ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3154.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3154/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Casting – Barrandov, s. r. o., se sídlem v Praze, Šaldova 504/24, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26514109, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Národní 60/28, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) P. L. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze, Vladislavova 46/3, PSČ 110 00, a 2) K. L. , zastoupené Mgr. Petrem Dětkou, advokátem, se sídlem v Praze, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, o zaplacení 778.728 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 237/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 1 Cmo 104/2015-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. prosince 2012 se žalobce domáhá zaplacení 778.728 Kč s příslušenstvím. Uplatněná pohledávka představuje odměnu, na níž měl žalobci vzniknout nárok na základě mandátní smlouvy, uzavřené dne 2. června 2010 mezi ní jako mandatářem a společností GASTRO KOČÁREK s. r. o. (dále jen „společnost G.“) jako mandantem. Ačkoliv se projekt, pro který měl žalobce zajistit za odměnu výkonné umělce, nekonal, společnost G. mandátní smlouvu neukončila a vznikla jí povinnost sjednanou odměnu žalobci zaplatit. To však neučinila. Žalovaní tím, že dopustili vznik závazku z mandátní smlouvy, způsobili společnosti G. škodu, a do její výše ručí podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.) žalobci za uhrazení jeho žalobou uplatněné pohledávky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2015, č. j. 45 Cm 237/2012-188, ve znění usnesení ze dne 29. května 2015, č. j. 45 Cm 237/2012-226, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 105.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 19. srpna 2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 673.728 Kč s příslušenostvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a druhé žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (výrok první), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení ve vztahu k druhé žalované (výrok druhý), „konstatoval nedotčenost“ výroku I. podanými odvoláními (výrok třetí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok čtvrtý a pátý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení (dovolatelem předestírané) otázky, kdy vzniká věřiteli právo domáhat se na jednatelích uspokojení z titulu ručení podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. v případě, že společnost není schopna dluh, v jehož vzniku je spatřována škoda, uhradit. Napadené rozhodnutí tak (logicky) není v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v (dovolatelem citovaném) rozsudku ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněném pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, také na webových stránkách Nejvyššího soudu), a řešení této otázky nečiní dovolání přípustným podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé proto, že společnost G. vypověděla mandátní smlouvu ke dni 15. června 2010, a dovolateli tudíž nevznikl nárok na odměnu za období následující po uvedeném datu. Tedy, jinými slovy, uzavřel, že pohledávka, za jejíž splnění žalovaní jednatelé ručí podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., nepřesahuje částku 105.000 Kč, kterou soud prvního stupně dovolateli již přiznal (pravomocným) výrokem I. svého rozsudku.
Dovolateli lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není přesné a že odvolací soud vskutku zaměňuje pojmy „škoda“ a „odpovědnost za škodu“ s ručením za závazky společnosti do výše jí způsobené škody (a nesprávně tak „hovoří“ o škodě vzniklé dovolateli, ač jde o škodu vzniklou společnosti G., do jejíž výše žalovaní jakožto tehdejší jednatelé společnosti G. ručí věřitelům, a tedy i dovolateli, za závazky společnosti). Přesto lze z napadeného rozhodnutí zjistit, že a) odvolací soud nárok žalobce posuzoval podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., a b) na základě jakých úvah dospěl k závěru, že dovolateli nevzniklo vůči žalovaným právo na zaplacení pohledávky v rozsahu převyšujícím 105.000 Kč s příslušenstvím.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3146/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 988/2011).
V projednávané věci dovolatel přitom brojí i proti závěru, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, totiž proti závěru o zániku práv a povinností z mandátní smlouvy v důsledku její výpovědi společností G. (srov. dále). Proto nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné; ani posouzení této otázky procesního práva tudíž dovolání přípustným nečiní.
Jelikož odvolací soud věc posoudil po právní stránce shodně jako soud prvního stupně a žalobu (částečně) nezamítal ani pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, nebylo důvodu, aby dovolatele poučoval podle §118a odst. 1 nebo 2 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či z 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006). Otázka dne zániku práv a povinností z mandátní smlouvy byla předmětem posuzování jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím; skutečnost, že odvolací soud na řešení této otázky založil své rozhodnutí, tudíž nemohla být pro dovolatele překvapivá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 129/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14).
Konečně dovolání nečiní přípustným ani otázka hodnocení důkazu emailovou zprávou z 15. června 2010 a výslechem svědkyně V., a to již proto, že hodnocení důkazů s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. dovoláním napadnout nelze (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Tvrzení dovolatele, podle něhož se soudy nevypořádaly s jeho námitkou nepravosti listiny (emailové zprávy) a nevěrohodnosti svědkyně V., neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně právě s ohledem na námitky dovolatele provedl důkaz výslechem dalších svědků (H. a H.), kteří potvrdili skutečnosti plynoucí jak z emailové zprávy, tak z výpovědi svědkyně V. A odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými. Jinými slovy, soudy se s námitkami dovolatele vypořádaly a provedené důkazy hodnotily v souladu s pravidly upravenými v §132 o. s. ř.
Zbývá dodat, že závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla společnost G. doručit výpověď mandátní smlouvy svědkyni V. (v mandátní smlouvě dovolatelem označené jako osoba odpovědná za plnění smlouvy), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu §15 obch. zák. (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, ze dne 26. května 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, či ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu