ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1616.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1616/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně V. L. , P., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 119/2014, o nahrazení projevu vůle , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 19 Co 392/2015-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 388,80 Kč k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta v Praze 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 5. 2015, č. j. 6 C 119/2014-233, jak v části meritorní o nahrazení projevu vůle uzavřít s žalobkyní dohodu o bezúplatném převodu specifikovaného pozemku v k. ú. Ch. k uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné osoby) na převod náhradního pozemku za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“), tak v rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. s tím, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva a tato vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. V dalším textu pak dílem rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, předkládá svůj pohled na vyčíslení restitučního nároku žalobkyně, poukazuje na některá rozhodnutí v restitučních věcech a navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání předně namítla, že žalovaná neformuluje žádnou otázku hmotného práva, která by měla být posouzena dovolacím soudem jinak, ani v dovolání není popsáno, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů dovolání, které by proto mělo být odmítnuto. V dalším pak dovozuje věcnou správnost napadeného rozhodnutí a navrhuje, pokud by nedošlo k odmítnutí dovolání, je zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně jednající (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti a důvodů dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Předestřená otázka hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho zůstatku) ve vazbě na kvalitu pozemků odňatých a pozemků požadovaných k vydání je zde úzce spjata s řešením otázek skutkových, pro něž rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není (jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání - srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nicméně lze v popsaných souvislostech (při řešení aplikace zásad při stanovení ceny náhradního pozemku) poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, řešící totožnou problematiku způsobem, který v nyní napadeném rozhodnutí reflektoval i odvolací soud (obdobně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12).
Nakonec otázka vhodnosti nárokovaných pozemků k převodu, ve smyslu, zda byly zařaditelné do veřejné nabídky, je v této konkrétní věci otázkou skutkovou, kterou soudy řešily a vyřešily tak, že zde není žádná skutečnost, jež by vydání odděleného pozemku p. č. 2669/5 bránila.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §243c odst. 3, věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a 146 odst. 3 o. s. ř. Tyto jsou při zastoupení advokátem představovány odměnou advokáta ve výši 4 980 Kč (§7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/) počítanou z hodnoty předmětu řízení a náhradou hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu) ve výši 300 Kč, neboť byl vykonán jeden úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání – a 21% DPH z obou částek. Celkovou částku nákladů ve výši 6 388,80 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu