ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1310.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1310/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) R. P. , a b) G. P. , zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti žalovaným 1) Ing. M. S. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Rotreklem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 14, a 2) L. N. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Válkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, o zaplacení částky 634 415 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 95/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2015, č. j. 16 Co 239/2013-527, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 1) se zastavuje .
II. Dovolání žalované 2) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 10 C 95/2006-373, Okresní soud ve Vyškově zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobcům částku 634 415 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III, spolu s doplňujícím usnesením ze dne 19. března 2013, č. j. 10 C 95/2006-381).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. října 2015, č. j. 16 Co 239/2013-527, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v části o zamítnutí žaloby co do částky 207 212 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve zbylém rozsahu jej změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 427 203 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i o nákladech řízení vzniklých státu (výroky III a IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním v zákonem stanovené lhůtě oba žalovaní.
Protože žalovaný 1) vzal své dovolání v celém rozsahu zpět (podáním ze dne 9. 3. 2016, téhož dne doručeným soudu prvního stupně), dovolací soud řízení o tomto dovolání zastavil (srov. §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované 2) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání, ve které dovolatelka toliko odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
K vymezení dovolacích důvodů sluší se pak dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy řízení o dovolání žalovaného 1) bylo zastaveno, resp. dovolání žalované 2) odmítnuto a kdy náklady žalobkyně b), spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jehož meritem se dovolací soud nezabýval) nelze pokládat za náklady vynaložené k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu