ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4335.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4335/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uzavření smlouvy o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 267/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2014, č. j. 17 Co 436/2011-447, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Váňové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 7 C 267/2009-341, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2011, č. j. 7 C 267/2009-355, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní do 15 dnů od právní moci rozsudku smlouvu znění uvedeného ve výroku (výrok I.), zavázal žalovanou k povinnosti nahradit ČR – Okresnímu soudu v Prostějově na nákladech řízení 9.425,- Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 15.480,- Kč (výrok III.). Žalobkyně je nositelkou restitučního nároku na vydání náhradního pozemku v hodnotě 76.930,- Kč podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Její nárok byl částečně vypořádán v roce 1999 převodem pozemku v k. ú. P. v hodnotě 61.796,- Kč a podanou žalobou se domáhala vypořádání zbylé části restitučního nároku převodem pozemku v k. ú. P. v hodnotě 15.134,- Kč. S ohledem na prokázaný liknavý postup žalované nevázal soud prvního stupně důvodnost žaloby na podmínku předchozího zahrnutí předmětného pozemku do veřejné nabídky. Původní pozemek, který žalobkyni nelze vydat, byl ke dni 24. června 1991 oceněn jako orná půda, avšak právním předchůdcům žalobkyně byl odňat za účelem zastavění, a proto soud vycházel při stanovení výměry náhradního pozemku ze stejných kritérií a ocenil ho jako ornou půdu, byť je nyní určen k zastavění. Převodem náhradního pozemku žalobkyni má být alespoň částečně zmírněn následek majetkové křivdy a stanovením jeho ceny jako pozemku určeného k zastavění by žalobkyně byla znevýhodněna z hlediska výměry s přihlédnutím k výši jejího doposud nevypořádaného nároku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. června 2014, č. j. 17 Co 436/2011-447, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že označení žalovaného v článcích 1. a 3. smlouvy správně zní Státní pozemkový úřad ČR, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 97.102,- Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 14.175,- Kč (výrok III.). Ve věci byla spornou otázka liknavosti postupu žalované a s tím související možnost žalobkyně požadovat konkrétní pozemek nezařazený do veřejné nabídky, jakož i otázka ceny náhradního pozemku, který má být žalobkyni vydán. Pozemek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, nebyl žalovanou zařazen do veřejné nabídky pozemků a podle územně plánovací dokumentace se jedná o pozemek určený k zastavění stavbou pro bydlení. Odvolací soud měl za zjištěné, že žalovaná při vypořádání restitučního nároku postupovala liknavě a s neodůvodněnými průtahy, nepostupovala vůči žalobkyni dostatečně vstřícně a pružně, přičemž nebylo zjištěno, že by se tak stalo z důvodů na straně žalobkyně. Kromě toho byly pozemky obsažené v nabídce žalované pro žalobkyni zcela nevyhovující. Žalobkyně se tedy může domáhat vydání konkrétně vytipovaného pozemku, aniž by důvodnost její žaloby byla podmíněna předchozím zahrnutím pozemku do veřejné nabídky. Hodnota nevypořádaného zůstatku restitučního nároku žalobkyně činí 15.134,- Kč a odpovídá části předmětného pozemku oceněného jako pozemku stavebního ve výměře 151 m 2 ; při ocenění téhož pozemku jako pozemku druhu orná půda odpovídá témuž nároku pozemek ve výměře 1283 m 2 . Pokud byly žalobkyni v minulosti odňaty pozemky vedené v evidenci jako zemědělské, které však již v době odnětí byly určeny k zastavění a za tím účelem i vykupovány, odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013), uzavřel, že žalobkyni je nutno poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž tvrdí, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 nelze dovodit závěr, že by náhradní pozemky, které jsou určeny k zastavění, měly být oceněny jako zemědělské. Takový postup je v rozporu s §11a odst. 13 zákona o půdě. Převod předmětného pozemku za cenu pozemku zemědělského by zvýhodnil žalobkyni ve vztahu k ostatním oprávněným osobám, neboť by se jí dostalo náhrady několikanásobně vyšší, než byla dříve vzniklá majetková křivda, což je v rozporu s účelem zákona o půdě. Žalobkyni by tedy měl být poskytnut pozemek určený pro stavbu, avšak pouze o takové výměře, aby hodnota náhradního pozemku odpovídala výši restitučního nároku žalobkyně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že ačkoliv jí byl odňat pozemek označený jako orná půda, vázalo se k němu rozhodnutí o stavbě zdravotnického areálu, a tudíž nyní jí má být vydán pozemek, který je rovněž veden jako orná půda a je územním plánem do budoucna určen k zastavění. Poukázala na průtahy na straně dovolatelky a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně připomíná ustálenou judikaturu k otázce náhrady za nevydané pozemky (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013), v níž se Nejvyšší soud přidržuje výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35). Podle nich je správným posouzení, kdy osobě oprávněné je třeba za odňaté pozemky poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské. Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž dotčené pozemky v době, kdy byly převáděny kupní smlouvou na stát, byly v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské a soud považoval za nutné poskytnout za ně náhradu (ve smyslu §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), protože v době jejich prodeje již existovala územně plánovací dokumentace, podle níž byly předmětné pozemky určeny k výstavbě sídliště, s tímto byly i vykupovány, a posléze byla výstavba skutečně realizována. Z této judikatury ostatně dovolací soud vycházel i ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4237/2013), neboť se jednalo o obdobnou situaci. V době převodu původního pozemku evidovaného jako orná půda na stát byl tento již určen k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací a posléze byl skutečně zastavěn zdravotnickým areálem. Odvolací soud proto rozhodl správně a v souladu s ustálenou judikaturou, když žalobkyni přiznal právo na převod náhradního pozemku vedeného v současnosti formálně jako orná půda, ovšem fakticky určeného k zástavbě.
Pokud jde o ocenění takto vydávaného pozemku a s tím související určení jeho výměry, jež je podstatou věci v daném případě, dovolatelka tvrdí, že náhradní pozemky vydávané žalobkyni nelze ocenit jako pozemky zemědělské, protože jsou určeny k zastavění. Opačný závěr (podle dovolatelky) nevyplývá z rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, byl by v rozporu s §11a odst. 13 zákona o půdě a žalobkyni by bezdůvodně zvýhodňoval. Dovolací soud konstatuje, že uvedená otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dovolání tedy je přípustné, není však důvodné.
Podle preambule zákona o půdě je cílem a účelem tohoto zákona snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.
Podle §11a odst. 13 zákona o půdě se cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. […] Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
V této souvislosti je nutné mít na zřeteli konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, či nález Ústavního soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. I. ÚS 320/06), dle níž při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ústavní soud přitom již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti (mezery v právních předpisech) různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Původní pozemek ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně přešel do vlastnictví státu za cenu 0,40 Kčs za 1 m 2 , což odpovídalo ceně za pozemek druhu orná půda, byť se již v té době jednalo o pozemek určený k zastavění. Znaleckým posudkem ze dne 23. května 1996 byl odňatý pozemek druhu orná půda o výměře 9.800 m 2 oceněn částkou 76.930,- Kč, ačkoliv bylo známo, že pozemek byl vykoupen za účelem zastavění a skutečně byl zastavěn. Uvedená částka představovala restituční nárok žalobkyně, z něhož byla do této doby uspokojena část, a to vydáním pozemku o výměře 5.237 m 2 v hodnotě 61.796,- Kč. K uspokojení zbylé části restitučního nároku se žalobkyně domáhá vydání pozemku určeného k zastavění o výměře 1.283 m 2 v hodnotě 15.134,- Kč při ocenění pozemku jako orné půdy.
Podle Nejvyššího soudu právě shora popsaný skutkový stav a restituční charakter sporu vylučuje absolutní vázanost doslovným zněním uvedeného ustanovení zákona o půdě, dle kterého se pozemek určený k zastavění ocení jako pozemek stavební, a to zvláště v situaci, kdy restituční nárok žalobkyně byl oceňován jako orná půda, ačkoli šlo o pozemky určené k zastavění (pozdější judikatura již vycházela právě z toho, že by měl být takovýto restituční nárok oceněn v cenách vyplácených za pozemky stavební). Účelem a smyslem restituce, je zmírnění majetkových a jiných křivd, čehož lze v tomto případě dosáhnout pouze rozumnou interpretací zákona ve prospěch žalobkyně, které byl odňat pozemek druhu orná půda, v tomto režimu byl oceněn při převodu na stát, ačkoliv byl v té době již určen k zastavění a v tomto režimu byl také následně vyčíslen její restituční nárok. K odčinění této křivdy musí mít tudíž žalobkyně právo na vydání pozemku adekvátního tomu, jenž jí byl odňat, tedy pozemku určeného k zastavění, ovšem (s ohledem na shora podané) oceněného jako pozemek druhu orná půda. Právě takovým způsobem lze dobře dostát účelu sledovanému restitučními zákony i výše citovanou judikaturou, zatímco postupem opačným by byl jejich účel z logiky věci zcela popřen a šlo by o výklad v rozporu se zdravým rozumem. Nelze totiž odhlédnout ani od toho, že v případě výkladu nabízeného dovolatelkou by došlo k neodůvodněnému zvýhodnění státu, který platil za pozemky zemědělské, ale fakticky již v době jejich převodu dostával pozemky stavební. Lze po státu proto spravedlivě požadovat, aby nyní poskytl pozemky určené k zastavění, ovšem oceněné jako orná půda. Uvedený výklad je ostatně i naplněním judikaturního závěru, že oprávněné osobě má být za odňatý pozemek, který jí nelze vydat, poskytnuta náhrada jako za pozemek určený pro stavbu, byť byl v době převodu na stát veden v evidenci nemovitostí jako zemědělský, byl-li určen ke stavbě.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Za situace, kdy dovolatelka netvrdila a kdy dovolací soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností) ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s §7 bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu