ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4934.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4934/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. H. – V. , zastoupené Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Myslivní 689/21, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 414/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2015, č. j. 29 Co 578/2014-798, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 6 C 414/2014-762, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 414/2014 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. 29 Co 578/2014-798, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení „zásadních právních otázek, které již byly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, dle dovolatele však mají být dovolacím soudem posouzeny jinak,“ a dále otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Z obsahu dovolání rovněž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel především namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud se dostatečně nevypořádaly s tvrzenými důvody pro obnovu řízení. Některými z těchto důvodů se soud prvního stupně nezabýval vůbec, nebyly provedeny navržené důkazy a odvolací soud se nevypořádal se zpochybněnou „věrohodností“ svědkyň a žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, popř. toto rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tyto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
S ohledem na výše uvedené nemůže založit přípustnost dovolání argument dovolatele, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení zásadních právních otázek, „které již byly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, dle dovolatele však mají byt dovolacím soudem posouzeny jinak,“ neboť dovolatel neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má dovolací soud odchýlit, tj. odlišně od jeho dosavadní (které) judikatury.
Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1949, sp. zn. Rv I 463/48, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1950, podle kterého „důvodem návrhu na obnovu řízení mohou být i nové skutečnosti a důkazy, jimiž může být podstatně oslabena věrohodnost svědka, znalce nebo účastníka a posílena věrohodnost jiných osob slyšených k důkazu.“ Odvolací soud (i soud prvního stupně) se všemi návrhy důkazů jakožto možnými důvody pro obnovu řízení zabýval a uzavřel, že jimi žalovaný hodlá prokazovat, že žalobkyně nebyla spolupracující osobou evidovanou podle zákona o daních z příjmů a navazujících předpisů o sociálním pojištění. Takový závěr by však nemohl zvrátit prokázanou skutečnost, že žalovaná v nemovitosti vykonávala faktickou pracovní činnost vztahující se k provozu prodejny v tomto objektu. Proto ani navržené důkazy nemohou oslabit věrohodnost svědků či žalobkyně, na základě jejichž výpovědi byla faktická činnost žalobkyně prokázána.
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit dovolatelova námitka, že odvolací soud neměl potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže se ten nezabýval všemi uplatněnými důvody pro obnovu řízení.
Dovolatel poukazuje především na „místopřísežné prohlášení“ žalobkyně na č. l. 746, které navrhoval jako jeden z důkazů. Rovněž navrhoval provedení důkazu celým spisem, v němž je tato listina založena. K návrhu na provedení tohoto důkazu (tedy spisu i „místopřísežného prohlášení“) se výslovně soud prvního stupně vyjádřil v tom smyslu, že jeho provedení by bylo nadbytečné z důvodu hospodárnosti řízení, neboť nemůže zvrátit výše uvedené právní hodnocení, což bylo potvrzeno soudem odvolacím.
K tomu dovolací soud poznamenává, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál.
Neobstojí rovněž námitka dovolatele, že nalézací soudy dospěly k výše uvedeným závěrům bez provedení jakýchkoliv navržených důkazů. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 759 – 761) i z usnesení soudu prvního stupně vyplývá, které důkazy byly provedeny, jak byly tyto důkazy hodnoceny a o kterých důkazech bylo rozhodnuto (v souladu s výše uvedeným), že provedeny nebudou.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud rovněž neshledává, že by bylo v řízení porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu