ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1792.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 1792/2015
sp. zn. 25 Cdo 2284/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. R. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému MUDr. A. N. , zastoupeného Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, o 4.596.000,- Kč s příslušenstvím za bolestné a ztížení společenského uplatnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 117/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18 Co 438/2014-620, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, se odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18 Co 438/2014-620, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o náhradu škody na zdraví byl k odvolání žalovaného Městským soudem v Praze potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4.596.000,- Kč, co do úroku z prodlení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno a ve výroku o nákladech řízení státu byl pak rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po vrácení věci Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 11. 2. 2014, č.j. 16 C 117/2005-559, odejmul žalovanému osvobození od soudních poplatků přiznané mu usnesením téhož soudu ze dne 1. 6. 2009, a to se zpětnou účinností. Uvedené usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, jelikož za řízení vyšlo najevo, že již v době přiznání osvobození od soudních poplatků byly poměry žalovaného jiné, než z jakých vycházel soud. Skutečné poměry žalovaného nikdy neodůvodňovaly přiznání osvobození.
Následně byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 8. 2014, č.j. 16 C 117/2005-581, žalovanému uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 940.743,60 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18 Co 438/2014-620, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že je žalovaný povinen nahradit náklady řízení státu ve výši 447.375,20 Kč. Soud dovodil, že u žalovaného nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, tudíž je podle §148 o. s. ř. vzhledem k výsledku řízení povinen hradit náklady státu. Žalovaný byl ve věci téměř zcela neúspěšný, když žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, jež byl pravomocně zamítnut ke dni 24. 3. 2009, tvoří ve vztahu k žalované jistině nepoměrně nižší částku (cca 8 %). Soud neshledal žádnou z okolností svědčících pro aplikaci §150 o. s. ř. Žalovanému nebylo uloženo hradit náklady státu na právní zastoupení podle §30 o. s. ř., jelikož usnesení o ustanovení právního zástupce žalovanému nebylo zrušeno.
Žalovaný napadl dovoláním jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18 Co 438/2014-620.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014 o odejmutí osvobození od soudních poplatků dovolatel namítá, že k odejmutí došlo v rozporu s §138 odst. 2 o. s. ř. až po právní moci rozhodnutí o věci. Již samotný původní výrok o nákladech řízení státu nebyl napaden odvoláním, tudíž nabyl právní moci a odvolací soud jej nemohl zrušit. Jestliže tak učinil, porušil §159a o. s. ř. a následnému rozhodnutí bránila překážka věci rozsouzené. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, z odůvodnění totiž není zřejmé, od jakého okamžiku bylo osvobození odejmuto. Napadá taktéž správnost závěru o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození, jelikož z předložených důkazů vyplývá opak a soudy nepřihlédly k předloženému prohlášení o jeho majetkových poměrech, respektive nesprávně posoudily jeho pravdivost.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne ze dne 25. 2. 2015, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatele nahradit náklady řízení státu, namítá dovolatel porušení zásady zákazu reformatio in peius v předchozím průběhu řízení, když původní výrok o nákladech řízení státu nebyl napaden odvoláním. Dále namítá nesprávné právní posouzení míry úspěchu ve věci, jelikož soud nezohlednil příslušenství pohledávky. Nesprávného právního posouzení se soud dopustil také v otázce posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., které jsou na straně dovolatele dány. Další námitky směřují proti vadám předchozího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil obě žalovaným podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že výrok o nákladech řízení státu nabyl právní moci, a proto odvolacímu soudu nepříslušelo jej přezkoumávat. Výrok o nákladech řízení je svou povahou výrokem závislým na výroku o věci samé (k akcesorické povaze výroku o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, uveřejněné pod C 10410 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněný pod C 5601 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud proto nepřekročil rozsah své přezkumné pravomoci, pokud při podání odvolání do výroku o věci samé přezkoumal také výrok o nákladech řízení, který nemohl samostatně nabýt právní moci [§206 odst. 2 a §212 písm. a) o. s. ř.].
Odvolací soud tedy postupoval plně v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, posouzení dané otázky tudíž nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Další dovolatelem uplatněné námitky (nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nesprávnost hodnocení důkazů soudem) nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tudíž nepředstavují jediný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání - nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne ze dne 25. 2. 2015 je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva (posouzení míry úspěchu ve věci, je-li předmětem řízení více samostatných nároků), neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Pro závěr, který z účastníků řízení je povinen podle §148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se rozumí výsledkem řízení úspěch účastníků ve věci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 998, bod 3). Náklady řízení státu platí ten účastník, který ve věci nebyl úspěšný, případně oba účastníci podle poměru svého (ne)úspěchu ve věci. Věcí se pak rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá [srov. rozhodnutí NS ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod číslem 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka rozhodnutí“)].
Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neoddělitelně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné pod číslem 102/2010 Sbírky rozhodnutí). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§152 odst. 2 o. s. ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu). Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.). Opačný názor, že je třeba vycházet pouze z pohledávky samotné bez zohlednění příslušenství, postrádá pro účely posouzení úspěchu ve věci oporu v platném právu tak, jak je tomu ve speciálních případech určení výše soudního poplatku (§6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), odměny advokáta (§8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) či posouzení přípustnosti dovolání [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 979–980). Samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu jsou i jednotlivé složky práva na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněný pod číslem 28/1970 Sbírky rozhodnutí). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při určení míry úspěchu ve věci pro účely rozhodování o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedená východiska je zřejmé, že odvolací soud při posuzování míry úspěchu ve věci správně zvažoval taktéž žalobou požadovaný úrok z prodlení. Nedůvodná je v tomto směru námitka dovolatele, že úrok z prodlení byl vyčíslen k nesprávnému okamžiku, neboť pomíjí, že nárok na úrok z prodlení byl pravomocně zamítnut již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2009, č.j. 16 C 117/2005-165. Právě toto prvotní meritorní rozhodnutí o úroku z prodlení je totiž rozhodnutím, od kterého lze odvíjet případný (ne)úspěch účastníků v této části předmětu řízení. Následný nesprávný postup soudu prvního stupně, kdy o nároku na úrok z prodlení opětovně rozhodl, i když mu v tom bránila překážka věci rozsouzené a uvedený nárok de facto nebyl nadále předmětem dalšího řízení ve věci (žalobkyně se úroku z prodlení po jeho pravomocném zamítnutí opětovně nedomáhala), nemohl na rozhodném okamžiku pro kapitalizaci úroků za účelem určení úspěchu ve věci nic změnit. Postup soudu prvního stupně byl správně vyhodnocen odvolacím soudem jako zmatečnostní vada řízení, rozhodnutí v tomto rozsahu bylo zrušeno a řízení zastaveno.
Přesto je ale námitka nesprávného právního posouzení míry úspěchu ve věci důvodná. Je totiž zřejmé, že odvolací soud nesprávně posuzoval úspěch ve věci ve vztahu k předmětu řízení jako celku bez ohledu na skutečnost, že žalobou byly uplatněny samostatné nároky na bolestné (217.200,- Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (4.379.400,- Kč), tedy nároky, jejichž výše závisela na znaleckém posudku, a aniž uvážil, do jaké míry státem zálohované náklady souvisely s rozhodnutím o jednotlivých nárocích. Odvolací soud měl tedy správně posoudit míru úspěchu ve věci ve smyslu výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu ohledně jednotlivých nároků spolu s příslušenstvím zvlášť a následně podle poměru výše jednotlivých nároků k vynaloženým nákladům a s přihlédnutím k tomu, rozhodnutí o kterém nároku si náklady vyžádalo, určit částku, kterou je žalovaný povinen státu na nákladech uhradit.
Pokud jde o dovolací námitku nesprávné aplikace §150 o. s. ř., obecně platí, že uvedené ustanovení je výjimkou z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, publikované pod číslem 2/2014 Sbírky rozhodnutí). Ustanovení §150 o. s. ř. taktéž patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace §150 o. s. ř. mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Pokud odvolací soud vycházel v souladu s dosavadní judikaturou z primární zásady úspěchu ve věci a po posouzení okolností konkrétního případu neshledal na straně dovolatele mimořádné důvody odůvodňující výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., přičemž zároveň své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, nepřísluší dovolacímu soudu jeho úvahu přezkoumávat.
Dovolací soud neshledal, že by řízení před soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky dovolatele nejsou v tomto směru důvodné. Rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou oficiality (soud rozhoduje z úřední povinnosti), soud tudíž není vázán návrhem účastníka a v případě odvolání účastníka může rozhodnout i v jeho neprospěch (např. snížit náhradu nákladů řízení přiznanou odvolateli soudem prvního stupně). Nesprávný postup soudu pak lze spatřovat ve skutečnosti, že odvolací soud zrušil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení podle §219a odst. 2 o. s. ř. Takový postup občanský soudní řád neumožňuje, neboť z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu lze zrušit rozhodnutí a vrátit věc soudu prvního stupně, pouze jde-li o rozhodnutí ve věci samé. Zároveň je ale zřejmé, že uvedený postup nepředstavuje ve vztahu k dovolateli vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naopak dovolateli byl tímto poskytnut širší prostor pro uplatnění jeho procesních práv – možnost podat odvolání proti následnému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ve světle výše uvedeného není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, a to v otázce posouzení míry úspěchu účastníků ve věci.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2015 zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu, připuštěné ustanovením §243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že tato možnost, nikoli povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu tuto možnost upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci. V daném případě tomu tak není, neboť sporná zůstává pouze otázka určení míry úspěchu ve věci s následným stanovením výše náhrady nákladů řízení státu, jejíž správná kalkulace pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá a naopak jej dále zatěžuje.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu