ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4426.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4426/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, proti žalovanému město Ledeč nad Sázavou , se sídlem městského úřadu v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 7, zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 94/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co 73/2015-197, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 550 Kč k rukám JUDr. Jany Flégrové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 105 C 94/2013-171, uložil žalovanému zaplatit žalobci 120.320 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu vznikla v únoru 2013 zřícením skály na jeho garáž se zaparkovaným autem. Soud vyšel ze zjištění, že nejméně od roku 2005 se žalovaný dlouhodobě zabýval zabezpečením skal, které se nacházejí ve městě, nechal zpracovat projekty, provedl sanace skal v některých úsecích a prováděl kontroly těchto úseků. Oblast, kde měl žalobce umístěnou garáž pod převisem skály v ulici B., nebyla od roku 1996 sledována a nebyla hodnocena jako nebezpečná z hlediska rizika padání kamenů, ačkoli v lokalitě byly náletové dřeviny, na skále byl patrný neodborný zásah po těžbě kamene, v roce 2006 došlo ke zřícení kamene ze skály na odlehlé straně a v roce 2012 pak spadly kameny ze stěny ve sledované oblasti Š. Žalovaný věděl o špatném stavu skal v této lokalitě a o nebezpečí vzniku škody pádem kamenů. Porušil prevenční povinnost, neboť se nepokusil zabránit nebezpečí pádu kamenů ze skály, a je proto odpovědný za škodu vzniklou žalobci.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co 73/2015-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vzhledem k výsledkům geologických měření, které již nejméně od roku 1996 ukazovaly na nebezpečí pádu hornin, měl žalovaný provádět důkladnou a pravidelnou prohlídku všech skalních masivů ve městě a případně nechat skály odborně zajistit, aby se předešlo jejich zřícení. Tak se žalovaný zachoval jen ve vztahu k některým skalním masivům ve městě, nikoli však v lokalitě, kde se skála zřítila na garáž s automobilem žalobce. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nesplnil svou povinnost počínat si ve smyslu §415 obč. zák. tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Odpovídá proto žalobci za škodu, která mu pádem skály vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávné aplikace §415 obč. zák. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3997/2013, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, sp. zn. 25 Cdo 618/2001) a namítá, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevzaly v potaz všechny okolnosti případu a ztotožnily generální prevenci s objektivní odpovědností. Soudy nezjišťovaly příčiny pádu skály, ačkoliv teprve po zjištění příčin pádu skalního masivu lze dojít k závěru o porušení prevenční povinnosti žalobce. Dovolatel je přesvědčen, že nebyly naplněny předpoklady skutkové podstaty §415 obč. zák., a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání je nedůvodné, soudy se stavem skalního masivu zabývaly, bylo prokázáno, že žalovaný o problémech s padáním kamenů věděl, navíc sám měl k dispozici odborné posudky a projekty sanace skal, v nichž byly předmětné skalní masivy označené za nestabilní, podrobně bylo popsáno i složení skal. Protože po sesuvu nechal žalovaný odbagrovat zeminu a části skal, došlo ke změně povrchu skalního masivu a tím i k nemožnosti opatřit důkaz, kterého se žalovaný nyní dovolává. Do současné doby pak nadále neprovádí údržbu a opatření k tomu, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a uložil mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Především je to z důvodu zcela odlišných skutkových okolností, za nichž byl aplikován §415 obč. zák., v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazuje. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3997/2013, se jednalo o strom v parku, který spadl při vichřici, předtím nebylo zjistitelné jakékoliv jeho poškození, obec pečující o park nechala provádět kromě běžné údržby kontrolu stromů a podle dendrologického posouzení byl předmětný strom shledán dlouhodobě perspektivním, jeho pád nebylo možno předvídat, žalovaná obec nezanedbala své povinnosti při péči o stromy ani povinnost prevence. Rovněž ve věci sp. zn. 25 Cdo 618/2001 žalovaný neporušil povinnost tzv. generální prevence, neboť dřevěný můstek přes potok na lesním úseku turistické stezky, na němž došlo k úrazu, když se v jednom místě prolomil, byl předtím pravidelně udržován a kontrolován, nejevil známky zanedbané údržby ani nadměrného opotřebení a závada byla nepředvídatelná. Naopak ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2471/2000 žalovaná obec porušila prevenční povinnost dle §415 obč. zák., neboť dlouhodobě neprováděla údržbu stromoví, vzhledem k špatnému stavu porostů na svažitém pozemku bylo reálné nebezpečí možnosti vyvrácení a pádu stromů nakloněných nad sousední pozemek žalobců a stav stromů byl žalované znám.
V daném případě bylo zjištěno, že oblast, kde měl žalobce umístěnou garáž, nebyla sledována od roku 1996, ani přes výsledky geologických měření nebyla prováděna pravidelná prohlídka skalních masivů, aby se zjistila potřeba odborného zajištění skal a předešlo se jejich zřícení, přičemž žalovaný věděl o špatném stavu skal v této oblasti.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou pádem stromů, kamenů apod. v důsledku porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, sp. zn. 25 Cdo 1435/2013).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu