ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.575.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 575/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. L. V. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované D. B. , zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o 200.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 131/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 49 Co 251/2013
-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 49 Co 251/2013-153, se , vyjma výroku II., zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 33 C 131/2009-87, uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud na základě provedeného dokazování přitakal žalobci, dle nějž se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila ve výši požadované částky, kterou jí omylem zaslal na bankovní účet. Žalované se nepodařilo úspěšně doložit svou obranu spočívající v tvrzení, že peněžní prostředky byly na její účet žalobcem převedeny na základě smlouvy o půjčce, kterou žalobce uzavřel s jejím bývalým manželem. Bez významu pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku je rovněž způsob, jímž bylo s těmito prostředky následně naloženo žalovanou či osobou mající k účtu dispoziční oprávnění.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích I. a III. Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 49 Co 251/2013-153, potvrdil ve výroku I. v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2009 do zaplacení (výrok I.), změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o zaplacení úroku z prodlení od 31. 5. 2009 do 5. 6. 2009, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou dle úpravy obsažené v §708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v majetku peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí vůči ústavu pohledávka ve výši zmíněných prostředků. Jsou-li peníze na dané konto poukázány omylem, vzniká bezdůvodné obohacení na straně jeho majitele, který takto nabude v rozsahu odpovídajícím zaslané částce neoprávněně majetkovou hodnotu v podobě navýšení pohledávky vůči peněžnímu ústavu. Korektní závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované není s to zvrátit ani tvrzení, dle nějž byl daný obnos na účet žalované zaslán na základě smlouvy o půjčce uzavřené žalobcem s R. B. (bývalým manželem žalované), neboť připsáním peněz na účet se nikterak nerozšířila majetková sféra této osoby. Pokud R. B. na základě svého dispozičního oprávnění peníze z účtu vybral, dostalo se mu majetkového prospěchu právě na základě tohoto oprávnění, a nikoliv plněním ze strany žalobce. Obrana žalované spočívající v poukazu na zmíněné skutečnosti je tedy pro posouzení její povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení bezcenná, a není důvodu se jí více zabývat. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně je namístě korigovat toliko v úsudku stran počátku prodlení se splněním žalované povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání vyjma jeho výroku II.) podala dovolání žalovaná, jež je toho mínění, že k otázce řešené dotčeným rozhodnutím je dovolacím soudem přistupováno rozdílně, pročež je na dovolání třeba pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Číslo účtu žalované bylo určeno jako platební místo pro plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a R. B. v postavení dlužníka, jenž měl k tomuto účtu dispoziční oprávnění. Uvedené pak zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované například rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, dle níž věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek přenechat dlužníkovi peníze i převodem na účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. R. B. z účtu žalované přímo vyzvednul částku 90.000,- Kč a další výběry realizoval prostřednictvím platební karty, jíž rovněž disponoval, což mělo být mimo důkazů, jež nebyly shledány dostatečně přesvědčivými, prokázáno svědeckou výpovědí, k jejímuž provedení však soudy nepřikročily. Jelikož v souvislosti s půjčkou částky 200.000,- Kč nedošlo ke zvýšení aktiv žalované, nemohlo na její straně dojít ani k bezdůvodnému obohacení, jak odpovídá názorům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Rozdílné úvahy jsou oproti tomu vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 221/2002, což dokládá rozpornou rozhodovací praxi ve smyslu §237 o. s. ř. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatelky a navrhl odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Třebaže tvrzení dovolatelky o rozdílném přístupu k téže otázce Nejvyšším soudem nelze mít za přiléhavé, neboť opomíjí skutkové i právní odlišnosti poukazovaných rozhodnutí, je na dovolání možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu naposledy citovaného ustanovení, jelikož odvolacím soudem byly přehlédnuty judikatorní závěry vyslovené k funkci bankovního účtu jako platebního místa.
V obecné rovině jsou zajisté správné úvahy odvolacího soudu, dle nichž osoba, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet, zákonem označovaná jako majitel účtu, má ve vztahu k peněžnímu ústavu pohledávku z účtu ve výši částek na něj touto, případně jinými osobami vložených, aniž by přitom bylo rozhodující, čí prostředky byly na toto konto vloženy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Jsou-li peníze na účet zaslány omylem, je pak k jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení povinna právě osoba, jejíž majetková sféra se takto bez právního důvodu rozrostla navýšením její pohledávky vůči peněžnímu ústavu, nehledě na to, jak je s nimi dále naloženo (srov. obdobně úvahy vyslovené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Od těchto situací je ovšem třeba odlišit případy, v nichž bankovní účet figuruje pouze jako místo plnění, jehož prostřednictvím má být splněn závazek ze vztahu mezi osobami od majitele účtu odlišnými. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012). Aby bylo v nyní řešeném sporu na částku, kterou obdržela na svůj účet žalovaná, možno pohlížet jako na plnění poskytnuté žalobcem na základě smlouvy s R. B., bylo by samozřejmě nezbytné přesvědčivě doložit, že šlo právě o plnění z uváděné smlouvy, neboť pouhé tvrzení, ve vztahu k němuž by žalovaná neunesla důkazní břemeno, by nebylo s to zvrátit správnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Konstatoval-li však odvolací soud bezvýznamnost zmíněné skutečnosti, aniž by se blíže zabýval opodstatněním této námitky žalované, nemůže jeho rozhodnutí za daného stavu řízení obstát jako věcně správné.
K tvrzenému rozporu tezí vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a usnesení tohoto soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, se sluší podotknout, že tato rozhodnutí vycházejí z rozdílného skutkového stavu, stěžejní odlišností je pak to, že ve sporu řešeném v rozhodnutí prve uvedeném nefiguroval účet třetí osoby jako řádně sjednané místo plnění, zatímco ve vztahu rozebíraném ve druhém z odkazovaných rozhodnutí tomu tak bylo, což se samozřejmě muselo promítnout i do vymezení práv a povinností dotčených osob, aniž by však v rozhodnutích vyslovené úvahy spolu vzájemně kolidovaly.
S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu