dne 20. prosince 2007 o předání předmětné dokumentace žalovanému, když bylo svědeckými výpověďmi a na základě zjištěného skutkového stavu prokázáno, že fyzicky žalovaný předmětnou dokumentaci v držení neměl a nemá. Na základě výše uvedeného tedy nedošlo k odchýlení se od dovolatelkou citované judikatury dovolacího soudu, naopak rozhodnutí jsou s ní v souladu. V dané věci se totiž (na rozdíl od zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu) nepodařila prokázat držba sporné dokumentace žalovaným, kdy tato byla zcela vyvrácena svědeckými výpověďmi. Odvolací soud se řádně vypořádal i s námitkou „nevěrohodnosti“ svědkyň s tím, že byly před podáním svědecké výpovědi řádně poučeny a soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o jejich věrohodnosti.
V podstatné části dovolání dovolatelka podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dle dovolatelky odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyl proveden jí navržený důkaz, tedy výslech J. C. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).
Jelikož žalobkyně napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 719 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu