ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.580.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 580/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce I. H. , zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 128, proti žalovaným 1) Ing. P. K. , a 2) Ing. L. H. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o zaplacení částky 602 211 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 119/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. října 2015, č. j. 60 Co 331/2015-598, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud odmítl odvolání žalobce v části směřující proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. dubna 2015, č. j. 9 C 119/2009-524 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek ve výrocích IV a V, jimiž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k oběma žalovaným, jde-li o zaplacení částek 158 550,87 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), změnil rozsudek ve výrocích II a III tak, že zamítl žalobu i v části, jíž se žalobce domáhal po každém z žalovaných zaplacení částky 121 494,13 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok IV), jakož i náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výroky V a VI).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl rozsudek ve výrocích I, II, III, V a VI. K přípustnosti dovolání uvedl tolik, že ji „spatřuje v otázce zásadního právního významu“, důvodnost pak „v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně tak jako v nesprávném právním posouzení věci“. Za ně označuje to, že „soudy obou stupňů se s důkazy a námitkami žaloby vypořádaly nedostatečným způsobem nebo se zjištěnými skutečnostmi nezabývaly vůbec“; za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu, že „nebylo prokázáno, že žalovaní užívali svůj majetkových podíl (v označené budově) nad rámec svých podílů“ (s čímž žalobce spojoval vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných). Jako nesprávné pak žalobce kritizuje i oba nákladové výroky.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodné pro dovolací přezkum. Podle procesního předpisu v tomto znění Nejvyšší soud posuzoval též přípustnost dovolání a jeho náležitosti.
Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž bylo v tam vymezeném rozsahu odmítnuto odvolání žalobce (kdy k přezkumu tohoto rozhodnutí podle zákonné procesní úpravy slouží jako mimořádný opravný prostředek žaloba pro zmatečnost; srov. §229 odst. 4 o. s. ř.), nelze než odkázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež přípustnost dovolání proti takovým usnesením vylučuje (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3612/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3402/2013; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 108/2014; dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Proti ostatním napadeným výrokům rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) může být dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp.zn. I. ÚS 2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce (dovolatel) nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska), v nichž kritizuje především skutková zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnost a úplnost), jakož i průběh dokazování (nacházeje v něm vady, jež mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí).
K posléze řečenému – též se zřetelem na zákonem stanovený důvod dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) – sluší se uvést, že k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), a námitky vadami řízení (nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) nemohou založit přípustnost dovolání. Ačkoliv jako důvod dovolání ohlašuje pak žalobce také „nesprávné právní posouzení věci“ (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), na ně – jak plyne z obsahu dovolání – usuzuje prostřednictvím kritiky skutkových závěrů odvolacího soudu. Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srovnej např. shora označené usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hlediska přípustnosti dovolání pak dovolatel nevymezil ani ve vztahu k současně napadeným nákladovým výrokům – výroky V a VI rozsudku [jež odvolací soud opírá o princip úspěchu účastníků ve věci a při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., hodnotí celkové poměry účastníků (do nichž promítá i žalobcem dříve inkasovanou částku při vypořádání podílového spoluvlastnictví), přihlížeje také tomu, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka; k tomu srov. z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a kterou lze odstranit jen po dobu trvání zákonné lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.). K tomu v posuzované věci nedošlo.
I proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s ř.).
Výrok o náhradě nákladů se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných, spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat pro vady (z části i pro objektivní nepřípustnost) dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu