ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.962.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 962/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně D. H., CSc. , zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, PSČ 169 00, proti žalovanému Mgr. Jaromíru Henyšovi , advokátu, se sídlem v Praze 7, Skalecká 357/17, PSČ 170 00, jako správci konkursní podstaty úpadce C. H. R., a. s., identifikační číslo osoby 25056808, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9, PSČ 150 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 276/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 13 Cmo 68/2011-831, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci samé ze dne 17. října 2012, č. j. 13 Cmo 68/2011-831, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. dubna 2011, č. j. 49 Cm 276/2001-773, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) vyloučil z konkursní podstaty úpadce C. H. R., a. s. (dále jen „úpadce“) „ideální polovinu“ domu na pozemku parc. č. 2062 a pozemku parc. č. 2062, zapsaných na listu vlastnictví č. 714 pro katastrální území N. M., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen „ideální polovina P. L.“ nebo „sporný spoluvlastnický podíl“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o nákladech státu (bod III. výroku).
Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí konkursního soudu. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 20. března 2007, č. j. 49 Cm 276/2001-424, kterým konkursní soud zamítl žalobu, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 30. června 2008, č. j. 13 Cmo 432/2007-504, pro nepřezkoumatelnost.
Druhé rozhodnutí konkursního soudu – rozsudek ze dne 5. května 2009, č. j. 49 Cm 276/2001-620, kterým konkursní soud opět zamítl žalobu, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 14. června 2010, č. j. 13 Cmo 223/2009-691, a současně nařídil, aby věc projednal jiný senát (samosoudce) konkursního soudu.
Při svém třetím rozhodnutí v této věci konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Na základě kupní smlouvy ze dne 14. února 1997 uzavřené mezi V. H. (jako prodávajícím) a pozdějším úpadcem (jako kupujícím) nabyl pozdější úpadce ideální polovinu P. L. za dohodnutou kupní cenu ve výši 200 miliónů Kč.
2/ V korespondenci mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní z roku 1998 a v návrhu kupní smlouvy ze dne 9. listopadu 1998 jednaly strany o prodeji ideální poloviny P. L. za kupní cenu ve výši 250 miliónů Kč.
3/ Smlouvou ze dne 13. září 1999 postoupila Tatra banka, akciová spoločnosť (dále jen „společnost T“) společnosti LUCERNA - BARRANDOV, spol. s r. o. (dále jen „společnost L“) pohledávku za úpadcem ve výši 4 958 536,08 DEM plynoucí ze smlouvy o úvěru č. 956/98 ze dne 8. října 1998. Oznámením o postoupení pohledávky sdělila společnost T pozdějšímu úpadci, že postoupila na společnost L pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 956/98 ze dne 8. října 1998 ve výši 4 974 400,70 DEM včetně smluvní pokuty ve výši 4 640 643,28 DEM.
4/ Smlouvou ze dne 24. listopadu 1999 postoupila Českomoravská hypoteční banka, a. s. (dále jen „společnost Č“) společnosti L pohledávku za úpadcem ve výši 37 521 812,97 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru č. 800/000251/97/0/01/00 ze dne 6. května 1997.
5/ Kupní smlouvou ze dne 24. listopadu 1999 uzavřenou mezi pozdějším úpadcem (jako prodávajícím) a žalobkyní (jako kupující) převedl pozdější úpadce na žalobkyni ideální polovinu P. L. za kupní cenu ve výši 145 miliónů Kč, s tím, že část kupní ceny ve výši 115 miliónů Kč bude uhrazena vzájemným zápočtem pohledávek, část ve výši 12 miliónů Kč bude uhrazena směnkami (na částku 6,5 miliónů Kč a 5,5 miliónů Kč), část ve výši 5,5 miliónů Kč byla uhrazena v hotovosti a část ve výši 12,5 miliónů Kč bude uhrazena do 31. března 2000.
6/ Dohodou o vypořádání kupní ceny a narovnání vzájemných závazků ze dne 24. listopadu 1999 převzala společnost L od žalobkyně se souhlasem pozdějšího úpadce dluh spočívající v úhradě části kupní ceny ve výši 115 miliónů Kč a přistoupila k závazku žalobkyně uhradit část kupní ceny ve výši 12,5 miliónů Kč ve lhůtě do 31. března 2000. Touto dohodou dále společnost L započetla vůči pozdějšímu úpadci pohledávku nabytou postoupením od společnosti T v celkové výši 4 947 400,70 DEM, tj. 91 576 386,96 Kč, a část pohledávky nabytou postoupením od společnosti Č ve výši 23 423 613,04 Kč proti pohledávce pozdějšího úpadce na zaplacení kupní ceny za ideální polovinu P. L. ve výši 115 miliónů Kč. Část pohledávky nabyté postoupením od společnosti Č ve výši 8 917 333,75 Kč strany zrušily dohodou.
7/ Dohodou o narovnání a vypořádání vzájemných práv a povinností vyplývajících ze spoluvlastnictví P. L. ze dne 24. listopadu 1999 si pozdější úpadce, žalobkyně a společnost L vypořádali vzájemná práva a závazky z nájemného z P. L.
8/ Dohodou o narovnání ze dne 24. listopadu 1999 pozdější úpadce, žalobkyně a společnost L „učinili sporným“ nárok na zaplacení smluvní pokuty (který byl společnosti L postoupen společností T) a prohlásili, že tato pohledávka nevznikla.
9/ Dne 4. května 2000 byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdějšího úpadce.
10/ Usnesením ze dne 31. ledna 2001, č. j. 97 K 36/2000-43, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. P. P.
11/ Usnesením ze dne 23. dubna 2001, č. j. 97 K 36/2000-65, konkursní soud ustavil žalovaného zvláštním správcem pro provedení soupisu a zpeněžení konkursní podstaty.
12/ Usnesením ze dne 5. února 2007, č. j. 97 K 36/2000-438, konkursní soud zprostil funkce správce konkursní podstaty Mgr. P. P. a novým správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
13/ Při stanovení obvyklé ceny sporného spoluvlastnického podílu konkursní soud vyšel z toho, že:
a/ Ing. Roman Hudeček stanovil ve znaleckém posudku ze dne 22. září 1999 obvyklou cenu ideální poloviny P. L. v rozmezí 140 až 170 miliónů Kč.
b/ Investiční poradce Ing. M. K. určil v listopadu 1996 „obecnou tržní cenu v částce 408 miliónů Kč“.
c/ Ing. P. P v květnu 2003 stanovil obecnou cenu celé nemovitosti P. L. na částku 290–300 miliónů Kč s tím, že ideální polovina pak odpovídá ceně 120–135 miliónů Kč.
d/ Ing. Petr Tůma ve znaleckém posudku z října 2004 dospěl k závěru, že „uvedená transakce nebyla pro úpadce jako prodávajícího nevýhodná“.
e/ HZ Praha, spol. s r. o. stanovil ve znaleckém posudku ze dne 7. dubna 2005 obvyklou cenu ideální poloviny P. L. v částkách 1 243 000 Kč, 30 708 000 Kč a 123 070 000 Kč, a to v závislosti na výši zástavního práva váznoucího na těchto nemovitostech. V doplňku znaleckého posudku ze dne 27. března 2009 znalec uvedl, že obvyklou cenu nelze stanovit s ohledem na nevyjasněnost zástavních práv, o která je třeba snížit výchozí částku 200 miliónů Kč.
f/ VOX CONSULT, s. r. o. určil ve znaleckém posudku ze dne 15. prosince 2006 tržní hodnotu ideální poloviny P. L. při zohlednění zástavních práv a hodnoty společnosti úpadce částkou 45 148 883,15 Kč. V doplňku znaleckého posudku ze dne 12. února 2009 znalec uvedl, že v daném místě a čase nelze zjistit jinou cenu obvyklou, která by byla dosažena při prodeji stejného nebo obdobného majetku, neboť takový majetek nebyl ke dni ocenění v tuzemsku prodáván a obvyklou cenu tak nelze určit.
g/ Institut oceňování majetku při Vysoké škole ekonomické v Praze stanovil ve znaleckém posudku ze dne 20. listopadu 2009 tržní cenu ideální poloviny P. L. (ve skutečnosti celé nemovitosti) částkou 290 miliónů Kč s uvedením, že cena odpovídá obvyklé ceně podle §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, přičemž věcná hodnota činí 310 miliónů Kč, výnosová hodnota 280 miliónů Kč a porovnávací hodnota 275–312 miliónů Kč.
h/ Znalecký ústav TACOMA a. s. (dále jen „znalecký ústav“) stanovil obvyklou tržní cenu ideální poloviny P. L. částkou 137 900 000 Kč. Cenu určil výnosovou metodou, která je založena na očekávané výši nájemného v budoucím období. Porovnávací metodu znalecký ústav nepoužil s odůvodněním, že tato metoda se používá při stanovení ceny typizovaných objektů, zatímco v tomto případě chyběl prodej podobného objektu, se kterým by znalec mohl cenu porovnat. K existenci zástav znalecký posudek nepřihlížel. Znalecký ústav dále zpochybnil závěry znaleckých posudků společností HZ Praha, spol. s r. o. a VOX CONSULT, s. r. o., neboť tyto vycházely z ceny dosažené při obdobné transakci v únoru 1997, která byla následně snížena o hodnotu zástav. Znalecký ústav naopak kladně hodnotil znalecký posudek Institutu pro oceňování majetku při Vysoké škole ekonomické v Praze, jenž vycházel z podobných metod a jehož závěr je blízký výši ocenění, k němuž dospěl znalecký ústav.
Na tomto základě dospěl konkursní soud – vycházeje (především) ze znaleckého posudku znaleckého ústavu – k závěru, že obvyklá cena nemovitosti odpovídá částce 137 900 000 Kč stanovené výnosovou metodou, když srovnávací metodu nelze použít u tak specifické nemovitosti, jakou je P. L. Při stanovení ceny není podstatné, za jakou částku pozdější úpadce nemovitosti nabyl, za jakou částku nemovitosti nabídl žalobkyni k prodeji či jakou nabídku učinila žalobkyně pozdějšímu úpadci, ale jaká hodnota představuje cenu obvyklou. Jakákoliv cena, která je vyšší než 137,9 miliónů Kč, tak není pro prodávajícího (pozdějšího úpadce) nápadně nevýhodná.
Rovněž způsob, jakým si strany smlouvy sjednaly uhrazení kupní ceny (zápočtem, vystavením směnek), není podle konkursního soudu důvodem neúčinnosti právního úkonu (kupní smlouvy), neboť způsob úhrady kupní ceny je vždy projevem svobodné vůle smluvních stran. Kupní smlouvu a způsob úhrady kupní ceny (zápočtem) nelze považovat za poškozující ostatní věřitele. Kdyby „žalobkyně“ nepřevzala pohledávky od společnosti T a od společnosti Č, uplatnili by tito věřitelé vůči úpadci v rámci konkursního řízení své nároky jako oddělení věřitelé do výše 70 % výtěžku zpeněžení za podmínek §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), neboť předmětný majetek byl zatížen zástavou. Navíc žalobkyně dohodou o vypořádání kupní ceny a o narovnání vzájemných závazků ze dne 24. listopadu 1999 část své pohledávky ve výši 8 917 333,75 Kč „zrušila“ a vůči úpadci neuplatnila.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve odmítl námitku žalovaného, podle níž konkursní soud pochybil (porušil zásadu ústnosti), když „neprovedl celé řízení znovu“ podle §226 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že toto ustanovení nedopadá na projednávanou věc, neboť ke zrušení v pořadí druhého rozhodnutí konkursního soudu nedošlo z důvodu věcné nepříslušnosti, ale postupem dle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud přisvědčil závěrům konkursního soudu o obvyklé ceně ideální poloviny P. L., vycházejícím ze znaleckého posudku znaleckého ústavu. Námitku žalovaného, že se nemohl zúčastnit prohlídky nemovitostí před vypracováním znaleckého posudku, nepovažoval za důvodnou, neboť při účasti žalovaného by znalecké závěry nebyly odlišné. Za účelovou pak odvolací soud označil námitku nedostatečné kvalifikace znaleckého ústavu, neboť s kvalifikací znalce se mohl žalovaný seznámit a tuto namítnout při ustanovení znalce soudem. Odvolací soud neměl za důvodnou ani námitku žalovaného, že cena obvyklá je cenou, za kterou byla ideální polovina P. L. prodávána v roce 1997, neboť toto tvrzení žalovaný v průběhu řízení neprokázal.
Odvolací soud konečně přitakal konkursnímu soudu i v závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a pozdějším úpadcem není neúčinná podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV. K tomu uvedl, že to, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu s tím, že tyto musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv je pak podstatná ekvivalentnost vzájemných smluvených plnění. Nápadně nevýhodné podmínky musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými a je na místě vzít v úvahu celkový přínos obchodu pro konkursní podstatu v souladu s účelem a cílem konkursu podle ustanovení §1 odst. 2 a §2 odst. 3 ZKV.
V projednávané věci sice kupní smlouvou došlo ke zmenšení majetku pozdějšího úpadce, ale zároveň i ke snížení jeho závazků, jež měl vůči úvěrujícím bankám (respektive společnosti L). Rovněž je nutné přihlížet k tomu, že část pohledávky plynoucí z úvěrové smlouvy uzavřené se společností Č zanikla dohodou smluvních stran a o pohledávce plynoucí z úvěrové smlouvy se společností T na zaplacení smluvní pokuty se strany dohodly, že podmínky pro její vznik nenastaly.
Z uvedeného dle odvolacího soudu plyne, že zpochybněná kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť sjednaná cena převyšuje cenu obvyklou. Úpadci se sice nedostalo odpovídajícího plnění v rozsahu 1,2 miliónů Kč (rozdíl mezi zaplacenou částkou a cenou obvyklou stanovenou znaleckým posudkem znaleckého ústavu), ovšem takové plnění nepředstavuje částku, „jejíž výše by měla podstatný dopad do majetkové sféry úpadce a jež by odůvodňovala závěr o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ a odst. 3 o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle dovolatele vyplývá z řešení těchto otázek:
1/ Zda je cena obvyklá určena prodejem stejného nebo obdobného majetku při jeho prodeji v daném čase a místě, nebo se cena obvyklá určuje podle cenového předpisu.
2/ Zda je v případě prodeje nemovitosti za obvyklou cenu možno považovat cenu podle kupní smlouvy, která byla uzavřena za obvyklých podmínek 2,5 roku přede dnem, ke kterému je prováděno ocenění.
3/ Zda úhradou veškerých závazků výhradně jednomu z věřitelů na úkor ostatních došlo k naplnění podmínek podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Dovolatel především tvrdí, že se tržní cena ideální poloviny P. L. pohybovala v rozmezí 200–250 miliónů Kč, o čemž svědčí jak řada jednání vedených pozdějším úpadcem v letech 1998–1999, tak kupní smlouva, kterou pozdější úpadce nabyl sporný spoluvlastnický podíl, jakož i návrh kupní smlouvy žalobkyně adresovaný pozdějšímu úpadci. Právě kupní ceny, které byly uváděny v těchto jednáních, smlouvách či návrzích, podle mínění dovolatele představují tržní cenu odpovídající pojmu obvyklá cena, neboť ochota prodávajícího prodat a kupujícího koupit určitou věc v daném místě a čase je jediné objektivní měřítko, na základě něhož lze určit výši tržní ceny. Oproti tomu znalecké posudky jsou podle dovolatele pouze vyjádřením subjektivního názoru osoby o případné výši kupní ceny, který nemůže být objektivním měřítkem pro stanovení výše ceny. Navíc se závěry znaleckých posudků liší oceněním v řádech desítek miliónů Kč, liší se v oceňovací metodě, navzájem si protiřečí a každý z nich vyvrací ostatní znalecké posudky.
Zásadním pochybením podle dovolatele je rovněž to, že odvolací soud ztotožnil pojmy tržní hodnota a obvyklá cena. Tyto pojmy dovolatel v dovolání vysvětluje a poukazuje na jejich rozdíly. Především tvrdí, že cenu obvyklou je možné odhadnout, avšak pouze tam, kde došlo k obchodu se zcela shodnými nebo velmi podobnými nemovitostmi. V opačném případě nelze obvyklou cenu stanovit vůbec a znaleckým posudkem je možné určit pouze odhad – tržní hodnotu nemovitosti, což je však pojem odlišný od pojmu cena obvyklá.
Znaleckému posudku znaleckého ústavu vytýká řadu nedostatků, a to, že prohlídka nemovitostí znaleckým ústavem proběhla pouze v přítomnosti žalobkyně, znalecký posudek byl vypracován více než 11 let po uzavření kupní smlouvy, znalecký ústav nemá potřebnou specializaci, znalecký ústav v posudku hodnotí některé skutečnosti z pohledu právního, znalecký ústav určuje obvyklou cenu, ačkoliv ve skutečnosti tuto cenu může pouze odhadnout, znalecký ústav neocenil pozemek, který je součástí ideální poloviny P. L. (ocenil pouze budovu), znalecký ústav nepostupoval při použití výnosové metody podle vyhlášky ministerstva financí č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), a navíc zcela ignoroval, že P. L. je kulturní památkou, znalecký ústav vycházel při zpracování znaleckého posudku z nesprávných, neurčitých a nepodložených údajů. Znalecký posudek tak celkově hodnotí jako nekvalitní a nepřesvědčivý, vypracovaný v rozporu „se základními zásadami pro vypracování posudků na oceňování nemovitostí“.
Podle dovolatele je napadené rozhodnutí založeno toliko na jediném důkazu. Ostatní důkazy odvolací soud pominul, respektive z nich neučinil žádná skutková zjištění a právní závěry a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi žádným způsobem nevypořádal. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.
Za procesní vadu považuje dovolatel i to, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení §226 odst. 2 o. s. ř., čímž porušily zásadu přímosti a ústnosti. Skutkové závěry konkursního soudu jsou z důvodu porušení uvedených zásad činěny v rozporu s ustanoveními §115, §122 a §132 o. s. ř.
V neposlední řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně „přesunul“ důkazní břemeno na dovolatele, když skutečnost, že prodej sporného spoluvlastnického podílu v roce 1997 za kupní cenu ve výši 200 miliónů Kč je bez jakéhokoliv vlivu na posouzení výhodnosti či nevýhodnosti prodeje v roce 1999, měla prokazovat žalobkyně. Ta totiž z této skutečnosti dovozovala pro sebe příznivé právní důsledky.
Dovolatel rovněž napadá závěry odvolacího soudu, podle nichž zpochybněná kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel má naopak za to, že nápadně nevýhodné podmínky (pro pozdějšího úpadce) vyplývají z toho, že žalobkyně nezaplatila pozdějšímu úpadci částku nejméně 45 miliónů Kč jako podíl pozdějšího úpadce na vybraném nájemném z titulu jeho spoluvlastnického podílu, a dále z toho, že žalobkyně nezaplatila část kupní ceny ve výši 8,3 miliónů Kč. K tomu doplňuje, že pozdější úpadce uznal bez právního důvodu závazek ve výši 3,26 miliónů Kč vůči společnosti L, který měl odpovídat vynaloženým nákladům spojeným se správou a údržbou P. L. Tyto náklady však nebyly nikdy prokázány.
Poukazoval-li odvolací soud na to, že žalobkyně prominula pozdějšímu úpadci pohledávku ve výši 8 917 333,75 Kč, pak oproti tomu podle mínění dovolatele nezohlednil, že zároveň s tímto prominutím postoupila společnost L „na úpadce obtížně vymahatelnou pohledávku v nominální hodnotě 8 319 100,95 Kč za částku 8,3 miliónů Kč a tuto pohledávku následně započítala oproti kupní ceně za ideální polovinu P. L“. Smlouva o postoupení pohledávky však zanikla, žalobkyně tak měla úpadci zaplatit částku 8,3 miliónů Kč, což do dnešního dne neučinila.
Dovolatel zdůrazňuje, že v případě prohlášení konkursu na majetek úpadce by jakýkoliv zápočet na majetek úpadce byl ze zákona vyloučen a výtěžek z prodeje majetku by byl rozdělen mezi všechny věřitele zákonem stanoveným způsobem. Takto byla uspokojena výlučně žalobkyně na úkor ostatních věřitelů, když obdržela podstatně větší plnění, než by obdržela v rámci konkursního řízení (v něm by totiž žalobkyně získala pouze 70 % výtěžku zpeněžení).
Žalobkyně se ve vyjádření v dovolání ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a navrhla dovolání žalovaného odmítnout. Podle jejího názoru jsou otázky týkající se obvyklé ceny toliko otázkami skutkovými, kterými se Nejvyšší soud u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže zabývat. K otázce posouzení nápadně nevýhodných podmínek pak uvedla, že ji odvolací soud vyřešil správně, neboť předmětnými smlouvami mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní nedošlo ke zvýhodnění žalobkyně jako věřitelky na úkor ostatních věřitelů. Omezení uspokojení zástavního věřitele pouze do výše 70 % ze zpeněžení zástavy bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vtěleno teprve novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., s účinností od 1. května 2000. S poukazem na čl. II. bodu 4. této novely žalobkyně dovozuje, že by dosáhla 100% uspokojení „svých“ zástavou zajištěných pohledávek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve „všech výrocích“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a o nákladech státu, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy jen za předpokladu, že Nejvyšší soud, jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, neboť odvolací soud zrušil první rozsudek konkursního soudu pro jeho nepřezkoumatelnost. Rovněž důvodem zrušení v pořadí druhého rozhodnutí konkursního soudu byly především procesní vady.
Dovolání však shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to pro zodpovězení právní otázky dovolatelem formulované pod bodem 3/, když potud jde o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV dosud beze zbytku nevyřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem vytýkanými vadami (dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel především tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že je založeno toliko na jediném důkazu, zatímco ostatní důkazy odvolací soud pominul, respektive z nich neučinil žádná skutková zjištění či právní závěry a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi žádným způsobem nevypořádal. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje dovolatel rovněž v tzv. opomenutých důkazech, v opatření důkazů procesně nepřípustným způsobem a dále v tom, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (viz §211 o. s. ř.) a vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností) rovněž netrpí, když z odůvodnění obou rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se soudy při posuzování důvodnosti námitek žalovaného řídily a z jakých důvodů rozhodly o vyloučení ideální poloviny P. L. ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí konkursního soudu) pak zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013.
Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení §226 odst. 2 věty druhé o. s. ř., čímž porušily zásadu přímosti a ústnosti, pak ani touto vadou napadené rozhodnutí netrpí. Jak totiž přiléhavě vysvětlil již odvolací soud, označené ustanovení se aplikuje pouze tehdy, je-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu. V dané věci však řízení od počátku probíhá v prvním stupni před krajským soudem (k tomu srov. ustanovení §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř.). Soudce, jemuž byla věc přidělena po zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, které vydal jiný soudce, tak nemusel provádět celé dokazování znovu a mohl vycházet z některých či všech provedených důkazů (uvedené plyne a contrario z ustanovení §226 odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
K dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem.
Podle §19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Podle §28 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (znění účinném při uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a pozdějším úpadcem), věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen "oddělení věřitelé"), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za pohledávku přihlášenou podle §20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí (odstavec 3). Jestliže výtěžek ze zpeněžení ostatního majetku patřícího do podstaty nepostačuje k úhradě odměny a výdajů správce a k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a odměnu a výdaje správce nelze v plném rozsahu uhradit ani ze zálohy na náklady konkursu (§5), lze odděleným věřitelům vydat nejvýše 70 % výtěžku ze zpeněžení na ně připadajícího podle odstavce 1. Zbývající část se vypořádá při rozvrhu (§32 odst. 1) [odstavec 4]. Zástavní práva oddělených věřitelů zanikají zpeněžením zástavy (odstavec 5).
Uvedené ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle §28 ZKV, ve znění účinném od 1. května 2000, věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen "oddělení věřitelé"), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen "výtěžek zpeněžení") vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za pohledávku přihlášenou podle §20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení (odstavec 3). Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří (odstavec 4). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5).
Podle čl. II. bodu 1. zákona č. 105/2000 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona.
Pro poměry dané věci lze relevantní judikaturu Nejvyššího soudu shrnout následovně:
1/ Vylučovací žaloba podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se po dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Nejde o vybočení z mezí předmětu řízení o vylučovací žalobě, je-li zjištěný skutkový stav věci možno posoudit a o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě rozhodnout nejen z pohledu účastníky uplatněných (právních) námitek. Správce konkursní podstaty není vázán důvody, pro které majetek do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal (k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, důvody rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněného pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudků ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 543/2005, a ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, jakož i obdobně důvody rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněného pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Ohledně posouzení nápadné nevýhodnosti podmínek právního úkonu, kterým dlužník převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby, je judikatura obecných soudů jednotná v závěru, podle kterého je při posuzování okolností toho kterého případu nutno vycházet z toho, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Přitom u úplatných smluv jde především (ne však pouze) o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, rozsudek ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162, a rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3214/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000, uveřejněné pod číslem 24/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
3/ Při posuzování (ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, pokud jde o výši ceny sjednané kupní smlouvou, je nezbytné mít na zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1 ZKV), jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 ZKV) [viz rozsudek ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, rozsudek sp. zn. 29 Odo 131/2004, a rozsudek ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2006].
4/ Neúčinnost právního úkonu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV nastává (při splnění předpokladů tam určených) ze zákona, aniž by bylo třeba domáhat se vyslovení jeho neúčinnosti (odpůrčí) žalobou (srov. rozsudek ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, uveřejněný pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5/ Případné nezaplacení části kupní ceny úpadci není bez dalšího důvodem pro přijetí závěru o neúčinnosti kupní smlouvy podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV (viz R 100/2013).
6/ S přihlédnutím k tomu, že s přihláškou pohledávky a jejím zjištěním se v konkursním řízení ještě nespojuje (a to ani u oddělených věřitelů) právo na výplatu konkrétní částky z majetku konkursní podstaty úpadce konkursnímu věřiteli (to konečným způsobem zakládá až rozvrhové usnesení), lze přisvědčit tomu, že kdyby rozvrhové usnesení bylo vydáno po 1. květnu 2000, rozvrhne soud výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 105/2000 Sb., i když pohledávky konkursních věřitelů byly přezkoumány a zjištěny před 1. květnem 2000 [usnesení ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 519/2001, uveřejněné pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2003“)].
7/ Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže se za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada [rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2009“)].
8/ K tomuto závěru se – v poměrech odpůrčí žaloby podle §16 ZKV – Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod číslem 10, ve kterém formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky.
9/ V situaci, kdy úpadce kupní smlouvou pozbyl vlastnického práva k nemovitostem, aniž by se mu dostalo „protiplnění“ využitelného k dosažení účelu konkursu, lze závěr o neúčinnosti právního úkonu podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV založit i na jeho „důsledcích“ pro majetkové poměry úpadce (ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek konkursních věřitelů) [srov. usnesení ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007].
Dovolatel spatřuje existenci nápadně nevýhodných podmínek především v tom, že v případě neuzavření kupní smlouvy mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní by zástavní věřitel (společnost L), kdyby přihlásil pohledávku s právem na oddělené uspokojení do konkursního řízení, mohl uspokojit svou zajištěnou pohledávku toliko do výše 70 % z výtěžku zpeněžení ze zajištěné věci a částka představující 30 % výtěžku zpeněžení by připadla na ostatní věřitele. Ze zápočtu zajištěných pohledávek na kupní cenu ideální poloviny P. L. dovozuje zkrácení uspokojení těchto věřitelů a tím i nápadně nevýhodné podmínky.
Nejvyšší soud přisvědčuje dovolateli v tom, že společnosti L jako věřiteli s právem na oddělené uspokojení by se v konkursu dostalo plnění toliko ve výši 70 % výtěžku zpeněžení sporného spoluvlastnického podílu a že část výtěžku ve výši 30 % částky dosažené zpeněžením by byla rozdělena mezi ostatní věřitele. Závěr o použitelnosti ustanovení §28 odst. 4 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 plyne z data rozhodnutí o prohlášení konkursu (čl. II bod 1. zákona č. 105/2000 Sb.). K tomu ostatně srov. i R 18/2003.
Z řečeného (podle jaké právní úpravy by se v konkursu rozhodovalo o uspokojení pohledávek oddělených věřitelů, kdyby nedošlo k uzavření sporné kupní smlouvy) však ještě neplyne, že uzavřením zpochybněné kupní smlouvy došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů pozdějšího úpadce.
Jak totiž vyplývá již z R 30/2009, z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 a z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1809/2007, nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu. Protože kupní smlouva mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní, jejíž neúčinnost dovolatel tvrdí, byla uzavřena dne 24. listopadu 1999, je v daném případě nezbytné posuzovat ji podle právní úpravy účinné k datu uzavření smlouvy.
Podle zákona o konkursu a vyrovnání v jeho znění účinném do 30. dubna 2000 měl oddělený věřitel právo na vydání výtěžku zpeněžení ve výši 100 % (omezení dle tehdejšího znění ustanovení §28 odst. 4 ZKV se vztahovalo pouze na situace, kdy výtěžek zpeněžení ostatního majetku patřícího do majetkové podstaty nepostačoval k úhradě pohledávek za konkursní podstatou uvedených v §31 odst. 2 písm. a/ a b/ ZKV). Kdyby pozdější úpadce ideální polovinu P. L. nepřevedl na žalobkyni, mohli úpadce, zástavní věřitel i žalobkyně důvodně předpokládat, že v případě prohlášení konkursu na majetek úpadce a přihlášení pohledávky věřitele s právem na oddělené uspokojení – společnosti L, bude tato společnost uspokojena ze 100 % výtěžku zpeněžení ideální poloviny P. L. Pouze část, která by představovala hyperochu, tj. částku představující rozdíl mezi částkou z výtěžku zpeněžení zástavy a (nižší) zajištěnou pohledávkou, by připadla nezajištěným věřitelům. Zajištěná pohledávka ve výši 115 miliónů Kč, kterou společnost L započítala na pohledávku kupní ceny, by tak buď nebyla uspokojena (kdyby výše zpeněžení po odečtení nákladů představovala částku nižší než 115 miliónů Kč) nebo splněna v plné výši (kdyby výše zpeněžení po odečtení nákladů představovala částku stejnou nebo vyšší než 115 miliónů Kč). V obou případech by však věřitelé úpadce nebyli v horší situaci, než jsou nyní (po uzavření zpochybněné smlouvy). V prvním případě by zajištěná pohledávka nebyla zcela uspokojena (a zajištěný věřitel by se tak vedle plného uspokojení ze zpeněžení zástavy uspokojoval ještě jako nezajištěný věřitel), ve druhém případě by zanikla pohledávka společnosti L plným uspokojením (nikoliv ve výši 70 %, jak usuzuje dovolatel, ale ve výši 100 %), obdobně jako při započtení této pohledávky jako způsobu uhrazení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 24. listopadu 1999.
Již s ohledem na datum uzavření zpochybněné kupní smlouvy proto nelze způsob vypořádání kupní ceny – započtení zajištěné pohledávky – v dané věci bez dalšího považovat za krácení uspokojení ostatních věřitelů.
Usuzuje-li dovolatel dále na existenci nápadně nevýhodných podmínek z toho, že žalobkyně nezaplatila pozdějšímu úpadci částku nejméně 45 miliónů Kč jako podíl pozdějšího úpadce na vybraném nájemném z titulu jeho spoluvlastnického podílu, z toho, že žalobkyně nezaplatila část kupní ceny ve výši 8,3 miliónů Kč plynoucí z kupní smlouvy mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní, a dále z toho, že žalobkyně měla zaplatit částku 8,3 miliónů Kč z důvodu zániku smlouvy o postoupení pohledávky, pak pomíjí, že podle R 100/2013 případné nezaplacení kupní ceny pozdějšímu úpadci není bez dalšího důvodem k přijetí závěru o neúčinnosti kupní smlouvy. V tomto případě navíc u částky 45 miliónů Kč ani nejde o kupní cenu.
Konečně, dovozuje-li dovolatel existenci nápadně nevýhodných podmínek z toho, že pozdější úpadce uznal bez právního důvodu závazek ve výši 3,26 miliónů Kč vůči společnosti L, který měl odpovídat vynaloženým nákladům spojeným se správou a údržbou P. L., ač tyto náklady nebyly nikdy prokázány, pak mu ani v tomto případě nelze dát za pravdu. Samotné uznání dluhu totiž není neúčinným právním úkonem podle §15 ZKV (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán.
Další dovolatelem předestřené otázky (formulované pod body 1/ a 2/), jejichž prostřednictvím dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu o obvyklé ceně sporného spoluvlastnického podílu, jsou ve skutečnosti námitkami proti skutkovým závěrům, které dovolatel při dovolání přípustném podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici.
Tvrdí-li dovolatel, že cena určená znaleckými posudky (především posudkem znaleckého ústavu) je pouze subjektivním odhadem znalce, zatímco cenu objektivní představuje kupní cena, za kterou byl sporný spoluvlastnický podíl prodán v roce 1997, a dále kupní ceny, o nichž se mezi úpadcem a žalobkyní jednalo v letech 1998 až 1999, případně namítá-li další vady znaleckého posudku, pak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, neboť uvedená otázka není otázkou právní, ale otázkou skutkovou.
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
Napadá-li dovolatel znalecké závěry ohledně zjištěné ceny ideální poloviny P. L., případně předkládá-li soudu otázku, zda se při posouzení obvyklé ceny má vycházet z ceny určené znalcem či z ceny, za které byly nemovitosti prodány v roce 1997 nebo o níž se jednalo v letech 1998 až 1999, pak napadá věcnou správnost odborných závěrů, které však – jak plyne z výše uvedeného – soud přezkoumávat nemůže. Nejvyšší soud neshledává jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani námitku, že znalecký ústav vypracoval znalecký posudek po prohlídce nemovitostí, které se zúčastnila pouze žalobkyně, neboť dovolatel ji nespojuje s žádnou konkrétní výhradou proti nálezové části znaleckého posudku.
Pokud dovolatel napadl způsob, jakým soud hodnocení důkazů provedl (s ohledem na údajné vady znaleckého posudku vytýkané dovolatelem), pak uplatňuje pro tuto věc nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Konečně námitka, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku důkazního břemene, když prokazovat skutečnost, že prodej učiněný v roce 1997 za kupní cenu ve výši 200 miliónů Kč je bez jakéhokoliv vlivu na posouzení výhodnosti či nevýhodnosti prodeje v roce 1999, měla žalobkyně, vychází z nesprávného předpokladu dovolatele, že kupní cena uvedená ve smlouvě z roku 1997 jakýmkoliv způsobem ovlivňuje výslednou cenu ideální poloviny P. L. K takovému závěru však ani jeden ze soudů nedospěl. V průběhu celého řízení to byl naopak právě dovolatel, který uváděl skutková tvrzení o ceně nemovitosti ve výši 200–250 miliónů Kč, kdy z této skutečnosti usuzoval na pro něj příznivý následek zamítnutí žaloby z důvodu nápadně nevýhodných podmínek. K uvedeným tvrzením sice dovolatel nabízel důkazy, soudy obou stupňů však tyto důkazy vyhodnotily a uvedený závěr z nich nepřijaly.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobkyně v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. května 2013; následná podání žalobkyně považoval Nejvyšší soud pouze za doplnění argumentace, přičemž žalobkyni nic nebránilo v tom, aby se k dovolání relevantně vyjádřila jedním podáním), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. ledna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu