ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1303.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1303/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. T., zastoupeného JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 3341, proti žalovaným 1) J. R. , zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, a 2) V. R., zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 15, o zaplacení 1.175.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 232/2012, o dovoláních prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 23 Co 428/2014-169, takto:
I. Dovolání obou žalovaných se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ zamítl rozsudkem ze dne 27. května 2014, č. j. 5 C 232/2012-133, návrh žalobce, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 3.190.506,- Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a zastavil řízení ohledně částky 482.494,- Kč (výrok IV.). Soud zjistil, že žalobce zaslal na účet prvního žalovaného částku 1.175.000,- Kč a splácel úvěr žalovaných u České spořitelny. Tyto finanční prostředky sloužily k financování výstavby bytové jednotky ve Z., do které se žalovaní posléze nastěhovali. Mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena ústní dohoda, že po splacení úvěru žalobcem převedou žalovaní do vlastnictví žalobce svůj rodinný dům v L. n. S.. Od roku 2007 žalobce užíval tento dům, přičemž žalovaní mu udělili plnou moc k jeho prodeji. Dne 15. října 2010 žalobce sepsal listinu „Uznání dluhu“, kterou podepsal první žalovaný (podpis úředně ověřen dne 21. března 2012), avšak druhá žalovaná ji odmítla podepsat. Dne 15. února 2012 druhá žalovaná vypověděla plnou moc udělenou žalobci žalovanými k prodeji domu v L. n. S.. Soud předně konstatoval, že mezi žalobcem a žalovanými nebyla ohledně částky 1.175.000,- Kč uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dohoda o budoucím převodu nemovitosti byla uzavřena ústně a z důvodu nedostatku písemné formy je neplatným právním úkonem. Jelikož žalobce plnil ve prospěch žalovaných na základě neplatného právního úkonu, došlo na straně žalovaných k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 obč. zák. na úkor žalobce. Soud však uznal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní. Žalobce zaslal na účet prvního žalovaného částku 1.175.000,- Kč v průběhu roku 2007, a proto žaloba ze dne 11. října 2012 byla podaná po uplynutí promlčecí doby. Listina ze dne 15. října 2010 „Uznání dluhu“ nezpůsobila přerušení promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté doby, protože neměla náležitosti vyžadované §558 obč. zák. Soud proto zamítl žalobu ohledně částky 1.175.000,- Kč. Ve zbytku ohledně částky 2.015.506,- Kč soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť částka 1.002.500,- Kč byla na úvěrový účet žalovaných zaslána z účtu družky žalobce a platby v hotovosti ve výši 1.013.006,- Kč žalobce neprokázal.
Krajský soud v Praze změnil k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 23 Co 428/2014-169, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.175.000,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 2.015.506,- Kč věcně správným. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu na úkor žalobce, a dospěl k závěru, že předmětný závazek, který vznikl za trvání manželství žalovaných, patří do společného jmění manželů. Odvolací soud však uzavřel, že v projednávané věci šlo o výjimečnou situaci, kdy uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní zneužili tohoto práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Zánik jeho nároku v důsledku promlčení by byl dle odvolacího soudu nepřiměřeně tvrdým postihem. Odvolací soud tedy uložil žalovaným podle §145 odst. 3 ve spojení s §451 odst. 1 obč. zák. zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.175.000,- Kč. V souladu s §150 o. s. ř. pak nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to z důvodu jejich chování v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku krajského soudu podali samostatná dovolání oba žalovaní.
Druhá žalovaná v dovolání předně namítla, že není pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, neboť závazek z bezdůvodného obohacení nevznikl oběma žalovaným společně jako solidární závazek, ale vznikl výlučně prvnímu žalovanému. Dovolatelka o úhradě částky 1.175.000,- Kč na účet prvního žalovaného nevěděla, k účtu neměla dispoziční právo, navíc tento závazek by představoval exces z majetkových poměrů žalovaných. K hodnocení námitky promlčení odvolacím soudem jako nemravné uvedla, že nenastaly tak výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly potřebu korektivu dobrými mravy. Dále namítla, že i pokud by bylo přijetí peněz prvním žalovaným posuzováno jako přijetí zálohy na budoucí koupi domu, promlčecí doba by začala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že k uzavření kupní smlouvy nedojde, tj. nejpozději dnem, kdy žalovaní udělili žalobci plnou moc k prodeji domu (nikoliv k tomu, aby si ponechal kupní cenu), a subjektivní dvouletá promlčecí lhůta by rovněž skončila před podáním žaloby. Dovolatelka taktéž namítla, že odvolací soud se nezabýval námitkou započtení částky 960.000,- Kč, představující nájemné za dobu, kdy žalobce bezplatně užíval dům žalovaných v L. n. S. (48 měsíců á 20.000,- Kč). Co se týče nepřiznání nákladů řízení, odkázala toliko na zásadu úspěchu ve věci a na výjimečnost použití §150 o. s. ř.
První žalovaný se domníval, že přípustnost dovolání byla založena jednak otázkou aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na vznesenou námitku promlčení a jednak porušením poučovací povinnosti odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytkl, že svým postupem porušil rovnost účastníků kontradiktorního řízení a suploval procesní aktivitu žalobce, který setrvával na tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a nenamítal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Okolnosti vztahu mezi účastníky nepovažoval za tak výjimečné, aby odůvodňovaly průlom do práva účastníků dovolat se účinků námitky promlčení. Dále namítl, že odvolací soud nesdělil účastníkům řízení, že založí své rozhodnutí na jiném právním posouzení, a sice že námitku promlčení vyhodnotí jako nemravnou, čímž účastníkům znemožnil vyjádřit se k jeho právnímu názoru. Obdobné platí ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání druhé žalované i prvního žalovaného byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností těchto dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Druhá žalovaná primárně zpochybnila závěr odvolacího soudu o své pasivní věcné legitimaci ve vztahu k závazku z bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že tento závazek nevznikl oběma žalovaným jako solidární závazek, ale jako výlučný závazek prvního žalovaného, a že rozsah závazku přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Jako další vymezila otázku souladu námitky promlčení bezdůvodného obohacení s dobrými mravy a v souvislosti s tím otázku počátku běhu promlčecí doby. Konečně namítla, že odvolací soud se nezabýval námitkou započtení částky nájemného za užívání nemovitosti žalovaných žalobcem.
Co se týče otázky souladu námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, může dovolací soud odkázat na svou ustálenou judikaturu v tom smyslu, že otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Obdobně v usnesení ze dne 9. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, Nejvyšší soud uvedl, že úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V této souvislosti dovolací soud dále konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být, přinejmenším převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení
– s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování (a právě soudy nižších stupňů také mohou hodnotit důkazy, které provedly). To musí platit právě o aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou (srov. kupř. usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ). V nyní posuzovaném případě dovolací soud neshledal zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu ve vztahu k nemravnosti námitky promlčení vznesenou žalovanými. Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za přiměřené a vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, dostatečně srozumitelné, přesvědčivé a nezakládající přípustnost dovolání.
Pakliže odvolací soud konstatoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a dovolací soud shledal tento závěr v souladu s ustálenou judikaturou, pak posouzení počátku běhu promlčecí doby by bylo již nadbytečné, a tudíž ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Co se týče otázky pasivní věcné legitimace druhé žalované, odvolací soud považoval její tvrzení o tom, že nevěděla o dohodě mezi žalobcem a žalovaným ohledně poskytování finančních částek za účelové a neměl za prokázané, že by byl tento závazek žalovaným převzat bez souhlasu žalované, tedy fakticky učinil skutkový závěr, jenž není způsobilý dovolacího přezkumu, o existenci souhlasu žalované s převzetím sporného závazku. Dospěl proto k závěru, že závazek, který vznikl za trvání jejího manželství s žalovaným, patří do společného jmění obou žalovaných a tvrzení ohledně nepřiměřenosti závazku majetkovým poměrům manželů jsou bezpředmětná.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož však dovolací soud neshledal dovolání druhé žalované z výše uvedených důvodů přípustným, nepřihlédl k výtce, dle níž se odvolací soud nezabýval námitkou započtení nájemného, kterou žalovaní vznesli. K takovéto vadě totiž soud může přihlédnout toliko u dovolání přípustného, sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
První žalovaný odůvodnil přípustnost svého dovolání otázkou aplikace korektivu dobrých mravů na námitku promlčení, kterou však, jak bylo uvedeno výše, není dovolací soud oprávněn přezkoumávat z důvodu absence zjevné nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu. Tato námitka tedy nemohla založit přípustnost dovolání a stejně je tomu s dovolatelem tvrzenou skutečností, že odvolací soud účastníky nepoučil o svém odlišném právním názoru. Namítané procesní pochybení nelze považovat za otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí a s ohledem na nepřípustnost dovolání ji ani nepřísluší dovolacímu soudu řešit, nicméně lze uvést, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Tyto závěry jsou zcela použitelné pro projednávaný případ, kdy skutkový stav byl důkazy provedenými soudem I. stupně dostatečně objasněn. V takovém případě nebylo potřebné jeho doplnění cestou poučovací povinnosti a následných dalších tvrzení či důkazních návrhů stran, a jiný právní názor odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání prvního žalovaného ani druhé žalované nejsou přípustná. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., věty první, odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaní, jejichž dovolání byla odmítnuta, na náhradu nákladů řízení nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu