ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1047.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1047/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Havlíčkovo nám. 512, o zaplacení 60 026 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 190/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 25 Co 313/2015-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 25 Co 313/2015-208, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 11. 2014, č. j. 9 C 190/2013-178, se zrušují a věc se vrací Okresního soudu v v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 25 Co 313/2015-208, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, soudu prvního stupně, ze dne 7. 11. 2014, č. j. 9 C 190/2013-178, ve výroku II., týkajícím se nákladů řízení; výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla žaloba o zaplacení 60 026 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení na účet Okresního soudu v v Kutné Hoře.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně a též s jeho právním posouzením žalobkyní uplatněného nároku náhrady pojistného plnění s tím, že žalobkyni, jako pojistitelce, nárok na náhradu poskytnutého plnění nevznikl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná, jako řidička, dne 1. 1. 2013, kolem 00:30 hod. až 02:00 hod. při couvání zaparkovaného vozidla značky Volkswagen Golf na tříramenné křižovatce místních komunikací v obci M. před domem narazila do pravé přední a následně do pravé zadní části zaparkovaného vozidla Volvo XC 90, které poškodila, z místa nehody ujela a dopravní nehodu ohlásila 2. 1. 2013 žalobkyni a Policii České republiky, protože až 2. 1. 2013 si všimla poškození na svém vozidle. Dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná, jako pojištěná, tím, že ujela z místa dopravní nehody a dopravní nehodu ohlásila následující den, neporušila povinnost ohlásit dopravní nehodu neprodleně. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná neztížila svým jednáním žalobkyni možnost šetření pojistné události, když časový odstup jednoho dne od vzniku škodné události nemohl způsobit ztížení možnosti šetření pojistné události za situace, kdy dopravní nehoda byla šetřena dopravním inspektorátem Policie České republiky, vše bylo Policií České republiky řádně zdokumentováno, žalobkyně měla tedy možnost zjištění průběhu i výsledků šetření dopravní nehody, a ke dni vyplacení pojistného plnění poškozenému již byl žalobkyni znám též výsledek přestupkovém řízení vedeného s žalovanou o tom, že porušila ustanovení §4 písm. b) a §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tj. při couvání neohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že nemohlo dojít ke kontrole případné přítomnosti alkoholu v krvi žalované bezprostředně po dopravní nehodě; považoval ji za účelovou, když z žádných skutečností nevyplývá podezření, že žalovaná řídila v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Pouze z obecného tvrzení, že na Nový rok bývá častější požívání alkoholu, nelze podle odvolacího soudu usuzovat, že by žalovaná v době dopravní nehody řídila pod vlivem alkoholu. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka postižního nároku pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je podle ní rozhodována dovolacím soudem rozdílně a odvolací soud se těmito odlišnými rozhodnutími dovolacího soudu nevypořádal, resp. je nesprávně posoudil.
Nesprávné právní posouzení skutečnosti, že následkem porušení oznamovací povinnosti žalované nedošlo ke ztížení možnosti šetření pojistitele a regresní nárok žalobkyně není po právu, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se nijak nevypořádal a neodůvodnil, z jakého důvodu považoval chování žalované za pochopitelné a vysvětlitelné, aniž by se zabýval důvody zřetele hodnými, proč nedošlo k naplnění zákonného postupu ze strany žalované jako účastníka dopravní nehody setrvat na místě nehody až do příchodu policisty. Na podporu svých tvrzení dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, podle něhož povinnost oznámit dopravní nehodu policii uvedenou v ustanovení §47 odst. 3 písm. b) část věty před středníkem zákona č. 361/2000 Sb. poruší i ten její účastník, který nesetrval na místě nehody až do příchodu policisty, jestliže tak neučinil bez zřetele hodného důvodu a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele. Pojišťovna, která z titulu pojištění odpovědnosti za něj plnila poškozenému, proti němu má právo na regresní náhradu podle ustanovení §10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se s uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dané věci nevypořádal, resp. nerozhodl v souladu s uvedenou judikaturou.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v posouzení ztížení možnosti řádného šetření žalobkyně, jako pojistitelky, ohledně dopravní nehody dále v tom, že odvolací soud se vůbec nezabýval posouzením ztížení možnosti řádného šetření ve smyslu závěru Nejvyššího soudu přijatého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, podle něhož ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Podle dovolatelky není namístě benevolentní přístup soudů k chování řidičů, kteří ujedou záměrně od dopravní nehody, aby kryli své protizákonné jednání.
Dovolatelka má za to, že z dosud vydaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 23 Cdo 961/2009 a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, lze dovodit, že Nejvyšší soud v případě, že posuzuje ztížení řádného šetření pojistitele, přihlíží zejména k okolnostem jednotlivých případů, a to k jednání pojištěného – zda vůbec, případně jakým způsobem pojištěný nahlásil dopravní nehodu, jak a zda vůbec jednal s policií, a také ke skutečnosti, kdy si pojištěný splnil povinnosti ohlásit pojistnou událost pojistiteli, resp. zda k takovému ohlášení nedošlo se značným zpožděním. Odvolací soud však podle dovolatelky rozhodl v rozporu se stávající uvedenou judikaturou, nepřihlédl-li k výše uvedeným okolnostem konkrétního případu – zejména k datu nehody a skutečnosti, že si žalovaná kontaktu s druhým vozidlem byla vědoma již v den nehody a přitom bez zřetele hodného důvodu nesplnila povinnost podle zákona ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, a to tak, aby nebyla ztížena možnost řádného šetření pojistitelkou. Podle dovolatelky není namístě poskytovat ochranu osobám, které účelově porušují zákonné povinnosti sepsat společný záznam o nehodě nebo k nehodě přivolat policii, aby získaly prospěch z protiprávního jednání. Nabádá k tomu, aby v souladu s obecným zájmem byl v tomto směru činěn výklad a použití dosavadní judikatury při posuzování konkrétních okolností při ujetí osob (účastníků dopravní nehody) z místa nehody.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření. Dovolání považuje za nedůvodné, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl správně. K tvrzení žalobkyně, že žalovaná si kontaktu s druhým vozidlem byla vědoma již v den nehody, namítla, že žalobkyně k tomuto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Naopak poukazuje na to, že v podání na policii žalovaná sdělovala, že si myslela, že zavadila (třela se o obrubník) a vzhledem k osvětlení na tomto místě si ani svého poškození vozidla nevšimla. Žalovaná je přesvědčena, že ztížení šetření by měl pojistitel nejen tvrdit, ale i prokázat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009), což se podle závěrů obou soudů žalobkyni nepodařilo, proto žalovaná považuje závěr o zamítnutí žaloby uplatněného nároku na náhradu vyplaceného pojistného plnění za správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka postižního nároku pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je sice dovolacím soudem rozhodována rozdílně, avšak proto, že při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, se vychází vždy ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, přičemž nelze nalézt případ shodných skutkových okolností, na základě nichž by bylo rozhodováno rozdílně. Dovolatelka ani neoznačila takové případy a rozhodnutí, kdyby Nejvyšší soud rozhodl na základě shodných skutkových okolností o věci rozdílně. Dovolatelka dokonce sama odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 23 Cdo 961/2009 a ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, v nichž poukazuje na Nejvyšším soudem shodně přijatý závěr, že v případě, že se posuzuje ztížení řádného šetření pojistitele, přihlíží se zejména k okolnostem jednotlivých případů, a to k jednání pojištěného – zda vůbec, případně jakým způsobem pojištěný nahlásil dopravní nehodu, jak a zda vůbec jednal s policií, a také ke skutečnosti, kdy si pojištěný splnil povinnosti ohlásit pojistnou událost pojistiteli, resp. zda k takovému ohlášení nedošlo se značným zpožděním.
Nelze tedy učinit závěr, že by dovolání žalobkyně bylo podle §237 o. s. ř. přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť řešení otázky postižního nároku pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je závislé vždy na zjištění skutkových okolností, a jestliže skutkové okolnosti jsou rozdílné, pak není v rozporu se zákonem ani judikaturou, jestliže je o rozdílném skutkovém základu rozhodnuto rozdílně.
Namítá-li dále dovolatelka v dovolání, že odvolací soud rozhodl v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v nyní posuzovaném případě se odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a proto je dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění platném v rozhodné době, má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 tohoto zákona.
Smyslem této úpravy je, jak již uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, vytvoření podmínek pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu. I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Jde totiž o vypořádání trojstranného právního vztahu mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem, který vzniká ve specifické sféře povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu. Proto ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok.
V dané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplynulo, že žalovaná v noci z 31. 12. 2012 na 1. 1. 2013 při couvání vozidlem, které řídila, dvakrát narazila do zaparkovaného vozidla, a to nejprve do jeho pravé přední části a následně do pravé zadní části. Žalovaná i přesto, že vozidlo zkontrolovala, si údajně žádné škody nevšimla, neboť na místě samém nebyly dobré podmínky pro viditelnost, byť bylo na místě veřejné osvětlení. Na místě byla sama a s ohledem na svoji bezpečnost chtěla místo co nejdříve opustit. Škodu zjistila až druhý den 2. 1. 2013, kdy škodnou událost nahlásila žalobkyni a Policii České republiky. Ze zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že v zápisech o poškození motorového vozidla jsou značné rozpory a že výše vyplaceného pojistného plnění je v rozporu se zjištěným poškozením na vozidle Volvo XC 90.
Jestliže tedy ze skutkových zjištění vyplývá, že v zápisech o poškození motorového vozidla jsou značné rozpory a výše vyplaceného pojistného plnění je v rozporu se zjištěným poškozením na vozidle Volvo XC 90, nelze dovodit, jak učinil odvolací soud, že žalobkyni nebyla ztížena možnost šetření pojistné události. Pokud by žalovaná dostála své povinnosti podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ohlásit policii dopravní nehodu, která je škodnou událostí, nebylo by žalobkyni ztíženo šetření pojistné události, byla-li by dopravní nehoda ohlášena policii bezprostředně po nehodě a její následky zdokumentovány přímo na místě nehody. Nelze v této souvislosti přehlédnout skutečnost zjištěného průběhu nehody, kdy žalovaná při couvání vozidlem, které řídila, nabourala do druhého vozidla dvakrát, a to nejprve do jeho pravé přední části a následně do pravé zadní části vozidla, lze tedy důvodně předpokládat, že si musela být možnosti poškození vozidla vědoma již bezprostředně po dopravní nehodě, tj. v brzkých ranních hodinách 1. ledna a nikoliv až 2. ledna, a přesto nezajistila objektivní vyšetření nehody a zjištění rozsahu škody přímo na místě nehody. Jestliže nebyl přímo na místě nehody zjištěn rozsah poškození žalovanou nabouraného vozidla, ztížila žalovaná v tomto směru šetření žalobkyně, jako pojistitelky, o rozsahu vzniklé škody. Tvrzení žalované, že na místě byla sama a s ohledem na svoji bezpečnost chtěla místo co nejdříve opustit, nemůže být považováno za důvod zřetele hodný nesplnit povinnost podle zákona, kdy naopak přivoláním policie by vyloučila obavy o svoji bezpečnost.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení práva žalobkyně, jako pojistitelky, na náhradu toho, co za žalovanou plnila, vyplývá-li ze skutkových zjištění, že žalovaná, jako pojištěná, bez zřetele hodného důvodu nesplnila povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele o rozsahu žalovanou způsobené škody.
Nejvyšší soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně na základě ustanovení §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu