ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3517.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3517/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Suchánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 33/89, proti žalovanému B. K , zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 87/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 35 Co 33/2015-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Zuzany Suchánkové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 33/89, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 35 Co 33/2015-268, potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2014, č. j. 29 C 87/2011-228, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a zrušil (podle §705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 29 v jedenáctém nadzemním podlaží domu v ulici B. 34 v P. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že jako (jediný) člen družstva (Bytového družstva Benkova 1685-7, se sídlem v Praze 4 – Chodově, Benkova 1685, dále jen „družstvo“) bude nájemcem bytu žalovaný, žalobkyni uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně – prostřednictvím své advokátky – písemně vyjádřila. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013) .
Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizoval dovolatel – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, která otázka hmotného (nebo procesního) práva je tímto soudem rozhodována rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). V daném případě však v dovolání (v celkovém jeho obsahu) není specifikována konkrétní právní otázku (či otázky), na níž napadené rozhodnutí spočívá a která má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Naopak v další části dovolání dovolatel rovněž uvedl, že dovolací soud posuzuje odlišně od obou soudů otázku, „kdy manželé spolu žijí a otázku s tím úzce spjatou – společnou domácnost“ ; v této souvislosti se dovolával tam označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Řečeno jinak, měl za to, že při posuzování uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz §237 o.s.ř.).
Na tomto místě je zapotřebí především zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.
Navíc nelze přehlédnout, že na řešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Měl-li snad dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání – v tomto ohledu za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení otázky vzniku práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák., pak lze uzavřít, že jeho dovolání není v tomto směru přípustné podle §237 o.s.ř., neboť hlediska rozhodná pro posouzení uvedené otázky odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) vymezil v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 1. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněné pod č. 81 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, z 20. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 423/2000, z 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2701/2005, z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a ze 14. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 50/2013), od níž není důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci. Podle výše uvedené judikatury ke vzniku společného nájmu bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. docházelo přímo ze zákona (uzavřením manželství), aniž by musela být splněna podmínka trvalého soužití manželů (jako tomu bylo při vzniku společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák. – srov. §703 odst. 3 obč. zák.) nebo vedení společné domácnosti manžely v bytě, jehož se právo společného nájmu týká. V dlouhodobě ustálené soudní praxi pak nebylo žádných pochybností o tom, že ustanovení §704 odst. 1 obč. zák. bylo právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která nepřipouštěla, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili smlouvou (ve smyslu §2 odst. 3 obč. zák.) svá práva a povinnosti odlišně. To však nevylučovalo, aby společný nájem bytu manžely ze zákona (ve smyslu §704 odst. 1 obč. zák.) nevznikl v případě, kdy manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo kdy jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svou společenskou funkci; v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežili, bylo možné analogickým užitím (ve smyslu §853 obč. zák.) ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu bytu manžely podle §704 odst. 1 obč. zák. nevzniklo (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, a dále např. rozsudky z 19. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 1962/2006, ze 14. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010, a z 30. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009). V daném případě však skutková zjištění (dovoláním nezpochybnitelná) nedávají podklad pro závěr, že v dané věci šlo o výjimečný případ, na který míří naposledy citované judikáty.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou, „zda společný nájem bytu manžely (pokud vůbec vznikl) nezanikl podle ustanovení §708 obč. zák. v návaznosti na ustanovení §706 ( správně zřejmě §707 ) odst. 1 obč. zák. opuštěním společné domácnosti“. Ani absenci tohoto právního posouzení nelze soudům úspěšně vytýkat, neboť zjištěné skutečnosti podklad pro takové právní posouzení neposkytovaly. Nad rámec řečeného však dovolací soud přesto dodává, že v rozhodovací praxi soudů nebylo pochyb o tom, že ustanovení §708 obč. zák. týkající se opuštění společné domácnosti bylo možno použít i pro opuštění společné domácnosti jedním z manželů, kteří byli společnými nájemci. Již v zobecňujícím materiálu: „Zo správy a zhodnotenia rozhodovania súdov v Slovenskej socialistickej republike, prejednaných a schválených občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, z 15. 6. 1977, Cpj 11/77, uveřejněném pod č. 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl vysloven závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – posléze §708 obč. zák.) zaniklo přímo ze zákona právo společného užívání (nyní nájmu) bytu manžely. Také ve Zprávě o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19/1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, oddíl III., bylo uvedeno: „Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití“. V soudní praxi nebyl od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. nyní např. usnesení Nejvyššího soudu z 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2494/2004, a z 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005).
Nad rámec uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pokládá v tomto konkrétním případě – jen pro úplnost – za potřebné zdůraznit, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se neodchýlil od ustálené soudní praxe ani v otázce vzniku práva společného nájmu družstevního bytu a společného členství manželů v družstvu. Byli-li totiž manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nacházel, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim (ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu) právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod č. 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady řízení, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu