ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5736.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 5736/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ L. K. a b/ V. K. , zastoupených JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Zbraslavské nám. 458, proti žalované městské části Praha – Velká Chuchle , se sídlem v Praze 5 – Velké Chuchli, U Skály 262/2, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Moskevská 450/38, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 320/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 25 Co 325/2014-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. Ivana Courtona, advokáta se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Moskevská 450/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 25 Co 325/2014-231, potvrdil rozsudek ze dne 21. března 2013, č. j. 26 C 320/2011-170, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalované ze dne 25. srpna 2011 z nájmu žalobců k tam specifikovanému bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Jelikož řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu bylo v posuzovaném případě zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dokončí se podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3076 zákona č. 89/2012 Sb.).
Především nelze přehlédnout, že ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/11) dovodila, že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (ve smyslu §39 obč. zák.). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud vyřešil v něm nastolenou otázku, zda při úvaze o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy lze – v režimu právní úpravy účinné od 31. března 2006 – zohledňovat i okolnosti nastalé po okamžiku, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci (zde okolnost, že žalobci dlužné nájemné splácí v rámci schváleného oddlužení), v konečném důsledku (záporně) v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit.
Z řečeného pak rovněž vyplývá, že nebyl-li vzniklý dluh na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu vyrovnán před doručením výpovědi z nájmu bytu, nelze na neplatnost výpovědi ve smyslu §39 obč. zák. usuzovat jen na základě nepříznivého zdravotního stavu (resp. invalidity) a tíživé sociální situace žalobců, byť může být jakkoliv složitá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na který žalobci rovněž v dovolání poukázali). Při posuzování nastolené otázky neplatnosti výpovědi nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu (více) okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, zejména pak okolnosti na straně žalované (pronajímatelky předmětného bytu) a zde především její zájem na řádném placení nájemného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Úvaha o tom, že by výpověď žalované (pronajímatelky) z nájmu bytu – vzhledem k poměrům účastníků a k okolnostem daného konkrétního případu – vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by žalobce (nájemce) zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro žalovanou by neznamenala podstatný přínos, je pak podle názoru dovolacího soudu vyloučena již tím, že dovolatelé si delší dobu neplnili svoji základní povinnost nájemce spočívající v řádném placení nájemného a úhradách za služby (které navíc řádně neplatili ani poté, co jim byl pronajímatelkou poskytnut splátkový kalendář), v důsledku čehož vznikl relativně velký dluh.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek zbývá dodat, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu