ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2772.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2772/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. Z. Č. , zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti Bytového družstva Komornická 30 a 32, se sídlem v Praze 6, Komornická 30/32, IČ 438 71 844, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 204/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 29 Co 83/2014-435, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 29 Co 83/2014-435, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. září 2013, č. j. 13 C 204/2010-349, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. září 2013, č. j. 13 C 204/2010-349, vyjma části, ohledně níž byl tento rozsudek zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 9. 2013, č. j. 13 C 204/2010-349, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, o převodu specifikovaných pozemků, resp. jejich částí, v k. ú. R., v k. ú. D. a v k. ú. S., všech zapsaných na listu vlastnictví č. 10002, vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obce P. (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 1296/5 v k. ú. R., řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, pravomocného dne 1. 12. 2009, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, pravomocného dne 9. 10. 2009, a ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, pravomocného dne 18. 9. 2009, jsou žalobce, I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. jako dědici oprávněných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), osobami s restitučními nároky k pozemkům, které v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přešly zákonem stanoveným způsobem na stát nebo jiné právnické osoby a které nebylo možné žalobci a ostatním oprávněným osobám v souladu s ustanovením §11 odst. 1 zákona o půdě vydat, neboť byly zastavěny trvalými stavbami a komunikacemi s nimi bezprostředně souvisejícími a nezbytně nutnými k zajištění jejich provozu (sídliště S.), a dílem se jedná o pozemky v držení fyzických osob. Žalobci a dalším oprávněným osobám tak vznikl nárok, aby jim byly poskytnuty náhradní pozemky podle ustanovení §11 odst. 2 a §17 zákona o půdě; výše stávajícího neuspokojeného nároku činí 8.913.703,87 Kč (původně byly tyto nároky oceněny na částku 84.036.387,35 Kč) a souhrnná cena pozemků požadovaných žalobcem činí ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991, částku 2.667.841,- Kč. Dále bylo Dohodou o sdružení nároků v rámci restitučního řízení ze dne 16. 12. 2010 prokázáno, že žalobce spolu s I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. se dohodli na „sdružení svých nároků pro účely poskytnutí náhrad s tím, že žalobce jako ustanovený zástupce přijme plnění ze sdružených nároků svým jménem na účet všech oprávněných osob v poměru jejich podílů“. Při právním posouzení uplatněného nároku vyšel soud prvního stupně z ustanovení §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly R 72/2008 a R 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, dovodil, že ačkoliv o nároku žalobce a ostatních oprávněných osob bylo rozhodnuto v roce 2009, resp. 2010, „nebyl do dnešního dne ze strany žalované plně uspokojen“. Zákon sice předpokládá vypořádání nároků oprávněných osob ze strany žalované formou veřejných nabídek, avšak žalovaná musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možné označit za liknavý či dokonce svévolný. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, ať už jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. V daném případě žalovaná již několik let bez zjevného důvodu svou nečinností znemožňuje naplnění smyslu restituce a za těchto okolností lze podle ustálené soudní judikatury poskytnout žalobci (který je oprávněn podle dohody o sdružení vymáhat i nároky dalších oprávněných osob) soudní ochranu na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by důvodnost žaloby bylo třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu a v řízení nebyla zjištěna existence žádné právní překážky, bránící bezúplatnému převodu vybraných pozemků, resp. jejich částí, na žalobce. Pozemky byly v souladu se zákonem znalecky oceněny a jejich hodnota nepřevyšuje hodnotu „dosud neuspokojeného nároku žalobce na náhradu za pozemky, které mu nebyly vydány. Pokud jde o požadavek liknavého přístupu žalované, resp. jejího právního předchůdce, a svévoli ve vztahu k vypořádání nároků oprávněných osob, vyplývají nejen z délky vypořádání nároků v tomto případě, ale i z jiných obdobných sporů, jež jsou soudu známy z úřední činnosti“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 29 Co 83/2014-435, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně pozemku v katastrálním území R., část pozemku parc. č. 1260/1, označená v geometrickém plánu č. 1872/2011 jako pozemek parc. č. 1260/1 o výměře 24.579 m² - o rná půda, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v rozsahu tomu odpovídajícímu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak jej potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro nahrazení projevu vůle, tj., že žalovaná je povinna pozemky (vyjma pozemku parc. č. 1260/1 v kat. území R., který je dotčen veřejnou stavbou, jak účastníci učinili nesporným) na žalobce převést, a to „z důvodů uvedených v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku“, na nějž odvolací soud pro stručnost odkázal.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu i judikatury Ústavního soudu, a důvodné podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka zpochybňuje závěr zaujatý soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění ztotožnil, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro nahrazení projevu vůle žalované k převodu pozemků na žalobce z důvodu údajné nedostatečnosti veřejných nabídek náhradních pozemků a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučních nároků žalobce a dalších oprávněných osob. Nesprávný a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu je podle jejího mínění již názor soudů obou stupňů, jestliže dovodily liknavost žalované i z délky restitučního řízení; to ovšem probíhalo před jiným orgánem než Pozemkovým fondem ČR (dále též jen „Fond“), jehož je dovolatelka právní nástupkyní, přičemž nezohlednily ani skutečnost, že v řízení uplatněné nároky žalobce (či ostatních oprávněných osob, s nimiž sdružil restituční nároky) vznikly nejdříve koncem roku 2009 a že žalobce se uspokojení nároku začal domáhat v soudním řízení po relativně krátkém časovém období, aniž se před tím on sám (či ostatní oprávněné osoby) přihlásil do některé z veřejných nabídek pozemků. Žádný ze soudů nepřihlédl ani k tomu, že žalobce (osoby, s nimiž sdružil své nároky) neposkytl žalované (pozemkovému fondu) potřebou součinnost, aby mohla jeho restituční nárok uspokojit zákonným způsobem, tj. převodem pozemků v rámci veřejných nabídek. Systém uspokojování nároků oprávněných osob je přitom stanoven zákonem a teprve v případě jeho porušení, včetně prokázaní konkrétní liknavosti, diskriminace nebo svévole na straně dovolatelky, „může žalobce na základě rozhodnutí soudu uspokojit svůj nárok vůči žalované mimo systém veřejných nabídek“ (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/07); jedná se ovšem o „výjimečné případy, kdy může dojít k prolomení postupu podle zákonné úpravy“. Právě otázka, „zda se může jednat o liknavost či svévoli na straně pozemkového fondu či dovolatelky, za situace, kdy oprávněná osoba nevyvinula žádnou aktivitu směřující k uspokojení jejího restitučního nároku (tj. nepřihlásila se do žádné z veřejných nabídek na převod náhradních pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob, ačkoli ve veřejné nabídce byly nabízeny pozemky, z nichž mohl být její restituční nárok uspokojen) a neposkytla tak Pozemkovému fondu ČR, respektive dovolatelce, nutnou součinnost k uspokojení svého restitučního nároku“, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (příp. takto vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak). Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor, jímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, spočívající v tom, že na její straně dovodil existenci liknavosti či svévole, resp. když nezkoumal, zda se dovolatelka (či její právní předchůdce) dopustila konkrétní liknavosti či svévole vůči žalobci (či osobám, s nimiž sdružil restituční nároky), a v této souvislosti namítá též „vadu napadeného rozhodnutí“, neboť odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami, své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby odložil vykonatelnost, popřípadě právní moc rozsudku, a aby vydal předběžné opatření, jímž žalobci uloží povinnost, aby nenakládal s pozemky specifikovanými v potvrzujícím výroku odvolacího soudu. V dovolání žalovaná poukázala i na nové skutečnosti, které v posuzované věci nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobci byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti potvrzující části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou zaměstnankyní s odpovídajícím právnickým vzděláním a ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení právní otázky hmotného práva, a to posouzení předpokladů, za nichž oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkovému úřadu k uzavření bezúplatné smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku, na niž rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový fond z pozemků, které se nacházejí v současně zastavěném území obce nebo zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, na které nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních právních předpisů. Pozemky, které se nacházejí mimo současně zastavěné území obce nebo zastavitelné území obce takto vymezené závaznou částí územně plánovací dokumentace, budou do veřejné nabídky zařazeny, pokud byly marně nabídnuty k prodeji podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zbývající pozemky budou nabídnuty k převodu v obchodní veřejné soutěži podle zvláštního právního předpisu.
Podle ustanovení §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
V již citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bylo dále vysloveno, že není-li nárok podle zákona o půdě dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu se nejedná o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku.
Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Svévole se může projevovat např. odmítnutím podpisu smlouvy s osobou, která se do veřejné nabídky řádně přihlásila a jíž vznikl na převod pozemku nárok, porušováním zákonem stanoveného postupu k převodu náhradních pozemků ze strany Fondu (žalované) či trvání na nutné účasti oprávněné osoby ve veřejné nabídce za současného nezahrnutí konkrétního vhodného pozemku do této veřejné nabídky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009). Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013).
V posuzované věci soudy obou stupňů dovodily, že žalobce a dále I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. jsou jakožto dědici oprávněných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, pravomocného dne 1. 12. 2009, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, pravomocného dne 9. 10. 2009, a ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, pravomocného dne 18. 9. 2009, osobami, jimž vznikl nárok, aby jim byly poskytnuty náhradní pozemky podle ustanovení §11 odst. 2 a §17 zákona o půdě (přičemž zjištěná výše stávajícího neuspokojeného nároku činí 8.913.703,87 Kč). Dohodou o sdružení nároků v rámci restitučního řízení ze dne 16. 12. 2010 pak bylo prokázáno, že žalobce se spolu s I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. dohodli na „sdružení svých nároků pro účely poskytnutí náhrad s tím, že žalobce jako ustanovený zástupce přijme plnění ze sdružených nároků svým jménem na účet všech oprávněných osob v poměru jejich podílů“. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce uplatnil nárok na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vybraných pozemků, resp. jejich částí, dne 28. 5. 2010.
Není tudíž pochyb o tom, že žalobce, ani I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. nejsou původními oprávněnými osobami (které podle obsahu spisu uplatnily nároky na vydání odňatých pozemků výzvami ze dne 16. 4. 1992), nýbrž jejich dědici. Po jak dlouhou dobu trvalo samotné restituční řízení před Pozemkovým úřadem Praha, proto není pro posouzení dané věci samo o sobě významné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, uvedl, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i České republiky - Státního pozemkového úřadu (Fondu), je především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy obou stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost (či dokonce svévoli) při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byla zformulována již citovanou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí obecně konstatoval, že zákon sice předpokládá vypořádání nároků oprávněných osob ze strany žalované formou veřejných nabídek, avšak žalovaná musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možné označit za liknavý či dokonce svévolný. Při posouzení dané věci pak dovodil, že „přestože o nároku žalobce a ostatních oprávněných osob bylo pravomocně rozhodnuto v roce 2009, respektive 2010, nebyl do dnešního dne ze strany žalované plně uspokojen“. Žalovaná tak již několik let bez zjevného důvodu svou nečinností znemožňuje naplnění smyslu restituce a za těchto okolností lze podle ustálené soudní judikatury poskytnout žalobci (který je podle dohody o sdružení oprávněn vymáhat i nároky dalších oprávněných osob) soudní ochranu na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by důvodnost žaloby bylo třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. „Pokud jde o požadavek liknavého přístupu žalované, resp. jejího právního předchůdce, a svévoli ve vztahu k vypořádání nároků oprávněných osob, vyplývají nejen z délky vypořádání nároků v tomto případě, ale i z jiných obdobných sporů, jež jsou soudu známy z úřední činnosti“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí v rozsahu týkajícím se dovoláním napadené části odkázal jen na právní názory soudu prvního stupně.
Za této situace je právní závěr soudů obou stupňů, že byly splněny předpoklady pro nahrazení projevu vůle žalované k převodu žalobcem vybraných pozemků, zjevně nepřiměřený, neboť v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti (vyjma toho, že nárok žalobce a dalších oprávněných osob na převod náhradních pozemků nebyl od roku 2009, resp. 2010, do rozhodnutí soudu prvního stupně uspokojen), jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované (Fondu) se jednalo ve vztahu k vypořádání nároků žalobce a dalších oprávněných osob o libovůli (liknavost) či dokonce svévoli, a tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě. Při aplikaci ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě a shora uvedených judikatorních závěrů se v dané věci rozhodujícími okolnostmi (hledisky) pro posouzení ne(důvodnosti) nároku žalobce (a dalších oprávněných osob) uplatněného žalobou podanou u soudu prvního stupně již dne 28. 5. 2010, rozumí zejména to, zda žalovaná (Fond) nabízela (nabízel) ve veřejných nabídkách v rozhodné době, tedy od právní moci citovaných rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ve vztahu ke každé z oprávněných osob do rozhodnutí soudu prvního stupně, vhodné náhradní pozemky (kvalitativních i kvantitativních parametrů), zda jich nabízela dostatek, či nikoliv, zda se žalobce (další oprávněné osoby) těchto veřejných nabídek v rozhodné době zúčastnil (zúčastnily), zda podal (podaly) žádost o převod náhradních pozemků v příslušné lhůtě, či nikoliv, z jakého důvodu žalobce a další oprávněné osoby podali žalobu již dne 28. 5. 2010, a případně, zda mezi účastníky byla vedena nějaká jednání o bezúplatném převodu náhradních pozemků, či nikoliv, a s jakým výsledkem. Poukaz soudu prvního stupně na „jiné obdobné spory“, jež jsou mu „známy z úřední činnosti“, je zcela nekonkrétní a pro danou věc irelevantní; soud je totiž povinen posoudit každou projednávanou věc individuálně s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem a na základě nich pak učinit závěry právní. Kromě toho je možno uvést, že skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, sice není třeba dokazovat, avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jelikož soudy uvedené okolnosti nezkoumaly a bez bližšího odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že žalovaná (Fond) jednala v rozporu se zákonem o půdě.
Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), nenapravil-li pochybení soudu prvního stupně, který potřebná skutková zjištění a právní posouzení ohledně předpokladů, za nichž se žalobce (a další oprávněné osoby), jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkovému úřadu k uzavření bezúplatné smlouvy o převodu konkrétních náhradních pozemků, neprovedl, a bez dalšího jen „pro stručnost odkázal“ na závěry, které učinil soud prvního stupně, aniž se ve svém rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně.
Právní otázka formulovaná dovolatelkou „zda se může jednat o liknavost či svévoli na straně pozemkového fondu či dovolatelky, za situace, kdy oprávněná osoba nevyvinula žádnou aktivitu směřující k uspokojení jejího restitučního nároku (tj. nepřihlásila se do žádné z veřejných nabídek na převod náhradních pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob, ačkoli ve veřejné nabídce byly nabízeny pozemky, z nichž mohl být její restituční nárok uspokojen) a neposkytla tak Pozemkovému fondu ČR, respektive dovolatelce, nutnou součinnost k uspokojení svého restitučního nároku“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, protože v řízení nebyla shora uvedená hlediska dosud soudy zkoumána.
Pokud pak žalovaná v dovolání poukazuje i na nové skutečnosti, které v posuzované věci nastaly až po rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolací soud připomíná, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1124/2009). Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, s. 1288).
K vydání předběžného opatření, jak dovolatelka navrhla, je věcně příslušný soud prvního stupně (srov. §74 odst. 3 o. s. ř.), který o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 13 C 204/2010-494.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadené potvrzující části výroku správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo částečně zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Již nad rámec podaného dovolání je třeba uvést, že v dalším řízení bude nezbytné s použitím pravidel o výkladu právních úkonů posoudit především (ne)platnost „Dohody o sdružení nároků v rámci restitučního řízení“, kterou žalobce uzavřel dne 16. 12. 2010 s I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B., jakož i objasnit otázku, zda žalobce je - poté, co v řízení před soudem prvního stupně předložil uvedenou dohodu, a poté, co pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2011, č. j. 13 C 204/2010-129, bylo řízení ve vztahu mezi původními žalobci I. Č., J. Ř., Ing. M. Š. a E. B. a žalovanou pro zpětvzetí žaloby zastaveno a byla připuštěna změna žaloby - oprávněn před soudem za tyto oprávněné osoby jednat a žalobou na nahrazení projevu vůle uplatňovat (kromě svého) i jejich nároky na bezúplatný převod náhradních pozemků.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu