ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.813.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 813/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně L. H. , P., zastoupené JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Čínská 884/12, proti žalovaným 1/ Družstvu spoluvlastníků domu v Praze 4, Rodopská č. 3153, družstvu, v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Rodopská 3153, IČO: 63081024, zastoupenému JUDr. Věrou Pleskotovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Jednořadá 1051/53, a 2/ M. H. , P., zastoupenému JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Kamýku, Mařatkova 918/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 419/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-233, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-233, se zamítá .
II. Dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. téhož rozsudku se odmítá .
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Karly Laubeové, advokátky se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Čínská 884/12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že první žalovaný je vlastníkem tam označené bytové jednotky s tam specifikovanými spoluvlastnickými podíly (dále jen „požadované určení“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usneseními ze dne 4. října 2012, č. j. 20 Co 313/2012-107, a ze dne 24. října 2013, č. j. 20 Co 319/2013-163, zrušil v pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“), tj. zamítavé rozsudky ze dne 4. dubna 2012, č. j. 38 C 419/2010-83, a ze dne 6. května 2013, č. j. 38 C 419/2010-128; současně věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 38 C 419/2010-192, žalobě na požadované určení vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. V roce 1981 uzavřeli žalobkyně a druhý žalovaný manželství a v roce 1983 byl příslušným místním národním výborem a organizací hospodařící s byty přidělen a odevzdán do osobního užívání druhému žalovanému podnikový byt nyní označovaný jako „bytová jednotka o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím, nacházející se v 5. nadzemním podlaží domu, v P.“ (dále jen „bytová jednotka“, resp. „byt“ a „předmětný dům“). Dne 19. května 1995 bylo do obchodního rejstříku zapsáno žalované družstvo (dále též jen „družstvo“), přičemž druhý žalovaný se stal jeho členem. Kupní smlouvou ze dne 20. prosince 1995 nabylo (s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 1. března 1996) družstvo vlastnické právo k předmětnému domu. V té době spolu žalobkyně a druhý žalovaný v bytě jako manželé bydleli, společně hospodařili a starali se o syna. Posléze však bylo jejich manželství rozvráceno a z této příčiny pak i pravomocně rozvedeno ke dni 11. září 1998. Rozsudkem ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004, jenž nabyl právní moci dne 27. července 2005 (dále též jen „Rozsudek“), Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl žalobě druhého žalovaného na vyklizení bytu a uložil žalobkyni povinnost byt vyklidit a vyklizený předat druhému žalovanému do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. V odůvodnění Rozsudku mimo jiné konstatoval, že byl-li vyklizovaný byt přidělen druhému žalovanému jako byt podnikový, nemohlo manželům vzniknout společné užívací a později nájemní právo, že v důsledku toho se žalobkyně nemohla stát členkou družstva a že rozvodem manželství zaniklo její právo v bytě bydlet (odvozené od výlučného nájemního práva druhého žalovaného) a je tak povinna ho vyklidit. Smlouvou ze dne 24. dubna 2008 pak družstvo převedlo vlastnické právo k bytu (bytové jednotce ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) druhému žalovanému, a to včetně souvisejících spoluvlastnických podílů specifikovaných ve výroku I. třetího rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „Smlouva o převodu bytové jednotky“). Na základě uvedené smlouvy je nyní druhý žalovaný zapsán v katastru nemovitostí (s účinky vkladu práva ke dni 23. května 2008) jako výlučný vlastník bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických podílů). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a to proto, že druhý žalovaný je veden v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník bytu na základě Smlouvy o převodu bytové jednotky, o níž ona tvrdí, že je na újmu jejímu postavení společné nájemkyně bytu – členky družstva, neboť byla uzavřena bez její účasti v rozporu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Poté – vázán právním názorem (obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. října 2012, č. j. 20 Co 313/2012-107), že pro soud rozhodující v této věci není závazné posouzení významné otázky, je-li obsaženo pouze v důvodech jiného pravomocného rozhodnutí – se zabýval posouzením, zda žalobkyni vskutku svědčí tvrzené právní postavení, jehož ochrany se domáhá určovací žalobou. V této souvislosti zdůraznil, že byl-li byt v době jeho přidělení druhému žalovanému podnikovým bytem, svědčilo právo osobního užívání tohoto bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace pouze druhému žalovanému; dne 1. ledna 1992 se pak jeho právo osobního užívání bytu transformovalo buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb.) nebo na prostý nájem, nikoliv na právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Stal-li se však následně druhý žalovaný jako stávající nájemce bytu členem družstva a žalobkyně s ním trvale žila ke dni 1. března 1996, kdy družstvo nabylo vlastnické právo k předmětnému domu, vzniklo jim tímto dnem právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu (§853 ve spojení s §703 odst. 2 a 3 obč. zák.). Zde odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, a z 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004. Společné nájemní právo a společné členství v družstvu pak žalobkyni a druhému žalovanému svědčí do současné doby, neboť podle jejich shodných tvrzení nebylo po rozvodu manželství zrušeno dohodou a ani rozhodnutím soudu (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Za tohoto stavu se žalobkyně prostřednictvím podané určovací žaloby opodstatněně domáhá poskytnutí ochrany svému postavení společné nájemkyně bytu – členky družstva, neboť v rozporu se zákonem (s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) byla opomenuta při převodu bytové jednotky z vlastnictví družstva, v důsledku čehož je Smlouva o převodu bytové jednotky absolutně neplatná podle §39 obč. zák. a tudíž nezpůsobilá přivodit změnu vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických podílů). Proto žalobě na požadované určení vyhověl.
K odvolání druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-233, výrokem I. citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve (vyhovujícím) výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 58.800,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. V této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že správnost uvedených závěrů není způsobilá zvrátit odvolací námitka, že otázky společného nájmu družstevního bytu manžely a společného členství manželů v družstvu byly již vyřešeny v řízení o vyklizení bytu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 172/2004. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že pro soudy rozhodující v této věci není předběžné posouzení dotčených otázek v odůvodnění rozsudku o vyklizení závazné ve smyslu 135 odst. 2 věty druhé ve spojení s §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. V dovolání předně nesouhlasil s názorem obou soudů, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Zde uvedl, že v dané věci usiluje až o následnou, nikoli preventivní ochranu, a to žalobou, která spor účastníků řízení neodstraňuje, nýbrž zjevně povede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. V této souvislosti poukázal na právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněném na str. 113 v sešitě č. 5/1996 časopisu Soudní rozhledy. Žaloba měla být tedy zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že skrze požadované určení se žalobkyně dožaduje poskytnutí ochrany právnímu postavení, jež jí vůbec nesvědčí, a žaloba měla být proto zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace. V návaznosti na to namítl, že v projednávané věci soudy znovu posuzovaly a odlišně rozhodly tentýž právní vztah, jaký již byl v minulosti pravomocně vyřešen v řízení o žalobě na plnění. Právní postavení žalobkyně stran užívání bytu totiž bylo najisto postaveno už v roce 2005 Rozsudkem, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalobkyni povinnost byt vyklidit. Podle dovolatelova mínění tak opětovné posouzení otázky existence společného nájmu (družstevního) bytu manžely představuje nepřípustný zásah do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, znejišťuje stávající právní vztahy vzešlé z Rozsudku a v konečném důsledku vede k popření formální a materiální stránky právní moci dotčeného rozhodnutí. Měl za to, že takto nastolená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Na podporu uvedených argumentů se však dovolával rovněž závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 20. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1878/2004, byť šlo o závěry, jež se týkaly naléhavého právního zájmu na určení žalobcova členství v družstvu a společného nájmu družstevního bytu. Dovolatel brojil též proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Zde podotkl, že odvolací soud v rámci rozhodování o nákladech řízení nezohlednil okolnost, že při uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky s družstvem jednali v dobré víře ve správnost Rozsudku a nesledovali úmysl žalobkyni poškodit. Podle jeho přesvědčení jej tak uvedenými výroky ve skutečnosti sankcionoval za to, že důvěřoval pravomocnému rozhodnutí o vyklizení bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Pro případ, že dovolací soud neshledá potvrzující výrok nesprávným, požadoval, aby – s ohledem na princip důvěry adresátů ve správnost aktů veřejné moci – alespoň změnil nákladové výroky napadeného rozsudku tak, že žalobkyni nepřizná náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci správně a že uplatněné dovolací námitky neobstojí. Zejména podotkla, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), neboť jinak než prostřednictvím podané určovací žaloby nedosáhne změny zápisu v katastru nemovitostí, který v rozporu se skutečným právním stavem a na újmu jejích práv přisuzuje vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických podílů) druhému žalovanému (zde se dovolávala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007). Současně zastávala stanovisko, že v soudní praxi byla již vyřešena otázka, zda jeden a tentýž právní vztah může být v pozdějším řízení posouzen odlišně od závěrů zaujatých v dřívějším soudním řízení. Podle jejího mínění tuto možnost připustil Ústavní soud v nálezu z 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, z nějž vyplývá, že pokud soud nově posuzuje jednu a tutéž předběžnou otázku, musí sice brát ohled na to, jak byla posouzena jiným soudem, avšak může se od předchozího řešení odchýlit, jestliže přitom vyjde z ustálené judikatury a právních předpisů platných v době, kdy byla dotčená otázka řešena v předchozím řízení. Měla za to, že těmto podmínkám soudy obou stupňů v dané věci vyhověly, jelikož řešení otázek vzniku společného nájmu družstevního bytu manžely a společného členství manželů v družstvu opřely o dobovou právní úpravu, resp. judikaturu, jež byla v uvedených otázkách ustálena již v době vydání Rozsudku (v této souvislosti zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal již soud prvního stupně). Rovněž poznamenala, že je správná úvaha odvolacího soudu, kterou učinil s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 a §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., neboť řízení o vyklizení bytu bylo vedeno mezi jiným okruhem účastníků (neúčastnilo se jej družstvo) a týkalo se odlišného žalobního návrhu. Dodala, že kromě toho však Rozsudek nemůže v této věci působit prejudiciálně ani proto, že je v rozporu s hmotným právem a tím pádem „postrádá důvěryhodnosti“ ; opačný závěr by tudíž znamenal porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání konstatoval, že daný spor o vlastnictví bytové jednotky je jedinou překážkou skončení likvidace a jeho výmazu z obchodního rejstříku, a po dovolacím soudu žádal, aby v případě správnosti napadeného rozsudku najisto určil, komu má být bytová jednotka převedena do vlastnictví s ohledem na nájemní právo k bytu a členství v družstvu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání druhého žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou zkoumal nejprve ve vztahu k potvrzujícímu výroku. Zde především usoudil, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení zpochybněné otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), neboť tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit.
Určovací žaloba (podle §80 písm. c/ o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura). Zbývá už na tomto místě dodat, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jako institutu procesního je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení, což je otázka hmotněprávní. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě se žalobkyně podanou určovací žalobou (§80 písm. c/ o. s. ř.) dožaduje poskytnutí ochrany svému (tvrzenému) postavení společné nájemkyně bytu – členky družstva s odůvodněním, že dovolatel je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník bytu (a souvisejících spoluvlastnických podílů) na základě Smlouvy o převodu bytové jednotky, která byla uzavřena bez její účasti v rozporu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Smlouva uzavřená v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení přitom může být absolutně neplatná podle §39 obč. zák. (uvedený závěr jednoznačně vyplývá např. z odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněného pod č. 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětem řízení v této věci je tedy spor o věcné právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, kteréžto právo se dotýká (z důvodu zásahu do tvrzeného právního postavení) právní sféry žalobkyně. Za této situace lze pomocí určovací žaloby účinněji než jinými právními prostředky vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků týkající se sporného vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických podílů), neboť případné rozhodnutí, jímž soud požadovanému určení vyhoví, je – na rozdíl od rozhodnutí o jiných právních prostředcích (pokud zde nějaké další prostředky právní ochrany vůbec přicházejí do úvahy) – rovněž způsobilým podkladem pro provedení změny údajů obsažených v katastru nemovitostí, kterou bude zápis v tomto veřejném seznamu uveden do souladu se skutečným právním stavem (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4365/2014, a z 10. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015). Jinak řečeno, prostřednictvím požadovaného určení lze (objektivně vzato) postavit najisto, který z žalovaných je vlastníkem bytové jednotky, přičemž proces odstranění nejistoty žalobkyně ohledně uvedené otázky se završí vkladem do katastru nemovitostí učiněným na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí (viz §11 odst. 1 písm. a/, §15 odst. 1 písm. a/ a §17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů).
Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení druhé (dovoláním zpochybněné) otázky, zda jsou v daném řízení soudy vázány pravomocným rozsudkem ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004 (dále opět jen „Rozsudek“), jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalobkyni povinnost byt vyklidit a vyklizený předat dovolateli. V tomto směru totiž napadené rozhodnutí (jímž bylo odvolací řízení skončeno) závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v této specifické podobě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Doložení naléhavého právního zájmu, který je v daném případě dán (viz výklad shora), nestačí samo o sobě k tomu, aby určovací žalobě bylo vyhověno. Další předpoklad její úspěšnosti je existence žalobcovy aktivní věcné legitimace. To v případě žalobkyně znamená, že musí prokázat existenci právního postavení, jehož ochrany se domáhá prostřednictvím požadovaného určení; jinak nedoloží, že má ve sporu aktivní věcnou legitimaci. V rámci posouzení aktivní věcné legitimace je potom zapotřebí řešit i podotázku, zda jsou v daném řízení soudy vázány pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004. Závěry citovaného rozhodnutí mohou totiž mít význam pro posouzení, zda žalobkyni svědčí tvrzené právní postavení, jemuž má být poskytnuta ochrana skrze rozhodnutí o určovací žalobě. Pro náležité posouzení uvedené podotázky je přitom nezbytné nejprve vymezit podmínky vázanosti soudu v občanském soudním řízení pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o právu nebo právním vztahu, jejž má soud v řízení řešit jako otázku předběžnou.
Ve smyslu §159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, nabývá z formálního hlediska právní moci. Vedle tohoto hlediska (hovoří se o tzv. formální právní moci) je rozlišována i tzv. materiální právní moc; k materiálním účinkům pravomocného rozsudku náleží jednak jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka bránící novému projednání věci (překážka rei iudicatae – srov. §159a odst. 5 o. s. ř.), jednak jeho závaznost. Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení a jejich právní nástupce (§159a odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu (viz §159a odst. 3 o. s. ř.) – materiální účinky právní moci rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné „orgány“ je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky (popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena) právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto . Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, z 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 168/2003 časopisu Soudní judikatura), z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. C 6883 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Také v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, Ústavní soud České republiky mimo jiné konstatoval, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků (byť „při respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci …“). Zbývá dodat, že Nejvyšší soud České republiky se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil rovněž k otázce závaznosti odůvodnění soudního rozhodnutí. Přitom zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Jinak řečeno, pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozsudku je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu brání ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že pod sp. zn. 23 C 172/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4 byl řešen spor o vyklizení bytu mezi žalobkyní (tam žalovanou) a dovolatelem v postavení žalobce. V odůvodnění rozhodnutí vydaného v této věci byla – stejně jako v posuzované věci – řešena jako předběžná mimo jiné otázka existence společného nájmu zmíněných účastníků (bývalých manželů) k bytu jako bytu družstevnímu (jakož i související otázka společného členství manželů v družstvu). Nelze však přehlédnout, že řízení o vyklizení bytu se – na rozdíl od nynějšího řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce (bytu) – neúčastnil první žalovaný, jenž měl být právě v současném řízení určen vlastníkem bytové jednotky. S přihlédnutím k těmto skutečnostem a k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, lze přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že aby bylo řešení takto úzce vymezené otázky závazné pro další spory, a to týchž účastníků, musela by být řešena přímo ve výroku rozsudku, což se v daném případě, navíc s jiným okruhem účastníků než v projednávané věci, nestalo (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004). Na tom nemůže nic změnit ani konstatování, že výrok každého rozsudku leccos vypovídá o právních poměrech mezi účastníky konkrétního řízení a že skutečnost, že Rozsudkem byla uložena žalobkyni povinnost byt vyklidit a vyklizený předat dovolateli, může implikovat závěr, že ke dni vydání Rozsudku (tj. ke dni 1. června 2005) měl dovolatel podle jeho odůvodnění právo k užívání bytu, zatímco žalobkyně takovým právem nedisponovala (neboť jinak by jí nemohla být uložena povinnost byt vyklidit). Pro soudy rozhodující v této věci tak byl, a to i s přihlédnutím k důvodům obsaženým v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, na nějž správně poukázala ve vyjádření k dovolání žalobkyně, vytvořen prostor k tomu, aby si otázku vzniku práva společného nájmu žalobkyně a dovolatele k bytu (jako bytu družstevnímu), jež by existovalo ještě v době uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky, posoudily nezávisle od výsledků řízení o vyklizení bytu.
Dovolací soud jen pro úplnost dodává, že právní názory týkající se vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely a absolutní neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky jsou (v poměrech zákonů č. 40/1964 Sb. a 72/1994 Sb. – viz §3074 věta první za středníkem a §3028 odst. 2 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněné pod C 2106 a C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti posléze citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, z 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004, a z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010).
Na závěr lze snad poznamenat, že takový výsledek řízení odpovídá i rozumnému uspořádání vztahů mezi žalobkyní a dovolatelem, neboť pokud jako manželé spolu v bytě žili relativně dlouhou dobu, a to i v období, kdy družstvo nabylo vlastnické právo k předmětnému domu, je spravedlivé, aby se stejnou měrou podíleli na právech a povinnostech vyplývajících nejprve z družstevního nájmu a posléze z vlastnického práva k bytové jednotce.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu nejen v potvrzujícím výroku, nýbrž i ve výroku, jímž odvolací soud zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku (nákladový výrok II.), a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků (nákladový výrok III.). Ve vztahu k těmto nákladovým výrokům však dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze ve vztahu k těmto výrokům v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení §237 považuje pro účely přípustnosti dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům za splněné.
Za této situace dovolací soud dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z pohledu právních otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto ohledu rozsudkem (§243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně byla i v dovolacím řízení úspěšná a vznikly jí náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a bude je povinen zaplatit druhý žalovaný. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným pak bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu