ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3504.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3504/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) RUGBY KLUB Petrovice, občanského sdružení , se sídlem v Praze 10
-Petrovicích, Grammova 2, zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, a b) A. I., P., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, za účasti 1) Městské části Praha - Petrovice se sídlem v Praze 10, Edisonova 429, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rabínovo nábř. 42, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 455/2007, o dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 24 Co 78/2014-356, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku (v pořadí druhého) ze dne 23. října 2014, č. j. 24 Co 78/2014-356, změnil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 11 C 455/2007-300, ve výroku I. tak, že se určuje, že A. I. je vlastnicí pozemků par. č. 574/1, 574/2 a 573/3 v katastrálním území P. a že se takto nahrazuje výrok III. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 12. 9. 2007, č. j. PÚ 1003/07/2; ve vztahu k pozemku parc. č. 449/4 v katastrálním území P. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž žaloba A. I. o určení, že je vlastnicí této parcely byla zamítnuta, potvrdil; ve vztahu k pozemkům parc. č. 446/1, 446/2, 447/1, 447/2, 447/3 a 447/4 zůstal tento výrok rozsudku soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž rozhodl, že A. I. není vlastnicí pozemků parc. č. 449/1 (sportoviště) a 449/5 (pastvina) v katastrálním území P., a že tímto výrokem se nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 12. 9. 2007, č. j. PÚ 1003/07/2, v části, kterým bylo určeno, že A. I. je vlastnicí těchto pozemků. Ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, ve výrocích IV., V., VI. a VII. byl tento rozsudek zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení, a výrokem V. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vydání pozemků parc. č. 449/1, 449/4 a 449/5 v kat. území P. oprávněné osobě (druhé žalobkyni) brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť v řízení bylo prokázáno, že na pozemku parc. č. 449/1 existovalo před 1. říjnem 1976 a ke dni účinnosti tohoto zákona sportoviště, a že pozemky parc. č. 449/4 a 449/5 slouží k provozu tohoto sportoviště [jde o celek (areál)] - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k pozemku parc. č. 449/4 v kat. území P., a proti výroku II., jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkům parc. č. 449/1 (sportoviště) a parc. č. 449/5 (pastvina), podala druhá žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť „dovoláním napadený výrok rozhodnutí soudů obou stupňů závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.)“. Namítá, že „obsah spisu neodpovídá skutkovým závěrům soudu“, neboť je sice pravdou, že byl proveden důkaz výpisy z obecní kroniky, kde je uvedeno (v zápise z roku 1947), že fotbalistický sportovní klub si prosadil hřiště na louce pod pivovarem, avšak nikde není a nebylo potvrzeno, že se jedná o pozemek totožný s předmětným pozemkem (dle KN) parc. č. 449/1“. Podle názoru dovolatelky „soud prvního stupně nerespektoval pokyn odvolacího soudu obsažený v předchozím rozsudku ze dne 28. 1. 2013, neprovedl výslechy starousedlíků či jiné další důkazy“ a jako „zcela nedostačující se jeví důkaz písemným prohlášením PhDr. O. S. a K. R., což bylo v podstatě jediné doplnění dokazování pro zrušení předchozího rozsudku soudu I. stupně“. Odvolací soud se pak chybně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, „nerespektování závazného procesního pokynu toleroval“ a jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil. „Za problematický“ považuje dovolatelka také závěr odvolacího soudu, že „z hlediska ust. §11 písm. e) zákona o půdě není třeba zjišťovat, zda dotčený pozemek byl využíván jako sportoviště k roku 1976, ale stačí prokázat, že pozemek byl využíván jako sportoviště kdykoliv předtím“; má tak za to, že „se jedná o nepřípustný extenzivní výklad překážky ve vydání pozemku“. Stejné argumenty se musí vztahovat též na pozemky parc. č. 449/4 a 449/5, které byly z pozemku parc. č. 449/1 odděleny až v roce 2001 a evidentně slouží provozu ragbyového hřiště na pozemku parc. 449/1. „Protože se odvolací soud neřídil ani svými vlastními pokyny, jimiž zavázal soud I. stupně, zatížil tím řízení a své rozhodnutí vadou“. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části výroku I. a ve výroku II. zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013].
Nejvyšší soud dovolání druhé žalobkyně odmítl podle ustanovení 243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (námitky dovolatelky jednak směřují proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a dále jde o námitky, jimiž soudům vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2016
JUDr. Olga P u š k i n o v á
předsedkyně senátu