ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5178.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5178/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, IČ 750 32 333, o zaplacení částky 50.107,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 17 Co 49/2015-369, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně současně s podáním žaloby dne 18. 12. 2006, jíž se (po její změně soudem připuštěné) domáhá zaplacení částky 50.107,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 23 C 38/2007-77, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a usnesením ze dne 15. 4. 2009, č. j. 23 C 38/2007-86, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č. j. 17 Co 361/2009-95, zamítl její žádost o ustanovení zástupce.
Usnesením ze dne 2. 2. 2010, č. j. 23 C 38/2007-108, Obvodní soud pro Prahu 1 řízení o další žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce ze dne 28. 1. 2010 zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (res iudicata), „když se jednalo již o druhou žádost o ustanovení zástupce a soud nepovažoval důvody, pro které žalobkyně navrhuje ustanovit jí zástupce, za skutečnosti, které by jí bránily v účinném hájení jejích zájmů“. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2010, č. j. 17 Co 242/2010-119, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že nejprve je nutno rozhodnout o návrhu žalobkyně na delegaci věci k Okresnímu soudu v Olomouci.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 23 C 38/2007-162, žalobkyni odňal osvobození od soudních poplatků přiznané jí jeho usnesením ze dne „26. 6. 2008“ (správně 24. 6. 2008), č. j. 23 C 38/2007-77, a to se zpětnou účinností (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobkyni se k ochraně jejích zájmů v této věci neustanovuje zástupce (výrok II.). Usnesením ze dne 26. 4. 2012, č. j. 17 Co 136/2012-209, Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobkyni se zpětnou účinností potvrdil (výrok I.) a ve výroku II., jímž bylo zamítavě rozhodnuto o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce, je zrušil a řízení o tomto návrhu zastavil (výrok II.), neboť žalobkyně vzala svůj návrh na ustanovení zástupce podáním ze dne 30. 3. 2012 zpět, stejně jako žádost o osvobození od soudních poplatků, a to „z důvodu změny jejích majetkových poměrů po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 21 Cdo 4895/2010“.
Na základě žádosti žalobkyně ze dne 9. 11. 2013 o ustanovení opatrovníka „z důvodů, pro které jí byl ustanoven opatrovník v řízení 23 C 24/2011“, doplněné podáním ze dne 11. 11. 2013, v němž požádala, aby jí byl opatrovníkem ustanoven Mgr. Martin Tomeš, advokát se sídlem v Olomouci, Sokolská 22, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 3. 2014, č. j. 23 C 38/2007-309, ustanovil žalobkyni pro toto řízení podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem Mgr. Martina Tomeše, advokáta se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22.
K odvolání Mgr. Martina Tomeše Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 23 C 38/2007-319, zprostil Mgr. Martina Tomeše „funkce opatrovníka žalobkyně“ (výrok I.) a ustanovil žalobkyni zástupcem Mgr. Barbaru Martinů, advokátku se sídlem Praha 4, Na Vrstvách 827/1 (výrok II.). V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že nesouhlasil-li Mgr. Martin Tomeš s ustanovením opatrovníkem žalobkyni (§29 odst. 3 o. s. ř.), této funkce jej zprostil a „v souladu s ust. §30 odst. 1, 2 o. s. ř. ustanovil žalobkyni zástupcem z řad advokátů Mgr. Barbaru Martinů“. Proti tomuto usnesení nebylo podáno odvolání.
V podání doručeném soudu prvního stupně dne 13. 10. 2014 žalobkyně uvedla, že „usnesením 23 C 38/2007-31 mi soud ustanovil zástupkyní dle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Mgr. Barbaru Martinů, namísto opatrovníka dle §29 odst. 3 o. s. ř. Mgr. Martina Tomeše (proč namísto opatrovníka byl ustanoven zástupce, není z odůvodnění usnesení seznatelné)“, a že z důvodu „zásadního a nevratného narušení její důvěry“ k ustanovené zástupkyni žádá o „změnu ustanovené zástupkyně, resp. opatrovníka“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 23 C 38/2007-349, „návrh žalobkyně, aby soud ustanovil namísto ustanoveného zástupce Mgr. Barbary Martinů jiného právního zástupce žalobkyni z řad advokátů“, zamítl. Žalobkyní uváděné důvody neshledal relevantními, jelikož z obsahu spisu je zřejmé, že ustanovená zástupkyně řádně reaguje na výzvy soudu, že je obeznámena s věcí, že tato advokátka byla ustanovena zástupkyní žalobkyně i v dalších řízeních vedených proti žalovanému, v nichž žalobkyně o změnu zástupkyně nepožádala, a že naopak v jiných řízeních vedených u tohoto soudu, v nichž jí byl ustanoven zástupcem jiný advokát, žádá, aby jí zástupcem byla ustanovena advokátka Mgr. Barbara Martinů.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2015, č. j. 17 Co 49/2015-369, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že Mgr. Barbara Martinů se zprošťuje funkce zástupkyně žalobkyně, a tak, že se řízení o návrhu žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů zastavuje. Odvolací soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11, přisvědčil žalobkyni, že je třeba vzít v úvahu stanovisko zastupovaného, jemuž byl advokát k ochraně jeho zájmů ustanoven, neboť pominutí jeho vůle je postupem zjevně nepřiměřeným realizaci účelu, který tento zákonný institut sleduje, přičemž dosažení tohoto účelu je odvislé rovněž od splnění podmínky existence vztahu vzájemné důvěry mezi ustanoveným zástupcem a zastupovaným. Dále dovodil, že vyplývá-li z obsahu spisu, že žalobkyni bylo odňato přiznané osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností, nesplňuje zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce, a to nejen z řad advokátů. Pokud tedy soud prvního stupně žalobkyni zástupce z řad advokátů ustanovil, učinil tak v rozporu s ustanovením §30 o. s. ř. Za situace, kdy již bylo o zcela shodném návrhu žalobkyně pravomocně rozhodnuto, je dána překážka věci pravomocně rozsouzené (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Proti části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž bylo řízení „o návrhu žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů“ zastaveno, podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to „1) zda může být zastaveno řízení, které nebylo zahájeno z důvodu absence návrhu na zahájení řízení“, a 2) „rozdílnosti rozhodování o žádosti dle §30 odst. 2 o. s. ř. o ustanovení zástupce z řad advokátů a rozhodování o ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 o. s. ř.“, a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „nesprávné posouzení obsahu úkonu účastníka podle jeho označení“. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že projednání její žádosti brání překážka věci rozhodnuté, neboť podáními ze dne 9. 11. 2013 a ze dne 24. 3. 2014 požádala o ustanovení opatrovníka, resp. o změnu jeho osoby, a rovněž její podání ze dne 13. 10. 2014 je „dle svého obsahu mířeno na změnu opatrovníka“. Namítá, že žádné řízení o „nové/další“ žádosti o ustanovení zástupce podle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř. neprobíhalo, neboť to může být zahájeno jen na základě žádosti účastníka. Soud však nemůže rozhodnout o ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř. bez návrhu účastníka, směřuje-li jeho návrh výslovně k ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.; je tedy zřejmé, že odvolací soud její žádosti nesprávně interpretoval, neboť z jejich obsahu je zřejmé, že „jí šlo o ustanovení opatrovníka, resp. o jeho změnu“.
Za další (rozhodující) právní otázku procesního práva dále dovolatelka považuje „zneužití ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006), neboť odvolací soud - v rozporu s obsahem spisu, který neobsahuje její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů - nesprávně posoudil „zmatečnost“ usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 23 C 38/2007-319. Spornou je podle dovolatelky rovněž i otázka procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně vyřešena, a to „šíře oprávnění soudu při posuzování toho, co je dle §41 odst. 2 o. s. ř. nesprávným označením úkonu účastníka tak, aby soud nenahrazoval projev vůle účastníka tam, kde se předpokládá návrh (§30 odst. 2 o. s. ř.), oproti tomu, kdy je soud oprávněn rozhodovat i bez návrhu (§29 odst. 3 o. s. ř.)“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení o návrhu žalobkyně na změnu opatrovníka.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti napadené části výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §30 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
V daném případě - jak z obsahu spisu vyplývá - bylo o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2009, č. j. 23 C 38/2007-86, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č. j. 17 Co 361/2009-95, tak, že tato její žádost byla zamítnuta. Usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 23 C 38/2007-162, Obvodní soud pro Prahu 1 mimo jiné žalobkyni odňal osvobození od soudních poplatků přiznané jí jeho usnesením ze dne „26. 6. 2008“ (správně 24. 6. 2008), č. j. 23 C 38/2007-77, a to se zpětnou účinností (výrok I.), a Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2012, č. j. 17 Co 136/2012-209, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobkyni se zpětnou účinností potvrdil (výrok I.).
Výroky těchto pravomocných usnesení je soud podle ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř. vázán, přičemž v případě, že by po pravomocném zamítnutí žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce pro řízení nedošlo ke změně jejích poměrů, je namístě, aby soud řízení o její další žádosti o ustanovení zástupce pro řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Ustanovil-li tedy Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 23 C 38/2007-319, žalobkyni zástupcem Mgr. Barbaru Martinů, advokátku se sídlem Praha 4, Na Vrstvách 827/1, aniž žalobkyně o ustanovení zástupce požádala, navíc za situace, kdy jí bylo pravomocným usnesením soudu odňato osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností, rozhodl v rozporu se zákonem (§30 a §138 odst. 1 o. s. ř.).
Pakliže žalobkyně v podání, doručeném soudu prvního stupně dne 13. 10. 2014, uvedla, že z důvodu „zásadního a nevratného narušení její důvěry“ k ustanovené zástupkyni žádá o „ změnu ustanovené zástupkyně“, pak odvolací soud poté, co (dovoláním nenapadeným) výrokem usnesení ze dne 17. 2. 2015, č. j. 17 Co 49/2015-369, zprostil advokátku Mgr. Barbaru Martinů funkce zástupkyně žalobkyně, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud řízení o návrhu žalobkyně na ustanovení jiného zástupce z řad advokátů (v němž žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že u ní došlo ke změně poměrů, v jejichž důsledku by u ní byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků netvrdila) zastavil, neboť tomu bránila překážka věci pravomocně rozsouzené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 768/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 6, a dále srov. analogicky závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 273/2015, ze dne 14. 10 2015, sp. zn. 30 Cdo 1358/2015, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5181/2014), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Na dovolatelkou formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku nezávisí, neboť je odvolací soud neřešil. Tyto otázky tedy přípustnost dovolání založit nemohou, neboť nesplňují kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu