ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4966.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4966/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, proti žalovanému R. V., se sídlem ve Skašticích 115, PSČ 767 01, IČO 61696676, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 318/18, PSČ 767 01, o zaplacení částky 139 454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 92/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. července 2014, č. j. 59 Co 115/2014-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Kubíka, advokáta, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 318/18, PSČ 767 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 7 C 92/2013-65, zamítl žalobu na zaplacení částky 139 454 Kč se zákonným úrokem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 19. ledna 2012 v 15.50 hod. došlo k dopravní nehodě, při které řidič vozu Škoda Superb Ing. I. K. při jízdě od obce V. P. k obci L. při projíždění levotočivé zatáčky míjel protijedoucí nákladní soupravu značky Volvo s návěsem řízenou zaměstnancem žalovaného R. Z. Návěs na zledovatělém povrchu vyjel do protisměru a narazil do levého boku vozidla Škoda Superb, které bylo tímto nárazem odhozeno do pravého silničního příkopu a skončilo na střeše. Nákladní vozidlo pokračovalo dále v jízdě a na místě dopravní nehody nezastavilo. Dopravní nehodu nahlásil v 15.55 hod. řidič jiného vozidla, které zastavilo, a který přivolal Policii ČR. Policie ČR sepsala protokol o nehodě v silničním provozu, provedla ohledání místa nehody a pořídila fotodokumentaci; identifikace nákladního vozidla byla provedena podle registrační značky návěsu, která na místě střetu zůstala. Řidič R. Z. byl ve večerních hodinách Policií ČR telefonicky kontaktován, dne 23. ledna 2012 ve svém vysvětlení na Policii ČR uvedl, že v době nehody sněžilo, nevybavil si, zda potkal v protisměru černé vozidlo. Uslyšel sice ránu v zadní části soupravy, ve zpětném zrcátku kontroloval, zda se něco nestalo, ničeho si nevšiml, domníval se, že najel na okraj silnice a protože nechtěl v zatáčce ohrozit bezpečnost provozu, pokračoval v jízdě do T. Zde zjistil poškození levé zadní části návěsu a chybějící registrační značku, kontaktoval žalovaného a v místě firmy s žalovaným návěs prohlédli, žalovaný (zaměstnavatel R. Z.) kontaktoval Policii ČR na linku 158 s tím, že vozidlo mohlo mít v okrese Vsetín nehodu; o střetu s vozidlem Škoda Superb R. Z. nevěděl.
Výsledkem šetření bylo vydání rozhodnutí Městským úřadem ve Vsetíně v přestupkovém řízení, v němž se konstatuje, že se řidič R. Z. dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), tím, že na zledovatělém povrchu vyjel do protisměru a narazil do levého boku vozidla Škoda Superb, čímž porušil ustanovení §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a nesplněním povinnosti, kterou mu ukládá §47 zákona č. 361/2000 Sb., tj. především v případě dopravní nehody neprodleně zastavit vozidlo, se dopustil přestupku i podle §125c odst. 1 písm. i) bod 1 citovaného zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 3 500 Kč. Soud prvního stupně také zjistil, že pojistnou událost oznámil žalovaný žalobkyni dne 26. května 2012 poté, co se seznámil se shora uvedeným rozhodnutím Městského úřadu ve Vsetíně, kterým bylo rozhodnuto o přestupku jeho zaměstnance R. Z.
Vlastníku vozidla Škoda Superb Ing. I. K. bylo vyplaceno pojistné plnění – částka 105 938 Kč za škodu na jeho vozidle, částka 15 800 Kč za pronájem jiného vozidla za dobu od 25. ledna 2012 do 10. února 2012, částka 927 Kč za odtažení jeho vozidla, částka 5 629 Kč na nákladech léčení a částka 11 600 Kč na bolestném.
Žalobkyně uplatnila vůči žalovanému nárok podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), podle něhož má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3. Podle tohoto ustanovení je pojistitel povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu, ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění, event. podat poškozenému ve stejné lhůtě písemné vysvětlení.
Ohledně naplnění podmínek §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaným nebyla porušena jeho povinnost vyplývající z tohoto ustanovení tím, že žalobkyni řádně a včas nenahlásil pojistnou událost, a tímto by tak byla žalobkyni tzv. ztížena možnost řádného šetření škodné události, neboť od samého počátku vzniku dopravní nehody byly Policií ČR činěny vyšetřovací úkony a shromažďovány důkazy, které taktéž slouží pro potřeby pojišťoven v rámci likvidace pojistných událostí. Šetření škodní události probíhalo taktéž u České pojišťovny, a.s., u níž poškozený uplatnil náhradu škody, a tato činila úkony ke zjištění vzniklé škody a následnému poskytnutí plnění. Žádný předpis taxativně ani demonstrativně nestanoví, co se rozumí pojmem „ztížení možnosti řádného šetření pojistitele“. V dané věci sice nemohly příslušné orgány provést bezprostřední ohledání motorového vozidla, event. zjistit stav řidiče R. Z. v důsledku nezastavení v místě střetu vozidel, ale protože dopravní nehoda byla stejného dne nahlášena a Policie ČR činila příslušné úkony, faktický stav motorového vozidla mohl být objektivně zjištěn následným ohledáním. Skutečnost, že se tak nestalo přímo na místě dopravní nehody, jsou podle názoru soudu prvního stupně právně irelevantní.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. července 2014, č. j. 59 Co 115/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, neztotožnil se pouze s jeho posouzením první podmínky pro vznik regresního nároku. Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že řidič žalovaného byl uznán vinným z přestupku, kterého se dopustil mimo jiné tím, že po dopravní nehodě neprodleně nezastavil vozidlo. Soud je vázán rozhodnutím přestupkového orgánu. Přesto považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, neboť souhlasil s jeho závěrem, že není naplněna druhá podmínka postižního práva žalobkyně spočívající v tom, že porušení oznamovací povinnosti žalovaným mělo za následek ztížení možnosti šetření pojistitele. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na to, že dopravní nehoda byla oznámena Policii ČR bezprostředně po jejím vzniku jiným účastníkem silničního provozu, takže Policie ČR prováděla potřebné šetření na místě dopravní nehody, sepsala o nehodě záznam a dopravní nehodu zdokumentovala. Ohledně průběhu dopravní nehody včetně příčin jejího vzniku tak nejsou v dané věci důvodné pochybnosti. I když řidičem žalovaného nebyla dopravní nehoda ohlášena bezprostředně, žalovaný poté, kdy zjistil stav vozidla, oznámil ještě téhož dne na Policii ČR, že vozidlo mohlo být účastno dopravní nehody. Řidiče Z. Policie ČR ještě téhož dne kontaktovala, a jak poznamenal soud prvního stupně, mohl být Policií ČR zjištěn technický stav nákladního vozidla. Šetření škodní události včetně podmínek pro výplatu pojistného plnění poškozenému bylo v dané věci prováděno i Českou pojišťovnou, a.s., u níž byl poškozený pojištěn. Ta přitom poskytla částečné plnění již krátce po dopravní nehodě dne 8. února 2012. K fyzickému stavu řidiče odvolací soud uvedl, že žalobkyně netvrdila a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se nepodávají žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že řidič žalovaného před jízdou či v jejím průběhu požil alkoholické nápoje, nebo byl pod vlivem návykových látek.
Ohledně naplnění druhé podmínky postižního práva žalobkyně odkázal odvolací soud na závěr Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) přijatý v jeho rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, podle něhož vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši, a na závěr Nejvyššího soudu přijatý v jeho rozhodnutí ze dne 20. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, v němž dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaný jako pojištěný z nehody ujel, a že nesplnil oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, ještě a priori nezakládá právo žalobkyně jako pojistitele na náhradu toho, co za něj plnila. K dané věci se vztahuje podle odvolacího soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, podle něhož nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky (kdy tento případný vliv nemohl být po nehodě ověřen policií) měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí podle jejího názoru na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako důvod uvedla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky vzniku regresního nároku pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně a odvolací soud se s těmito odlišnými rozhodnutími nevypořádal.
Dovolatelka podrobně popsala dosavadní průběh řízení, zopakovala skutkové i právní závěry odvolacího soudu i judikaturu, z níž vycházel, a dále poukázala na další judikaturu Nejvyššího soudu týkající se regresních nároků pojišťovny – na jeho rozsudek ze dne 28. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, rozsudek ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, a rozsudek ze dne 6. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 961/2009. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vychází z okolností dopravní nehody. Podle názoru dovolatelky měly vést okolnosti dopravní nehody v dané věci k jinému právnímu posouzení. Dovolatelka má za to, že si řidič Z. byl vědom skutečnosti, že došlo k nějakému střetu již v okamžiku, kdy k němu došlo, přesto nezastavil na nejbližším vhodnějším místě, ale pokračoval v jízdě až do T., který je vzdálen téměř 50 km od místa nehody. V městě T. zjistil dle svého tvrzení poškození přívěsu, přesto pokračoval v jízdě až do sídla firmy žalovaného, kde teprve žalovaný následně zjistil rozsah poškození vozidla. Je možné podle dovolatelky také spekulovat, že právě ztráta registrační značky jej přiměla k pozdějšímu ohlášení škodní události. Když zjistil v obci T. poškození návěsu, musel si být podle názoru dovolatelky vědom toho, že způsobil dopravní nehodu, a měl přivolat policii, která by provedla relevantní šetření, mimo jiné i tím, že by provedla dechovou zkoušku. Z uvedených okolností dopravní nehody má dovolatelka za to, že řidič R. Z., za jehož jednání žalovaný jako jeho zaměstnavatel objektivně odpovídá jako provozovatel vozidla v souladu s ustanovením §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), svým jednáním bezprostředně po nehodě ztížil řádné šetření pojistitele zejména v návaznosti na možné uplatnění regresního nároku dovolatelky. Dovolatelka má také za to, že nelze přihlížet k tomu, že dopravní nehodu následně ohlásila třetí osoba, neboť nahodilým jednáním třetích osob nelze exkulpovat nesplnění informační povinnosti řidiče.
Odvolací soud měl také zohlednit skutečnost, že se žalobkyně o dopravní nehodě dozvěděla až dne 26. dubna 2012, kdy jí to bylo oznámeno Českou pojišťovnou, a.s., která hradila poškozenému pojistné plnění z titulu smlouvy o havarijním pojištění. Dovolatelka také upozornila na prudký nárůst případů, kdy řidiči ujíždějí od jimi způsobených havárií – podle zveřejněných údajů až o 10 %. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že nedošlo k naplnění druhé podmínky vzniku regresního nároku žalobkyně, tj. ztížení možnosti řádného šetření škodné události pojistitelem. Zdůraznil, že řidič žalovaného si při v inkriminovaném momentu střetu s druhým vozidlem této skutečnosti absolutně nebyl vědom, a ani z následného šetření policie nevyšlo jednoznačně najevo, že by si řidič žalovaného měl být vzniklé škody vědom. Názor žalobkyně, že řidič žalovaného mohl být při dopravní nehodě pod vlivem alkoholu, je pouhou ničím nepodloženou domněnkou. Zdůraznil, že z judikatury citované odvolacím soudem i dovolatelkou vyplývá, že ve všech rozhodnutích z hlediska samotného skutkového jednání došlo k situaci, kdy viník nehody, který z místa nehody ujel, si byl této okamžitě vědom, tj. věděl, že nehoda se stala, a také to, že se stala v důsledku jeho jednání. V dané věci tomu tak nebylo. Navrhl proto zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“)
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám dovolatele, které směřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení (dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná v řízení, je naopak povinen z nich vycházet).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Dovolatelka namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném k datu dopravní nehody, tj. ve znění účinném k datu 19. ledna 2012 (dále opět jen „zákon č. 168/199 Sb.“).
Nesprávné právní posouzení věci, které dále dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3.
Podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel je povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky na náhradu škody byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům na náhradu škody, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo, anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Podle §8 odst. 2 citovaného zákona je pojištěný povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit, že a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu škody a vyjádřit se k požadované náhradě a její výši, b) v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno správní nebo trestní řízení a neprodleně informovat pojistitele o jeho průběhu a výsledku, c) poškozeným byl uplatněn nárok na náhradu škody u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví.
Ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007). Z uvedeného tedy vyplývá, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil svoji povinnost ohlásit dopravní nehodu, čímž byla naplněna první podmínka pro vznik regresního nároku pojistitele podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud správně vyložil ustanovení o postižním právu pojistitele upraveném v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. tak, že k jeho uplatnění je třeba zkoumat, zda je naplněna i druhá podmínka vzniku tohoto práva žalobkyně spočívající v tom, že porušení oznamovací povinnosti žalovaným mělo za následek ztížení možnosti šetření pojistitele. Tato druhá podmínka pro uplatnění postižního práva ve smyslu §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. ale nebyla v tomto řízení prokázána.
Namítá-li dovolatelka, že ztížení možnosti šetření okolností nehody bylo dáno neumožněním ověření stavu vozidla žalovaného, pak je nutno respektovat, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nelze, jak výše uvedeno, zpochybňovat, a sice že Policie ČR ještě v den nehody kontaktovala řidiče žalovaného Z., mohl proto být policií zjištěn technický stav nákladního vozidla. Co se týče spekulací dovolatelky o tom, že řidič žalovaného mohl být při dopravní nehodě pod vlivem alkoholu, pak je nutno souhlasit s žalovaným, že se jedná o pouhou ničím nepodloženou domněnku, a že z žádných skutkových zjištění se nepodává pravděpodobnost ovlivnění řidiče žalovaného alkoholem nebo jinými návykovými látkami.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud ve svých právních závěrech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by otázka výkladu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. nebyla dosud řešena či by měla být posouzena jinak. Odvolací soud ohledně naplnění druhé podmínky vzniku regresního nároku žalobkyně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, podle něhož vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, v němž dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaný jako pojištěný z nehody ujel, a že nesplnil oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, ještě a priori nezakládá právo žalobkyně jako pojistitele na náhradu toho, co za něj plnila, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, podle něhož nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky (kdy tento případný vliv nemohl být po nehodě ověřen policií) měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši. Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od těchto svých závěrů odchylovat. Pokud žalobkyně v dovolání poukazovala na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž byl regresní nárok pojistitele na úhradu vyplaceného pojistného plnění shledán po právu, jedná se případy s jinými skutkovými okolnostmi.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu