ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.348.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 348/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti žalované K. K. , zastoupené Mgr. Michalem Žílou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 62/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 8 Co 287/2015-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 200 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Michala Žíly.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 11 C 62/2012-378, vypořádal společného jmění manželů (dále „SJM“) tak, že ze závazků náležejících do společného jmění manželů je žalovaná povinna zaplatit závazek vzniklý ze smlouvy o překlenovacím úvěru a o úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. 31928282 uzavřené 24. 10. 2008 mezi Wüstenrot – stavební spořitelnou a. s. jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem a žalovanou jako spoludlužníkem, přičemž žalované připadá zůstatek částky vkladů připsaných na účet stavebního spoření č. 31928282. Žalované uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 45 019,29 Kč. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 8 Co 287/2015-420, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 41 202 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vypořádání SJM se řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014). Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014 (manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 23. 2. 2012), projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle platného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá než dovolání odmítnout.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel je považuje za přípustné proto, že se dovolací soud dosud nezabýval otázkou valorizace vnosu z majetku v SJM do výlučného majetku jednoho z manželů.
Otázku realizace vnosu společných prostředků na výlučný majetek jednoho z manželů řešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, uvedl: „Judikatura Nejvyššího soudu se otázkou vypořádání vnosů ze společného jmění na oddělený majetek a naopak podrobně zabývá. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (nově srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2064/2013), je při vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Jde o náklad, který byl vynaložen v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) není nijak modifikována. Tak v případě investic do domu jednoho z manželů ze společného majetku jsou tímto nákladem finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu jednoho z manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující ceny těchto věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy... V rozporu s označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je proto závěr odvolacího soudu, podle kterého cenu investic tvoří zhodnocení nemovitosti s tím, že při ‚striktním dodržení zákazu valorizace v případech, kdy se hodnota věci, do níž bylo investováno, zvýšila, musí vždy dojít k zvýhodnění toho z manželů, na jehož majetek byla investice vynaložena‘, a že ‚takový postup pak ale odporuje požadavku na spravedlivé a rovné vypořádání společného majetku rozvedených manželů‘. Nejvyšší soud v označeném rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, vyložil, že zákonodárce vychází z toho, že manželé - společně - vynaložili společné prostředky na ostatní majetek jednoho z nich, a byli s tímto jeho použitím srozuměni u vědomí toho, že jejich "vrácení do bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů)" bude připadat v úvahu jen při jeho vypořádání. Pak ovšem ve výši skutečně vynaložené, tedy nikoli v ceně zabudovaných věcí a vynaložené práce, které by měly ke dni zániku manželství, resp. ke dni rozhodování soudu… Právě princip vypořádání spočívající v tom, že se tak vypořádává to, co bylo manžely ve shodě na ostatní majetek jednoho z manželů vynaloženo, také vylučuje, aby takové vypořádání bylo nemorální“. Judikatura tak nepřipouští valorizaci vnosu ze společného do výlučného majetku jen jednoho z manželů, probíhá-li vypořádání podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Dále dovolatel vytýká, že soud „nevyjádřil“ dluhy z úvěrů ani není patrný „rozvrh zůstatku dluhů na účastníky řízení“. Soudy se podle něj nezabývaly hodnotou dluhu splaceného žalobcem v době po rozvodu manželství, ani výší dluhu splaceného žalobcem v době po rozvodu manželství. Není však zřejmé, jak by tyto nepříliš určitě formulované námitky mohly založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. To platí i pro případné skutkové vady; dokonce i kdyby mohlo jít o způsobilý dovolací důvod (o ten nejde), pak by jej bylo možno uplatnit jen v případě přípustného dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu