ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1466.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1466/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Lazarská 5, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, identifikační číslo osoby 49241770, zastoupené Mgr. Lukášem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, proti žalované GMF AQUAPARK PRAGUE, a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábř. 235/28, identifikační číslo osoby 27642127, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o zaplacení částky 957.448 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 98/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 3 Cmo 48/2015-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 59 Cm 98/2013-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 719.790 Kč se 7% úrokem z prodlení ročně od 21. června 2013 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod I. výroku). Dále soud zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení 237.658 Kč se 7% úrokem z prodlení ročně z částky 200.000 Kč od 21. června 2013 do zaplacení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 419.790 Kč se 7% úrokem z prodlení ročně od 21. června 2013 do zaplacení, jinak soud rozsudek ohledně zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (první výrok). Dále soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II. v odvoláním napadeném rozsahu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 37.658 Kč (druhý výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok). Konečně soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým bylo vyhověno podané žalobě, napadla žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávném řešení otázky, za jakých podmínek vzniká mandatáři nárok na úplatu dle mandátní smlouvy, resp. vzniká-li mandatáři nárok na úplatu dle mandátní smlouvy i v případě, že nevykonal veškeré činnosti, ke kterým se v mandátní smlouvě zavázal a které jsou podstatné pro dosažení sjednaného výsledku, ke kterému má činnost mandatáře dle uzavřené mandátní smlouvy směřovat. V posouzení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku vzniku nároku žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 37.658 Kč s posouzením, zda je věřitel - mandatář oprávněn požadovat úroky z prodlení z částky představující zálohu na /budoucí/ odměnu mandatáře v případě, že v budoucnu mandatáři nárok na odměnu /ve výši této dříve splatné zálohy/ nevznikne. Ohledně odvolacím soudem přiznané smluvní pokuty ve výši 300.000 Kč dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku snížení nepřiměřené smluvní pokuty dle §301 obch. zák. Dovolatelka poukazuje na další vady řízení, které měly dle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř. a §238 o. s. ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolání přípustné podle ustanovení §237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nejde ani o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, zbývá tedy určit, zda napadené výroky splňují další podmínky §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05.)
O takovou situaci jde i v projednávané věci, kdy dovolání směřuje též do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o samostatném nároku (kapitalizovaném úroku z prodlení ze zálohové faktury) ve výši 37.658 Kč. V tomto rozsahu není dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ve zbývající části dovolání posuzoval dovolací soud, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně napadá závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, o tom, že žalobkyni vznikl nárok na odměnu z mandátní smlouvy v částce 119.790 Kč s příslušenstvím. Námitky dovolatelky k této otázce lze shrnout tak, že dle dovolatelky, pokud žalobkyně řádně nevykonala činnosti, ke kterým se zavázala v mandátní smlouvě, nemohl jí vzniknout nárok na úplatu, a to i přesto, že se dostavil výsledek předpokládaný v mandátní smlouvě. Tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka přehlíží, že soudy nižších stupňů rozhodovaly za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně pro žalovanou provedla na základě smlouvy sjednanou činnost, jejíž výsledky byly žalovanou realizovány. V takto ustaveném rámci nemůže polemika dovolatelky o existenci realizační fáze smlouvy být podrobena dovolacímu přezkumu, který je vyhrazen toliko pro otázky právní. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci se proto nemohou uplatnit ani dovolatelkou odkazované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004), dle které není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. V posuzované věci jde však o jiná skutková zjištění soudů, neboť z ujednání mezi účastníky plyne, že úplata byla sjednána za celé období a její vznik i výše byly závislé pouze na zvýšení příjmů žalované v tomto období. Nelze pak ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně (který potvrdil i odvolací soud) o tom, že jelikož lze jen stěží rozlišit, zda a jaká konkrétní činnost žalobkyně byla rozhodující pro zvýšení příjmů žalované v jednotlivých měsících sjednaného období (např. zvýšení příjmů v březnu roku 2013 mohlo být způsobeno činností žalobkyně v září roku 2012), není rozhodné, že žalobkyně pro žalovanou od listopadu 2012 prakticky žádnou činnost dle smlouvy nevyvíjela.
Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky dovolatelky, kterými zpochybňuje závěr soudu prvního stupně (stejně jako odvolacího soudu) o tom, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro snížení smluvní pokuty dle §301 obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2012, pod číslem 168), ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud potvrdil), vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva. Odvolací soud tak nevybočil z judikaturního rámce k podmínkám aplikace §301 obch. zák. způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012).
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu