ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3046.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3046/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. E. , zastoupeného Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Vážní 908, proti žalovanému Mgr. D. D. , advokátovi se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semič 12, o 3.708,25 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 32/2014-49, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 25 Co 12/2015-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 3.708,25 EUR po žalovaném, který mu byl ustanoven jako zástupce pro dovolací řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 150/2008 (dále též „původní řízení“), ve kterém se žalobce domáhal po státu odškodnění za průtahy v řízení. Žalovanému bylo doručeno rozhodnutí dovolacího soudu, o kterém však žalobce nevyrozuměl. Žalobce proto nemohl podat ústavní stížnost pro propadnutí lhůty a nevyužitím tohoto mimořádného opravného prostředku přišel o možnost podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Žalovaný tak způsobil žalobci škodu v požadované výši, neboť kdyby mohl tuto stížnost podat, obdržel by minimálně žalobou požadovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 5 C 32/2014-49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel především ze závěru, že žalobce neprokázal, že mu jednáním žalovaného vznikla škoda v požadované výši, ačkoliv byl k doplnění skutkových okolností a k prokázání výše škody vyzván dle §118a odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 25 Co 12/2015-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního stupně správně, když si jako předběžnou otázku dostatečně nevyřešil případný úspěch žalobce v řízeních u Ústavního soudu a ESLP za situace, že by mu lhůta nepropadla. Tuto otázku odvolací soud vyřešil tak, že žalobce by úspěšný nebyl. Zohlednil především skutečnosti, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 150/2008 bylo nesporně zjištěno, že celková doba řízení zcela odpovídala charakteru řízení, žalobce ani dle svých tvrzení nepředpokládal úspěch u Ústavního soudu, pouze subjektivně předpokládal následný úspěch u ESLP, ačkoliv vnitrostátní soudy vycházejí v otázkách průtahů v řízení právě z judikatury tohoto soudu. Škoda tak žalobci nevznikla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v otázce dovolacím soudem doposud neřešené. Odvolací soud nesprávně vyřešil předběžnou otázku, v rámci které se měla znovu přezkoumat přiměřenost délky původního řízení. Dovolatel na vybraných soudních úkonech dokládá, proč spatřuje v původním řízení průtahy ze strany soudu a namítá neprovedení některých důkazů, ačkoliv je navrhoval. Odvolací soud se dle něj odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Zároveň jako škodu vnímá už samotný fakt, že žalovaný svým jednáním zapříčinil, že si žalobce nemohl podat stížnost k Ústavnímu soudu a následně k ESLP. Tuto otázku pokládá za dovolacím soudem doposud neřešenou. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které pouze konstatuje, že byla zjištěna přiměřenost délky původního řízení, aniž by to blíže rozebral. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že obdobná věc již byla dovolacím soudem v minulosti řešena, soud prvního stupně i odvolací soud se na tato rozhodnutí odvolávají (např. 25 Cdo 1862/2001, 25 Cdo 543/2007). S ohledem na tato rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS a nejde ani o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou. Plně se ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů. Žalobce neprokázal, že by mu jednáním žalovaného vznikla škoda v požadované výši a též, že by tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Ve věci nejsou splněny všechny zákonem požadované předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeného advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že pochybení advokáta je podstatnou příčinou majetkové újmy vzniklé poškozenému. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 543/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013).
Odvolací soud při právním posouzení věci správně vycházel z názoru, že je povinností soudu, rozhodujícího o odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1738/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Příčinná souvislost by v daném případě byla dána, jestliže by nebýt pochybení žalovaného žalobce byl v původním řízení úspěšný a dostalo se mu plnění, jehož se domáhal.
Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci spočívá na závěru, že jelikož žalobce neuvedl jakoukoliv ústavněprávně relevantní argumentaci (pouze zopakoval své námitky z původního řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly a přistupoval tím k Ústavnímu soudu jako k soudu čtvrtého stupně, kterým však tento soud jako orgán ochrany ústavnosti není a být ani nemůže) a ani nenamítal, které konkrétní postupy a závěry soudů v původním řízení měly být v rozporu s judikaturou ESLP (vyjádřil jen subjektivní názor bez konkrétní argumentace, že by mu tento soud vyhověl), nebyl by se svým nárokem v řízeních před Ústavním soudem a ESLP úspěšný, tedy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného advokáta a vznikem škody žalobce. Odvolací soud zde nesprávně zaměnil příčinnou souvislost se vznikem škody, avšak toto pochybení nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Jelikož je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody základním předpokladem odpovědnosti obecné (§420 obč. zák.) i zvláštní, včetně odpovědnosti advokáta podle §24 zákona o advokacii, a v daném případě tento předpoklad splněn nebyl, není třeba se zabývat zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Takový závěr je zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatel brojí proti vyřešení předběžné otázky odvolacím soudem tím, že spatřuje v původním řízení průtahy ze strany soudu, což dokládá na vybraných soudních úkonech. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu, i když došlo k průtahům řízení, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné ukončení řízení zpravidla očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 9548).
Dovolatel dále zpochybňuje způsob dokazování a namítá neprovedení jím navržených důkazů, tedy jde o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, které však nemohou být námitkami způsobilými založit ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li pak žalobce, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje zákonem požadované nároky na přezkoumatelnost, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu