ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3804.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3804/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Auto moto klub Autoservis Sivok v AČR , IČO: 147 99 464, pobočného spolku se sídlem v Březnici, Počapská 250, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, proti žalovanému městu Březnice , se sídlem v Březnici, Náměstí 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 251/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č.j. 22 Co 335/2014 - 96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. února 2014, č. j. 10 C 251/2013-71, jímž tento zastavil řízení (ve věci určení vlastnictví k nemovitostem v obci a kat. území B. – budovy a pozemku st. p. č. 629) pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1, 159a odst. 4 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Zjistil, že o téže věci již bylo dříve rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. března 2006, č. j. 6 C 261/2005-68, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 326/2006-120.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantní otázce procesního práva, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatea), je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky.
Podle konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 2033/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 381/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 2200/2007; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014) je překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Tato překážka nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce; překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně.
Totožnost účastníků (osob totožných s účastníky dříve skončeného řízení, ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 261/2005) je zde nesporná a v souladu s výše citovanou judikaturou je i závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu obou řízení (je-li relevantní stav vymezený žalobním petitem, dle nějž žalobce požadoval určení vlastnického práva k těmže nemovitostem, jako v již dříve skončeném řízení – k domu č.p. 250 na st. p. č. 629, spolu se st. p. č. 629 v k. ú. Březnice) a dovozoval-li (tvrzené) vlastnické právo z těchže skutečností, jež byly (měly být) předmětem posouzení soudu v již dříve skončeném řízení (pokládaje toto posouzení – jak znovu opakuje i v nyní podaném dovolání – za neúplné a nesprávné, navzdory tomu, že rozsudek odvolacího soudu obstál i v řízení dovolacím – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2007, č. j. 28 Cdo 1246/2007, kdy ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 1. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 2101/07).
O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001). Takovou povahu žalobcem tvrzené okolnosti nemají (včetně jím nyní dovozovaného nabytí vlastnického práva vydržením či znovunastolené otázky přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce dle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalobce o dalších (tvrzených) vadách řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Ve vztahu k (tvrzenému) porušení práva na spravedlivý proces, spatřuje-li je žalobce v tom, že mu pro odvolací řízení nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, nelze než uvést, že tato otázka byla předmětem samostatného rozhodování soudů nižších stupňů (viz usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. dubna 2014, č. j. 10 C 251/2013-83, potvrzené usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2014, č. j. 22 Co 243/2014-91, proti němuž žalobce v zákonem stanovené lhůtě, přes poučení uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí, dovoláním nebrojil). K otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí sluší se pak uvést, že dovoláním napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné, jsou-li z jeho odůvodnění seznatelné důvody, pro které soud takto rozhodl (nejde-li navíc o rozhodnutí meritorní) a kdy odůvodnění rozhodnutí, takto dovolatelem kritizované pro svou stručnost, nebránilo tomuto účastníku v tom, aby proti němu formuloval dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Se zřetelem k ustanovení čl. II – přechodná ustanovení – zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Všechna shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu